V úterý 22. října nás zasáhla nečekaná zpráva o náhlé smrti hudebníka, cestovatele, Boskováka a kamaráda Vojty Havla. Stalo se tak jen den předtím, než měl spolu se svojí ženou Irenou v Boskovicích odehrát benefiční koncert na podporu Sudické školy. Jak by znělo autentické provedení skladeb z nového alba Four Hands pro klavír a varhany v našem evangelickém kostele, si už můžeme jen představovat, a děkovat za všechna hudební i jiná setkání, která jsme společně zažít mohli.
Vojtěch Havel zemřel v pondělí 20. října krátce po návratu z Faerských ostrovů. Pár dnů předtím ho s manželkou potkala kamarádka v uličkách sicilské Katánie. Tahle vlastnost myslím manžele Havlovy dokonale vystihuje: nečekanost a neohraničenost jejich přítomnosti a existence. Schopnost objevit se bůhví odkud a zase zmizet. Možnost, že se nacházejí na druhém konci světa, stejně pravděpodobná, jako že si zrovinka dávají dortík a baví se s přáteli v kavárně pár metrů od nás.
Moje nejvzdálenější vzpomínky na hudbu manželů Havlových sahají do dob studií na gymnáziu a na konzervatoři. Jako studentku v bezpečném prostoru mantinelů klavírní interpretace mě fascinovala lehkost a hravost, kterými se hudba Havlových vyznačovala už tehdy. Tím směrem jsme se jako studenti klasické interpretace nikdy nepouštěli, možná báli pouštět. Příliš brzy jsme nabyli dojmu, že všechno dobré už před námi někdo napsal. Že bezpečno je pouze v náruči časem prověřených stylů, skladeb, postupů. V touze po technické dokonalosti a bezchybných výkonech jsme přestali vnímat prostotu a pomalost jako hodnotné vyjadřovací prostředky. K repetitivní a minimalistické hudbě jsem pak vlastní cestu hledala další dlouhé roky ve slepých uličkách a mnoha spletitými oklikami. Hudba manželů Havlových proto v době, kdy jsem se s ní seznámila, zněla jako z jiného světa. A když jsme se o pár let později osobně poznali v Boskovicích, sami manželé Havlovi budili dojem, že přicházejí z jiného světa! Přesto se zakrátko stali nedílnou součástí našeho města a svým éterickým zjevením dokreslovali atmosféru Boskovic v mnoha ohledech.
Irena a Vojtěch Havlovi se začali zapojovat do kulturního dění ve městě, a to plánovaně i zcela neřízeným způsobem. Ocitali se s nástroji na akcích, kde je nikdo nečekal, pouštěli se do jamování s místními muzikanty i s váženými hosty z dálky. Rozeznívali nástroje koncertní i takové, na které se v boskovických institucích po desetiletí snášel prach. Přinesli zvuk viol da gamba do synagogy, do evangelického kostela, Galerie Otakara Kubína, Prostoru. Přicházeli s vlastními projekty i nápady. Doprovázeli němé filmy. Způsob, jakým vpluli do kulturního života města, v sobě měl samozřejmost, s jakou si člověk každý den čistí zuby. Se stejnou samozřejmostí, s jakou se pouštěli do slovních i hudebních dialogů s místními, pak koncertovali se světoznámým Kronos Quartetem i dalšími hudebními mágy napříč světadíly a žánry. Navzdory tomu, že často cestovali za hranice a měli možnost vidět exotická místa různých konců země, rádi a často se vraceli na cesty a cestičky okolo Boskovic. Náhodná setkání v hromadách podzimního listí v Doubravách, na Kamenici, v Pilském údolí nebo v lesích okolo hradu patřila k mým nejoblíbenějším.
Stejně jako prorostli boskovickým hudebním životem, stali se manželé Havlovi součástí pevných pout a mezilidských vztahů. Vojta, ať už doprovázen ženou Irenou nebo sám, rád promlouval s místními, s přáteli i s těmi, které znal jen letmo. Svým upřímným zájmem o osudy, názory i pocity druhých bořil bariéry odlišností a dokázal tvořit bezpečné komunikační pouto plné naslouchání a porozumění. Svým respektem k rozdílnostem, svým tichým vtipem a nadhledem, stejně jako opravdovým zájmem o druhé může být i po svém odchodu inspirací pro mnohé z nás. Jako by svoboda, volnost a čerstvý vzduch neprovázely jen jeho cesty a hudební linky, ale cokoliv, do čeho se pouštěl. Do tak prostorné lidské duše se vešel svět ve své opravdovosti, ve svých hloubkách i výšinách.
A jako miloval harmonii, dokázal Vojta Havel s lehkostí a vlídným pousmáním přijímat i škvrzání a nedokonalosti pozemského života. Teď směřuje k dokonalé hudbě sfér. Ať je jeho cesta naplněna světlem a ať světlo svítí na cestu i těm, kteří ho budou na svojí další pozemské pouti postrádat.
