Rozhovor s Kristýnou Znamenáčkovou, spolupořadatelkou Smrtfestu – festivalu o smrti a umírání, který proběhne 24. a 25. února v boskovickém Prostoru. Bavili jsme se o programu festivalu, o jeho hlavních tématech: truchlení, péči o umírající a alternativním pohřbívání. A také o novém spolku, který se chce tématům věnovat v Boskovicích kontinuálně.
Na konci února pořádáte už čtvrtý Smrtfest, což je festival smrti a umírání. Proč toto téma?
Myslím, že smrt v dnešní době pořád ještě patří k takovým menšinovým tématům, kterým je dobré věnovat pozornost dříve, než jsou pro nás aktuální. Myslím si, že smrt pořád ve společnosti chybí, chybí ve veřejné debatě a není na stole, ať už je to z pověrčivosti nebo z obav, abychom to náhodou nepřivolali, což je vlastně ta pověrčivost.
Ale zároveň pokud se jí budeme věnovat, můžeme zjistit, že existuje celá řada možností, jak se na ni připravit. Ať už pro ty, kteří odchází, anebo pro ty, kteří tady zůstanou, tedy pro pozůstalé. A zároveň si myslím, že pokud si smrt budeme připomínat a budeme si ji nějak zvědomovat, tak to může přispět k tomu, že budeme žít i kvalitnější život.
Jak toto téma přitáhlo tebe? Co tě k němu přivedlo a na základě čeho ses rozhodla to přetavit i v takhle konkrétní aktivitu, jako je pořádání Smrtfestu?
No, myslím si, že to byly dlouhé zimní rozhovory v Kafe za rohem, kde jsme na toto téma našli společnou řeč s tehdejší provozní kavárny Bárou Hanzlovou, která je dodnes jednou z hlavních pořadatelek Smrtfestu. Taky proto, že další z našich kamarádek, Kačka Münzová, tehdy začínala pracovat jako sociální pracovnice v hospicu sv. Alžběty.
Seběhlo se to taky s kampaní Měsíc raka a s odchodem Lucie Bittalové, která zemřela na rakovinu děložního čípku. A tehdy jsem se tak nějak – nevím, jestli vlastním přičiněním, anebo se to tak okolo mě seběhlo – ale dostala jsem se k tomu tématu blíž. A zjistila jsem, že mě přitahuje a zajímá.
Kdo kromě tebe a Báry se dneska na pořádání festivalu podílí a jak celá ta akce vlastně vzniká?
Ten první ročník před pěti lety – protože tam byla roční pauza kvůli koronaviru – probíhal ještě úplně takzvaně na koleni a byl ještě v Kafe za rohem. Tehdy jsme ho pořádali jenom já a Bára a v podstatě úplně s nulovým rozpočtem, víceméně na základě přátelské domluvy se všemi účinkujícími. A od té doby mám pocit, že ročník od ročníku jednak Smrtfest přitahuje větší množství návštěvníků a zároveň se nám taky daří ho nějakým způsobem rozšiřovat. Letos to poprvé bude dvoudenní akce a organizátorský tým už je momentálně čtyř až pětičlenný. Takže kromě mě a Báry je to ještě Magda Arnoštová, Zdeňka Obalilová a Magda Zemánková, částečně i Monika Černická. Je to ryze ženský organizátorský tým.
Už jsi trochu naznačila, že máš pocit, že dnešní společnost se téma smrti snaží možná přímo vytěsnit nebo je minimálně vůči němu dost zdrženlivá. Narážíte na to i při pořádání a třeba propagaci a debatách o Smrtfestu, že je to vnímáno jako něco trošičku zvláštního nebo jak to říct, že k tomu lidi přistupují s nějakou mírou ostychu nebo dokonce nedůvěry?
Myslím si, že lidé, kteří už na Smrtfest přijdou, už tu první fázi mají za sebou. Znamená to, že ten ostych překonali. Nepřicházejí většinou s tou nedůvěrou přímo až za námi a většinou už si vyberou něco z programu, co je konkrétně zajímá. Znamená to, že v tu chvilku už se my s tímto nepotýkáme.
S čím jsme se setkali, tak byla možná kritika takové nějaké odvahy nebo extravagance, se kterou jsme do toho vstoupili. Ta byla taky částečně záměrná. I ten název Smrtfest může pro někoho být trošku provokativní. My jsme si říkali, že je dobré to téma vytáhnout bez obalu, bez nějakých klišé, které se k němu vážou, a zkusit ho nahlédnout i z trošku jiných perspektiv. Když se na to podíváme třeba i kulturně, tak my trošku – jako naše západní společnost – se utápíme v takovém lehce patetickém přístupu. A máme zafixováno, že smrt i následně rozloučení musí provázet nějaké konkrétně dané události, které vypadají konkrétním způsobem, a lidé se oblékají konkrétním způsobem, chovají se konkrétním způsobem. A všechno ostatní se považuje za trošku nepatřičné. Ale například v Mexiku, jak probíhá Den mrtvých, tak to je úplně něco jiného. Hýří to barvami, jídlem, vůněmi, … Tak i na to jsme chtěli poukázat, že není možné smrt nahlédnout jedním jediným způsobem.
Pojďme k programu. První téma Smrtfestu je truchlení a jeho význam. Jaký má truchlení vlastně význam? A možná tím trochu navazuji na to, co jsi říkala teď – mění se nějak přístup k truchlení a k rozloučení se s člověkem, který odešel, v naší společnosti?
Já si myslím, že určitě mění, protože se i trošku mění přístup k projevování sebe a projevování emocí. A najednou už jsme si v dnešní době hodně ochotní a schopní přiznat, že emoce, ať už pozitivní nebo negativní, mají ve společnosti a ve světě svůj význam a svůj smysl a můžou být léčivé. Naopak jejich potlačování může být… nechci říct úplně nebezpečné, ale rozhodně nepřináší úlevu tomu dotyčnému. Ví se, že truchlení je věc, která musí proběhnout, a když neproběhne, tak se potom může s pozůstalým táhnout dlouhou dobu.
Ta přednáška se bude týkat jednak toho, že truchlení je zkrátka přirozená a celkem nutná věc, kterou nelze obejít, ale taky toho, jak třeba truchlícímu člověku pomoci, protože jsme se kolikrát všichni setkali se situací, že někomu blízkému někdo odešel a my jsme stáli přede dveřmi, potily se nám ruce a říkali jsme si, co teda vlastně teďka řeknu, abych to nepokazil. Budem se bavit o počasí? A tak dál. Takže i takový praktický návod by měl v rámci přednášky proběhnout.
Můžeš z toho něco prozradit už předem? Zajímá mě, jak se na to díváš ty, co by měl teda člověk udělat – je lepší se bavit o počasí, anebo právě není lepší se bavit o počasí?
Tak já tu přednášku nebudu vykonávat, to bude samozřejmě dělat povolanější přednášející, Kristýna Dvořáčková, která je psychoterapeutka. Ale myslím si, že je dobré to téma nevytěsňovat ani v případě, kdy mluvíme s někým, kdo prošel ztrátou, i když je to těžké. Můžeme mu nabídnout svou přítomnost, můžeme ho vyslechnout a můžeme tu naši přítomnost proměňovat v závislosti na tom, co on zrovna od nás potřebuje.
Často se stává, že lidi o tom zážitku potřebují mluvit, i když se na začátku může zdát, že ne. Najednou se otevřou a ukáže se, že jim pomůže už jenom to, že to ze sebe můžou všechno dostat. Ale samozřejmě to je hodně individuální a koho to zajímá, tak ať přijde na přednášku.
Dalším tématem je péče o umírající, což je téma rozhodně komplikované, ale zajímá mě tvůj obecný pohled, jestli v tomto jako společnost máme rozhodně co zlepšovat a jestli se to děje. Jestli vnímáš nějaký proces, který by směřoval ke zlepšení.
Vnímám určitě, že to směřuje ke zlepšení. Už se to dostává do iniciativ nejen státních, ale třeba i krajských, a dochází k podpoře hospicové péče, což je vlastně to, o čem tady od počátku Smrtfestu mluvíme. Měli jsme hosty z brněnských hospiců, z blanenského hospicu. Takže už jenom to, že je tomu věnována stále větší pozornost, k tomu určitě pomáhá.
Zároveň se rozšiřuje i domácí hospicová péče?
Rozšiřuje se domácí hospicová péče, která samozřejmě závisí na tom, jakou podporu dostávají ty hospicy. Konkrétně mluvím o finanční nebo materiální podpoře.
Tentokrát se nebude jednat o přednášku – hospicová péče byla předmětem přednášek na minulých Smrtfestech a tentokrát to pojmeme trošku prakticky, protože jedna z našich kamarádek je zaměstnankyní hospice, další momentálně pracuje jako pečovatelka, a tak jsme si říkali, že by mohlo být zajímavé pro ty, kteří se workshopu zúčastní, vyzkoušet si, jaké je to skutečně je, o někoho pečovat. Někoho přebalovat, někoho se dotýkat a zároveň taky, jaké je být tím, o koho je pečováno. Což možná bude ještě v mnoha ohledech náročnější. Tak toto bude takový prakticko-zážitkový workshop z reality konce života.
Je něco, co spojuje zkušenost lidí, kteří pečovali o někoho blízkého, když s nimi mluvíte nebo když sbíráte informace a zabýváte se tou otázkou? Spojuje to nějaké téma, co těm lidem dneska hlavně chybí a co je potřeba zlepšit?
Já si myslím, že jestli něco chybí, tak je to právě ta veřejně vyslovená podpora a to, aby nestáli na okraji společnosti. Aby třeba měli podporu od svých zaměstnavatelů, to je určitě velké téma, protože hodně lidí by pečovalo, ale myslí si, že si to nemohou dovolit nebo si to skutečně nemohou dovolit. A jenom to, že se tyto problémy budou pořád dokola opakovat a přednášet a bude se o nich mluvit veřejně, může vést k tomu, že podmínky pro pečující budou dostačující a budou si to moct dovolit.
A myslím si, že všechny ty lidi spojuje, že jsou vděční, že to nakonec dokázali, když se k něčemu takovému rozhodnou. Nikdo nelituje toho, nebo věřím tomu, že málokdo lituje toho, že se rozhodl pečovat do posledního okamžiku o svého blízkého v domácí péči.
Tématem Smrtfestu bude i ekologické pohřbívání, což je věc, se kterou se možná někteří lidé vůbec zatím nesetkali, tak můžeš na začátek stručně říct, co to vlastně je?
Přednášku o ekologickém pohřbívání u nás na Smrtfestu přednese Adam Vokáč, což je takový průkopník ekologického pohřbívání u nás. Ono vlastně není s podivem, že se o tomto tématu u nás ještě příliš mnoho nemluví, protože stále ještě není úplně na stole.
My jsme zvyklí na tradiční pohřby v rakvích, které jsou lakované, které nejsou ani zdaleka ekologické, nehledě na to, co všechno třeba ti zesnulí mají s sebou, čím je ta rakev vyložená, co mají na sobě. Rozkládá se to skutečně velmi dlouho a pomalu a obtížně. Dokonce i žeh a tvorba popela je věc, která zatěžuje životní prostředí, protože se tam uvolňuje velké množství zplodin, třeba ze zubních výplní. Takže vlastně ani ten žeh není úplně nejekologičtější varianta.
A právě Adam Vokáč bude mluvit o tom, co se dozvěděl za velkou louží na své stáži a při svém vzdělání v Kanadě. Ve stručnosti jedná se o pohřbívání v těch nejvíce rozložitelných a nejvíce jednoduchých rakvích a oděvech. Česká legislativa zatím vzniku úplně přírodních hřbitovů není nakloněná, a proto Adam Vokáč spolu se svými kolegyněmi založil spolek Poslední stopa a ten má za první cíl změnu legislativy v tomto směru.
To znamená, že současná legislativa trošku nařizuje i ty materiály nebo ty způsoby, které nemají dobré ekologické dopady?
Nedá se úplně říct, že nařizuje, ale zároveň jsou tam určité bariéry, které brání právě vzniku těch přírodních hřbitovů po vzoru dalších států, ve kterých už je to běžnou praxi.
Vy jste tady v Boskovicích založily taky spolek, který se – pokud se nepletu – chce věnovat právě tomuto tématu. Můžeš ho trochu představit?
Založily jsme spolek, který se jmenuje Zesnu. Doufám, že jsme ho založily, protože momentálně jsme v procesu zapisování do rejstříku a v tom byrokratickém kolečku schvalování všemožných papírů a podpisů. Členkami tohoto spolku jsme já, Magda Arnoštová a Magda Zemánková, která je zároveň předsedkyní.
A co je vaším cílem?
Naše cíle by se daly rozdělit do takových tří základních kategorií. Jednak je to spolek, který bude zastřešovat už existující Smrtfest – samozřejmě bude pro nás dobré působit pod nějakou hlavičkou i co se týče žádání sponzorských darů. Vždycky to dobře působí a zároveň je to potom jednodušší při nějakém financování, vykazování darů a tak dále.
Dále by se k tomu daly přidružit další akce, které máme v plánu, například dušičková slavnost a podobně. Ale v druhém plánu, a to je asi v horizontu třeba příštího půl roku nebo roku, bychom se rády zaměřily na to, že bychom začaly pozůstalým nabízet alternativu v obřadech. V prvé fázi při ukládání popela. Ta praxe je totiž taková, že v České republice velké množství obřadů neproběhne. Například proto, že je to pro pozůstalé finančně zatěžující záležitost. Takže často se stane, že si pozůstalí vyzvednou v krematoriu urnu a následně neprojdou tím procesem posledního rozloučení.
U nás v České republice se této iniciativě a této aktivitě dlouho věnuje spolek Ke kořenům, který je takovým průkopníkem přírodního pohřebnictví. My z něj vycházíme a zároveň od něj budeme přebírat know-how. Rády bychom nabídly pozůstalým obřad, který bude osobitý, kterého budou do velké míry účastníky a tvůrci. A zároveň to všechno děláme, protože věříme, že zapojení pozůstalých do posledního rozloučení může mít velký terapeutický účinek.
Kde by takové obřady probíhaly a jak je v tomto směru přísná legislativa? Musí to probíhat třeba na hřbitově, který pro to musí vymezit nějakou část? Nebo jakým způsobem tohle všechno musíte řešit?
My nebudeme zacházet s mrtvými těly, což samozřejmě přísluší jen pohřebním ústavům, které na to mají pracovníky v tomto oboru vzdělané. To, s čím bychom se setkávali, je ukládání popela. To je možné z hlediska české legislativy v podstatě všude. Se souhlasem majitele pozemku. Takže pokud by se na nás obrátila rodina, která má urnové místo nebo hrobové místo na hřbitově, tak by rozloučení mohlo proběhnout na hřbitově. Současně by mohlo proběhnout na zahradě, mohlo by proběhnout u řeky, u rybníka, v lese, v přírodě, kdekoliv.
A trošku tady narážím na třetí náš výhled, na naši třetí aktivitu, kde bychom rády do budoucna byly aktivní, a to je podpořit vznik přírodního hřbitova právě na boskovickém hřbitově.
Že by byla přímo součástí hřbitova nějaká část, kde by se pohřbívalo v rámci těchto nových trendů, jestli tomu dobře rozumím?
Bylo by tam místo – například v Ďáblicích Praze existuje Les vzpomínek, v Brně v Líšni Louka vzpomínek – je to místo, kde se ukládá popel, ať už v rozložitelných urnách, ne tedy v těch původních plastových nebo v těch hliníkových, ale v rozložitelných, anebo do jamek, kam by se ten popel vsypával. Bylo by to bez nějakých životní prostředí zatěžujících prvků, to znamená i co se týče květinové výzdoby a svíček. Bylo by tam třeba jedno ústřední místo, ke kterému by se květiny pokládaly, nebo kde by se zapalovaly svíčky. Ale na těch konkrétních místech už by rostly třeba luční květiny, bylinky, stromy a podobně.
Mluvíš o zkušenostech ze zahraničí. Myslíš si, že tohle je součást nějakého širšího trendu, který k nám přichází, a že se v západní společnosti nějak mění kultura pohřbívání a tento trend bude do budoucna spíše sílit? Anebo to vnímáš spíš jako takovou okrajovou alternativu, která si v určité míře najde svoje místo a tak už to zůstane?
Ony jsou to asi dvě věci. Jedna je ten ekologický aspekt. Ten si myslím, že čím dál tím víc bude do veřejného prostoru promlouvat, protože stejně tak, jako si momentálně uvědomujeme, a daleko víc než před padesáti, sto lety, jaké dopady má de facto všechno, co děláme, tak nám to bude docházet i na té úrovni ukládání a pohřbívání. I proto, že hrobová místa se potom daleko praktičtěji a rychleji uvolní, například pro další použití, než když to probíhá takovým standardním způsobem, na který jsme doposud zvyklí.
A pokud se to týká zájmu lidí o podílení se na obřadech a o takové ty řekněme alternativnější obřady – ačkoliv já nemám slovo alternativa moc ráda – tak si taky myslím, že bude vzrůstat. Když jsem se na to ptala kolegyně z Ke kořenům, jestli se jedná o alternativu, tak oni říkali, že alternativní už to dávno není, že alternativec si to udělá sám. Na ně se obrací v Praze úplně normální rodiny, žádným způsobem výstřední, zkrátka lidé, kteří chtějí zažít při tom posledním rozloučení blízkost, individuální přístup, vkus, spojit to například s udržitelností a s šetrným přístupem k planetě.
Ještě bych tě na závěr poprosil, abychom shrnuli informace týkající se Smrtfestu, abys na něj ještě jednou pozvala a upřesnila, kdy a kde se bude odehrávat.
Čtvrtý ročník festivalu o smrti a umírání Smrtfest se bude konat ve dnech 24. a 25. února v boskovickém Prostoru. Začneme v pátek v 17 hodin přednáškou o truchlení, následovat bude loutkové divadlo a večerní meditace a v sobotu potom začneme dvěma workshopy: Smrtí a umíráním pro děti od 9.30, následně workshopem praktické péče o umírajícího a odpoledne budou následovat přednášky Adama Vokáče o ekologickém pohřbívání a přednáška iniciativy Ke kořenům, jak vytvořit smysluplné poslední rozloučení. Potom bude krátká vsuvka Napiš si svůj nekrolog, který povede kolegyně Magda Zemánková, a na závěr toho všeho promítneme film Mrtvý muž Jima Jarmusche. Srdečně vás zvu.
