Dalo by se čekat, že jako novináři budeme média veřejné služby nekriticky obhajovat a jejich financování ze státního rozpočtu naopak zcela odmítat. Není tomu tak. Česká televize ani Český rozhlas nejsou zdaleka bez chyb a jejich financování ze státního rozpočtu může fungovat. Hlavní problém je jinde – pojďme se podívat kde.
Předně, potřebujeme vůbec média veřejné služby? Všichni máme informací nad hlavu, topíme se v nich. K čemu další zprávy? Kdyby veřejnoprávní média pouze přihazovala další zaměnitelné zprávy, skutečně bychom je příliš nepotřebovali. Ona jsou ale v principu odlišná, a to hned ve třech důležitých ohledech.
Za prvé představují tradiční novinařinu, tedy řemeslo s důrazem na ověřování informací. Není to tak dlouho, co by tento aspekt vůbec nestál za zmínku, ale v éře dezinformací, AI a nespočtu „hybridních“ zdrojů, co se jako novinařina pouze tváří, je to zásadní. Pokud chceme jako demokratická společnost přežít, potřebujeme vědět, co se skutečně děje. Nikoliv co by si jen někdo přál, abychom si mysleli, že se děje.
Za druhé jsou veřejnoprávní rozhlas a televize sdílené médium. Většina z nás je s nimi aspoň v nějakém kontaktu. Představují sice upachtěnou a nutně nedokonalou, ale přesto společně sdílenou představu o světě kolem nás. Ani tohle by dřív nestálo za zmínku, považovali jsme to za samozřejmé, ale samozřejmé už to není. Stačí se podívat například do Spojených států, kde se polarizovaná společnost už sotva shodne na tom, který je den v týdnu – natož jestli jde ekonomika nahoru, nebo dolů.
A do třetice nejsou média veřejné služby tržní. Na soukromých médiích není nic špatného, ani na těch placených čtenáři, ani na těch placených primárně z reklamy. Každý z vyjmenovaných tří typů médií má ale své nevýhody, své slepé skvrny, a český mediální prostor jako celek je hodně vychýlený ve prospěch různých oligarchů, ve prospěch bohatší části společnosti. Ani média veřejné služby vůči tomu nejsou imunní, ale stále mají oproti jiným lepší pozici. Mimo jiné představují zdroj kvalitních, ověřených informací, které se v moderních médiích stále častěji schovávají za paywally nebo jsou vykoupené prodejem osobních dat.
Česká televize ani rozhlas nejsou zdaleka bez chyb. Jsou to velké, těžkopádné kolosy řízené legislativou z doby prakticky předinternetové. Špatně se přizpůsobují změnám. Jsou pragocentrické a jejich snaha o pokrytí regionů je sice milá, ale vlastně bezzubá. (Kdy do dění na Boskovicku nebo na celém okrese naposledy významně zasáhla nějaká televizní reportáž?) A tak bychom mohli pokračovat. Tyto chyby ale nejsou důvod k tomu, abychom Českou televizi a rozhlas házeli přes palubu. Stále jde o zásadní společenskou službu, která patří nám a má nám sloužit. Chtějme, aby nám sloužila lépe! Demonstrujme za důležité změny. A dejme k nim veřejnoprávním médiím odpovídající podmínky.
Čímž se dostáváme k jádru problému. Tím aktuálně není snaha o zrušení koncesionářských poplatků. Naše veřejnoprávní média by mohla fungovat dobře i při financování ze státního rozpočtu. Musela by z něj ale dostat odpovídající peníze a co největší záruky praktické ochrany před politickým vlivem. Dělá to současný návrh, o kterém hlasovala poslanecká sněmovna? Vůbec ne.
Navrhované změny především vrací financování České televize a rozhlasu efektivně vzato někam před rok 2010. Kolik jste brali v roce 2010? Dovedete si představit, že byste za tuto částku vyžili dnes, když jen inflace navýšila náklady o dvě třetiny? Česká veřejnoprávní média jsou dlouhodobě podfinancovaná, obtížně dosahují na kvalifikované lidi. A v této situaci jim vláda chce během pár měsíců škrtnout podstatnou část rozpočtu. To je razantní zhoršení veřejné služby, která má sloužit nám všem. Nevyhrává tím nikdo z nás, ať už volíme kohokoliv. Oslabením médií bychom jen uvolnili prostor politikaření, korupci a zájmům oligarchů či nepřátelských režimů.
Pokud si nemyslíte, že Česká televize a rozhlas slouží zrovna vám, možná máte pravdu – a máte plné právo žádat nápravu. Poškození médií navrhovanými změnami ale vaši situaci nijak nezlepší. I když zmizí koncesionářské poplatky, média budeme stále platit z daní my, daňoví poplatníci, a tedy disproporčně zejména běžní lidé, zaměstnanci, kteří v Česku nesou větší část daňové zátěže.
Žádejme tedy změny veřejnoprávních médií, ale žádejme změny, které budou opřené o adekvátní rozpočet, budou garantovat reálnou nezávislost médií na politické moci a zejména budou výsledkem skutečné debaty, nikoliv gaunersky narychlo prohlasované nad ránem na hraně ústavních pravidel. Chtějme od politiků víc než jen těsnou početní převahu ve sněmovně. Chtějme od nich jasnou vizi toho, jak pro nás mohou veřejnoprávní média lépe pracovat.
Máme jedny z nejlepších veřejnoprávních médií v okolí a všichni, bez ohledu na politické přesvědčení, máme nárok na to, aby nám dobře sloužila. Řekněme si o to.
