Rozhovor s novým programovým ředitelem festivalu Boskovice Milanem Kárníkem Jakešem – o letošním ročníku a jeho programu, změnách i přípravách a také obecně o myšlence celé akce, propojení s městem a vztahu k židovské čtvrti.
Mejlo, jak ses dostal do spojení s pražským Unijazzem a festivalem Boskovice?
Úplně poprvé mě do Čítárny v Jindřišské přivedla moje tehdejší spolužačka z Ježkárny Bára Machovcová. Psal se rok 2005, pořád do mě hučela: Přijď do Čítárny, tam se ti bude líbit. Trvalo jí to tak půl roku. A když jsem to místo pak navštívil, cítil jsem se tam fakt skvěle a opakovaně se vracel.
Jako náplava z jižní Moravy jsem tehdy lačně hltal všechno, co se v Praze dělo, hlavně hudebně samozřejmě, a Unijazz mi v tomto směru poskytoval ideální podhoubí. Takže by se dalo říct, že jsem zde našel svůj pražský přístav a postupně s ním srostl. Začal jsem se motat kolem jednotlivých aktivit a tak jsem se taky dozvěděl o Boskovicích, kam jsem pak jezdil buď jako návštěvník, brigádník a taky jako vystupující – poprvé to bylo s wrghaPOWU Orchestra Tomáše Sýkory v roce 2008 na jazzové scéně.
Co máš na festivalu Boskovice rád a co se ti líbí ve městě?
Mám rád otevřenou atmosféru během festivalu a užívám si ty momenty setkávání, ať už s lidmi nebo s novými zážitky, které festival nabízí. Vnímám náš festival jako jednu z nejvýznamnějších multižánrových kulturních přehlídek v České republice, která již více než tři desetiletí organicky propojuje rozmanité umělecké směry – alternativní hudbu, nezávislé divadlo, výtvarné umění, literaturu i filmové projekce.
Tu jedinečnost vnímám i skrze samotný urbanistický prostor Boskovic. Festival totiž nemá jedno centrální uzavřené dějiště, kulturní body jsou rozesety po celém historickém jádru města, zejména v unikátní židovské čtvrti. Architektura synagogy, úzké uličky, hradní zřícenina i například agrární prostory sýpky slouží jako specifické kulisy, které dotvářejí celkový dojem z jednotlivých děl a inspirují diváka k neustálému objevování.
Město je zasazeno do poměrně dramatického terénu, kde se historická architektura přirozeně propojuje s divokou přírodou. Zdá se mi, že kopcovitý reliéf tady přímo formoval podobu města. Unikátní židovská čtvrť je vmáčknutá do úzkého prostoru mezi zámeckým kopcem a historickým jádrem, její uličky a domy kopírují vrstevnice terénu, což vytváří malebná zákoutí a vyhlídky na okolní zalesněné horizonty, zdejší genius loci se mi jeví opravdu velmi silný.
Jak se přihodilo, že ses stal programovým ředitelem?
Po posledním ročníku festivalu se na výboru spolku řešila tato otázka, hledal se člověk, který pomůže s koordinací dramaturgie festivalu. Shodou okolností jsem na tu schůzku dorazil asi o hodinu později, někde jsem hrál a nestíhal být včas, takže se v podstatě bez mé přítomnosti všichni shodli, že bych se na tuto pozici hodil, a já na to kývnul.
S čím ses té funkce ujímal? Jaké byly tvoje představy a cíle?
Můj primární úkol je celkové zastřešení programu, koordinace a strategické plánování veškerého uměleckého obsahu napříč všemi festivalovými scénami. Takže ta funkce je hlavně manažerská, nespočívá v přímém výběru každého jednotlivého jména, ale v celkovém vedení týmu specializovaných dramaturgů.
Máme skvělý programový tým se spoustou nápadů a vhledů do konkrétních uměleckých oblastí a mým cílem je z tohoto potenciálu vytvořit logisticky funkční celek tak, aby se zásadní body programu nekryly, ale naopak si byly vzájemnou oporou.
Festival je před námi, ale program je hotov – z tohoto pohledu už tedy můžeš trochu hodnotit. Jak se povedl tvůj první ročník, respektive program?
Mám z něj radost. Myslím, že pokračujeme v zaběhnuté tradici, kde přetrvává důraz na nekomerční aspekt umění – já osobně tohle téma v dnešní době pokládám za velmi důležité – přijde mi totiž, když pozoruji svět kolem sebe, že jako společnost jsme si přivykli konzumerismu až moc, plíživě prorostl do našich životů a ve výsledku nás pak více poutá a svazuje, než přináší svobody.
I když původní motiv festivalu, což byla podpora záchrany a obnovy unikátní boskovické židovské čtvrti, se víceméně již naplnil, náš hlavní myšlenkový obsah stále stojí na obraně svobody a svobodného vyjádření, propojování kultur, oživování historické paměti a kritickém dialogu. Náš festival má být místem setkávání lidí, kterým není lhostejný stav okolního světa a to, pevně doufám, letošní program reflektuje.
Jak probíhaly přípravy a jak fungoval festivalový tým?
Letošní přípravy byly v mnohém problematičtější než v minulých letech. Rozpočtové provizorium nás postavilo do situace, ve které jsme museli mít hotový kompletní program v nejistotě finanční podpory ze strany ministerstva kultury, bez které dnes naprostá většina kulturních festivalů vůbec nedokáže existovat.
Naštěstí i díky programovému týmu se skrze osobní kontakty dramaturgů s umělci podařilo zajistit případné nesrovnalosti a nemuseli jsme provést výraznější osekání programové části festivalu. Za to patří velký dík především ředitelce festivalu Janě Černé, které bych za to touto cestou chtěl moc poděkovat.
Jinak tým funguje na bázi pravidelného setkávání v průběhu celého roku, kde se diskutuje celková koncepce pro nadcházející ročník a navrhují se konkrétní jména. Probíhá to formou dialogu, kde každý dramaturg zodpovídá za svou scénu a společně ladíme jeho souhru s celkovým obsahem.
Letos je část věcí na festivalu jinak kvůli opravám parku u zámeckého skleníku. Jak náročné bylo se s tím vyrovnat?
Bylo a stále to je poměrně náročné, především produkčně, vždyť festival je teprve před námi, takže doufám, že veškeré plánované změny oproti minulým ročníkům budou fungovat tak, jak si představujeme. Ta nejvýraznější změna z pohledu diváka je přesunutí večerní hudební scény z letního kina na panský dvůr, kde dříve hrála hudba pouze odpoledne. Z tohoto důvodu jsme také museli přestěhovat večerní divadelní představení z Prostoru do sokolovny, která je sice trošičku z ruky, ale poskytla nám vhodný prostor pro jejich realizaci. Další, asi nejvýraznější změnou je pak přesun zóny se stánky do prostoru parkoviště mezi panským dvorem a muzeem.
Co jsou podle tebe hlavní taháky letošního programu?
Domnívám se, že to bude záležet především na osobním vkusu každého jednotlivého diváka. Program festivalu, tak jak je vymyšlen, přímo vybízí každého návštěvníka, aby si svůj harmonogram vytvořil z pestré nabídky sám, dle svého uvážení, všechno se stihnout určitě nedá.
Mezi hlavní hudební taháky určitě patří výroční koncert jedné z největších legend české elektronické scény Ohm Square, temný rap WWW Neurobeat, drsná Mucha, alternativní Nauzea Orchestra či rapové duo P/\ST. Z těch zahraničních jmen bych vypíchnul japonský space-rock Green Milk from the Planet Orange, polské Fish Basket, slovenské písničkářství Doroty Nvotové nebo argentinské Tzigan Gypsy Tango Trio, kteří budou celý festival zahajovat koncertem ve skleníku ve čtvrtek 9. července v 17 hodin.
Filmová sekce programu pak výrazně připomene 90 let od narození Václava Havla a tvůrčí profil Karla Smyczka. A hned první festivalový den v letním kině osobně uvede světoznámý fotograf Josef Koudelka spolu s režisérem Giladem Baranem dokument Koudelka fotografuje svatou zemi. Jeho výstava fotografií s názvem INVAZE 68, probíhající aktuálně v Galerii Otakara Kubína, bude s festivalovou permanentkou přístupná zdarma. Mám radost z toho, že se nám podařilo zajistit osobní účast pana Koudelky na festivalu, myslím že jeho přítomnost působí jako silné lákadlo.
Jsou další věci, které třeba nejsou tak známé, ale pokládáš je v letošním programu za extra zajímavé?
No je toho samozřejmě mnoho, o čem bych teď mohl mluvit. Za sebe ale rozhodně doporučuju zajít si během festivalu na performance Petra Válka. Tento internetový fenomén a hlukový badatel proměňuje běžný civilizační odpad a nalezené předměty v mechanické a kinetické zvukové objekty. Jeho estetikou je syrovost, hravost, absurdní humor a totální tvůrčí svoboda. Jeho vystoupení balancuje někde na hraně absurdního objektového divadla a rituálního noise koncertu. Vystoupí dvakrát během pátku, v 11:30 a 17:00.
Jinak obecněji, všem doporučuji navštívit naše webové stránky, kde si můžete prohlédnout přesný harmonogram celého festivalového programu, samozřejmě i s popisem jednotlivych jmen, časů a lokací.
Budou letos na festivalu nějaké vyslovené novinky? Něco, na co nebyli návštěvníci Boskovic zatím zvyklí?
Novinkou pro letošní ročník je vytvoření úplně nové scény, nazvali jsme ji Performance Hub, kde se pokusíme návštěvníkům představit performance jako svébytnou uměleckou formu. Vystoupí zde třeba již výše zmiňovaný Petr Válek nebo ikona české performance Vladimír Havlík společně s básnířkou Janou Orlovou.
A také vaše živé debaty a rozhovory z cyklu Ohlasy naživo našly své nové místo na scéně Za muzeem, kde navíc také proběhnou odpolední koncerty písničkářů.
Bylo naopak něco, co jste museli hodně omezit, nebo nad čím jste váhali, jestli to má dál smysl dělat?
Těch váhavých momentů je vždycky hodně, široké rozkročení programové nabídky přímo vybízí k nekonečnému přemýšlení nad jeho uchopením. Letos ale ty praktické organizační problémy s plánováním a hladkým průběhem festivalu naprosto dominovaly, takže ta omezení vlastně přicházela postupně sama.
Klasickým problémem všech festivalů jsou finance a ani Boskovice nejsou výjimkou. Tady bych rád zmínil, že jsme letos na podporu festivalu připravili dvě nové varianty vstupného: první je kategorie Fanoušek festivalu za 1900 korun – tato varianta je určena pro lidi, kteří si sice kupují lístek už v předprodeji, ale chtějí podpořit festival a dobrovolně za něj zaplatí plnou základní cenu, a druhá kategorie je Podporovatel festivalu za 3000 korun – pro ty, kteří chtějí přispět vyšší částkou formou finančního daru. Jako poděkování získá každý majitel této permanentky festivalový dárek (merch) podle vlastního výběru. Přehled kompletních vstupenek lze najít na stránkách festivalu.
Jaká je podle tebe propojenost festivalu a města? Teď nemyslím radnice a institucí, ale spíš samotného programu a místní kulturní komunity a obyvatel města? Snažíte se tyhle vztahy nějak rozvíjet?
Tohle je pro mě hodně důležitá rovina. Festival je v základu postaven na myšlence sounáležitosti a bez komunitní pomoci by vůbec nemohl existovat. Jsem moc rád, že se postupně zvyšuje zapojení místních do organizace a realizace celé akce. Spolupráce s boskovickým pobočným spolkem Unijazzu nebo Muzeem regionu Boskovicka vnímám jako zásadní a důležitý faktor pro chod festivalu i jeho budoucnost. Naší snahou za Unijazz je pak rostoucí spolupráce s místní komunitou, což trochu dokládá i fakt, že letošní scénu na Palouku u hradu, kterou nám tradičně realizoval pražský klub Potrvá, si letos vzal organizačně i dramaturgicky na starost právě pobočný spolek Unijazzu v Boskovicích.
Jak moc jednotlivým dramaturgům mluvíš do práce? Spíš koordinuješ, nebo sis sem tam prosadil svou představu nebo konkrétního účinkujícího?
Snažím se jim do práce moc nezasahovat a vlastně to ani není myslím moc žádoucí, jsou to všichni odborníci na slovo vzatí, každý z nich je specialista s fokusem na to, čemu rozumí nejlépe, a mým úkolem je tmelení jejich originálních přístupů v jeden funkční celek. A veškeré jednání probíhají formou dialogu, takže se snažíme dojít vždy k celkovému souhlasu, což nebývá vždy zrovna jednoduché a někdy to trvá více času, než bych si představoval. Svoje představy pak prosazuji úplně stejně jako všichni ostatní, snažím se je přesvědčit, proč si myslím, že zrovna to či ono jméno je pro festival to pravé, ale nakonec je důležité dobrat se společného konsenzu celého týmu.
Jak těžké je řídit program festivalu, který se odehrává na tolika místech a sestává z tolika různých uměleckých druhů a žánrů?
To mi právě přijde velmi zajímavé a uspokojující. Celé město, respektive všechny jeho části, kde festival probíhá, vnímám po dobu konání akce jako jednu velkou festivalovou scénu v nádherném prostředí města a jeho multižánrovost pro mě znamená, že na festival jezdí lidé s diametrálně odlišnými zájmy – od rodin s dětmi, přes fanoušky alternativní hudby, milovníky jazzu, nezávislého divadla a výtvarného umění až po intelektuály vyhledávající náročné artové výstupy.
Snažil jsem se sestavit kompletní program tak, aby v každou denní dobu měl každý typ návštěvníka svůj program, ale aby si silné body programu zbytečně nekonkurovaly. To je poměrně obtížný úkol a je nereálné tohoto ideálu plně dosáhnout s tak bohatým programem v rámci čtyř dnů, nicméně tudy se ubíraly myšlenky při výsledném rozvržení programového schématu.
Festival stále nese podtitul pro židovskou čtvrť – jak moc je to pro tebe důležité a jak se to v programu odráží?
Festival nevnímá židovskou čtvrť jako pouhou kulisu, ale spíše jako aktivního partnera. Každý prostor, kde se program odehrává, ovlivňuje i výběr obsahu.
V tomto směru bych rád vypíchnul výtvarnou rovinu festivalu. Naše kurátorky Helena Musilová a Gabriela Sauer Kolčavová zcela záměrně vybírají projekty, které reagují na genius loci čtvrti a divák je s nimi na místě konfrontován a doufám, že následně i inspirován k otvírání svých obzorů a myšlení. Letos se tak můžete těšit třeba na site-specific zvukové instalace Romana Štětiny, soubor geometrických maleb Adama Hnojila nebo realizaci fresky na zdi domu ve čtvrti od Michala Kříže.
Ještě bych doplnil, že když Unijazz v roce 1993 festival zakládal, byla boskovická židovská čtvrť v zanedbaném stavu a hrozila jí postupná devastace. Festival tehdy vznikl s jasným aktivistickým cílem: přitáhnout pozornost veřejnosti a peníze k záchraně tohoto urbanistického unikátu. Podtitulu festival pro židovskou čtvrť se vzdávat nehodláme, protože je pro nás stále platnou připomínkou toho, že kultura má sílu měnit fyzický svět kolem nás.
Pramení z toho i nějaké další, obecnější hodnoty nebo témata, která podle tebe festival Boskovice dlouhodoběji definují a měly by se v programu odrážet?
Osobně vnímám, že záchrana a obnova boskovické židovské čtvrti, která dala festivalu jeho původní impuls i trvalý podtitul, v průběhu tří desetiletí přirozeně vygenerovala mnohem širší, univerzální hodnoty. Ty dnes tvoří morální a myšlenkový kompas celého festivalu a propisují se do všech vrstev programu.
Festival se v programu věnuje moderním dějinám, totalitním režimům a osudům disidentů. Na to pak úzce navazuje i hodnota solidarity, otevřenosti a integrace menšin. Abych byl obsahové trochu konkrétnější, v tomto duchu bych návštěvníkům rád doporučil unikátní divadelní představení a talk show brněnského Divadla Aldente – Stand up Down. Jedná se o autorskou inscenaci, ve které vystupují profesionální herci s Downovým syndromem.
Snažíme se také nabízeným programem otevřít společenský dialog, nechceme, aby byl divák pouhým pasivním konzumentem, ale partnerem k diskuzi. Mezi další důležité pilíře jsou pro nás důležitá témata jako podpora nezávislé kultury a taky podpora ekologické udržitelnosti a environmentální odpovědnosti.
Jak moc podle tebe festival stárne se svým publikem a jak moc se mu daří přitahovat mladé lidi? Jak tohle vnímáš v kontextu své práce programového ředitele?
Publikum věrné festivalu postupně roste a stárne, zakládá rodiny a má jiné očekávání a potřeby, ale to vůbec neznamená, že by se jim tím festivalové dveře zavíraly, naopak mohou si festival užít v jiném formátu. Věk pro nás není omezující veličina.
Já sám jsem toho krásným příkladem. Zažil jsem festival z pozice mladíka, kterému je jedno, kam na noc složí hlavu, pokud jsem tedy vůbec šel spát. Ale taky v situaci, kdy se mi jako otci tří dětí trochu změnily priority, a musím říct, že s dětmi si to teď užívám ještě víc! Ostatně můj nejstarší sedmnáctiletý syn přijede letos pomáhat na festival poprvé jako dobrovolník, tak mám radost, že ho také prožije z jiného úhlu pohledu.
Na co se z festivalu nejvíc těšíš ty a co doufáš, že určitě nemineš?
Upřímně se nejvíc těším na setkávání se všemi, které jsem dlouho neviděl, a vím, že v Boskovicích se potkáme a něco hezkého společně prožijeme. Z programu mě bude určitě zajímat scéna ve skleníku, jako milovník jazzu se těším na silné koncertní zážitky. A také doufám, že neminu koncert kapely Yamaha Oriental, bude hrát v neděli v 16 hodin na panském dvoře, která velmi originálně, a přitom autenticky interpretuje balkánskou hudbu. Za projektem stojí multiinstrumentalista Miloš Kunc, který je i přes svůj mladý věk velmi výraznou osobností s velkým hudebním přesahem mezi žánry. Jeho velkou vášní je i studium tradičních stylů a způsobů hry různých balkánských regionů. On sám má srbské kořeny, což můžete na koncertě zažít na vlastní uši.
