Boskovičtí zastupitelé budou příští týden schvalovat první letošní rozpočtové opatření. V něm se mimo jiné ukrývá jedna zajímavá informace – totiž kolik peněz zbylo na konci loňského roku na účtech města.
Zatím nemáme k dispozici přesnou uzávěrku loňského hospodaření města, ale rozklikávací rozpočet ukazuje, že příjmy činily 466 milionů korun a výdaje 393 milionů korun. Původní plán ve schváleném rozpočtu na loňský rok byl přitom 425 milionů příjmů a necelých 533 milionů výdajů. Jak vidíte, realita byla jako obvykle dost jiná. Podle rozklikávacího rozpočtu tedy město loni skončilo v plusu asi 73 milionů korun.
Na začátku roku 2024 bylo na účtech města naspořených něco přes 232 milionů korun. Zde je ale potřeba dodat, že město postupně splácí stodvacetimilionový úvěr, což ho ročně stojí necelých 17 milionů. Sečteme-li loňský zůstatek, loňský přebytek a odečteme splátku úvěru, dostaneme se k číslu, o kterém mluvím v úvodu – Boskovice mají naspořeno něco přes 288 milionů korun. To věru není málo peněz, jakkoli musíme doplatit ještě pár desítek milionů úvěru.
Politici, kteří aktuálně sedí ve vedení města, opakovaně zdůrazňují, že město má velký vnitřní investiční dluh. A mají samozřejmě pravdu – pár desetiletí promarněných přípravami staveb jako je sportovní hala nebo knihovna už něco znamená, k tomu se připojuje zanedbaný stav školních budov a spousta dalších věcí. Zároveň je fér si připomínat, že v této situaci nestojí město s prázdnýma rukama.
Naše hlavní investice v minulosti nezdržoval nedostatek peněz, ale neschopnost se dohodnout a neschopnost připravit kvalitní a realistické projekty. Nutno uznat, že to první jsme sice pomalu a bolestně, ale přece jen překonali už za předchozích reprezentací v čele s Jaroslavem Dohnálkem a Hanou Nedomovou. Když nastupovalo toto vedení Změny22, Našich Boskovic a Pirátů, existovala už shoda minimálně na tom, že sportovní hala má stát v Červené zahradě a knihovna v bývalém ZZN na ulici Kapitána Jaroše. Nyní zbývá napravit tu druhou dlouhodobou bolest a připravit kvalitní a realistické projekty. Probíhající architektonické soutěže na knihovnu i na halu vypadají slibně.
K tomu se samozřejmě přidávají i další investice – rekonstrukce bývalého štábu civilní obrany na ulici Svatopluka Čecha, zmíněné investice do škol a také rekonstrukce parku u skleníku – u té se nyní netrpělivě čeká informaci, zda město získá požadovanou dotaci 40 milionů korun. Dalších 40 přitom musí přidat ze svého.
Zde se na chvíli zastavím. Vždycky znervózním, když v politické debatě úplně chybí nějaký názor a panuje až podezřelá shoda. V případě tak drahé investice, jako je park u skleníku, mi navzdory vysoké potenciální dotaci – pokud jsem něco nepřeslechl – chybí politický hlas, který by formuloval oponenturu. Ta by mohla spočívat třeba v tom, že projekt na opravu parku je sice pěkný, ale není nutný a právě vzhledem k velkému přetlaku důležitějších dlouhodobých investičních dluhů by bylo lepší ho odložit. S podobným argumentem ostatně vedení města „zařízlo“ záměr okružní křižovatky u pošty. U parku to ale nikdo neříká, i když tahle investice může znamenat třeba zdržení stavby knihovny či haly.
Tím se dostávám k důležité věci. Ač se to možná nechce věřit, příští komunální volby už se blíží. Budou se konat za rok a půl. Pokud budeme mít do té doby nejen shodu, ale i připravené projekty a na účtech stále ne úplně málo peněz, měli bychom čím dál víc chtít slyšet od politiků ještě jednu věc, a to je prioritizace.
Život města se stavbou knihovny ani haly ani rekonstrukcí parku nezastaví a nevyřeší. Přichází čas se ptát, jaké jsou další plány a jaké je pořadí priorit. Aby se nám náhodou nestalo, že stavíme pořád něco, co vlastně tak úplně nespěchalo, a na to, co nejvíc chceme a potřebujeme, stále čekáme.
