Na samém konci roku nás zastihla smutná zpráva, že z toho světa odešla Věra Opatřilová, která dlouhá léta pracovala v boskovické kultuře a byla hybnou duší Tělovýchovné jednoty Rytmus. Vzpomínku pro Ohlasy napsala její bývalá kolegyně Taťána Reiblová.
Věrku Opatřilovou jsem poznala na počátku devadesátých let po svém příchodu do Boskovic jako svou novou zkušenou kolegyni z Městského kulturního střediska. Bylo to pěkné období nabité zážitky, novými možnostmi a vírou, že v oblasti kultury můžeme vyzkoušet vše. Věrka sídlila na sokolovně, já na Hradní 3, ale ve druhé polovině devadesátek jsem i já přesídlila na sokolovnu a s Věrkou jsem byla v denním kontaktu, měly jsme společnou kancelář.
Pamatuji si ji jako živou společenskou ženu v nejlepším věku, která znala téměř každého v Boskovicích, byla vtipná, výřečná, organizačně zdatná a uměla vždy v pravý okamžik zavolat tomu správnému člověku, aby se potřebné záležitosti vyřešily. Mohu i říci, že pro mne byla inspirací a rádkyní. V té době měla Věra na starosti zájmové činnosti, taneční soubor Velen, symfonický orchestr a pěvecký sbor Janáček, jazykové kurzy a výstavy. Nejen členové souboru Velen, který v této době i díky Věrce zažíval svůj umělecký vrchol, si na svou „vedoucí“ vzpomenou.
Všechny kolegyně ze střediska jsme se v práci různě doplňovaly či zastupovaly a řadu akcí jsme pořádaly společně. Vzpomínám ráda na vánoční koncerty, které uzavíraly kalendářní rok a které byly velmi dojemné a končily společně všemi návštěvníky zpívanou koledou. Po jejich skončení jsme po závěrečném úklidu všichni zaměstnanci poseděli a bilancovali. Bylo vždy veselo, měli jsme se rádi a Věrka byla často v dobrém slova smyslu ve středu pozornosti.
Zůstaly jsme si s Věrkou nablízku i po transformaci kulturního střediska v dnešní Kulturní zařízení města Boskovice, kdy byla sokolovna předána sokolům a my jsme přesídlily do modernizovaného katolického domu. Bylo to náročné období, jiné podmínky, nové vedení, rozdělování kompetencí a omezené finanční a prostorové možnosti.
S otevřením rekonstruovaného zámeckého skleníku v roce 2002 se kulturní život města velmi rozšířil, Věrka se stala programovou vedoucí s kanceláří na skleníku. Přišly nové akce a velké letní výstavy význačných umělců na zámeckém skleníku, které osobně vidím jako největší přínos Věrky pro boskovickou kulturu po roce 2000. Byl to návrat ke kořenům bývalého kulturního střediska, které mělo v nejlepších časech ve městě tři galerie! Věrka získala potřebné mecenáše a ideové partnery a díky ní byly výstavy umělecky hodnotné a jedinečné a měly vždy bohaté a hojně navštěvované vernisáže, které návštěvníci města chválili a obdivovali. I po odchodu do důchodu měla Věrka ještě dostatek sil věnovat svůj čas letním výstavám, ale postupně upřednostnila rodinu a své sportovní aktivity.
Věrka byla dobrá kolegyně, kamarádka, manželka, matka, babička, … Výborně vařila, byla skvělá hostitelka a společnice, experimentovala, hledala nové možnosti, podnikala v oblasti kosmetiky a o vše, co uměla, se ráda podělila. Působila také v TJ Rytmus, jejíž se později stala respektovanou předsedkyní a která se rovněž význačně podílela na vyžití obyvatel města. TJ dnes sídlí v budově „školičky“ vedle městských lázní a jen podotknu, že je tomu tak díky bývalému panu starostovi Josefu Dohnálkovi, který TJ a Věře jako předsedkyni budovu patřící městu věnoval – s podmínkou umístit zde i nově založené mateřské centrum. Zde jsem se Věrkou v době své mateřské dovolené v roli organizátorky činnosti mateřského centra opět potkávala a musím říct, že obdivuji, kam se co do vybavení a pestrosti nabídky TJ Rytmus za její činnosti posunula.
Věrka bude chybět všem, kdo ji znali, pro její přátelskou a optimistickou povahu, houževnatost, pracovitost, schopnost motivovat i inspirovat, bude nejvíce chybět své rodině, svým přátelům, ale i svým bývalým i současným kolegům a kolegyním. Měli jsme tě rádi, milá Věrko! Odpočívej v pokoji a pozdravuj Lenku!
