Ťamani, rákosníci, čongové, večerky. Takhle někdy v Česku (ještě stále) říkáme našim vietnamským sousedům, u kterých kupujeme levné oblečení, gyros s nudlemi nebo šunku a rohlíky během svátků, když je všude zavřeno. Vietnamskou komunitu známe většinou jen v jediné situaci – když stojí za pokladnou. Děti si k nim chodí pro kartičky pokémonů a nově taky pro mačkací hračky ve tvaru asijských knedlíčků. A tím náš vztah k Vietnamcům v podstatě končí. Ale co kdybychom se trochu skamarádili, něco spolu zažili a povyprávěli si svoje životní příběhy? Změnilo by se něco?
Přesně tohle bylo smyslem promítání prvního česko-vietnamského filmu v komunitním centru Prostor na začátku června. Letní školu, 2001 natočil mladý režisér Dužan Duong, který žil do svých tří let ve Vietnamu. Jeho rodina se pak ale přestěhovala do Chebu, kde vyrůstal doslova mezi stánky na tržnici. Na tohle období Dužan rád vzpomíná, a proto mu věnoval svůj první celovečerní film. Vypráví příběh nejen z perspektivy dítěte, ale i z pohledu rodičů. Film je empatický ke všem postavám a nabízí celistvý portrét vietnamské rodiny, která se pokouší usadit v Česku na přelomu milénia.
Film šel do kin minulý rok, sklidil nadšené ohlasy na festivalu v Karlových Varech, získal Českého lva, Cenu české filmové kritiky a v Česku ho vidělo zhruba 40 tisíc diváků. Když se Letní škola promítala v Boskovicích, bylo v sále několik desítek lidí, ale nikdo z Vietnamu. A to mi přišlo trošku líto – a zároveň mě hrozně zajímalo, jak by se na ten film dívali naší sousedé z Wikina, obchodu U Zuzanky, potravin U Davídka nebo prodavači a prodavačky z Hany na Hybešové. Budou mít radost z filmu, který je kompletně ve vietnamštině? Připomenou jim některé scény situace z jejich vlastního života? Jak budou vnímat filmové zobrazení vietnamské komunity, které není vždy lichotivé?
Když jsme na jedné poradě v evangelickém kostele vymýšleli program na Den proti rasismu, vzal jsem to jako impuls uspořádat promítání Letní školy, na které pozveme vietnamské sousedy z Boskovic. Vytvořili jsme plakáty ve vietnamštině i češtině a oběhli s nimi pár vietnamských obchodů v Boskovicích. Všude nás vřele přivítali a děkovali za pozvání. Ale jelikož se s Vietnamci vůbec neznáme, měl jsem obavu, že nikdo z nich na projekci nakonec nepřijde. Taky jsem chtěl, aby celá akce probíhala co nejvíc ve vietnamštině, včetně úvodního slova k filmu. Kde ale sehnat někoho, kdo ovládá skvěle oba jazyky a mohl by na místě překládat?
Pak mě ale jednou po cestě na náměstí napadlo, že bude nejlepší zeptat se přímo někoho z vietnamské komunity. Nakoukl jsem do Dárkového shopu U Niny a oslovil paní prodavačku. A ta ochotně navrhla, že by nám mohl s překladem pomoct její syn David. Chodí na základku v Boskovicích a umí skvěle oba jazyky. Paní prodavačka mi taky přislíbila, že na film pozve všechny známé a sama přijde s celou rodinou.
Začalo to vypadat slibně. Tak jsem si řekl, že bychom mohli na místě udělat ještě krátký rozhovor o tom, jak se žije lidem z Vietnamu u nás v Boskovicích. Davidova máma souhlasila. A tak jsme společně přes WhatsApp vymysleli, jak to celé v Prostoru proběhne. Pořád jsem měl ale obavu, že na projekci přijdou třeba jen oni dva a nikdo další z vietnamské komunity se nepřidá. Mezi námi a Vietnamci nejsou většinou žádné vazby, potkáváme se hlavně v jejich obchodech. Není to stejné jako zvát známé a kamarády na nějakou akci. A k tomu ještě jazyková bariéra.
Nakonec ale vše dopadlo báječně. Sál v Prostoru jsme zaplnili a vietnamských diváků přišlo kolem dvaceti. A během závěrečných titulků začali tleskat. Na diskuzi s paní prodavačkou Pham a Davidem jsme se dozvěděli něco o tom, jak se žije už třetí generaci Vietmanců v Česku. A že se stále ve školách setkávají s posměšky a šikanou ze strany českých spolužáků. To zamrzelo. Na druhou stranu bylo znát, že každá generace je sebevědomější a neváhá hájit svoji důstojnost a hrdě se hlásit ke svému původu. To potěšilo.
Doufám, že jsme naší akcí pomohli Vietnamcům z Boskovic, aby se u nás cítili trochu víc jako doma. A české diváky snad film inspiruje k většímu respektu k našim vietnamským sousedům. Vietnamci nejsou jen prodavači. Mají svoje zajímavé životní příběhy, tradice a krásná jména. Třeba křestní jméno paní Hong Nung Pham znamená v překladu růže, má dva syny a žije v Česku od svých patnácti. Její rodiče zde ale zažili těžké začátky mezi stánky, podobně jako ve filmu. Tohle při nedělním nákupu ve večerce nezjistíte. Z anonymních prodavačů a zákazníků se z nás stali známí, kteří se na sebe při pozdravu spiklenecky usmějí. Protože jsme spolu něco zažili. Díky všem, kteří se na vietnamském večeru podíleli. Việt Nam cố lên!
