Na nároží ulic Sokolská a Bedřicha Smetany se otevřela nová škola. Dům prošel kompletní rekonstrukcí, o jejímž zdařilém výsledku napsal pro Ohlasy pochvalný komentář boskovický architekt a popularizátor místní architektury Petr Ondráček.
Pokud se architekturou profesně zabýváte už skoro 26 let, chodíte po městě s očima otevřenýma a zároveň v tom městě od narození bydlíte, naučíte se vnímat jeho proměny a jste extrémně citliví na změny, které se zde dějí. Posledních několik desítek let by se sice daly spočítat skoro na prstech jedné ruky, ale postupně se to snad začíná pomalu měnit. Architektonické soutěže už zde (snad napořád) nejsou sprostým slovem a jejich výsledky a práce na dalším rozpracování těchto projektů vnímám pozitivně. Už bylo na čase – konečně!
Když šla před časem dolů střecha na výrazném pozdně secesním domě od místního stavitele Slámy, na nároží Smetanovy a Sokolské ulice, sledoval jsem se zájmem dění na místě stavby – co z tohoto bude a kolik z původní stavby zůstane? Tyto domy z počátku 20. století jsou povětšinou velmi poctivě stavěné, mají specifický půvab a najít pro ně v dnešní době novou funkci i tvar, aniž ztratily svůj původní charakter, bývá povětšinou velká výzva.
V našich zeměpisných šířkách totiž stále ještě občas podobné adaptace mívají docela divoké scénáře. Najít rozumnou hranici mezi současnými nároky na užívání a respektem k původnímu tvarosloví a estetice stavby nebývá vždy pravidlem.
Kolem domu jezdím denně do práce a měl jsem možnost provádět stínové „kontrolní dny“. Viděl jsem, jak se dům začíná pomalu měnit, přichází o střechu a pak podezřele dlouho nevznikal krov nový, přestože skoro až barokní křivky dvojice štítů do přiléhajících ulic stále zůstávaly. Bylo jasné, že se s nimi i nadále počítá, ale klasický nový krov nějak stále chyběl. Až po delší době se ve střešní rovině začala rýsovat konstrukce nová, která vychází ze zaoblené hmoty nároží – a já si docela oddechl. Konstrukce sloupko-příčkového zasklení „podkroví“ mne pak uklidnila, že zkáza dalšího prvorepublikového domu se v Boskovicích konat nebude a už jsem jen čekal, jak pomalu zmizí lešení. Když se před nedávnem stavba odhalila v plné kráse, měl jsem z výsledku upřímnou radost.
Místo setření původního ducha stavby, či nesourodých zásahů, tu vznikla sebevědomá stavba s kultivovaným výrazem. Dům neztratil nic ze své elegance, a k tomu získal novou vrstvu, která nepředstírá, že je secese. Nehraje na falešnou historizující notu, kterou tu a tam občas stále ještě preferují třeba památkáři. Nová hmota je naprosto přiznaná, hlásící se k době vzniku – tedy 21. století. Přes nároží procházející horizontála nad střešní římsou na spodní historickou vrstvu netlačí a nechává jí klid a lehkost. A co je nejdůležitější – nekonkuruje původní dvojici štítů a vede s nimi rovnocenný dialog. Právě v takto citlivém vyvážení plných a prosklených ploch, správně zvoleném měřítku a precizním napojení materiálů se pak láme chleba mezi rutinní stavební úpravou a skutečnou architekturou.
Autorem návrhu je v Boskovicích žijící architekt Ondřej Syrovátko, který navrhoval už rekonstrukci Sudické školy a k tomuto zadání přistoupil přesně tak, jak by se k podobným stavbám přistupovat mělo, ideálně vždy – kombinací pokory a odvahy.
Vždycky v podobných případech rád připomínám citát architekta Petra Pelčáka: „Nový dům nemá do místa zapadat, ale má z kontextu vycházet.“ Tohle je přesně ten případ. Vývoj měst se nezastavil, jak si mysleli modernističtí architekti na začátku 20. století. Domy se přestavují, bourají staré, stavějí nové. Zde se z kontextu určitě vycházelo a nejde o nějakou exhibici. Spíše to byla schopnost přečíst kvality původního domu a stavět na nich dál pomocí současného jazyka.
U školních staveb jsme byli v minulosti spíše zvyklí na ryze účelové a typizované stavby, což bylo dáno i technologiemi v čase největší potřeby těchto staveb na přelomu 70. a 80. let minulého století – tedy panelové výstavby. Řešila se tehdy hlavně kapacita; normy a estetika s architektonickým výrazem zůstávaly mnohdy až na druhé koleji. Komunitní škola Meluzína, která v nově opraveném domě bude, byla něco nemyslitelného a není stále běžná ani dnes. Najít tak odvahu pro podobný záměr takovéto rekonstrukce je za mne obdivuhodné.
Vidíme zde, že kultivované prostředí a kvalitní architektura nemusí být pro vzdělávání jen podružnou kulisou, ale rovnou rovnocenným partnerem. Prostředí, ve kterém jako děti vstřebáváme informace, nás podvědomě formuje, aniž bychom si to možná uvědomovali. A kdo ví – třeba právě z dětí, které projdou těmito třídami, jednou vyrostou další osvícení investoři, pro které bude požadavek na kvalitní stavbu a respekt k místu naprostou samozřejmostí. Rozhodnutí této vile vdechnout nový život v podobě školského zařízení prvního stupně na jedné z hlavních ulic dává smysl i pohledu celého města. Zvlášť když víme, že tím záměr nekončí a na pozemku má časem vyrůst ještě nová budova pro druhý stupeň, která předpokládám opět drobným měřítkem doplní celek do finální podoby.
Když jsem v roce 2023 dával dohromady první vydání ArchiMapy Boskovic, o tomto nárožním domě jsem věděl. Jen se mi k němu tehdy v archivu stavebního úřadu nepodařilo najít dostatek průkazných podkladů, a dům tak nebyl do výčtu zařazen. Pokud se někdy bude zpracovávat update – třeba až bude hotová knihovna, sokolovna, sportovní hala či další navazující část areálu Červené zahrady – tato stavba tam už určitě místo mít bude.
Přesně takové momenty a stavby jsou důvodem, proč se v Boskovicích snažím dlouhodobě otevírat debatu o architektuře, ať už na každoročních říjnových procházkách v rámci Dne architektury, popularizačním cyklu ArchiTalk, nebo při nedávném Open House Boskovice. Identitu města rozhodně netvoří jen nedotknutelné památky – stavby, které nám tu zanechali ti před námi. Je to živý organismus tvořený vším kolem nás a tím, jak k tomu společně jako investoři i architekti přistupujeme.
Za mne se tak potvrdilo, že spojení osvíceného zadavatele s poctivým architektonickým uvažováním nemusí pro rekonstrukci znamenat ztrátu identity, ale právě naopak začátek nové etapy. Škole Meluzína přeji co nejlepší start v novém zázemí a Boskovicím co nejvíc podobných investorů, kteří chápou, že dobrá architektura a promyšlený návrh nejsou drahý rozmar, ale ta nejlepší investice do dlouhodobé hodnoty – domu i celého veřejného prostoru.
