Přírodovědec Hynek Skořepa nám tentokrát napsal text o pozitivních trendech – konkrétně o perspektivě zlepšení stavu luk a pastvin Moravského krasu.
Poslední únorový den se na Skalním Mlýně v Domě přírody Moravského krasu uskutečnil odborný seminář s názvem „Vývoj nově zatravněných ploch a travní směsi v CHKO Moravský kras“. Sešli se na něm pracovníci státní ochrany přírody (Správy CHKO Moravský kras), vědci z univerzit i Akademie věd a lidé z praxe od zástupců semenářské firmy Agrostis Trávníky z Rousínova po místní zemědělce. O tom, co bylo, však psát nechci. Rád bych se se čtenáři podělil o perspektivy zlepšení stavu luk a pastvin v Moravském krasu. Výsledky práce širokého týmu lidí, zúčastněných na projektu a následném semináři, jsou jednoznačným a doslova hmatatelným přínosem pro přírodu, krajinu i obyvatele a návštěvníky Moravského krasu. Nestává se bohužel často, že bych ve svých textech o přírodě mohl poukazovat na pozitivní trendy. O to víc si vychutnávám úspěch kolegů v Moravském krasu.
V roce 2019 byla nařízením vlády nově vyhlášena Chráněná krajinná oblast (CHKO) Moravský kras – původně vznikla již roku 1956 a je druhým nejstarším takzvaným velkoplošným chráněným územím u nás, pouze CHKO Český ráj je o rok starší. Nové vyhlášení CHKO Moravský kras bylo spojeno s drobnou úpravou hranic chráněné oblasti, například v okolí Ostrova u Macochy došlo k vypuštění malého území z CHKO a poblíž Bílovic území naopak přibylo. Následovala vyhláška Ministerstva životního prostředí s novým vymezením zón odstupňované ochrany. Stejně to funguje i v národních parcích. Jádrová zóna s nejcennější a nejpřísněji chráněnou přírodou zaujímá pochopitelně národním parku mnohem větší podíl. Posláním národního parku je totiž chránit přírodu jako takovou, včetně přírodních procesů probíhajících bez vlivů člověka. CHKO jsou podle definice v příslušném zákoně „rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, případně s dochovanými památkami historického osídlení“. Konkrétně v Moravském krasu zaslouží ochranu zejména vápencové plošiny rozčleněné hlubokými žleby, více než tisícovka jeskyní a stromořadí kolem cest a silnic. Hospodářské využívání těchto území by mělo probíhat pouze tak, aby se udržoval či zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území.
V Moravském krasu se takové zlepšení přírodního stavu nyní skutečně podařilo. Hlavním cílem úpravy zonace CHKO je omezení splavování půdy a průsaků hnojiv či pesticidů (chemikálií používaných v boji se „škůdci“) do krasového podzemí. První snahy o úpravu postupů zemědělského hospodaření probíhaly už krátce po vzniku správy CHKO – území bylo sice vyhlášeno již v roce 1956, správa ovšem začala fungovat až od roku 1977. Převedení orné půdy na travní porosty bylo však v závěru socialismu problematické, vždyť probíhal takzvaný „boj o zrno“. Částečně se problém řešil pěstováním agrotechnicky méně náročných plodin (lnu místo obilí), po společensko-hospodářských změnách od roku 1989 ale přestal být pro len odbyt kvůli snazšímu dovozu bavlny. Pak dlouho nebylo v dohledu komplexní řešení.
Teprve v roce 2015 se podařilo zatravnit menší plochu u Lažánek, a v roce 2019 až 2020 pak bylo zatravněno 114 hektarů orné půdy na plochách, které nově připadly k první zóně ochrany. Jedná se zejména o pozemky nad systémem Amatérské jeskyně, tedy největší jeskynní soustavou u nás s celkovou délkou dosud známých chodeb kolem 50 km. Omezení průsaků chemikálií je v krasovém území zcela zásadní. Vápence se totiž vyznačují tzv. krasově-puklinovou propustností. Vápencová skála funguje obrazně řečeno jako cedník, množstvím puklin voda i s případnými chemikáliemi relativně snadno proniká do podzemí a přitom se nečistí – na rozdíl třeba od podzemních vod v pískovcích, kde se písek chová jako přirozený filtr.
Pracovníky Správy CHKO Moravský kras je třeba pochválit, že se jim podařilo vše připravit, projednat se třemi v oblasti hospodařícími zemědělskými podniky i pěti soukromými zemědělci (nikdo z nich se neodvolal!) a dohodnout vyplácení státní subvence, tedy náhrady takzvané újmy za ztížené zemědělské hospodaření po dobu několika prvních let po zatravnění orné půdy. Jestliže k zatravnění došlo na podzim 2019 a na jaře následujícího roku, bylo možné posléze po tři roky sledovat na trvalých monitorovacích plochách o velikosti pět krát pět metrů různé parametry od druhového složení travního porostu po chemickou analýzu půdy. Tři roky jsou sice dobou krátkou, první změny jsou však již patrné. Zaměstnanci nestátní organizace Zemědělský výzkum Troubsko budou v monitoringu pokračovat, další shrnutí výsledků a jejich opětovná prezentace formou semináře se předpokládá za pět a pak deset let od zatravnění někdejších polí.
Výzkumem bylo potvrzeno, že při běžném zemědělském obhospodařování se v půdě vyskytuje koktejl až deseti a více různých člověkem vnesených chemikálií. Samostatné působení těchto látek na živé organismy včetně člověka je do určité míry známo, ale vliv celé „směsi“ dosud nikdo nezkoumal. Díky nynějšímu sledování v Moravském krasu je zřejmé, že koncentrace chemikálií po zatravnění poměrně rychle klesá. Výjimkou jsou dusičnany, u nichž bude trvat 20 až 30 let, než jejich koncentrace v podzemní Punkvě klesne pod limit pro pitnou vodu.
Vraťme se ale k hlavnímu tématu semináře, travním směsím. Na nově zalučněných plochách byly využity tři. První z nich je speciální druhově bohatá regionální travní směs pro Moravský kras s názvem Bromion, která byla vytvořena díky několikaleté práci nadšenců z firmy Agrostis Trávníky; Bromus erectus čili sveřep vzpřímený je charakteristickou trávou teplomilných trávníků na sušších půdách v Moravském krasu. Dále druhově obohacená osivová směs Živa, která představuje jakýsi kompromis mezi potřebami přírody a zemědělského hospodaření. Obsahuje totiž větší podíl trav, zajišťující vyšší výnos hmoty krmiva než na květiny bohatý Bromion, zároveň však obnáší některé byliny, jež v klasických čistě produkčních směsích chybí. Tím pádem poskytuje pastvu například včelám.
A nakonec jetelovinotravní směs (vojtěška + trávy), výhodná hlubokým kořeněním (v případě vojtěšky až 10 m) a významným podílem bobovitých rostlin (jetel, vojtěška atd.), které díky symbióze s tzv. hlízkovitými bakteriemi na kořenech dokážou obohacovat půdu o výživný dusík, takže je možné omezit hnojení umělými hnojivy.
A jaké jsou výsledky? Ve všech případech byl už po zmíněných několika letech patrný pomalý samovolný posun nově osetých ploch směrem k druhově bohatým porostům. Z pohledu botaniků je nejvyšší druhová diverzita na plochách osetých regionální směsí Bromion, která je ovšem drahá a krátkostébelná, tedy pro zemědělce neatraktivní. Je proto využívaná jen na malých plochách, například tam, kde nelze kvůli výchozům skalního podloží provádět sklizeň větší mechanizací. Naopak plochy oseté jetelovinotravní směsí zůstávají druhově chudé, jejich přirozené obohacování (například díky přenosu semen větrem) je problematické. Jak trávy, tak vojtěška (hlubokými kořeny čerpá hodně vody) jsou totiž agresivní vůči jiným druhům, jejichž šíření je proto velmi pomalé.
Největší vliv na druhovou bohatost má ovšem způsob hospodaření, květnaté louky je totiž nutné pravidelně sekat. Nejlépe v červnu, v době kvetením trav, čímž se reguluje jejich pokryvnost, a podruhé (otavy) na přelomu srpna a září. Místa, kde se ve větším množství vyskytují agresivní nitrofilní (dusík vyhledávající) druhy, je vhodné sekat ještě častěji. Při vybírání míst k druhovému obohacení neboli přísevu lze využít jednoduchého triku – dosévá se na vyvýšeniny, nikoliv do dolíků s kopřivami, kde hrozí smývání chemikálií a hnojiv z okolí. Semena květin následně mohou kolonizovat okolní plochy.
Veškerá posekaná hmota musí být z louky odstraněna! Takzvané mulčování, tedy podrcení travního porostu a ponechání hmoty na místě, je sice samo o sobě nejsnazší a nejlevnější, pro druhovou bohatost rostlin a živočichů je ovšem tragédií. Po několika málo letech mulčování dochází k naprostému znehodnocení travního porostu jak z hlediska ochrany přírody, tak hospodářského využití – šíří se agresivní plevele typu pcháč oset, pro dobytek nepoživatelné. Výhodou sušší půdy na vápencích obecně je, že se zde příliš nešíří invazní druhy, a plevele, dříve na polích potlačované aplikací herbicidů, rychle ustupují.
Travní porosty plní na rozdíl od orné půdy spoustu ekosystémových služeb, které zvlášť v době probíhající klimatické změny nutně potřebujeme. Ve velké míře akumulují uhlík a omezují tedy skleníkový efekt, zadržují vodu, chrání půdu celoročně před erozí a není nutné je hnojit, takže se díky nim vyhneme okyselování půdy nadměrnými dávkami umělých hnojiv. Výsevem bohatší travinobylinné směsi sice nelze okamžitě vytvořit plnohodnotné společenstvo, pozitivní trend je však zřejmý. Druhová pestrost porostu vlivem následné péče (sečení, pastva přiměřené intenzity) postupně roste, při absenci péče ovšem opět rychle klesá.
Na semináři zazněla řada dalších zajímavých příspěvků, například o osídlování zatravněných ploch motýly či významu žížal v půdě. Hlubším zájemcům doporučuji sborník abstraktů ze semináře, který v počtu 100 kusů vydal a vytiskl Zemědělský výzkum v Troubsku. K nahlédnutí je například na Správě CHKO Moravský kras v Blansku u autobusového nádraží. Pro mne nejpodnětnější byla nejspíš závěrečná prezentace Marie Strakové, ředitelky firmy Agrostis Trávníky. Upozornila v ní mimo jiné na druhy rostlin, jejichž přítomnost brzdí rozvoj druhové pestrosti porostu. Z trav mezi ně patří zejména různé druhy jílků, Festulolium (mezirodový kříženec kostřavy a jílku, v současnosti hojně používaný v rámci vysoce produkčních travních porostů) či kostřava rákosovitá, dále pak třeba pampeliška (smetanka) lékařská, jetel plazivý, šťovíky, pryskyřníky atd. Jiné rostliny naopak ke zvyšování biodiverzity porostu přispívají. K mému překvapení jde například o trávu ovsík vyvýšený, dále sem patří štírovník růžkatý, jitrocel kopinatý, kohoutek luční či kopretina. Zmíněný štírovník je ještě k tomu nejen velmi dekorativní, ale také živnou rostlinou pro housenky řady druhů motýlů (modrásků, vřetenušek a dalších).
Závěrem si dovolím připomenout úryvek textu, který jsem napsal již před lety, a který se objevil v knížečce Přírodní skvosty Prostějovska (2006):
Asi největší bohatství druhů je ve středoevropské přírodě soustředěno na loukách. Tyto pestré louky plné květin by bez přispění člověka, který je doslova vyrval lesu a poté pravidelně kosil, nikdy nemohly existovat. Louky jsou bezpochyby (alespoň podle mého názoru) nejlepším produktem vztahu příroda – člověk. Dnes však představují pro ochranu přírody jeden z největších problémů. Louky nám v minulosti mnohokrát pomohly. V dobách nedostatku pomáhaly udržet nad vodou samozásobitelský systém venkova. V druhovém bohatství luk jsou ukryty velké rezervy do budoucna. Neměli bychom proto dnes v této pro ně kritické době na louky zapomínat a pomoci zase jednou my jim. Třeba nám to ještě jednou, někdy v budoucnu, vrátí…
