Petr Ondráček: Nechceme jen halu, ale fungující areál Červená zahrada

Čtyři varianty umístění sportovní haly v areálu Červená zahrada představila boskovická radnice. Architekt Petr Ondráček pro nás kromě anketní odpovědi napsal rozsáhlejší text o potřebě řešit celý areál v širších souvislostech. Město by podle něj mělo mít především ambici na vytvoření kvalitní urbanistické studie, doplněné o moderně zpracované sadové úpravy se soudobou architekturou vlastní sportovní haly.

Vzhledem k tomu, že jsem Boskovák, stále aktivně sportuji (byť už ne na vrcholové úrovni) a pracuji jako architekt, rád bych se pokusil podívat na tento materiál pokud možno s nadhledem a v důležitých širších souvislostech.

Jasná koncepce rozvoje a logika provozu

Každého určitě napadne, že potřebuje znát také cenu jednotlivých variant, aby se mohl k výběru zodpovědně vyjádřit. Je to logická úvaha, nicméně si myslím, že v této fázi přípravy to nezbytně nutné není. Ceny by byly pouze odhadované a jednalo by se o hru s velmi nepřesnými čísly. Vzhledem k tomu, jak velkým územím se nyní zabýváme, by ceny možná zbytečně odváděly pozornost od zásadnější věci, kterou je snaha vytvořit konečně funkční areál s možností dalšího rozvoje.

Podobně si myslím, že není třeba se v tuto chvíli v úvahách svazovat tím, která varianta nabídne jak velkou celkovou plochu haly. Plochy jsou to (vzhledem k výsledné velikosti haly v řádu tisíců metrů) velmi podobné a rozdíly vyplývají z konkrétních řešení a jejich limitů ve vztahu k uvažovaným pozemkům. Nedá se rozhodně říci, že hala s plochou 2600 m² bude lepší než hala, která má „pouze“ 2300 m². Předpokládám, že hřiště uvnitř jsou totožná a uvažují s maximální nebo doporučenou velikostí hracích ploch, na kterých lze pořádat soutěžní utkání.

Výsledný rozdíl tak může být opravdu jen v doplňkovém vybavení haly. Předpokládám, že není naším cílem mít obrovskou halu jen proto, že to území a konkrétní situace umožnily, a ve výsledku pak platit jen obestavěné kubíky vzduchu. Toto výslednou kvalitu a užitnou hodnotu objektu rozhodně nikam neposune.

V souvislosti s umístěním haly je v této fázi důležitější zabývat se urbanistickými souvislostmi, jako jsou smysluplná parkoviště, a kvalitním dopravním řešením v celém areálu. Toto naprosto postrádám u ne zcela dořešených variant 3 a 4.

Je třeba si uvědomit, že nechceme jen halu, ale fungující areál s jasnou koncepcí rozvoje a logikou provozu v něm. Tyto úvahy nebyly vždy ideálně možné, neboť jak všichni víme, město donedávna nedisponovalo potřebnými pozemky. Je škoda, že vedení města nešlo o krok napřed a formou spolupráce například s brněnskou Fakultou architektury v rámci semestrálních prací ateliéru Urbanismu a územního plánování nenechalo zpracovat hypotetické studie na budoucí rozvoj areálu. V zadání mohlo být řečeno, že je možné uvažovat i o plochách, které by město mohlo anebo chtělo v budoucnu odkoupit. Věřím tomu, že by studenti velmi rádi popustili uzdu své fantazie a radnice už dávno mohla mít v ruce podobné studie. Předpokládám, že by tyto materiály důkladně prověřily využití daného území. V případě zájmu města o určité pozemky by bylo jasné, zda má smysl se tímto zabývat, či nikoliv. Mohli bychom mít v ruce i impulsy ohledně možného budoucího ztvárnění vlastních sportovišť.

Nejlepší neznamená luxusní

I tak vnímám jako posun k lepšímu, že se plánovaná stavba začíná konečně znovu řešit, lidé se o tom dozvídají a mají možnost o tom diskutovat. A je zde konečně vidět snaha o koncepční práci v širších souvislostech. Doposud jsem z celého dění měl pocit, jako by se na radnici občas házelo šipkami do terče s mapou města – kdy vyznačené cíle byly pozemky, kde zrovna „hrozila“ případná dotace a nehledělo se na to, že halu stavíme na několik generací dopředu. Jinak si nedokážu vysvětlit například úsměvnou situaci, kdy město uvažovalo a podnikalo jisté kroky v souvislosti s výstavbou za budovou SPgŠ, a až poté „prověřením“ zjistilo, že komunikace za pozemkem je ve vlastnictví bytového domu stojícího u ní, a tudíž by mohly nastat vcelku logické námitky.

Také není myslím vůbec třeba, abychom se svazovali tím, že výsledné řešení celého areálu nebude proveditelné naráz. Je možné a dokonce vhodné, aby areál byl plánovaný formou etapové výstavby. Pokud budeme znát stav, ke kterému se chceme dopracovat, budeme mít stále jasný cíl, ke kterému postupně směřovat. Vyhneme se tak živelné výstavbě podle toho, na co zrovna dostaneme peníze a jaký sport se aktuálně těší větší oblibě – což by se v budoucnu mohlo ukázat jako problematické anebo dokonce neumožnující další rozvoj.

Já sám jsem příznivcem toho, aby nová hala v Boskovicích určitě stála. Je škoda, že zde už dávno není. Sám jsem odehrál nejedno utkání v basketbale ještě v hale Jízdárna. Přesto jsem byl odpůrcem ještě nedávno prosazovaného řešení, o kterém se sice vědělo, že není ideální, ale bylo prosazováno s tím, že je „skoro jedno“, kde to bude, ale hlavně ať už se hala konečně postaví. Když jsme na ni dokázali čekat tak dlouho, tak jsem pro to, aby výsledné řešení bylo rozhodně kvalitní. Nic nemá cenu zbytečně uspěchat.

Vzhledem k tomu, že jsem z oboru, mám na jakýkoliv návrh ty nejvyšší nároky a osobně nejsem z těch, kteří by se chtěli spokojit jen se splněním úkolu, kdy výsledkem nebude stoprocentně funkční řešení. Myslím, že bychom mohli a určitě i měli požadovat to nejlepší. A nejlepší neznamená nutně luxusní. Pokud naše cíle nebudou, řečeno sportovní terminologií, jen ty nejvyšší, nikdy nedosáhneme na pomyslné stupně vítězů. Hned na startu, či chcete-li na začátku zpracovávání studie nebo koncepčního řešení, se nechat omezovat soupeři, jako jsou v tomto případě finance, není podle mého názoru správné. Tento postup nás může připravit a většinou i připraví o zajímavá řešení. Slevit „z tempa“ se pak dá vždycky, ale udělat to hned na začátku je něco podobného, jako když se sportovec postaví na start závodu s tím, že se nepokusí ze sebe dostat maximum a třeba i vyhrát.

Pro další rozvoj sportů ve městě

Současnou situaci vnímám jako možnost dořešit sportovní areál v Červené zahradě tak, aby co možná nejlépe fungoval. Již jednou tato možnost byla ve hře. Doufám, že se moc nespletu, ale jako malý si pamatuji z vyprávění svého táty, že se v Červené zahradě uvažovalo o výstavbě tréninkového střediska vrcholového sportu. Naše město bylo tehdy jedním z oblíbených letních tréninkových kempů ligových týmů volejbalistů, ale také basketbalistů. (Vzpomínám, jak jsem byl jako kluk nadšený, že jsem se v ulicích našeho města během prázdnin jen tak potkal s ikonou basketbalu, 215 cm vysokým Jirkou Okáčem, a třeba i toto mne utvrzovalo, že chci – tehdy jako patnáctiletý kluk – basketbal dál hrát.) Dalším z možných uchazečů bylo tehdy i obdobně velké město Nymburk. Nevím, co a jak se tehdy přesně stalo (předpokládám, že zvítězila menší vzdálenost od Prahy), ale výsledek všichni známe: dodnes funkční centrum se vybudovalo v Nymburku. V Boskovicích se basketbal hraje už 75 let a od té doby tento tradičně úspěšný sport bohužel lehce stagnuje, zatímco Nymburk, město bez významnější tradice, hraje Euroligu a v české soutěži nemá konkurenci.

Nyní už zde tato ambice s vrcholovými středisky mládeže logicky není, ale proč bychom i bez toho nemohli mít ve městě funkční sportovní areál, který sem klidně v budoucnu může znovu nalákat zvučné týmy? Ale co hlavně – může sloužit jako skvělé zázemí pro stávající, ale hlavně malé sportovce v našem městě. Samozřejmě že zvučné týmy sem asi nepřijedou jen tak, pokud nebudou mít s kým ono utkání sehrát… na což potřebujeme mít základnu od dětí až po dospělé. Zde je třeba vidět synergii tohoto areálu pro další vývoj sportů ve městě. I já bych byl rád, kdyby se podařilo zase navázat například na tradici národní ligy v basketbalu, která se tu ještě ne tak dávno hrávala, a já se chodil tehdy dívat na své vzory, kteří mne ve vyprodané hale inspirovali k tomu, že jsem sám začal basketbal hrát.

Nerezignovat na klasickou čtvrtku

Pojďme ale zpět k našemu areálu. Nejsem si zde úplně jistý, jestli půjde napravit docela zásadní věc, totiž že v Boskovicích máme (hned po starověkém řeckém stadionu Panathinaiko v Aténách) zřejmě jako druzí na světě unikátní atletickou dráhu ve tvaru písmene U. Jediný rozdíl je, že v Aténách se na ní dá běhat, u nás už bohužel ne. Dříve patřila lehkoatletická dráha k fotbalovému stadionu skoro automaticky v každém větším městě. Ano, tehdy byly maličko jiné podmínky a je pravda, že dnes zejí některé z těchto oválů prázdnotou nebo jsou neudržované. Ale je zde také větší část těch, které udržované jsou, a dokonce existují i nově postavené (opět moje oblíbená Litomyšl…).

Zjistil jsem, že v okruhu cca 50 km je ve městech svojí rozlohou a významem obdobných Boskovicím stadion s fotbalovým hřištěm doplněn o běžeckou dráhu ve více než 70 %. Jejich stav jsem nezkoumal, ani to nebylo v mých silách, každopádně je to zajímavé číslo. A překvapilo mne, že skoro třetina takovýchto areálů má ale i druhé (někde dokonce i třetí) hřiště na fotbal. Nutno ale dodat, že v žádném jiném městě nejsou jednotlivá hřiště umístěna tak nešťastně jako u nás. Zde už ze samotného umístění čiší snaha sem druhé hřiště prostě za každou cenu vecpat – a opět bez navazující možnosti dalšího rozvoje. Že jsme tímto v podstatě zničili dráhu? No a co! Ve výsledku máme přece „unikátně nefunkční“ atletickou dráhu a dva stadiony jak cirkusové maringotky zaparkované ledabyle za sebou. Co s tím dál, nikoho v tu dobu zřejmě nezajímalo…

Otázkou tedy je, jaké řešení rozvoje areálu bychom měli chtít. Tvářit se, že tu už vlastně žádná dráha není, a naprosto na ni do budoucna rezignovat? Nebo mít výše zmíněný paskvil, který de facto zakonzervujeme (jako je tomu u variant 3 a 4), aniž by se na něm dalo smysluplně běhat? Jistě, dalo by se tak ušetřit za náklady na další úpravy. Jenže za pár let si na tyto „úspory“ nikdo ani nevzpomene. Zato kdyby byla vůle a snaha u nás náhodou uspořádat opravdické atletické závody – protože běhání v Boskovicích podle mne začíná mít například díky Boskovickým běhům docela tradici – pardon, nejde to, bohužel není kde. Ano, dráha nemusí být nutně zde, ale pak musíme mít jasno, kde by měla případně být, a toto mi na území města bohužel schází. Plocha by to nebyla rozhodně malá a znamenalo by to v podstatě postavit nový areál s alespoň minimálním zázemím – což je v našich podmínkách nereálné a nesmyslné. Nestálo by přece jen za to na regulérní ovál v areálu Červené zahrady, kde má rozhodně logiku, nerezignovat a zkusit o něm v jedné z variant uvažovat? Ano, máme 200m dráhu u ZŠ Slovákova, ale plnohodnotná „čtvrtka“ je prostě něco jiného. Kdo se atletice věnuje, ví, že natrénovat například výběh ze zatáčky je zde trošku o něčem jiném než na 200m oválu. A hladkou stovku si na oválu u školy na Slovákově bohužel taky regulérně nezaběhne.

Možná namítnete, že k běhání nutně nepotřebuji mít stadion či dráhu. A budete mít svým způsobem pravdu, jde to přece i jen tak v přírodě a spousta Boskováků určitě ví, o čem mluvím, protože vídám opravdu hodně podobně naladěných lidí, kteří se v podvečer nebo o víkendu jdou do okolí města proběhnout. Já také radši vyběhnu do lesa, do pro mne znovu objevené a čím dál více oblíbené Obory, kde jsem docela rád běhal za časů studia na gymnáziu se svým tátou, tehdy současně v roli učitele tělocviku. Pokud se člověk chce ale běhání věnovat seriózněji, přijde na to, že dříve nebo později rád dráhu využije. Na dráze má totiž člověk neustále přehled o tom, jak rychle běží (protože je to absolutní rovina) a už jen tím na sebe vyvíjí tlak, aby se zlepšoval. V terénu výkon kvůli proměnlivosti terénu, povrchu a profilu tratě přesně posoudit nelze. Zde běžec nemá plnou kontrolu nad výkonem a snáze si poleví. Je sice super, že běží většinou krásným okolím, ale dráha to prostě není.

První kámen do mozaiky

Jsem rád, že úvahy o tom, kde halu postavit, konečně dospěly k tomu, že se o ní uvažuje tam, kde podle mne měla už dávno být – tedy jako o součásti sportovního areálu Červená zahrada. Zkusme proto výslednou podobu umístění haly zvažovat se vším, co k tomu patří. Byl bych rád, kdyby se tímto podařilo položit první kámen do mozaiky budoucího rozvoje areálu, jehož možnosti jsme zatím plně využít nedokázali.

další názory a komentáře