Setkání s Vladimírem Jakubcem bylo podníceno jeho častým obviňováním našich novin, že zamlčujeme důležité okolnosti týkající se pozemků v Červené zahradě a dřívější účelová pochybení boskovických politiků. Rozhovor byl velmi dlouhý a prakticky nezprostředkovatelný klasickou formou. Přinášíme proto spíše pokus o výběr toho podstatného, spojený se snahou politickým postojům Vladimíra Jakubce porozumět a představit je. Už proto, že ačkoliv zvoleným zastupitelem byl jen mezi lety 2006 a 2010, nedílnou součástí místní politické debaty zůstává neustále.
Červená zahrada
Základní problém s pozemky na Červené zahradě začal podle Vladimíra Jakubce hned po Listopadu 1989. „V té době existoval projekt inženýra Hrocha, v Červené zahradě měl vzniknout komplex sportovních zařízení včetně veškerého servisu – ubytování, stavování, parkování a tak dál,“ vysvětluje Vladimír Jakubec. Po změně režimu přišla privatizace. A právě zde nastal podle představitele Nestraníků hlavní problém. Na rozdíl od svých příkrých vyjádření v internetových diskusích, kdy politiky běžně označuje za mafiány a zloděje, je však na své poměry nejprve poměrně smířlivý. „V té době byli v samosprávě relativně slušní lidé, ale naprostí diletanti.“ Ti nedokázali čelit záměrům nových podnikatelů, kteří se rekrutovali především z řad veksláků a lidí spojených s minulým režimem. Ti začali nakupovat majetky a zejména strategické pozemky, u kterých tušili, že v budoucnu jejich cena poroste.
„Kupovali nemovitosti, které mělo kupovat město,“ tvrdí Vladimír Jakubec. Dnes podle něj není přímo jasné, proč se tak nestalo, jestli zkrátka nebyla politická vůle, nebo byli politici s podnikateli provázáni. „Boskovice každopádně šíleným způsobem zaspaly.“ Vladimír Jakubec je přesvědčený, že kdyby město chtělo, pozemky rozhodně koupit mohlo. Jestli v té době existovalo něco jako předkupní právo samospráv při privatizaci státního majetku, ale neví. „Neznám pravidla, jaká tam byla, ale znám města, kde se to podařilo.“
Problém se podle něj netýká jen pozemků v Červené zahradě, ale i dalších strategických pozemků, kupříkladu za budovou městských lázní. O prodeji části z nich Vladimír Jakubec v první polovině 90. let s vedením města jednal jako tehdejší ředitel firmy MP Reality, která spravovala nemovitosti rodiny Mensdorff-Pouilly. „Město se k tomu stavělo stylem: Nás to nezajímá, máme jiné starosti.“ Tak to podle něj fungovalo v Boskovicích obecně a kvůli tomu pozemky skoupili „šikovnější zbohatlíci“.
V roce 2003 se však situace změnila a jakási vůle pozemky v Červené zahradě získat na radnici nastala. Mimořádné zastupitelstvo tehdy odhlasovalo, že se město zúčastní dražby pozemku po bývalém lihovaru, a vyčlenilo na tento nákup 2,5 milionu korun. „To už chodili s křížkem po funuse.“ Z dražby tehdy navíc sešlo a pozemky nakonec získal advokát Jan Paroulek s firmou Severka B. V té době také vznikala nová studie na rozvoj areálu. I ta ale nakonec skočila pod stolem. Nejlépe situaci asi dokresluje to, že se začalo s rekonstrukcí městských lázní a rozhodlo se o tom, že sportovní hala má stát na Slovákově ulici.
Hlavní problém vidí Vladimír Jakubec v tom, že město nemělo žádnou koncepci. Takzvaný Hrochův projekt město hodilo do koše a nebyl nikdo, kdo by ho chtěl dotáhnout. „Jestli převážil diletantismus nebo klientelismus, nevím. Myslím si, že v tom bylo obojí.“ Levárna podle něj jednoznačně převážila v roce 2003 a později, kdy šlo město očividně na ruku soukromým subjektům a ustupovalo jejich záměrům. Žádné podrobnosti a konkrétní fakta pro toto tvrzení se nám však od Vladimíra Jakubce získat nepodařilo. Přesto říká bez skrupulí: „Potřebovali hlavně rychle investovat peníze a krást. Znovu zdůrazňuji – krást. Takhle to v tom loupeživém kapitalismu prostě bylo.“ Své obvinění dokládá hlavně tím, že město nedbalo rad odborníků, aby nechalo lázně dosloužit a nový krytý plavecký bazén postavilo vedle letního otevřeného areálu Červenka. „To by bylo systémové řešení, ale nebylo by to hned a neutopili by tam tolik peněz.“ Místo toho radnice vybudovala bazén, který nemá plnou hodnotu šesti drah. Hlavní argument města tehdy zněl, že za výkup pozemků požadovanou částku Janu Paroulkovi zkrátka nedá.
Další nezodpovězenou otázkou zůstává, jestli jsou pozemky – konkrétně parcela po bývalém lihovaru a pod hotelem Velen – opravdu strategické. Od dnešního vedení města zaznívá, že tomu tak není a město pro rozvoj areálu v Červené zahradě tyto pozemky už vlastně nepotřebuje. Naposledy to v rozhovoru pro Ohlasy uvedl radní Milan Kolínský, který říká, že městu stačí pozemek Dvořáčkova mlýna. Vladimír Jakubec je přesvědčený, že bylo velkou chybou nechat si na začátku 90. let a také na začátku tisíciletí pozemky uniknout. O jejich dnešním využití má už ale pochybnosti. „Ty pozemky vždycky byly a vždycky budou strategické. Celé to bylo nesystémové a nekoncepční jednání. Zahodili projekty na rozvoj krásného areálu, který nám všichni závidí. Jiná města si na to brala úvěry, pokud nestačily peníze z rozpočtu. Tehdy neměli hledět na peníze a měli je koupit. A neměli by na ně hledět ani dnes,“ říká na jednu stranu. Předražená cena zaplacená za nákup Dvořáčkova mlýna se mu ovšem také nelíbí a radnici za ni kritizuje. Jedním dechem však říká: „Dneska bych bez pardonu dal tomu právníkovi [Janu Paroulkovi] peníze, které požaduje.“
Zároveň však přiznává, že v dnešní době je vize budování areálu v Červené zahradě v parametrech Hrochova projektu, nereálné. Souběžně kritizuje vedení města za to, že se o podobných plánech nebaví s občany a nehledí na jejich názor. A souhlasí s tím, že občané by nákup dalších předražených pozemků asi schválili jen těžko. Takže koupil by opravdu pozemky po lihovaru jedním dechem i dnes? „Nekoupil. Já bych se nejdřív zeptal občanů na priority.“ Rozpor ve svých tvrzeních vysvětluje tím, že si uvědomuje, že dnes už je jiná doba, budování areálu podobného areálu ztrácí smysl a městské priority už jsou nejspíš někde úplně jinde. „Poptávka po takovém areálu tady už není. V dnešní době není priorita sportovní areál a podle mě to není v příštích patnácti letech ani hala. Takže dneska bych pro to nehlasoval, ani pro nákup Dvořáčkova mlýna.“ I tak by ale podle něj mělo smysl pozemky získat, pokud by byly k mání, a to čistě pro budoucnost, kdyby další generace chtěly areál rozvíjet.
Změna územního plánu
Fakt je také to, že způsob dalšího využití pozemků je předepsán územním plánem. Jednoduše řečeno: jejich vlastníci je nemohou využít podle svých nápadů a záměrů, ale musí se územnímu plánu účelově podřídit. Vladimír Jakubec však tvrdí, že zde existovaly snahy vyjít vlastníkům vstříc i v tomto ohledu, změnit územní plán a dát tak definitivně zelenou využití pozemků pro jiné než sportovní a rekreační účely.
„Já samozřejmě nemám žádné důkazy a nevím, jestli to tak bylo. Ale z logiky věci to tak vyplývá,“ odpovídá Vladimír Jakubec na otázku, jestli podle něj vlastníci pozemků byli domluveni s vedením města, že je pozemky nechá koupit a časem jim změní územní plán nebo je za mnohem větší peníze vykoupí.
Snaha změnit územní plán pro danou lokalitu se odehrála a podle Vladimíra Jakubce neprošla jen proto, že tomu zabránil jako tehdejší zastupitel právě on společně s Vladimírem Farským. „Ta žádost existovala. Nelajzli si to jen proto, že jsme o tom začali mluvit. Lekli se a stáhli to,“ vysvětluje představitel Nestraníků s tím, že jinak by změna v tichosti prošla. Opět se tedy pohybuje pouze v rovině spekulací, což sám přiznává.
Tenisové kurty
Konkrétní důkazy nabízí Vladimír Jakubec v případě, který se ho opět přímo dotýkal. Angažoval se totiž také v boskovickém tenisovém klubu LTC Velen a jednal o bezplatném převodu pozemků, na kterých jsou vybudovány tenisové kurty, ze státu přímo do vlastnictví klubu. To nebyla v té době neobvyklá praxe, stát se podobných pozemků zbavoval a převáděl je na města nebo na neziskovky, které sportoviště dlouhodobě provozovaly. „Město nás podvedlo, když jsme chtěli pro tenisový klub získat pozemky pod tenisovými kurty od státu. Tak, jak získala další pozemky TJ Minerva a později je převedla pod město.“ Toto tvrzení opírá o nahrávku, na které mu prý tehdejší místostarosta Lubomír Petrželka přiznává, že na ministerstvu intervenoval. A to ve chvílí, kdy už byl podpis převodu takříkajíc na spadnutí.
Ministerstvo financí na návrh smlouvy skutečně nepřistoupilo a pozemky dál vlastní stát. Dnes se opět začíná mluvit o jejich převodu, tentokrát do vlastnictví města. Kurty jsou ve velmi špatném stavu. Námitku, že už tehdy mohlo město stát od převodu pozemků zrazovat proto, aby nad nimi neztratilo kontrolu, Vladimír Jakubec odmítá. „Byla to jen osobní msta. Navíc o tomto rozhodnutí pravděpodobně nenajdete žádný záznam v zápisech o rozhodování rady nebo zastupitelstva. Byl to osobní akt místostarosty, který jednal bez jakéhokoliv pověření,“ tvrdí Vladimír Jakubec. Dodává však, že ani tohle neví jistě, protože nemá čas podobné věci zjišťovat. To už prý má být práce nás, novinářů. Město údajně navíc samo posléze potvrdilo i oficiálně na setkání s tenisty, že na ministerstvu intervenovalo. „Bylo to vůči nám nefér, my jsme tam něco odpracovali, měli jsme na to morální právo. Byl to podraz.“
Stejně tak mělo město přimět TJ Minerva, aby tenistům nepřevedla pozemky pod dvěma volejbalovými kurty, přestože mezi oběma sportovními kluby existovala smlouva o smlouvě budoucí. „Byla v tom osobní nenávist a závist,“ odmítá Vladimír Jakubec opět možnost, že by tak město učinilo ryze pragmaticky, aby pozemky v lokalitě mělo pod kontrolou a nepatřily neziskovce, na jejíž další záměry, případně změnu vedení nemá žádný vliv. „Udělali to jen proto, aby nás poškodili. Od té doby pro tenisové kurty nic neudělali. Na malé kluby vždycky kašlali, chtěli hodně hlasů, takže podporovali fotbal a hokej.“
Jakubcovu teorii nám potvrdil i další bývalý člen tenisového klubu, který si nepřál být jmenován, ale redakce jeho jméno zná. I on si vzpomíná, že byli přesvědčeni o zásahu tehdejšího místostarosty v neprospěch klubu. Dodal ale, že důvodů, proč tenisté pozemky nezískali, bylo víc.
Bývalý místostarosta Lubomír Petrželka naopak celou verzi Vladimíra Jakubce popírá: „Na ministerstvu jsem tehdy byl – zeptat se, jak to s převodem vypadá, dělal jsem maximum pro to, aby se pozemky převedly. V té době už ale nešlo, aby je stát dal těmto organizacím. V té době jsem se o to zajímal a snažil se tomu pomoct, ale nešlo to podle platných směrnic ani na oddíl, ani na město. Jednal jsem v té věci i s tehdejším šéfem blanenského pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Lubomírem Toufarem, ten se byl na kurtech i podívat. Samozřejmě ve prospěch převodu, jako tenista bych neměl sebemenší důvod tomu bránit.“
Vladimír Jakubec posléze přiznává, že na nahrávce tehdejší místostarosta pouze potvrzuje, že na ministerstvu byl, ale nevyplývá z toho přiznání, že intervenoval proti převodu. Důkazní hodnota nahrávky tím opět klesá na nulu a my se vracíme do roviny spekulací. A nesedí ani srovnání s TJ Minerva, neboť ta nabyla své majetky dříve a jiným způsobem.
V oficiálním zamítnutí návrhu smlouvy na bezplatný převod Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (UZSVM) uvedl, že Ministerstvo financí smlouvu neschválilo, protože je toho názoru, že by měl být upřednostněn úplatný převod. A připustilo variantu, že by pozemky mohly být prodány přímo stávajícímu nájemci, tedy nikoliv formou veřejného řízení. Dnes, po 13 letech, vysvětluje tiskový mluvčí UZSVM, že tento úřad od 1. 1. 2003 převáděl občanským sdružením zdarma pouze ta sportoviště, která měly neziskovky takzvaně v trvalém užívání na základě specifické smlouvy. Tenisové kurty byly ovšem při vyčlenění tenisového klubu z TJ Minerva právě této organizaci z trvalého užívání vyňaty a tenisté je užívali na základě standardní nájemní smlouvy. „Zákonný nárok pro přechod uvedených pozemků do vlastnictví LTC Velen Boskovice v tomto případě nevznikl,“ shrnuje Radek Ležatka.
Naivní členství v ANO
Přímo do politiky vstoupil Vladimír Jakubec v roce 2006, kdy získal mandát se svým Sdružením nestraníků. Krátce koketoval s Věcmi veřejnými, ale nakonec se s nimi nespojil. V komunálních volbách v roce 2010 jeho Nestraníci propadli – získali pouze necelá tři procenta hlasů. K aktivnímu členství ho nalákalo až hnutí Andreje Babiše ANO 2011. Zde to dotáhl dokonce na krajského místopředsedu, po vnitrostranickém boji však nezískal místo na kandidátce v komunálních volbách v roce 2014 a krátce po volbách v hnutí skončil. „Byl jsem strašně naivní. Všichni moji kamarádi z celé republiky mě varovali, ať tam nelezu. Říkal jsem, že chci změnit radnici a k tomu potřebuji politickou a ekonomickou sílu. Po půl roce jsem zjistil, že je to podvod. Jako krajský předseda jsem jezdil po okresech a přesvědčoval lidi, aby do toho s námi šli. Dělal jsem užitečného idiota. Ale i když mě zařízli, tak nepřímo se podařilo radnici změnit. To musíte uznat, bez hnutí ANO by se vláda na radnici nezměnila,“ hodnotí dnes svoje stranické angažmá.
Nové vedení boskovické radnice hodnotí opět rozporně. Na jednu stranu říká, že jako Nestraníci proti radnici dnes otevřeně nevystupují a drží se zpátky, protože mají strach, že kritikou by nahrávali návratu lidí, kteří reprezentovali minulou vládu. Hned ale dodává, že současné vedení Boskovic se sice nechová tak arogantně, ale principiálně se chová úplně stejně. „Kašlou na lidi a prosazují projekty, které jsou k ničemu. Na co potřebujeme Sportpark v Doubravách? Jaké jsou priority tohoto města? Já je nevidím. Očekával jsem větší odvahu zapojit občany. Dnes je to opět úplně formální. A je to účelové.“
Na otázku, zda bude v příští komunálních volbách kandidovat, odpovídá Vladimír Jakubec jednoznačně: „Samozřejmě.“ Po chvíli však dodává: „Nikam se necpu. Lídr nebudu v žádném případě.“
Patokratický systém a zlodějský kapitalismus
Víc otevřenosti a větší zapojení občanů do rozhodování jsou dva základní body, které Vladimír Jakubec kromě invektiv o mafiánském či zlodějském kapitalismu, lumpech, patokracii a prohnilém systému nejčastěji opakuje. A přiznává, že propadá pesimismu, jestli je vůbec možné bariéry mezi politikou a občany prolomit. „Šedesát procent lidí nechodí k volbám, systém je znechutil. Kandidátky si sestavují ti šikovnější, kteří pak egoisticky prosazují své osobní zájmy. Lidí se na priority nezeptají.“ Recept na to, jak občany motivovat a zapojit, ale nemá.
Jak tedy zjistit skutečné prioroty občanů, pokud se nechceme spokojit s tím, že je šedesát procent z nich projeví jednou za čtyři roky u voleb? „Je to běh na dlouhou trať. Prvky přímé demokracie. Ankety, referenda.“ Tak zní neurčitá odpověď. Anket se však účastní minimum lidí a k referendům jich chodí ještě méně než k volbám. Vedení města o větší aktivizaci občanů občas usiluje, ale nedaří se to. Co by jim poradil Vladimír Jakubec? „Já bych jim poradil, aby spáchali sebevraždu.“ Chybu ale vidí především na straně radnice, která se o skutečnou komunikaci nesnaží a prostředky, které k tomu má, nevyužívá, ale zneužívá. „Musí poskytovat objektivní informace. To, co dělají, je jako komunistická propaganda, z toho je mi na zvracení. Kdybych měl kouzelný proutek, tak budu přes radniční média dělat osvětu, budu mluvit o choulostivých tématech a nebudu se vyhýbat tomu, co se v minulosti udělalo špatně. To by okamžitě vyvolalo zájem. A slíbil bych lidem, že do toho budou moci mluvit a my ty priority budeme plnit.“
České politické prostředí je podle něj ale tak devastující, že už není síla to změnit. Kořeny tohoto stavu vidí hned na počátku vývoje po Listopadu 1989. „Po revoluci jsme si řekli jupí a začali jsme žít – zahraničí, jazyky, rodiny, studia. A po deseti letech jsme zjistili, že je to ještě horší než za komančů. Totiž hospodaření s veřejnými prostředky. Uvědomili jsme si, že nás podvedli, ale oni už v té chvíli měli obrovský náskok. Bez peněz se dnes politika dělat nedá.“
Jádro systému, který Vladimír Jakubec nazývá „loupeživý kapitalismus“ spočívá podle něj v tom, že strany jsou financovány z projektů a z rozpočtů. Jinými slovy, že rozhodují o hospodaření s veřejnými prostředky tak, aby se během jejich působení utrácelo a od firem jim pak přitékaly peníze na kampaně, případně rovnou do kapes. „Vždycky argumentují tím, že je možnost někde čerpat dotace a musí se to udělat rychle – a pak udělají umělou trávu na úkor atletického oválu. A podobně. Nikdo z polistopadových vlád se lidí nezeptal, co skutečně chtějí. A proč? Protože by pak nemohli prosazovat svoje zájmy a naprosto zbytečné projekty, jako je cyklostezka na Šmelcovnu, Boskovická spojka a tak dále.“
Aby si podle Vladimíra Jakubce politici zajistili pozice uvnitř stran, musí prosazovat projekty podporované shora a ne to, co by Boskovice samy chtěly a potřebovaly. Tyto zbytné projekty pak dělají firmy, které velké strany podporují. „A když to prosadíš, dostaneš na kampaň.“ Po komunálních politicích by naopak chtěl, aby na tyto projekty nenaskakovali, ale v zájmu města proti nim ve svých stranách vystupovali a snažili se systém změnit. Jinými slovy, aby proti projektům typu Sportpark či Centrum polytechnického vzdělávání sami v krajských zastupitelstvech a u ministrů svých stran protestovali a snažili se prosadit takový systém, aby si radnice mohly samy určit, na co konkrétně dotační peníze určené na investice použijí. Tedy aby strany na vyšší úrovni přestaly stanovovat, že podporované jsou dejme tomu cyklotrasy, ale peníze na skatepark není šance získat. „Já bych řval, že by mě museli vyhodit. Oni se nemůžou vymlouvat, že to jsou krajské peníze či dotace. Ten systém je hrozný, všichni to víme a oni na tom participují.“
Politický styl
Od odporu k tomuto systému Vladimír Jakubec do značné míry odvozuje svůj politický styl, slovník a vyjadřování v diskusích. Neustále se ohání slovy jako zlodějové, mafiáni, případně označeními, která jsou i při poměrně liberálním přístupu Ohlasů nepublikovatelná. Když poněkolikáté opakuje termín politický zločinec v souvislosti s konkrétními lidmi, chceme, aby jejich zločiny dokázal, pokud chce takto mluvit. „To je samozřejmě nadsázka, vždycky mluvím v nadsázce, nic konkrétního,“ odpovídá. V politickém světě Vladimíra Jakubce je zločin zkrátka už jakékoliv podílení se na výše popsaném systému. Asi nejlépe to vystihuje jeho opět paradoxní věta: „Já nikoho paušálně neodsuzuju, jen tvrdím, že tato politická reprezentace, a někteří tam sedí přes dvacet let, nedělá politiku ve veřejném zájmu.“ Prokázat konkrétní kauzy pokládá buď za nemožné, případně říká, že na to nemá sílu. „Zákony jsou na jejich straně. Na Slovákově je díra za 6 milionů korun a nikdo za to nenese zodpovědnost. Trestné činy jsou dnes neprokazatelné, pokud nebude fungovat zákon o prokázání majetku. Systém je nastavený tak, aby se nikdy nedohledalo, kdo zbohatl z veřejných peněz. Prezident o tom sice něco populisticky řve, ale nikdy to neudělají, podřezali by si větev. Ztrácím naději.“
Konkrétní aktivitu v boji proti systému pak očekává hlavně od novinářů; svou roli opozičního politika, případně politického aktivisty, nevidí jako možnou. Úsloví „na to nemáme sílu“ opakuje v různých souvislostech několikrát. Proto neodkryl jednotlivé kauzy, o kterých mluví často jen v obecných narážkách, proto nezveřejnil kupříkladu nahrávky, jimiž zaštiťuje své závěry u kauzy tenisových kurtů. A stejně reaguje, když se mu snažíme vysvětlit, že jeho výkřiky o stamilionech investovaných do boskovické nemocnice z městského rozpočtu se nezakládají na pravdě a nedá tolik práce to zjistit a spočítat.
A připojuje také strach z toho, že by otevřená kritika a konfrontace mohla lidi ohrožovat. „Bojíme se,“ přiznává nepokrytě a tvrdí, že politici mohou kohokoliv profesně či podnikatelsky zlikvidovat. „Můžou zničit, koho chtějí, mají v rukou i média. Demokracie skřípe.“
Na závěr setkání se Vladimíra Jakubce ptáme, jestli nemá obavu, že jeho politický styl je ve skutečnosti kontraproduktivní. Totiž jestli používání silných slov a výkřiky o zlodějích bez jakýchkoliv důkazů v lidech nevyvolávají spíše ještě větší znechucení a nevrhají je do náruče populistů a politiků ještě mnohem horších, než jsou ti stávající. „Možná ano, ale já to jinak neumím. Budu o tom přemýšlet.“ Načež se ohrazuje proti tomu, že by šířil jen negativní náladu a přidává nečekaně optimistický a vlídný závěr svého pohledu na vývoj české společnosti: „Pozitivní posun tady ale je. My jsme se ve speciální pedagogice učili, že když defekt vzniká třeba dvacet let, tak pak stejnou dobu odeznívá. Takže já jsem optimista. A dnes je to šestadvacet let od revoluce, můj syn je svobodný člověk, úspěšně podniká, dcera je lékařka. To pozitivní jednoznačně převažuje. Já jsem ujetý asi v tom, že jsem si představoval, že budeme mnohem dál.“
O médiích a novinařině
Na závěr ještě malá douška. Jako červená nit se celým naším rozhovorem vede také kritika nás novinářů. I my jsme koupení, závislí, zmanipulovaní a propojení s panujícím patokratickým systémem. Proto se Vladimíra Jakubce ptáme, jak nás podle něj mají politici v hrsti? „To jsem vám napsal do diskuse na Facebooku, vy darebáci,“ odpovídá. „Darebáci v dobrém slova smyslu. Darebáci nejste, ale ten systém to všechno tak zmanipuloval, že i ta takzvaně nezávislá média jsou na něm závislá. Jsme na něm závislí všichni, ty musíš sehnat reklamu a máš ji od lidí, kteří jsou na radnici navázaní. Zkus tam napsat něco tvrdě proti radnici.“ Oponujeme tím, že to děláme poměrně běžně. „Neudělali jste to tak, jak by si to zasloužila.“
Snažíme se Vladimírovi vysvětlit, že my můžeme psát jen na základě informací, které máme ověřené, a nemůžeme podobně jako on vykřikovat, že je někdo zloděj, aniž bychom to jakkoliv doložili. „To je alibismus,“ odpovídá nekompromisně, „kdyby tady na proti mně seděl Janek Kroupa, tak by po těch kauzách šel.“
