Minulý čtvrtek proběhla v kavárně Kakabu vernisáž výstavy Drazí budoucí pozůstalí, v rámci které můžete na různých místech po Boskovicích vidět dvacítku velkoformátových fotografií s odpovědmi na neobvyklou otázku: Co by nemělo chybět na posledním rozloučením s vámi? Zde publikujeme úvodní slovo Kristýny Šamšulové, spoluzakladatelky spolku zesnu, který výstavu uspořádal.
Drazí pozůstalí! Asi každý z nás byl takto aspoň jednou v životě osloven smutečním řečníkem na začátku obřadu posledního rozloučení. Mnozí jsme zažili chvíle, kdy nás neznámý člověk nazýval drahými, i když jsme se nikdy předtím neviděli, provázel nás prostřednictvím univerzálního smutečního proslovu rozloučením s někým, ke komu jsme měli blízko. Ten zvláštní rozpor: loučíme se s člověkem, ke kterému nás vážou vzpomínky, společné zážitky. A přitom slyšíme fráze, recitované životopisy, patos a nevydařené básně. Kromě smutku zažíváme i podivné trapno.
A přitom jsme všichni drahými budoucími pozůstalými: Víme s jistotou, že se jednoho dne budeme loučit se svými blízkými. Jen ty myšlenky často necháváme zasunuté tak moc vzadu, že na ně nepřichází řada. Abychom to nezakřikli. Nepřivolali. Teď na to není čas. Nebo je to přece ještě předčasné.
V naší společnosti jsou smrt a umírání pořád ještě tabu. Ale i proto, že o svých posledních věcech nejsme zvyklí mluvit, se pak často dostáváme do automatické pohřební rutiny plné šablon a předloh. Připravit si svůj pohřeb? Zeptat se babičky, jak by si svoje rozloučení představovala ona? Zní to podivně. Ale ve skutečnosti tak můžeme předejít mnoha nejistotám, otázkám a univerzálním řešením.
Je možné zažít dobrý pohřeb. Je možné blízkému zesnulému splnit přání třeba jen tím, jaká hudba na jeho pohřbu zazní. Jakou barvu budou mít květiny. Kdo bude na pohřbu mluvit. Rodina, přátelé i komunita se mohou do tvorby obřadu zapojit a společně vytvořit chvíli, která bude osobitým závěrem právě končícího příběhu. Možnost strávit poslední rozloučení podle přání zesnulého a jeho blízkých je darem, který může výrazně ovlivnit proces truchlení.
Výstava, kterou jsme instalovali do ulic Boskovic a která bude v následujících týdnech k vidění, přináší kolemjdoucím revoluční návrh: Mluvme se svými milými o tom, jak by si přáli, aby jejich poslední chvíle a poslední rozloučení vypadaly, dokud na to máme dostatek času. Na různých místech ve městě je už v tuto chvíli k vidění bezmála dvacet velkoformátových tisků, na kterých lidé různého věku, vyznání i životního stylu odpovídají na otázku: Co by nemělo chybět na tvém pohřbu? Najít odpověď na takovou otázku není třeba lehké a chvíli to trvá. Jedná se navíc o celkem niterné sdílení. Děkujeme proto holkám a klukům z plakátu, že nám svoje inspirativní odpovědi poskytli. Mluvit a přemýšlet o smrti je dovednost, kterou můžeme trénovat – jako dávno nepoužívaný sval. Zpočátku to trochu bolí, ale při občasném protažení už to jde.
Přejeme si, aby projekt Drazí budoucí pozůstalí! otevřel nová témata v myšlenkách i rozhovorech. Aby upozornil na to, že sdílení posledních přání je dobrou službou vám i vašim blízkým. Abychom nemuseli v těžkých chvílích loučení zažívat rozpaky. Přejeme si, aby více lidí v Boskovicích a okolí vědělo, že mohou ovlivnit to, jak budou jejich poslední rozloučení a rozloučení jejich blízkých vypadat. Začíná to společnou chvílí u čaje, jedinou vyřčenou otázkou.
