Z boskovické nemocnice se nyní nejspíš definitivně stala hlavní osa politického konfliktu mezi koalicí a opozicí. Můžeme to považovat za nešťastné a samotnou nemocnici to poškozuje, ale je to tak. Uklidnění situace se dá jen těžko předpokládat, zatím se debata o nemocnici stále vyostřuje.
„Současné problémy způsobila nekomunikace, sebestřednost a arogance při řízení nemocnice v dobách, kdy jednateli byli paní starostka a následně pan Kavka.“ Takto tvrdá slova zazněla od opoziční ODS v reakci na to, že z nemocnice odešli někteří lékaři a muselo dojít k omezení lůžkové kapacity na interních odděleních. Nedlouho předtím rovněž opoziční lidovci vytáhli také poměrně razantní nástroj, i když ne rétorický – k situaci v nemocnici zorganizovali petici. A ostrou kritikou nešetří ani TOP 09, třetí člen boskovické koalice SPOLU.
Při sledování této vyhrocené politické diskuse si ovšem člověk musí nutně položit otázku: Do jaké míry je krize v boskovické nemocnici součástí komplikované celostátní situace ve zdravotnictví, která dopadá prakticky na všechny podobné nemocnice v zemi, a do jaké míry je skutečně způsobena manažerskými a komunikačními přehmaty vedení nemocnice i vedení města?
Celostátní situace není úplně dobře čitelná, protože ministerstvo zdravotnictví své plány tají a informace se ve veřejném prostoru objevují zatím spíše z nepřímých zdrojů. V kostce jde o to, že existují úvahy či plány na výraznou změnu v síti nemocnic a jimi poskytovaných služeb. Tato změna by se měla poměrně razantně dotknout právě menších regionálních nemocnic a transformovat je v zařízení, která už nebudou mít ambici poskytovat komplexní péči.
Důvody pro zachování stávající sítě nemocnici a jejich péče shrnul ve svém zamyšlení náš přispěvatel Hynek Skořepa. Na druhé straně jsou argumenty, které aktuálně popsal kupříkladu časopis Respekt v článku Marka Švehly. Podle informací Respektu vzniká plán ministerstva zdravotnictví, zdravotních pojišťoven a odborných lékařských těles – a cílem tohoto plánu je soustředit náročnější zdravotnické úkony do velkých nemocnic ve větších městech a menší nemocnice transformovat do podoby, ve které by poskytovaly jednodušší zákroky v rámci jednodenní péče a vedle toho výrazně rozšířily kapacity následné péče, dlouhodobé péče a rehabilitace.
Řečeno optikou boskovických občanů: na specializovanější vyšetření a komplikovanější zákroky by si museli zajet do Brna, ale o staré rodiče či prarodiče by se jim postarali v Boskovicích a nemuseli by za nimi naopak jezdit na návštěvy do vzdálenějších specializovaných zařízení.
Argumentů pro tuto transformaci je vícero, zkusme si říct ty hlavní, které se v debatě objevují:
- Během desetiletí se zkracují dopravní časy, takže dnes se na odborné pracoviště do Brna dostane někdo z regionu za stejnou dobu, jako se před lety dostal do Boskovic.
- Medicína se mění a opravdu kvalitní výkony dnes umí nabídnout především ti, kteří jich dělají hodně – tedy týmy ve velkých nemocnicích.
- Přibývá zákroků, které lékaři umí řešit rychle a efektivně a není nutné kvůli nim setrvávat v nemocnici delší dobu – a ty by naopak mohly poskytovat menší regionální nemocnice, ovšem bez nutnosti větších lůžkových kapacit.
- A v neposlední řadě – populace stárne a potřeba následné a dlouhodobé péče či rehabilitace po větších zdravotních zákrocích bude výrazně narůstat.
S tím vším pak souvisí nedostatek lékařů některých specializací právě ve zmiňovaných regionálních nemocnicích. Podle některých odborníků jich ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi máme dost – problém je právě v tom, že je chceme umístit v příliš mnoha nemocnicích, kde držíme pokud možno komplexní nabídku základních oddělení.
Dalším neopominutelným faktorem je přitažlivost ambulantního sektoru. Část lékařů mu dává přednost před prací v nemocnicích, protože nabízí méně adrenalinu, větší pravidelnost, osobní komfort a absenci nočních a víkendových služeb.
Aktuální vývoj směřující k centralizaci a specializaci péče je také spojený s prestiží takových pracovišť – a to je rovněž výrazným rozhodovací faktorem pro lékaře, aby po ukončeném odborném vzdělání přijímali nabídky například z fakultních nemocnic v krajských městech. Aby takový lékař zůstal v regionální nemocnici, musí mít skutečně mimořádnou motivaci. Zde může hrát roli i vazba na místní prostředí, lidská důvěra a atmosféra v nemocnici a také přístup zřizovatele.
Celkově jsou však regionální nemocnice v situaci, kterou někdo zespodu – tedy třeba z malé městské nemocnice v Boskovicích – jen těžko změní. Ostatně i zmiňovaný bývalý šéf nemocnice Dan Štěpánský při svém odchodu před více než rokem uvedl, že nechce překážet novému vedení města, které „ví, jak to dělat a jak zajistil nové lékaře, nové výkony a víc peněz. Což já nedovedu.“ Lehkou ironii jeho slov dnes vidíme naplno, nové lékaře nikdo zajistit nedokázal.
Když se vrátíme k boskovické politické debatě, narazíme na jeden zajímavý paradox – zástupci boskovické koalice SPOLU totiž tvrdě vyčítají současnému vedení města, že nedokáže dostatečně čelit trendu, který na celostátní úrovni podporuje a připravuje především právě koalice SPOLU.
Tím je celá debata opravdu trochu absurdní, protože zatím se zdá, že boskovičtí politici mají na podobu nemocnice stejný názor – za každou cenu zachovat její stávající podobu a rozsah poskytované péče a služeb. Rozcházejí se pouze v tom, jak tohoto stavu dosáhnout, nebo přesněji řečeno, jak ho udržet. Hlas někoho, kdo by tvrdil, že transformace je správná a nevyhnutelná cesta a je třeba jí boskovickou nemocnici provést, se zatím prakticky neozval.
Do jisté míry je proto možné, že se místní politici hádají o problému, který nemají ve svých rukou a nemají ani žádnou možnost, jak ho vyřešit. Víc lékařů nejspíš opravdu nedokáže sehnat nikdo a zabránit transformaci, pokud se na ní dohodnou ministerstvo, pojišťovny, odborné lékařské organizace a politicky také celostátní vládnoucí koalice, nedokáže z Boskovic už vůbec nikdo.
To ovšem nic nemění na tom, že současné vedení města a současné i předchozí vedení nemocnice se od komunálních voleb dopustilo minimálně řady nepochopitelných komunikačních přešlapů – a to směrem k veřejnosti i k zaměstnancům. Ten poslední je právě aktuální omezení lůžkové kapacity na interně – místo aby ho včas oznámilo a vysvětlilo vedení nemocnice a mělo tak způsob informování pod kontrolou, prosákla tato zásadní informace z dopisu dočasného jednatele nemocnice, který nebyl určen veřejnosti, a zveřejnila ji právě opozice.
Podobných komunikačních katastrof bychom za poslední rok a půl našli opravdu hodně a nelze se divit, že atmosféra důvěry, která je pro tento typ instituce v tak složité celostátní situaci velice důležitá, je zásadním způsobem otřesena. A to jak na místní politické scéně a v jednáních s Jihomoravských krajem, tak mezi zaměstnanci a směrem k veřejnosti.
Nyní nejspíš vedení města doufá, že situaci uklidní nový, zatím dočasný jednatel Radim Dembiňák. Opozice je k vedení města kritická, ale kupodivu zatím nijak nevolá po vyvození politické odpovědnosti. Vyzývat starostku k odstoupení by bylo samozřejmě přehnané, ale opozice mohla minimálně navrhnout, aby oblast zdravotnictví přešla pod někoho jiného. Na jednu stranu je to politicky těžko představitelné, protože nemocnice je na lokální úrovni po rozpočtu takzvaně nejsilnější resort, a bylo by tudíž zvláštní, kdyby nespadal pod nejsilnější figuru na politické šachovnici – tedy pod starostku města. Vzhledem k vývoji posledních měsíců by ale taková výzva přesto byla na místě. A zamyslet by se nad ní měli i koaliční partneři a členové Změny22, protože aktuální trajektorie zhoršujících se vztahů a důvěry nevěstí nic dobrého ani pro ně. A bohužel ani pro nemocnici a pro město.
Hlavní otázka a hlavní problém nemocnice ale nejsou záležitostí komunální politiky ani lepší komunikace – budoucnost nemocnice bude záležet především na proměně českého zdravotnictví. Ta do značné míry určí, jestli a jak proběhne transformace regionálních nemocnic, včetně té naší. Pro komunální politiky a občany města pak zbývá tradiční otázka, jestli změny vnímat nutně jen jako strašáka, nebo jako příležitost a logický vývoj ve zdravotnictví.
Pokud je současný systém fungování nemocnic skutečně neudržitelný – a boskovická realita ukazuje, že spíše je – měli bychom i po komunálních politicích chtít, aby hlavně pomáhali najít dobré řešení. A ne je oceňovat za to, že slíbí o něco delší tanec na palubě Titanicu.
