Předposlední květnovou neděli opustila tento svět pětadevadesátiletá Alena Buchalová. Znal jsem ji většinu života jako členku chrámového sboru boskovické farnosti s nezaměnitelný hlasem. V posledních letech jsem měl tu čest natočit její vyprávění u ní doma na diktafon a později i ve studiu Paměti národa na kameru. Vždycky jsem se na ni těšil, uměla skvěle vyprávět a pamatovala si neuvěřitelné podrobnosti.
V roce 2023 se osobně zúčastnila pokládání Kamenů zmizelých za rodinu její celoživotní kamarádky, poslední přeživší holocaustu z Boskovic, Lizzy Dyszkiewicz dodnes žijící v Londýně, kde v květnu oslavila úctyhodných 99 let. Při jednom z posledních setkání mě paní Alena překvapila tím, že nám do rodinného knihařství na Sýpku darovala fotoalbum. V roce 1949 je vyrobil náš děda knihař a malíř Bohumil Oujeský a věnoval je novomanželům Buchalovým jako svatební dar.
Alena Buchalová se narodila 23. července 1930 v Boskovicích jako jediné dítě Kristýny a Jaroslava Konečných. Bydlela v blízkosti židovské čtvrti a jako malá si společně hrála se všemi dětmi bez rozdílu národnosti nebo náboženství. V roce 1942 viděla nucený odchod židovských obyvatel z Boskovic.
Její strýc Stanislav Zána a celá jeho rodina pomáhali na Vysočině partyzánům. Ona sama při svém prázdninovém pobytu v Malém Tresném byla svědkem jeho zatčení gestapem.
Po skončení obecné školy nastoupila do školy měšťanské a poslední čtvrtý ročník musela i s dalšími spolužáky pracovat v bývalé textilní továrně na výrobě kabátů pro bombardované Německo. Po válce absolvovala dvouletou veřejnou obchodní školu v Blansku, kde se setkala se dvěma židovskými spolužačkami, které přežily holocaust. S Lizzy Dyszkiewicz (rozenou Schwarzovou) se několikrát navštívily a udržovala s ní kontakt po celý život. Druhá byla Gertruda Grünwaldová, jejíž rodinný příběh byl pro Paměť národa zpracován při natáčení její dcery Blanky Dvořáčkové.
V roce 1949 se Alena vdala za Přemysla Buchala a v roce 1952 se jim narodil syn Přemysl. Pracovala jako mzdová účetní nejdříve v podniku Minerva Boskovice a potom až do roku 1989 v nemocnici. Celý život hrála ochotnické divadlo, byla členkou chrámového sboru a pěveckého sboru Janáček.
Dětem je jedno, kdo je kdo
Rodina bydlela v místě, kde se říkalo Na Zahradách, které sousedilo s židovskou čtvrtí. Alena popisuje soužití židovských dětí s těmi ostatními jako naprosto bezproblémové: „Židovská děcka nebo tady ze Zahrad, to bylo úplně jedno, byli jsme všichni jedna parta.“ Vzpomínala také na jednu úsměvnou historku, kdy v Boskovicích u Vážné studny pořádali židovští hasiči cvičení: „Jak byly ty Masné krámy, tam měli židovští hasiči schovanou stříkačku. Když jsme věděli, že budou mít cvičení, tak jsme stáli u Vážné studny a čekali, co se bude dít. Pak nasadili hadici na studnu a začali pumpovat. No a teď ta hadice vyskočila a stříkala všude, my jsme byli všichni mokří.“
Byla také bohužel svědkem odchodu židovských obyvatel do transportu a tragickou událost popisuje slovy: „Oni se scházeli u Vážné studny, to bylo hrozný. My jako malí jsme byli na tom asfaltu nahoře a dívali jsme se, jak se tam scházejí. Pak je odvezli nebo odešli na nádraží. Oni si tady nechávali věci nebo chtěli, aby jim to lidi schovali. Mysleli si, že se vrátí.“
Příbuzní v odboji
V dětství jezdila Alena Buchalová na prázdniny za strýcem Stanislavem Zánou, který byl na Vysočině v Malém Tresném hajným. Celá jeho rodina pomáhala partyzánům, poskytovala jim zázemí, zásobovala je potravinami a z nedaleké grafitárny je nákladními auty převážela, kam bylo potřeba.
Vzpomínala, jak jednou v noci procházela kolem kuchyně na záchod a přes skleněné dveře viděla kolem stolu několik cizích postav. Když se ráno ptala tetičky, kdo to byl, tak se tvářila, že o ničem neví, že se jí zřejmě něco zdálo. Jakékoliv pomáhání partyzánům bylo samozřejmě nebezpečné a čím méně o něm děti věděly, tím lépe.
Při jednom prázdninovém pobytu ale byla svědkem příjezdu gestapa a strýcova zatčení: „Těsně předtím strýčkovi někdo volal, aby ho varoval, a proto stihl naházet zbraně do pytlů a někde na zahradě je ukrýt, my jsme stáli v kuchyni u zdi, řvali jako paviáni, oni křičeli, kde má zbraně, a on, že žádné nemá a pak ho sebrali a odvezli,“ přibližuje smutný zážitek Alena Buchalová. Stanislav Zána byl vězněn v koncentračním táboře, ze kterého se vrátil s podlomeným zdravím a nakonec se oběsil.
Ve čtrnácti letech u pásu
Ve čtvrtém ročníku měšťanské školy musela Alena Buchalová i s dalšími spolužáky pracovat v bývalé textilní továrně na výrobě kabátů pro bombardované Německo. Byl poslední rok války a u tří pásů pracovalo denně několik desítek sotva patnáctiletých dětí. Alena vzpomíná, jak zaměstnanci dělali drobné sabotáže, když se například snažili vyhazovat pojistky, přehazovali látky, aby výroba šla co možná nejpomaleji, nebo se rozdělili a každý výrobní pás zpíval jinou písničku. Až později si uvědomili určité nebezpečí. „Pak jsme o tom uvažovali, že kdyby se nám ti Němci chtěli pomstít, tak mohli i třeba našim rodičům něco udělat,“ popisuje a hned dodává: „Byli to většinou už starší úředníci, jeden byl i bez nohy, ale později jsme se dozvěděli, že je odvedli někam k Šebetovu, kde je naši lidi údajně postříleli.“
Ty seš sviňa baba
Přestože se podle svých slov o politiku nezajímala, její pravidelné návštěvy bohoslužeb v katolickém kostele po válce neušly pozornosti nadřízených. Jeden z horlivých komunistů se jí zeptal: „A ty musíš chodit do toho kostela?“ Ona pohotově odpověděla: „Tak udělejte varhany v sokolovně a já budu chodit tam, mně se líbí chrámová hudba.“ „Ty seš sviňa baba, ty máš štěstí, že umíš dělat,“ odpověděl jí tenkrát straník.
Pamětníci tragických událostí 20. století postupně odchází a při tom si pokaždé uvědomím, že zaznamenávání jejich vyprávění pro nás a budoucí generace dává velký smysl. Celý příběh paní Aleny Buchalové a dalších pamětníků z Boskovic a okolí najdete na webu Paměti národa.
