Na naše noviny byl v posledních letech jako na mnoho dalších věcí hodně nazlobený, ignorovat jeho odchod nám však připadá nemožné – po dlouhá léta byl nepopiratelně výraznou součástí boskovické diskuze o věcech veřejných. Osobní vzpomínky se ujal Tomáš Znamenáček, který mimo jiné připomíná, že v demokracii musíme být schopni snést i takový hlas, jako byl ten Vladimírův.
Poprvé jsem Vladimíra potkal někdy před deseti lety. Boskovice coby občansky ospalé město se tehdy probouzely kauzou dinoparku, který měl s podporou vedení města vzniknout u westernového městečka v Doubravách. Pár lidí se tehdy proti projektu vzbouřilo, setkávali jsme se v bytech porůznu po Boskovicích a plánovali odboj. Patřil mezi nás i Vladimír. Podobné mírně konspirační schůzky mu zjevně svědčily, byl ve svém živlu. Blýskal očima, navrhoval taktiky, horoval proti establishmentu. Dělal revoluci.
Dinosaury se nám podařilo úspěšně zahnat, ale pro Vladimíra tím boj neskončil. Dál vehementně poukazoval na domnělé i skutečné přešlapy vedení města, dál se donkichotsky pouštěl do soubojů s dinosaury skutečnými i jen představovanými. Jednou už jsem to nevydržel a zastavil ho: „Vladimíre, když budeš dělat permanentní revoluci, lidi tě časem přestanou brát vážně – a to by byla škoda.“ Nevěděl jsem, co se stane, dovedl jsem si představit, že odněkud vytáhne pistoli a střelí mě pro zradu. Nevytáhl, nestřelil. Jen se na mě tázavě podíval; spojení „nedělat revoluci“ zjevně neměl ve slovníku.
Začali jsme dělat noviny a Vladimírovou optikou jsme se tak ocitli na téže barikádě. Zásoboval nás nekonečnými tipy na nepravosti, které se kde podle něj děly. Věta o tom, že má nějakou složku, kterou jednou vytáhne a všichni budou koukat, u nás v redakci zlidověla. Jednou už jsme to nevydrželi a domluvili s Vladimírem oficiální rozhovor, na který přinesl všechny své fascikly a kde jsme se pokusili dojít všem jeho oblíbeným kauzám na dno. Rozhovor trval hodiny – nekonečné hodiny náročného překřikování, kličkování a vysvětlování, po kterém nám novinářsky vzato nezůstalo v ruce skoro nic. Přesto si kolega Tomáš Trumpeš dal tu práci rozhovor učesat, vykrátit a přepsat. Jako titulek jsme vybrali jednu z Vladimírových vět, která ho podle nás dokonale vystihovala: Nemám žádné důkazy, ale z logiky věci to vyplývá.
O dva roky později kandidoval Vladimír coby předseda Nestraníků do boskovického zastupitelstva, kde už dříve zasedal v letech 2006–2010. Natáčení předvolebního rozhovoru jsme se trochu děsili. Zároveň jsem ale měl velkou radost, že můžeme Vladimírovi poskytnout standardní „demokratický novinářský servis“ a dát mu prostor. Protože jakkoliv jsme spolu mohli nesouhlasit, spojoval nás zájem o veřejné věci a – řečeno dnes v den výročí naší republiky – vědomí, že demokracie je diskuze, ve které musíme být schopni snést i hlasy, jako byl ten Vladimírův. Dodnes ve mně rezonuje citát z natočeného rozhovoru:
„Po revoluci všichni chtěli změnu, nikdo ji v Boskovicích neprosadil. Tady se vládne pořád systémem, kdo se dostane k moci, začne se chovat egoisticky. Já jsem vždycky chtěl probudit občanskou společnost, která tady chrápe. Nejen v Boskovicích. Je otrávená, nezajímá se, nemá informace. Chtěl jsem, aby se lidé zapojili do politiky. Nedaří se to.“
Uběhly roky a naše vztahy s Vladimírem se komplikovaly. Pro svou neochotu dávat prostor jeho „kauzám“ jsme se v novinách ocitli na druhé straně barikády. Byli jsme podle něj slouhové režimu, cenzoři, často i ledacos horšího. Postupně jsme ho museli jako snad jediného člověka zablokovat z našich profilů na sociálních sítích. Byl jeden z mála lidí, které jsem měl zablokované i na telefonu, a jednou jsem ve složitém životním období nebyl daleko od toho, abych se s ním, o generaci starším člověkem, prostě popral.
Přesto jsem ho měl rád. I když se jeho zápal pro veřejné věci často projevoval způsobem, se kterým jsem si neuměl poradit, pořád to byl zápal pro veřejné věci – na kterých Vladimírovi upřímně záleželo a za které se neváhal stavět. A koneckonců i v jeho přísunu kauz bez jasných důkazů se nakonec před pár lety objevil tip, díky kterému jsme vydali celou sérii textů završenou pádem boskovické koalice. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale věřím, že to tehdy muselo Vladimíra velmi zahřát u srdce.
Jeho nekončící maily, zprávy a telefonáty nám budou v redakci scházet. Vím, že zdaleka nejen nám. A doufám, že to mají v nebi neprůstřelně uspořádáno, jinak je v nadcházejících týdnech a měsících čeká pěkná revoluce.
