Rozhovor s Terezou Kopečkovou, která nedávno otevřela svoji pražírnu kávy v budově bývalé výrobny kunštátské keramiky, a kromě své kávy zde prodává i výrobky od hrnčířů z nejbližšího okolí. Díky tomuto počinu je tak v Kunštátě po dlouhé době opět možné zakoupit keramiku od několika místních výrobců na jednom místě a do staré keramičky se po letech opět vrátila keramika.
Zajímalo by mě něco k historii této budovy, kde sis otevřela pražírnu kávy. Co se zde odehrávalo dřív?
V roce 1882 zde byla založena hrnčířská dílna a v roce 1883 byla spuštěna. Založil ji zde pan Brablec. Dokonce tu máme vystavený k pročtení pamětní list z roku 1915, kde je popsána část historie domu, jak to tehdy vypadalo tady v Kunštátě, popisuje panující rod Habsburků a podobně. Píše se zde o rodině Brableců, jejich vztazích a životě. Je to hodně zajímavé.
Ta pamětní listina se našla kde?
Přímo tady v té budově. Našel ji pan Lepka, který to tu odkoupil před asi třinácti roky a měl tady firmu Safiral. Pan Brablec tady založil keramickou dílnu a později ho vystřídala ještě spousta jiných. Asi nejznámější byl Jiří Kemr, pak zde působil Luboš Sedlák. Zde se vyráběl jeden z typů takzvané kunštátské keramiky. Těch dílen a tvůrců bylo tady v Kunštátě víc. Tady vznikala známá bílorežná keramika. Pracoval zde i pan Vlasák, dědeček Zuzany Mrázkové z Rozseče, která u nás teď taky nabízí svoje keramické výrobky. Tak se sem po letech vrátila tvorba této rodiny keramiků.
Pan Sedlák moc chtěl, aby se tady pokračovalo v hrnčířské dílně. Naproti tehdy byla ještě prodejní galerie keramiky z celé republiky. Jenže když umřel, tak zde výroba skončila a budova nakonec byla prodána Safiralu. Nějaké vybavení se zachovalo, třeba tyto hrnčířské kruhy, které tu máme, ale například veliká cihlová pec, která byla přímo někde zde, tak ta byla zbourána, protože pro ni neměl nový majitel žádné využití. Ale co vím, tak on se celou dobu strašně snažil nějak sem keramiky navrátit. Když jsem sem pak přišla já, abych si to pronajala, tak mně říkal: „Dejte sem tu keramiku, protože ta tady vždycky byla.“ Přišlo mi to jako výborný nápad, tak jsem oslovila zdejší keramiky a současnou kunštátskou tvorbu tu teď nabízím. Kromě hrnčířských kruhů nám sem dal k dispozici i nějaké další relikty, které se zde našly. Je moc hezké, že to tak pokračuje.
A proč sis vybrala právě tuhle budovu?
Hlavně proto, že ten můj hlavní stroj – pražička kávy – potřebuje dost silné technické zázemí, a to tady bylo. I kdyby byl k pronájmu nějaký domeček na náměstí, tam já prostě nevykouzlím takovou hromadu odtahů a zásuvek.
V současné době zde kromě upražené zrnkové kávy nabízíš ještě kávu s sebou a keramiku a obrazy místních tvůrců. Máš tady ještě nějaké další plány?
Mně to zatím takto stačí, ale pravdou je, že tendence přivést sem další umění zde je. Budova je obrovská a mají zde ateliéry i další umělci, třeba malířka Hana Linhartová, bude zde šicí dílna a další projekty. Kdyby se našel někdo, kdo to skutečně spustí, tak by bylo moc hezké tady mít třeba i nějaké výtvarné nebo keramické kurzy. Kdyby to bylo místo, kde by se propojovala taková setkání třeba s keramikou, to by bylo do budoucna moc fajn.
Od kterých keramiků tu máš výrobky?
S kontakty na místní hrnčíře mi poradil Nikola Seko. Velmi si vážím plastik od klasiků kunštátské keramiky Milana Růžka a Zdeňka Lindovského, jsem ráda, že nám sem oba něco dali. Od pana Lindovského máme dokonce plastiku ženy, která mele na mlýnku. Třeba zrovna kávu, kdo ví. Dál tu nabízím výrobky Petry Hluštíkové, Evy Pikartové, Miroslava Ivanova, Prokopa Veselého či Adély Volné, i od mladší generace keramiků, jako je Soňa Kameník Suchá nebo Zuzana Mrázková. Samozřejmě tu mám i klasickou bílorežnou kunštátskou keramiku, kterou dnes vyrábějí Rampulovi.
A které z těch výrobků tě nejvíc těší?
Jé, to já mám jak s kávou. Mám ráda rozmanitost. Pan Lindovský a pan Růžek, to jsou prostě mistři. To je něco úplně úžasného. Nebo Evička Pikartová, to je krásná sochařská práce. Ale mně jde o tu rozmanitost. Kdyby tady byla jenom keramika třeba od Zuzanky Mrázkové, která je extrémně oblíbená, tak by to určitě nebylo tak zajímavé místo, jako když je tady taková směs různých stylů. A mně se právě líbí, že každý je úplně jiný. Že třeba keramika Miry Ivanova a Bohunky Najvarové, to je úplně do detailu precizně vyvedený jeden hrnek jak druhý. To je pro ně jako jejich vizitka.
Pak je tady kunštátská keramika od paní Rampulové, jediná současná replika původní kunštátské keramiky. Já jsem moc ráda, že tady je, protože ta tvorba vlastně začala vznikat tady. Nebo třeba Peťa Hluštíková, ta je taky úplně jedinečná, vidím tam takový japonský etnický styl.
A ty sama jsi dělala někdy keramiku?
Jo, když jsem byla malá, tak jsem chodila do kroužku keramiky. Máme pár vyvedených oveček. Jinak ne.
Jak jste se dostali vlastně sem do Kunštátu?
Kunštát jsme znali, ještě než jsme tady bydleli, ale to, že tady chceme bydlet, se rozhodlo v momentě, kdy jsme se přidali k rudecké komunitě kolem spolku Na Slunci. Nejdřív jsem tam byla na přednášce, tam jsem poznala Inu Liškovou, a potom už začalo Mamakafé – pravidelné každotýdenní setkávání maminek s dětmi. Tam já jsem pochopila, že pro nás je nejdůležitější být na místě, kde člověk má kolem sebe lidi, co smýšlí podobně. V podstatě jsme se přestěhovali za lidmi. A líbí se nám, že Kunštát je takový tak akorát – velikostně a vším.
A původně jste z Brna?
Původně jsme z Brna. Jsme Brňáci.
Jak ses dostala k pražení kávy? To není úplně obvyklé povolání.
V Brně boom malých pražíren začínal teprve tak před deseti, patnácti lety. Byly tam třeba tři, čtyři pražírny a byl to pro ně obrovský kšeft, protože i když tehdy neuměly pořádně nic, tak to šlo na odbyt. Já jsem tehdy, když jsem ještě studovala, měla takovou svoji oblíbenou pražírnu v Králově Poli, kam jsem chodila, protože jsem kousek od ní bydlela. A strašně mě bavilo poslouchat o kávě, o zajímavostech okolo ní, protože stejně jak třeba víno je taková komplexní záležitost, člověk se v tom může patlat a objevovat a prostě ochutnávat, tak káva to má dost podobně.
Já jsem studovala žurnalistiku, protože jsem chtěla psát o jídle, tak jsem si čichla trošku i k vinařství. To jsem chvilku studovala, ale brzo jsem pochopila, že si pak udělám nějaký someliérský kurz, a hlavně musím pít to víno, abych o něm mohla psát, a že to není o škole. Pak jsem se začala víc zajímat o kávu.
Tehdy vznikl náš cestovatelský projekt, to bylo asi v roce 2015, jmenovalo se to S kávou na cestách. Jeli jsme s mým dnes už s manželem na dlouhou cestu do Jižní Ameriky, moje oblíbená pražírna nás vybavila kafem, a my jsme tu kávu měli jako prostředek k seznamování se s místními lidmi, že jsme měli je na co pozvat, i když jsme tam přijeli jako hosté.
Takže jste jihoamerickou kávu vezli z Brna do Jižní Ameriky.
Přesně tak. Jen upraženou v Brně. To bylo moc fajn, protože jsme se takhle skutečně mohli sbližovat s místními lidmi.
Když jsme se po půl roce vrátili z cesty, tak jsem začala dělat v další brněnské pražírně. Tam jsem pracovala do té doby, než jsem šla na mateřskou. Chvilku jsem měla v hlavě, že bych si rozjela vlastní pražírnu. Jenomže přišlo první dítě, tak jsem to viděla míň a míň. No, druhé dítě, tak jsem to viděla ještě míň a míň. Třetí dítě, to už jsem si říkala: „V žádným případě, žádnej byznys nebude.“ Jenže pak se to změnilo na Mamakafé, kde jsme pořád s dalšími maminkami ochutnávaly různé kávy, až tam pak někdo prohlásil: „Hele, tak když už nevíme, kde to budem objednávat, tak to snad napražíš sama, Teri.“
Mně to leželo nějakou dobu v hlavě, až jsem si řekla, že to zkusím. A fakt jsem začala, ale úplně v malém, že jsem si koupila opravdu pidi pražičku jenom na 250 g, na zkoušku pro nás a kamarády. Jenomže o to byl takový zájem, že jsem nestíhala a rozhodla jsem se pustit se do toho naplno. Naskytl se tento prostor, manžel mě podpořil a bylo to. Se třemi malými dětmi to často opravdu není jednoduché, ale jsem moc ráda, že jsem se do toho pustila.
Kde kupuješ kávu na upražení?
Dodavatelů zelené kávy není v Česku moc. Myslím, že jsou třeba dva, tři. Když jsem hledala svého dodavatele, tak jsem pochopila, že to dělá docela málo lidí. Já jsem si našla rodinnou firmu, která sídlí v Blansku. Dělají to už několik desítek let a skutečně tam musí jednou za čas jet, aby si ten obchod udržovali, obnovovali a ty kontakty si pěstovali.
V čem se liší vaše káva od té, kterou koupím v supermarketu?
No tak to je veliký rozdíl! Když pomineme chuťové preference, protože každému chutná něco jiného, a já beru, že někdo je zvyklý na chuť té supermarketové kávy a chce si ji kupovat tam. Ale tady to je úplně jiné v tom, že naše káva je skutečně čerstvá. Já pražím několikrát týdně a do čtrnácti dnů mám většinou všechnu kávu už vykoupenou, někdy i dřív. Takže já pražím neustále čerstvě, a to je něco nesrovnatelného, když je káva doopravdy čerstvá. Já mám vypozorované, že když začnu kávu pít týden od pražení a spotřebuji ji do měsíce od pražení, tak tehdy je káva nejvoňavější, nejaromatičtější, nejvíc chuťově nabitá. Později mám dojem, že už se její chuť ztrácí. Takže když si člověk v supermarketu koupí kávu, která je půl roku od pražení, rok od pražení, dva roky od pražení, tak je to nesrovnatelné.
Druhá věc je, že v supermarketu si člověk může koupit i namletou kávu, a to bych přirovnala asi tak nejvíc k mletému masu. Člověk, když si kupuje maso už namleté, tak fakt neví, co tam je. Podobně s kávou se mnohdy ani na tom pytlíku člověk nedočte, jestli to je stoprocentní káva. Někdy je tam napsáno 100% káva. Tak to je za mě celkem dobré, protože byly nějaké podvody, že se tam dávala mletá cikorka a tak. Takže 100% káva je dobrá, ale to je tak celé, co člověk o tom ví.
Já, když pražím zrna, tak mám fakt zrníčka, nemám žádné zlomky, nemám žádné zbytky nebo něco takového. Při pražení proberu ta zrnka, která se mně spálí nebo zničí v průběhu, a prodávám opravdu jenom to nejlepší. Kdežto když si člověk koupí v supermarketu namletou kávu, tak to vůbec nemá šanci poznat. A většinou, když si koupí v supermarketu zrnkovou kávu, tak jsou to zbytky, takové smetky, pak vlastně strašně utrácí, protože utrácí za úplné nic. Jestli je to o stovku dvě levnější než čerstvá káva z nějaké lokální pražírny, kterých je teď už po Česku hromada, tak si myslím, že na tom člověk tratí hodně. Dál tady je i otázka zdravotní, že když zrnka jsou přepražená, jsou úplně černá, taková extrémně křehká a lámavá, tak to znamená, že se při pražení už pálil olej. Stejně jako se dá přepálit olej u fritování, tak i při pražení kávy. Z toho pak mohou vznikat žaludeční nevolnosti a různé nepříjemné pocity, že si člověk dá kafe a řekne, že ho potom bolí žaludek. Často to může být tím, že pije přepálenou kávu. Tohle všechno se dá pohlídat, když člověk mluví s pražičem osobně nebo se může na ta zrnka podívat a ví, že jsou čerstvá. Ale je to úplně něco jiného než v supermarketu, kde člověk vůbec neví, co kupuje.
Poznáš podle způsobu pražení, třeba když bys dostala kávu na pití, z jaké je pražírny nebo lokality?
Z jaké pražírny to určitě už ne, protože těch je spousta. Ale z jaké lokality káva pochází, to bych dokázala poznat, někdy i podle chuti u nějakých typů, ale často taky v momentě, kdy vidím ta zrnka, tak poznám, co je to za kávu.
Jaká káva chutná nejvíc tobě? Jak si připravuješ kávu pro sebe?
Já mám ráda espressa, úplně ta malá krátká, protože mně už jde o esenci té kávy, jemné nuance, které tam jsou. Takže já mám ráda ochutnávání úplně všech svých káv. Nemůžu říct, že bych nějakou neměla ráda. Pak je to spíš podle nálady. Třeba v létě mám určitě radši ovocnější kávy, svěžejší, květinovější. Kdežto v zimě se nabízí nějaká čokoládovější, krémovější káva.
