Nemám zdravotnické vzdělání a nemocnice naštěvuji pouze jako pacient. V posledních letech naštěstí jen zřídka. Přesto si dovolím napsat pár poznámek k roli nemocnic v menších městech, nazvěme je pracovně venkovskými. Jejich osudy totiž vypovídají nejen o stavu zdravotnictví jako takového, nýbrž také o stavu společnosti. A o jejich budoucnosti by rozhodně neměli rozhodovat jen manažeři, byť třeba s odbornými podklady od lékařů.
Stabilita systému zdravotnictví se dotýká téměř každého z nás, snad s výjimkou velmi bohatých lidí, kteří si mohou dovolit platit si vysoce nadstandardní péči na soukromých klinikách. Jenže podle názoru humanitárních organizací 20 až 30 % lidí u nás žije na hranici příjmové chudoby . Nezbytně tedy potřebujeme funkční veřejné zdravotnictví, a to nejen ve velkých městech. Odborné týmy by měly o změnách v síti zdravotnických zařízení rozhodovat mimo jiné na základě geografických dat. A to rozhodně nejen na základě počtu obyvatel v určitém území! Jinak transformace skončí podobnou ostudou jako v případě České pošty. S tím rozdílem, že tady možná půjde o život, nebo aspoň o zdraví.
Ředitel největší zdravotní pojišťovny (VZP) Zdeněk Kabátek se v médiích dal slyšet, že po prosincové protestní akci lékařů musí přijít změny. A ony změny musí být systémové.
Největším problémem je nedostatek lékařů. Dnešní mladí doktoři totiž už nejsou ochotni být v práci skoro pořád a každodenní frmol na ambulanci či oddělení ještě velmi často doplňovat noční službou. A já se jim tak úplně nedivím. Vidina starobního důchodu se jim ztrácí kdesi zcela v nedohlednu a oni chtějí žít také normální život, nejen ten pracovní. I Zdeněk Kabátek uvádí, že významným důvodem nedostatku lékařů a obecně zdravotnického personálu je generační výměna, kvůli které přestávají být služby a přesčasy vnímány jako standardní záležitost práce ve zdravotnictví. Nejvíc lékařů (jak v nemocnicích, tak v ambulancích praktiků či zubních ordinacích) chybí v odlehlejších venkovských regionech. I to je celkem pochopitelné. Generace, která zdravotnictví také na venkově po desetiletí táhla, odchází postupně nezadržitelně do výslužby a mladí si po náročném studiu medicíny chtějí většinou užívat velkoměstského života.
Vraťme se ale k nemocnicím. Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky, citovaných panem Kabátkem, kleslo za posledních deset let využití akutní lůžkové péče o 10 %. Naopak roste počet seniorů a tím potřeba lůžek následné péče. Ta nejsou tak náročná na personál a zvlášť lékaře jako lůžka akutní. Ředitel Kabátek tvrdí, že máte-li nemocnici za rohem, ještě to neznamená, že máte dostupnou péči v moderním pojetí a tu nejlepší, kterou můžete dostat. Podle něj jde o to, dostat se včas k praktickému lékaři a ten má pacienta opět dostatečně rychle přesměrovat na superspecializovanou péči. Zdeněk Kabátek má jistě dost zkušeností. Všeobecné zdravotní pojišťovně šéfuje již více než deset let, dříve pracoval na ministerstvu zdravotnictví. Od stolu z Prahy se ale svět jeví jinak, než ho vnímají lidé na periferii. A nemusí zdaleka jít pouze o pohraničí. Vnitřní periferií je bezesporu také kraj mezi Boskovicemi, Litovlí, Zábřehem, Moravskou Třebovou a Bystřicí nad Pernštejnem. Sítí zdravotnické záchranné služby je zmíněný region bez ohledu na administrativní hranice pokryt poměrně dobře. Kromě všech uvedených hraničních měst jsou výjezdová stanoviště také ve Velkých Opatovicích, Konici, Moravské Třebové a Mohelnici. Zrovna Velké Opatovice v systému díky své poloze hrají důležitou roli.
S dostupností nemocnic jako takových je to už ovšem v uvedeném území výrazně horší. Vezměme si jako příklad Velké Opatovice a Jevíčko s blízkými Jaroměřicemi. Dohromady mají tato sídla něco přes sedm tisíc obyvatel, a to nepočítám menší obce v okolí (Cetkovice, Uhřice či Biskupice). Nejkratší cesta z Jevíčka do Svitav autem sice představuje cca 30 km (a díky kopcovitému terénu asi 30 minut jízdy), autobusy nejkratší trasou (přes Křenov a Pohledy) však už dávno nejezdí. Linkovému autobusu trvá cesta z Jevíčka přes Jaroměřice, Biskupice a Moravskou Třebovou přibližně hodinu a činí asi 40 km. Z Jevíčka do Boskovic je to autem 20 km, linkový autobus nepatrně delší vzdálenost (zajížďka do obcí) zvládne zhruba za 40 minut.
Chcete-li z Jevíčka do velké fakultní nemocnice, máte to nejblíž do Olomouce (přes Konici necelých 50 km). Ale potřebujete vlastní auto. Nejkratší a patrně i nejrychlejší cesta z Jevíčka do Brna vede přes Velké Opatovice a Letovice (cca 60 km). Pokud hodláte navštívit svoji „spádovou“ krajskou nemocnici, musíte po silnici ujet rovných 100 km.
Jako druhý příklad vyberu Horní Štěpánov, vesnici na Drahanské vrchovině s necelými 900 obyvateli. Nejkratší silniční vzdálenost Horní Štěpánov – Prostějov činí 30 km. V zimě za sněhu takto ale jet nemůžete, jelikož úsek Horní Štěpánov – Lipová se v zimě neudržuje. Musíte si zajet přes Brodek či Konici. Do Olomouce je to z Horního Štěpánova 40 km. Zato do Boskovic urazíte ze Štěpánova po silnici pouhých 18 km.
Jako poslední příklad uvedu Vranovou Lhotu, nacházející se v samém srdci zmíněného odlehlého kraje. Jestliže budete potřebovat do nemocnice z Vranové Lhoty na pomezí Pardubického a Olomouckého kraje (hned za kopcem je hrad Bouzov), jistě nezvolíte 38 km vzdálené Boskovice, ale dáte přednost Olomouci (42 km). Do nejbližší nemocnice v rámci vlastního okresu (ve Svitavách) to máte sice jen 35 km, ale tamější nemocnice není úplná, má omezený počet oddělení. To se pochopitelně týká i té boskovické. Když ještě fungovala nemocnice v Moravské Třebové, měli to tam lidé z Vranové Lhoty pouhých 18 km. Mimochodem, nemocnice v Moravské Třebové byla otevřena již roku 1894, akutní péči ovšem ukončila v roce 2003 a dnes funguje jako LDN.
Moravskotřebovská nemocnice nebyla jedinou zrušenou. Stejně dopadla třeba nemocnice v Poličce. Situaci na Boskovicku a v širším okolí mohu porovnat s mně dobře známým krajem pod Králickým Sněžníkem. Po zrušení nemocnice v Červené Vodě to mají obyvatelé Králík do nejbližší nemocnice v Ústí nad Orlicí asi 40 km. Vzdálenost Králíky – Červená Voda činila pouhých 6 km! Nemocnice v Červené Vodě přitom fungovala od roku 1904, ve 30. letech měla 120 až 140 lůžek. Roku 1995 došlo k první redukci akutních lůžek na 80 ve dvou odděleních (chirurgie, interna).
Shrnuto a podtrženo, musím důrazně oponovat panu řediteli Kabátkovi. Nejen jako místní patriot bych hledal nemocnici pro mne nejlépe dostupnou. Teprve až by mi tam řekli, že jde v mém případě o opravdu závažný problém, nechal bych se přesměrovat do velké nemocnice nejbližšího krajského města. Třeba i do jiného kraje, pokud bych se tam dostal snáz.
Pan Kabátek uznává, že někteří naši klienti nemusí vlastnit auto, ale je tu dopravní zdravotní služba, záchranná služba. Musíte umět lidi k péči dostat, a od toho je pojišťovna. Doporučil bych mu, aby si jednou zkusil jízdu sanitkou svážející pacienty z poloviny okresu.
Konkrétně boskovická nemocnice hraje v širším regionu bez ohledu na administrativní hranice nezastupitelnou roli i z hlediska dopravní dostupnosti. Nejen pro pacienty, ale také pro jejich příbuzné, kteří je v době hospitalizace navštěvují. Snad nikdo nebude vyvracet, že možnost návštěvy příbuzných či přátel významně přispívá k psychické podpoře pacientů, která je zase obvykle v přímé úměře k rychlosti jejich uzdravování. Boskovice dostatečně kapacitní nemocnici dlouho postrádaly. Jestliže původní středověký špitál se zde nacházel od konce 15. století v tzv. Beránkovském domě (na jeho místě dnes stojí Katolický dům, „kaťák“), který sloužil jako nemocnice až do roku 1753, později ho nahradila malá městská nemocnice zhruba v místech dnešního evangelického kostela. Třeba ve srovnatelně velkém Novém Městě na Moravě funguje nemocnice už od roku 1940 a dnes tato nemocnice obsluhuje i dvacetitisícový Žďár nad Sázavou.
Současná nemocnice s poliklinikou byla v Boskovicích slavnostně otevřena 28. 10. 1958. Snahy o její výstavbu probíhaly již ve 30. letech 20. století. V té době se také na městskou radu obrátili manželé Marešovi se záměrem výstavby sanatoria a kliniky. Jestliže budova sanatoria byla dokončena roku 1937, klinika už kvůli dramatickým událostem let 1938 až 1939 nevznikla. Sanatorium bylo následně (1949) změněno v gynekologicko-porodnické oddělení městské nemocnice.
Závěrem ještě nechme zaznít úvahy ministra zdravotnictví Vlastimila Válka. Ten v rozhovoru poskytnutém těsně před svým nástupem do funkce řekl, že jednou z možností reformy zdravotní péče je opětovné zavedení povinné spádovosti. Druhou možností podle něj je, že vše mimo akutní výkony, například odeslání od praktika do nemocnice, si prostě nemocný zaplatí.
Myslím, že iluzi řešení návratem ke spádovosti, tedy k obdobě systému fungujícího za socialismu, jsem vyvrátil výše. Nehledě na to, že možnost změnit lékaře (za stanovených podmínek třeba i praktika) je jedním z významných výdobytků sametové revoluce. Co se týče placení zdravotní péče pacientem, tak osobně nemám problém s vyloženým nadstandardem. Tam se shoduji s panem ministrem, že pacient by měl mít možnost si jej legálně zaplatit. Základní péče by však podle mého názoru měla být plně hrazená pojišťovnou. Už s ohledem na to, že placení zdravotního pojištění je u nás povinné, jde vlastně o jakousi formu daně. Povinnost platit si zdravotní pojištění je, aspoň myslím, správná, nikdo by tak neměl zůstat bez pomoci. Ovšem pokud někdo povinně platí zdravotní pojištění, měl by být také bezplatně ošetřen. Možná by stálo za úvahu, že ono povinné pojištění by se realizovalo u Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) a ostatní zdravotní pojišťovny by byly vysloveně komerční a řešil by se u nich právě onen nadstandard.
S tvrzením pana ministra, že zdravotnictví je u nás v podstatě pro všechny stejně dostupné a kompletně hrazené, nemohu souhlasit. Sám sobě si odporuje, když na jiném místě uvádí, že zdravotní péče nikdy nemůže být pro všechny stejně kvalitní. Znevýhodněny jsou odlehlé regiony s nižší hustotou zalidnění. Bohužel neodbytně nabývám pocitu, že naši současní pravicoví vládní politici nepřímo přiznávají, že veřejné služby v některých ohledech fungovaly lépe za socialismu a ještě ke všemu se ušetřilo. Snaží se nás nasměrovat zpět do režimu OÚNZ (vysvětlení pro mladší: okresní ústav národního zdraví) a střediskových obcí s velkými školami, kam budeme děti z menších vesnic svážet autobusy. Totéž platí pro nemocnice. Jenomže v tom případě budeme mít za pár let na venkově místo vesnic už jen shluky rekreačních chalup. A lidmi přecpaná města, kde budou obyvatelé vystaveni působení zhoršeného životního prostředí a propadat depresím.
Funkční nemocnice v menších městech nezbytně potřebujeme ještě z jednoho důvodu, a tím je bezpečnost státu. Unipolární svět, kde většinu podstatného určují USA, které zároveň garantují naši bezpečnost, je zjevně minulostí. Nebezpečí vojenských konfliktů, včetně střetu Rusko – NATO, významně roste. A povinností státu je také civilní ochrana v případě živelních pohrom či ve válečném konfliktu. V souvislosti s klimatickou změnou se i u nás zvyšuje pravděpodobnost přírodních katastrof. A přestože všichni doufáme, že válka nakonec nebude, připravovat se na ni bohužel musíme. Jak každý, kdo chce, jistě vnímá ve zpravodajských přehledech z Ukrajiny, Rusové zcela bezskrupolózně útočí na civilní cíle, včetně nemocnic, aby demoralizovali civilní obyvatelstvo. A útočí především na velká města, kde jsou podobné „měkké cíle“ vysoce koncentrovány.
Jakýkoliv útočník však nemůže škodit všude. V takovém případě by se role malých nemocnic mimo městské aglomerace, s funkčními operačními sály a zázemím volných lůžek (byť třeba na nějakou dobu nevyužívaných a zakonzervovaných), stala zcela zásadní. Personál by mohli posílit příslušníci aktivních záloh, mezi nimiž jsou i zdravotníci. Zdravotníci zmíněných záloh se cvičí mimo jiné ve vojenské nemocnici v Těchoníně v Orlických horách, která vznikla z areálu bývalých pevnostních kasáren pro prvorepublikovou dělostřeleckou tvrz Bouda. I tomuto v republice jedinečnému pracovišti před covidovou pandemií hrozilo zrušení! Náčelník generálního štábu Karel Řehka neustále upozorňuje na naši nepřipravenost a nutnost zajistit stabilitu státu v krizových situacích. Zdravotnictví je jedním z důležitých pilířů takové stability. Likvidací venkovských nemocnic naši bezpečnost rozhodně nezvýšíme. Žádná LDNka funkční nemocnici s akutními lůžky nenahradí.
Hledejme proto cesty, jak provoz venkovských nemocnic zefektivnit, ale zachovat. Jistě v jejich případě lze téměř zcela utlumit provoz většiny lůžkových oddělení například v době letních dovolených, jak už se mnohde děje. Úplné uzavření těchto oddělení by se však mohlo brzy ukázat fatální chybou. Pokud možno se tedy opravdu vyvarujme toho, abychom s venkovskými nemocnicemi dopadli jako v případě penicilinu a dalších antibiotik. Ekonomika není všechno, i když ji samozřejmě nelze nebrat v potaz. V nouzi nám ušetřené peníze život nezachrání.
