Východní okraj Drahanské vrchoviny je rozbrázděný výraznými údolími, zvanými zde obvykle žleby. Ty jsou ukryty v hlubokých lesích, které již asi osmdesát let využívá k výcviku armáda. Nejvýraznější jsou tři z nich, rozkládající se severně od silnice z Drahan do Plumlova – Žbánovský, Bousínský a Repešský. Všechny jsou svým způsobem krásné, i když se v posledních letech hodně mění.
Staré bučiny ve vojenských lesích jsou postupně káceny. Mohutné stromy mizí, přibývá pasek. U srdce je z toho smutno. Ale příroda žije dál. Kamarád, zabývající se ornitologickým průzkumem vojenských lesů, mi vyprávěl, že z porostů rozčleněných pasekami se začíná čím dál častěji ozývat kulíšek nejmenší, malá sovička velikosti vrabce. Střídající se lesy a paseky jí vyhovují, všechno zlé je tedy (aspoň většinou) taky k něčemu dobré.
Žbánovský a Bousínský žleb leží uvnitř vojenského prostoru, ke vstupu do nich je třeba složitě zařizovat povolení, nechce-li se člověk vystavovat postihu ze strany vojenské policie. Zato nejsevernějším Repešským žlebem vede cyklostezka a túru po lesní asfaltce údolím můžete podniknout bez obav, že se dopouštíte přestupku. Budu proto psát právě o Repešském žlebu. A nejen proto. Repechy dřív patřily k boskovskému panství a až do reformy územně-správního členění v roce 1960 taky do politického okresu Boskovice. Málokdo to dnes už ví.
Repechy jsou ze tří stran obklopeny lesy. Vzpomínám si, jak jsme před lety jezdívali pozorovat jelení říji na okraj vojenského újezdu. Ke Stínavě a právě k Repechám. Ve Stínavě přicházeli jeleni z lesů odněkud od Repešského žlebu až za poslední domy. Bohužel po výstavbě nového mostu na silnici první třídy číslo 18 v 80. letech 20. století projíždějící auta v noci prosvětlovala kužely svých světel celou louku (původní silnice vedla po druhém břehu potoka Okluky a byla odstíněná stromy). Jeleni tedy moc z lesa nevycházeli. Dnes je tato silnice sice zařazena k druhé třídě pod číslem 150, aut na ní však neubylo. Spíš naopak.
To na polích mezi Repechami a Bousínem bývalo pusto. Jen pár světýlek v Repechách blikalo do tmy. Dnes už se obec přece jen víc otevírá světu a kousek za ní je v nově postaveném srubu dokonce hospůdka, hojně vyhledávaná prostějovskými turisty a cyklisty. Inu proč ne, kam jinam lze vyrazit z Hané nadýchat se svěžího lesního vzduchu.
Nejvhodnější čas k pozorování jelení říje je kolem 20. září. Čím chladnější jsou v tom čase rána, tím lépe. Jelení samci hlídají svá stáda laní a brouzdají se při tom často až po břicho v přízemní mlze. Říje se sice může protáhnout až do prvních říjnových dnů, název devátého měsíce však jakoby není moc vhodný. Naši předkové ovšem nebyli hloupí. Ve starém kalendáři byl nejprve říjen a teprve až po něm září (zařuj). Když se později oba měsíce v kalendáři vyměnily, vznikl z toho lehký zmatek.
Již jen nemnoho pamětníků zůstalo z dob, kdy byly za druhé světové války Repechy a okolní obce vystěhovány kvůli rozšíření vojenského prostoru. Vojenský újezd na východním okraji Drahanské vrchoviny zřídila již předválečná československá armáda, Němci však nedlouho po okupaci začali připravovat jeho zvětšení. Pátého září 1940 schválila protektorátní vláda na pokyn německých úřadů vystěhování obcí na Drahansku. Úřady vydaly kruté nařízení o tom, že vystěhovaní občané se nesmí stěhovat do okolních nezabraných obcí a dokonce ani do okresů Prostějov, Slavkov a Vyškov. Jen některým se podařilo získat výjimku, například pokud byli nezbytní pro zajištění fungování německého hospodářství. Život ze zdejších vesnic tak na několik let zmizel. Fotografie rozstřílených domů, nadepsané Křížová cesta obcí na Drahansku, které byly otištěny v knize Prostějovsko za války, mluví za vše.
Tuto dobu zajímavým způsobem dokresluje vyprávění Květoslavy Sychrové (1917–1994) z Repech, které jsem zaznamenal kolem roku 1993:
Za války Němci Repechy vystěhovali. Manžel pracoval s koňmi v lese. Němci ho zde proto nutně potřebovali. Dostali jsme díky tomu náhradní bydlení v nedaleké Lipové (náležející tehdy také k okresu Boskovice – pozn. H. S.). Většina vystěhovaných neměla kam jít.
Vdávala jsem se za války. Musela jsem k tomu tenkrát mít povolení (list) od okresního úřadu v Boskovicích. Za války i po válce jsem musela těžce pracovat (na poli, v lese při svážení dřeva). Můj tatínek se zlobil, že mi dovolil se takto provdat a že musím tak dřít. Ale jinak to nešlo.
Za války ani po válce nebyl benzin. Vše se vozilo koňskými spřeženími. Bylo několik typů vozů. Lehký se používal na poli, např. ke svážení slámy. Těžký sloužil jen ke svozu dřeva z lesa. Dřevem se topilo, vozilo se taky na pilu do Plumlova. Do vojenských lesů se už tehdy po válce smělo jen na povolení. Když jsme tam jeli pracovat, dostali jsme takovou kartu.
Speciální vůz se rozložil na dvě části (každá s jedním párem kol). Větší klády byly před nakládáním rozřezány na kusy asi po 4 metrech, menší se nakládaly celé. Nakládalo se pomocí nakloněné roviny z kulatiny (tu si vůz vždy vezl s sebou, aby se nemusela shánět po lese). Stromy postrkovali nahoru dva až tři lidé sochory (pákami), které byly buď železné, velmi těžké, nebo z pevného habrového dřeva. Nejdřív se naložily velké kusy a přivázaly řetězy, pak menší a zase se přivázaly atd. Celá fůra se ještě shora připevnila tzv. závitkem, zahnutou tyčí z pevného mladého habru. Ten byl totiž pružný a dal se ohnout. Když pak ohnutý důkladně vyschl, velmi ztvrdl.
Dodnes si pamatuji, že k upevnění fůry dřeva bylo potřeba 18 různě silných řetězů. Každý z nich musel být na svém místě. V kládě byl pro řetěz vždy vysekán žlábek, aby nesklouzl. K odvezení fůry s maximálně 5 až 6 kubíky dřeva bylo potřeba jednoho páru koní. Řídil je forman (koňák). Dřevo se sváželo v zimě za krutého mrazu a v obrovských závějích, protože v létě byli koně potřeba na poli. Sedláci si v zimě svážením dřeva z panských lesů přivydělávali.
Ani po válce nebyl život snadný. Lidé se vrátili zpět do rozbité dědiny. Všichni si mysleli, že bude líp. Jenže přišla kolektivizace zemědělství a mnozí nechtěli vstoupit do družstva. Stát uvalil na hospodářství soukromých rolníků obrovské dávky. A tady na horách chtěli totéž, co na Hané. První rok zemědělci ještě obilí odvedli, každý měl nějaké zásoby. Ale pak byl hlad. Nakonec stejně nezbylo, než se podvolit a do JZD vstoupit.
Raději se vraťme od lidí zpátky k lesům. Vydáte-li se na podzim do Repešského žlebu, snad tam ještě zastihnete pár starých jedlí, jejichž tmavé koruny budou ostře kontrastovat s barevným listím buků. Ne nadarmo se v minulých staletích označovaly jehličnaté lesy se smrkem a jedlí jako „lesy černé“ (Schwarzwald). Až budete tedy číst dětem pohádku, ve které bude muset hrdina překonat černý les, tak vězte, že onen černý les není jen nějaký takový pohádkový výmysl.
Bude-li zrovna po dešti, můžete ještě v pozdním podzimu zastihnout v bukové opadance mloka skvrnitého. Nápadné žluté skvrny na jeho těle varují ostatní živočichy: Pozor, nedotýkej se mne. Jsem jedovatý!
O kus dál se třeba ze závějí bukového listí vyloupne mezník s písmeny FL. Takovéto kameny ohraničovaly majetek knížete Lichtenštejna (Fürst Liechtenstein). Ale kde jsou ty časy.
