U příležitosti státního svátku v Den vzniku samostatného československého státu publikujeme projev, který přednesla končící starostka města Jana Syrovátková na tradičním setkání u sochy presidenta T. G. Masaryka.
Vážení spoluobčané, milí přátelé, dámy a pánové, scházíme se dnes, abychom si připomněli 108. výročí vzniku samostatného Československa. Den, který nám připomíná nejen naši státnost, ale především hodnoty, na nichž byla naše republika založena. Svobodu, demokracii, lidskou důstojnost, odvahu a odpovědnost.
Jsou to slova, která při podobných příležitostech slýcháme často. Možná až příliš často. A někdy mám obavu, že čím častěji je vyslovujeme, tím méně přemýšlíme o tom, co skutečně znamenají.
Naši předkové museli o svobodu usilovat. Mnozí za ni zaplatili vlastním životem. My jsme ji dostali do rukou jako dar. A možná právě proto někdy zapomínáme, že o ni můžeme také přijít. Demokracie totiž není samozřejmost. Není to něco, co jednou získáme a co už nám navždy zůstane. Demokracie je způsob, jakým spolu žijeme. Jak se k sobě chováme. Jak dokážeme respektovat člověka, který má jiný názor. Jak umíme přijmout porážku, ale také jak dokážeme zacházet s vítězstvím. A především je to naše každodenní rozhodnutí, zda dáme přednost pravdě před pohodlnou lží, slušnosti před hrubostí a odpovědnosti před okamžitým prospěchem.
Žijeme v době, kdy se stále častěji prosazují jednoduché odpovědi na složité otázky. Kdy se z veřejné debaty vytrácí schopnost naslouchat. Kdy hlasitost někdy vítězí nad argumenty a kdy se sliby rozdávají mnohem snadněji, než se plní.
Populismus má jednu velkou výhodu. Říká lidem přesně to, co chtějí slyšet. Slibuje snadná řešení, ukazuje na viníky a přesvědčuje nás, že za naše problémy může vždycky někdo jiný. Jenže skutečný život tak jednoduchý není. A dobrá správa věcí veřejných už vůbec ne. Vyžaduje práci, trpělivost, schopnost hledat kompromisy a někdy také odvahu říkat věci, které nejsou populární.
Myslím, že bychom měli být mnohem náročnější na ty, kterým svěřujeme svou důvěru. Ale stejně nároční bychom měli být i sami na sebe. Protože demokracii neohrožují jen ti, kteří by ji chtěli omezovat. Oslabuje ji také naše lhostejnost. Naše rezignace. Naše ochota uvěřit čemukoliv, co potvrzuje naše vlastní přesvědčení.
Tomáš Garrigue Masaryk nám zanechal nejen republiku, ale také důležitou myšlenku, že demokracie je především otázkou mravní. A já si myslím, že právě k tomu bychom se dnes měli vracet. K obyčejné lidské poctivosti. Ke slušnosti. K respektu. K vědomí, že svoboda jednoho člověka nemůže být postavena na úkor důstojnosti druhého.
Vážení přátelé, dnešní den je pro mě také trochu osobní. Po čtyřech letech ve vedení našeho města se moje působení ve funkci starostky chýlí ke konci.
Byly to roky naplněné prací, rozhodováním, radostí i pochybnostmi. A také poznáním, že spravovat město znamená především sloužit lidem. Ne jen těm, kteří s vámi souhlasí. Ne jen těm, kteří vás podporují. Ale všem.
Jsem přesvědčena, že město nemá patřit žádné politické straně, žádné skupině ani žádnému jednotlivci. Město patří svým občanům. A každý z nich má právo na stejné zacházení, na respekt a na spravedlivý přístup. To je hodnota, kterou bychom měli chránit bez ohledu na to, kdo právě sedí na radnici.
Zkušenost posledních let mě také utvrdila v tom, že skutečná síla člověka nespočívá v tom, kolik má moci. Ale v tom, jak s ní dokáže zacházet. Zda umí naslouchat, přiznat chybu, ustoupit, když je to správné, a stát si za svým, když jde o důležité principy. A právě tyto principy by neměly končit s žádným volebním obdobím.
Dovolte mi ale ještě jednu myšlenku. Mluvili jsme dnes o svobodě. A já bych nám všem přála, abychom měli odvahu svou svobodu skutečně žít. Abychom se nebáli jít vlastní cestou. Abychom se nebáli mít vlastní názor, i když není většinový. Abychom měli odvahu zastat se slabšího, ozvat se proti nespravedlnosti a někdy prostě jen říct ne. Abychom nežili své životy podle očekávání druhých, ale podle svého svědomí.
Současně bych si ale přála, abychom nikdy nezapomněli, že náš život není jen náš. Že tu po nás zůstanou naše děti a jednou jejich děti. A že právě jim předáme svět, který dnes svými rozhodnutími vytváříme.
Předáme jim naše města, naši krajinu, naše školy, naši společnost. Ale také způsob, jakým spolu mluvíme, jak se k sobě chováme a jaké hodnoty považujeme za důležité.
Neměli bychom se proto ptát jen na to, co nám dnešní rozhodnutí přinese zítra. Měli bychom se také ptát, co po nás zůstane za dvacet nebo padesát let. Jestli jsme byli dobrými hospodáři. Jestli jsme dokázali chránit to cenné. Jestli jsme měli odvahu myslet i na ty, kteří se dnes ještě nemohou ozvat.
Vážení spoluobčané, ráda bych dnes skončila s nadějí. Protože navzdory všemu věřím, že máme mnoho důvodů dívat se do budoucnosti s optimismem.
Věřím v lidi, kteří nečekají, až za ně někdo něco udělá. V lidi, kteří pomáhají, tvoří, vychovávají děti, starají se o své okolí a často úplně tiše dělají náš svět lepším. Takových lidí je i v Boskovicích mnoho. A právě oni jsou pro mě tím největším důvodem k naději.
Přeji našemu městu, aby zůstalo místem, kde se lidé nebojí být sami sebou. Kde rozdílné názory nejsou důvodem k nepřátelství. Kde se úspěch měří nejen tím, co postavíme, ale také tím, jak se nám společně žije.
A přeji nám všem, abychom neztratili odvahu, laskavost a zdravý rozum. Protože budoucnost naší země se netvoří jen ve vysoké politice. Tvoří se každý den. V našich rodinách, školách, ulicích i na radnicích. A každý z nás má možnost ji ovlivnit.
Buďme svobodní. Buďme odvážní. Buďme slušní. A buďme odpovědní za svět, který jednou předáme svým dětem. To je podle mě ten nejlepší způsob, jak dnes uctít odkaz 28. října 1918.
Děkuji vám. A přeji nám všem krásný dnešní sváteční den, který můžeme věnovat sobě a svým nejbližším.
