Na konci září převzal básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka Cenu Jaroslava Seiferta za svůj román Canto ostinato s přihlédnutím k dřívější tvorbě. Zařadil se tak definitivně mezi klasiky české literatury. Pavel Kolmačka ale nepíše kvůli cenám nebo uznání. Tvoří v ústraní a jeho duchovní témata patří spíše na okraj zájmu většiny čtenářů. Svými texty ale dokáže čtenářům proměnit den, vnímání světa a možná i život. Osobní čtenářské laudatio na oceněného literáta Pavla Kolmačku napsal pro Ohlasy Ondřej Sabol.
„Zima.
Dno světa: topol kotva.“
Tahle báseň mě zasáhla před deseti lety. Tenkrát, když jsem ji objevil, bylo něco před půlnocí. Ujel mi vlak ve Skalici a já trčel sám v opuštěné čekárně. Společnost mi dělala pouze sbírka Pavla Kolmačky Wittgenstein bije žáka.
Do té doby jsem nic od Pavla Kolmačky nečetl. Jenom jsem o něm slyšel různé zkazky. Že učil literaturu na gymnáziu v Letovicích, kde pouštěl studentům zvláštní filmy, zval do školy podivné písničkáře a při vyučování kladl nezvyklé otázky. Taky jsem slyšel, že chodil do práce pěšky až z Chrudichrom a že píše básně. A právě skrze básně jsem ho poprvé opravdu potkal. A po pár stránkách jsem hned věděl, že je to někdo velmi blízký.
Úvodní báseň mě provází od roku 2014. A stále ve mně rezonuje. Její účinek neskončil v momentě, kdy jsem si ji přečetl a knihu zavřel. Je stále ve mně. A žije si svým životem. Podobně jako třeba verš „Na voze jabloně jsi vyjel proti černi, večerních oblaků“ ve výtečném podání písničkáře Karla Vepřeka. Vrací se mi každý podzim.
Texty Pavla Kolmačky mají tendenci zakořenit v nitru čtenářů, v mém případě to platí stoprocentně. Ale není to, jako když nemůžete z hlavy dostat stokrát ohranou písničku Karla Gotta, díky její vlezlosti. Pavlovy texty v sobě mají něco nezapomenutelného, co se do vás zaryje hluboko. Jeho obrazy působí někdy jako zjevení. Jsou překvapivé, nečekané. A přitom čímsi povědomé, známé:
„Bůh rozsápán, rozházen.
V červáncích dopadá
do trávy v zahradách.“
(ze sbírky Wittgenstein bije žáka, 2014)
„Hle, každodenní znamení:
nebe se barví rudě,
na stole hrnec s lečem.
I tento večer je úděl,
z něhož se nevyvlečem.
Výmluvné, jasné mlčení
všedních a přehlížených věcí.
Za okny ve vsi, za plotem
Večerníček se s kotrmelci
vrhá vstříc prázdnotě.“
(ze sbírky Viděl jsi že jsi, 1998)
Kde se to vzalo? Jak tohle může někdo vymyslet? – napadalo mě často při čtení Pavlových básní.
Pavel si ale svoje texty nevymýšlí. Spíš je zachycuje. Taková je jeho metoda. Pozorně naslouchat, vnímat. A pak zapisovat. Nechat slova a příběhy samy přicházet. Opakovaně se potkávat se svými postavami. Nechat je žít takové, jaké jsou, a žasnout nad tím, jak se potýkají se svým osudem. Pavel nevěděl dopředu, jak příběh románu Canto ostinato uzavře, jak bude román dlouhý a co přesně prožijí jeho postavy. Prostě šel s nimi, ponořil se do jejich tužeb, víry, strachu, minulosti a každodenního života.
A ještě jedno je pro jeho psaní typické. Poezie se přirozeně potkává s prózou a naopak. V básních často pomocí pár slov vylíčí silný příběh a z románů by se zas některé scény mohly vytrhnout a existovat jako samostatné básně:
„Všechno utichlo a ona… ona stojí nahá a útlá u wawek. Vstal a šel k ní. Poprašek zakryl popelnice a dvůr. Naproti svítila luxferová stěna. Do chodidel ho nestudilo, zřejmě se nedotýkal země. Ani ona se nedotýkala. Octli se v rovnovážném bodě. Nemuseli už nikam, nikdy. Vlna, která je zachvátila, je ponese stále výš, až k nebi.“ (Stopy za obzor, 2006)
Pavlovi vyšla první sbírka Vlál za mnou směšný šos v roce 1996 a už tehdy zaujala jedinečnou lyrikou a hlubokým duchovním rozměrem. Od té doby mu vyšly další čtyři sbírky, dva romány a deníková próza v rámci projektu Jedna věta. Publikoval v literárních časopisech jako Revolver Revue, nebo Tvar. Jeho texty se dostaly do čítanek a některé zpracoval Český rozhlas. A teď dostal za svůj poslední román Canto ostinato (Listopad, prožitky blízké zimy) jedno z nejprestižnějších literárních ocenění – Seifertovu cenu.
Zařadil se definitivně mezi klasiky jako jsou Ivan Wernisch, Jáchym Topol, nebo Bohumil Hrabal. Má svoji stránku na Wikipedii a ChatGPT o něm prohlašuje následující: „Kolmačkova tvorba bývá označována za meditativní, zaměřenou na hledání smyslu života a osobního klidu.“ Tato definice zní podobně, jako když student u maturity vaří z vody a tak trochu tuší, že o tom Kolmačkovi nějakou „charakteristiku tvorby“ kdesi četl.
A to by byla největší škoda. Kdyby se Pavel stal především laureátem a správně zařazeným spisovatelem do příslušného literárního proudu. Vědělo by se o něm leccos z médií a učebnic, ale tím by to končilo. Pavel totiž píše přímo k srdci čtenářů. Jeho texty jsou hutnou potravou v naší tak často instantní kultuře. A stojí za to se jeho texty nechat zasáhnout, přežvykovat je, prát se s nimi. Vracet se k nim. To je myslím i pro Pavla důležitější než všechna ocenění. Když se jeho texty čtou a rezonují v nás, stanou se součástí našich knihoven a životů. Když ožívají a promlouvají k nám. Jejich hlas je spíše tichý, vyžadují plnou pozornost a je třeba se na ně naladit. Ale nitro čtenáře neodejde nikdy s prázdnou.
Pavel netvoří pro masy, ale pro jednotlivce. Těm ale jeho texty proměňují život, nebo jim minimálně proměňují pohled na svět. Topol (myšleno strom) už není, co býval. Ani jabloň. Na zasněženém dvoře hučí moře a vesmír stojí na verandě, čehož jsem si nikdy dřív nevšiml. Dívat se na svět skrze Pavlovy texty je dobrodružství. Plné naděje uprostřed bolestí. A jeho textům nechybí ani humor, někdy sžíravý a pěkně poťouchlý.
„Den v zoo.
Nedělní otcové s půjčenými dětmi
míjejí výběhy.
Zírají do mlhy, tam někde stojí lamy.
Srovnáni s ženami, jež sveřepě nakupují,
s milenkami, jež dnes přerovnávají byt.
Na hřišti vláček
má slevu na tři jízdy.
Javor se netřpytí
světelnými hnízdy.
Holá dlaň drží dlaň
schovanou v rukavici,
z řeky jde zima, zítra pondělí.
Sloni jsou bez nálady,
tučňáci veselí.“
(ze sbírky Wittgenstein bije žáka)
Pavlovy texty jsou tu pro všechny hladové po hloubce a doteku s opravdovým životem včetně toho, co jej přesahuje. Pokud jste o Pavlovi zatím jen něco slyšeli, nebo třeba zachytili zprávu o Seifertově ceně, zkuste se začíst do jeho textů. Zvou nás k tomu podzimní plískanice, mlhy, kaštany a zpožděné rychlíky ve Skalici.
