K nejzapadlejším koutům Boskovicka bezesporu patří Lhota u Olešnice, obec dnes ze značné části chalupářská. Od Velkého Tresného, už ze žďárského okresu, do Lhoty přitéká Tresenský potok – původně asi Trstenný, podle trstí, tedy rákosu – aby se ve Lhotě prudce stočil k západu a pokračoval hlubokým údolím s velkým spádem k řece Svratce. Mezi Lhotou a Tresenským potokem je skryto chráněné území Lhotské jalovce a stěny, vyhlášené roku 1998.
Na druhé straně Tresenského potoka, již v kraji Vysočina (okrese Žďár nad Sázavou), se pak nachází skalnatý hřbítek Dědkovo, také chráněný jako přírodní památka. Zároveň jde o evropsky významnou lokalitu soustavy Natura 2000, v souvislosti s výskytem stále vzácnější dekorativní orchideje střevíčníku pantoflíčku.
Jelikož příroda žádné člověčí administrativní hranice neuznává, popíšu obě zajímavá území společně. Pro obě jsou charakteristické prudké srázy se skalami. Ty léta unikaly mé pozornosti. Pod Lhotskými stěnami jsem kdysi prošel údolím Tresenského potoka, když jsem byl ve Velkém Tresném hledat pro boskovické muzeum kousek grafitu, tuhy. Ten se v Tresném těžil až do roku 1967. Na místě někdejší grafitárny dnes stojí malá strojírenská továrna a pozůstatky po těžbě jsou dávno asanované. Jen s velkými obtížemi jsem tenkrát našel v navážce lesní cesty jeden maličký kousíček tuhy. Vzpomínal jsem při tom na svého dědečka z maminčiny strany, jehož rod pocházel z Petrova u Kunštátu. Z kraje chudých a nejchudších, kteří od jara do podzimu dřeli na kamenitých políčkách, a k tomu ještě chodili dlouhé kilometry za přivýdělkem právě do zdejších grafitových dolů.
Dělo se tak i v době, kdy se už praděd osamostatnil a postavil malý domek na návsi v Zábludově nad Letovicemi, už v Halasově kraji, dodnes stojící. Jednoho letního dne přišla strašná bouře s kroupami, jež byly tak velké, že rozbily pálené tašky na střeše. Dědeček nám vnoučatům vyprávěl, jak tekly proudy vody a padaly ty obrovské kroupy. Jak se jako malí špunti strašně báli a jak maminka plakala, že přišel konec světa. Nestalo se tak, akorát přišli o střechu. Tatínek pak musel jít na těžkou práci do grafitových dolů, aby vydělal peníze na opravu.
To bylo někdy za první republiky, o klimatické změně ještě nikdo nic nevěděl. Už tenkrát by se však dalo poukázat na problematické hospodaření ve středoevropské krajině. Ne na polích, která byla v té době ještě většinou malá a na černobílých leteckých snímcích je vidět kolem vesnic pestrá mozaika různě využívaných ploch. Lesy však byly již tehdy tvořeny převážně nestabilními a vodu špatně zachycujícími stejnověkými jehličnatými monokulturami. Ty logicky zadržují vodu mnohem hůř než přírodě blízký smíšený les, nejlépe věkově a prostorově rozrůzněný – se stromy všech rozměrů od mlází až po staleté velikány. O tom, jak voda sjede z paseky po těžbě harvestorem, kde jsou zbytky dřeva včetně pařezů rozfrézovány, ani nemluvím. Navíc nic živého takový zásah nemůže přežít. S brouky, ještěrkami, žábami, ptačími hnízdy, se vším je amen…
Na Zábludov jsem chodíval jako dítě s mámou na návštěvu za tetičkou Toničkou, maminčinou kmotřenkou. Žila v jedné místnosti, kuchyni s litinovým sporákem. Záchod měla až do smrti suchý, na dvoře, kde se ve staré slámě batolily slepice. Za domkem měla malou zahrádku, za vesnicí pak sad a políčko s obilím pro dobytek. Nikdy nezapomenu, jak se ještě za mého dětství na něm sklízelo obilí a ručně vázalo do snopů povříslem.
Když jsem tedy před několika lety šel údolím Tresenského potoka, bylo ještě celé porostlé hustým smrkovým lesem. Dnes, v důsledku sucha a kůrovcových kalamit, tam už skoro žádný les není. Jen místy dosud stojí deštěm vybělená torza smrků, které se majitelům nevyplatí kácet a odvážet z lesa; a snad díky tomu, že jsme v chráněném území, jim to zatím prochází.
Lýkožrout z nich už nevyletí – jsou bez kůry – a z pohledu přírodovědce je mrtvé dřevo v lese požehnáním, i to smrkové. Postupným rozkladem se mění na uhlík, organickou živinu, v půdě velice důležitou. Pokud všechno dřevo z lesů odvážíme, převládá pak v lesních půdách dusík, produkován komíny továren a výfuky automobilů doslova padá ze vzduchu. Dusíkem obohacené plochy pak zarůstají kopřivy, černý bez a další agresivní nitrofilní vegetace. Stahování suchých dřev za každou cenu z prudkých strání proto považuji za velmi nešťastné, také kvůli erozi – stačí se podívat na to, jak dopadlo boskovické Pilské údolí, a to prý soukromý vlastník bude hospodařit líp než ten anonymní státní!
Čím více spadlých kmenů zůstane, tím drsnější je povrch krajiny, což opět zpomaluje odtok vody a brání erozi. Jenže kvůli umanutosti technokratů ve státní správě i mezi lesníky, kteří chtějí přírodu dokonale ovládat, musejí suché stromy z lesů pryč, i když to ekonomicky mnohdy nedává smysl. Následky pro přírodu jsou tragické. Zdůrazňuji, že nic nenamítám proti kácení nebezpečných suchých stromů kolem silnic a frekventovaných lesních či turistických cest.
Kraj v okolí Lhoty u Olešnice je záhadný. O zdejší složité geologické stavbě jsem psal v kapitole Moravské kopce. Ani několik koncentricky uspořádaných horninových zón v rámci svratecké klenby však srozumitelně nevysvětluje záhadu největší – nález ryzí síry právě někde u Lhoty. Byla zde zaznamenávána na přelomu 18. a 19. století v podobě nepravidelných hnízd v krystalickém vápenci (mramoru). Přesnou lokalitu dnes neznáme a už se ji asi nikdy nedozvíme. Síra, tehdy velice vyhledávaná nerostná surovina, byla totiž obratem vytěžena a zužitkována.
Obraťme ale svůj pohled k živé přírodě. Jednou z nejvzácnějších rostlin regionu je zmíněný střevíčník pantoflíček. Ten byl v minulosti z širšího Boskovicka uváděn na více místech. Roku 1836 ze Šebetova, snad z vápencových ostrůvků kolem vrchu Mojetín, po druhé světové válce z několika lokalit kolem Jevíčka, kde ho zaznamenal například zdejší učitel a publicista František Továrek. A hlavně z několika lokalit na Olešnicku – přímo z Olešnice jej udával roku 1940 známý moravský botanik Jan Šmarda. „Jediný evropský zástupce rodu Cypripedium osidluje téměř celou Evropu… (Jako vápnomilný druh) především světlé listnaté, méně i jehličnaté lesy, křovinaté stráně a paseky a výjimečně i luční biotopy. Na Moravě a ve Slezsku býval hojnějším druhem ještě v polovině 20. století, všeobecný úbytek lze však pozorovat již od počátku století,“ píše se v knize Rozšíření a ochrana orchidejí na Moravě a ve Slezsku (M. Jatiová, J. Šmiták a spolupracovníci, 1996). Na počátku jednadvacátého století dosáhl ústup střevíčníků u nás, snad s výjimkou Moravského krasu, doslova katastrofální podoby. A právě na Olešnicku jsem měl možnost střevíčník v přírodě vidět. Nebylo to přímo na Dědkovu, ale to nevadí. Lokalitu pochopitelně raději uchovám v tajnosti.
Vraťme se ale na Lhotské jalovce. Teprve nedávno jsem měl možnost zdejší přírodní památku projít a najít zde několik jalovců, rostoucích většinou v lesních lemech. Jalovec obecný je zákonem chráněná světlomilná dřevina, typická pro bývalé pastviny. Dnes už tento druh dávno obecný není, někdejší extenzivní pastviny ze strání v naší krajině, snad s výjimkou Valašska, už téměř zmizely. Raritou je jalovcová stráň v chráněném území Švařec u Štěpánova nad Svratkou kousek odtud.
Častěji proto jalovec nacházím ve slovenských Karpatech. Když najdu takový odumírající jalovec v hustém lesním porostu třeba na hřebeni Slovenského rudohoří, tak vím, že procházím místy, kde se kdysi páslo. Dobytek totiž jalovec nežere – bodejť by ne, bylo by to podobné, jako kdyby polykal hřebíky – proto se tento keř šíří právě na pastvinách. Jakmile se však pást přestane, pastvina zarůstá a jalovec nedokáže odolávat konkurenci jiných keřů a stromů. Bez sluníčka postupně zahyne a jen jeho suché, větry a dešti konzervované torzo připomíná ztracenou bukolickou krajinu dávných časů, dob před nástupem průmyslového zemědělství.
Když jej uvidím v Karpatech, barvitě si představím staré pastevce v huňatých kožiších, doprovázené ostražitými psy. Pastevce, kteří dokázali svá stáda přivést na nejlepší pastviny a ochránit je i před vlky a medvědy.
Jalovec je zajímavý tím, že jde o dřevinu dvoudomou, najdete tedy jalovec-samce a jalovec-samici, k podzimu s dozrávajícími vonnými jalovčinkami, užívanými jako koření ke zvěřině. V minulosti bylo ceněno i jeho dřevo, třeba k výrobě holí a dýmek. Z dovážených jalovčinek, odborně galbul, tedy jakýchsi dužnatých šišek podobných bobulím, se dodnes vyrábí borovička. Zvlášť ta spišská je vyhlášená, ale buďte opatrní, je to síla! No a proč borovička? Jalovec se slovensky řekne borievka – neplést s borůvkou, to je přece čučoriedka. Antiseptické vlastnosti jalovce byly známy již ve starověku, používal se proto k vykuřování a vyhánění obtížného hmyzu.
Ony ovčí kožichy už dnes sice nemají, sem tam ale na Slovensku nějakého toho baču v horách ještě potkám – o Rumunsku, Bulharsku či Makedonii nemluvím, tam pastevectví dosud patří k životu téměř každé horské vesnice.
Jeden mi před několika lety poskytl přístřeší v kolibě pod Velkým Chočem za divoké bouřky. Pak jsem ho byl ještě jednou navštívit a on mi hodně pověděl o náročné péči o svěřené ovce i kozy a taky o tom, jak žít, aby se člověk nemusel stydět. Nikdy nezapomenu na jeho větu: Nikto nevie, či je boh, ale človek by mal žiť tak, ako keď je…
A proč o tom všem vlastně píšu? Protože okolí Lhoty u Olešnice si dosud uchovává charakter takové staré pastevní krajiny. Napříč přírodní památkou Lhotské jalovce a stěny se dokonce táhne záhadná zeď z nasucho skládaných kamenů. A já jsem přesvědčen, že ta zeď oddělovala někdejší obecní pastvinu od cizího lesa. Vydejte se k ní třeba v létě. Určitě tam najdete spoustu malin. Ale pozor, ta stráň bude letním sluncem rozpálená jako výheň! Potom se ale můžete ochladit v Tresenském potoce…
