Spolupracovník Ohlasů Marek Osouch líčí, jaký tragický osud postihl táborovou základnu u obce Habří na Vysočině, kam jezdí se skupinou dobrovolníků každý rok pořádat letní tábory zejména pro děti z Blanenska a Boskovicka, ale i z dalších koutů Česka. V srpnu jim při požáru shořelo veškeré vybavení, teď se snaží vybrat od příznivců peníze, aby čtyři dekády trvající tradice mohla pokračovat.
Nechodil jsem sice do skautu, přesto jsem měl k přírodě a skautingu od dětství blízko i díky nadšení pro knihy Jaroslava Foglara – zhltal jsem úplně všechny. Odmala je mým druhým domovem louka mezi lesy, kde se člověk najednou ocitne daleko od všech všedních starostí. Asi nějaké kouzlo skutečně má, protože si ji generace mých rodičů a jejich přátel před 40 lety vybrala jako místo pro pořádání letních dětských táborů.
Rodiče mě do Habří brávali už jako malého prcka, později jsem na tábor vyrazil jako dětský účastník, v dospívání zastával pozici pomocného instruktora, na počátku dospělosti povýšil do role oddílového vedoucího, tvůrce celotáborové hry či programu a před pár lety se dostal až do funkce hlavního vedoucího. A dělám to stále rád, přestože mi na to padnou dva týdny dovolené.
Letos v létě jsem ale dostal od svého táty nečekanou esemesku: „Shořelo Habří“. Byla to rána, kterou jsem nečekal. A pak k tomu uviděl fotky šlehajících plamenů uprostřed noci. Technická závada na elektrocentrále, která neštěstí spustila, nás připravila o vše. Nezůstalo vůbec nic, jen hromádka popela. Věděl jsem, že tábor už byl za námi a že se nikomu nic nestalo, přesto mi letěly hlavou myšlenky – to je konec, to tábor minimálně dva roky nebude, pokud ještě vůbec.
Nemáme totiž za sebou žádné zázemí Junáka nebo jiných takto velkých organizací. Tábory, kterými na louce u Habří prošly stovky či spíše tisícovky dětí, pořádáme jako malý spolek. Založil ho můj otec se svými kamarády hned počátkem 90. let, jakmile už nebylo nutné mít nad sebou „dozor“ do té doby komunistům podřízeného Ppionýra. Vše řešíme jako dobrovolníci bez nároku na odměnu jen za provozní náklady, aby byl dvoutýdenní tábor v podsadovém stanu uprostřed přírody dostupný co nejvíce dětem. Pro ilustraci – letos to bylo 4900 korun, což je blízko spodní hranice cen u táborů tohoto typu.
Po rezignačních myšlenkách jsem pak však uviděl nadšení kamarádů, druhé a třetí generace původních zakladatelů, která právě dnes v čele se mnou tábory pořádá. Byli připravení dát tábor znovu dohromady už pro rok 2027 a zapojit se do obnovy základny, jak jen to půjde.
Ruce máme, chybí nám však peníze, abychom tábor mohli vybavit vším, co je potřeba – od stanů přes kuchyň až po polní umývárnu. Založili jsme proto sbírku na platformě Donio a snažíme se vybrat potřebnou sumu. Budeme moc rádi za jakýkoliv příspěvek, protože každá koruna se počítá.
