Zprávu o odchodu Heleny Janíkové – respektive „Lenky“, jak jsme jí na její přání všichni říkali – jsem se dozvěděl zrovna ve chvíli, kdy jsem odcházel z výstavy a koncertu v židovském obecním domě. Stál jsem zrovna v srdci místa, kterému zasvětila podstatnou část svého života, uprostřed boskovického židovského ghetta.
Lenka se odkazu boskovické židovské tradice věnovala s nesmírnou pílí, láskou, pečlivostí a s nasazením mnoha sil, kterých přitom zcela jistě neměla nazbyt. To bylo jasné i nám, kteří jsme se s ní setkávali spíše letmo, hlavně pracovně, i když velice přátelsky a ve velké úctě. Lenka byla dobrá duše, což se promítalo do každé drobné komunikace, kterou jsme spolu vedli – i kdyby se jednalo jen o krátký telefonát ohledně malého doplnění již odevzdaného článku nebo výběru fotky. Vždycky to bylo moc milé a její zápal pro věc a snaha odevzdat čtenářům to nejlepší byly obdivuhodné a nakažlivé.
Pro Ohlasy psala seriál Příběhy z ghetta, který byl takovým vedlejším produktem její badatelské a průvodcovské práce. Tiše doufám, že to byla také věc, která jí dělala radost. Odezva byla často velká, takže ke stovkám či spíše tisícům spokojených návštěvníků jejích prohlídek židovské čtvrti přibylo i společenství čtenářů. I z jejího psaní, stejně jako z jejích prohlídek, čišelo, že nepracovala pro sebe, pro své uspokojení či kariéru, ale pro ostatní. A pro samotnou čtvrť a zachování živoucího, byť tak tragického odkazu boskovické židovské komunity. Ghetto v ní ztrácí svou největší zastánkyni. Je otázkou, jestli vůbec bude mít nějakou nástupkyni či nástupce, natožpak jejího formátu.
I Lenčin život byl zasažen tragédií. Osobně jsme se nejvíc sblížili, když jsem psal článek a připravoval besedu o jejím bratru Pavlu Švandovi, kterého s největší pravděpodobností zavraždila v roce 1981 komunistická Státní bezpečnost. Seděli jsme na dvorečku v čajovně a Lenka mi celý příběh vyprávěla. Jako by opět nemyslela na sebe a na to, jaké trápení jí otevírání rány působí, ale hlavně na bratra, jeho památku a odkaz.
Lenka byla jemná, křehká a citlivá bytost. Nepůsobila jako bojovnice na barikádách, přesto se dokázala jasně a přesvědčivě vyslovit. Třeba před lety v anketě pro regionální noviny Boskovicko jasně řekla, že nad betonovou dlažbou na Plačkově ulici bychom už neměli jen lkát, ale měli bychom ulici zkrátka předláždit. V té době to bylo poměrně odvážné a dodnes je to bohužel aktuální. Toto a mnohé další zůstáváme dlužni.
Z Lenčina psaní sálal také nestrojený a upřímný humanismus, úcta k individuálnu lidskému osudu, k příběhu člověka. A snaha pochopit ho, se všemi jeho okolnostmi. Její odchod je v mnoha ohledech velice smutný. Nikdy jsem neměl rád tvrzení, že na každého je naloženo jen tolik, kolik může unést. Ne, každý může unést jen tolik, kolik může unést, a co je nad to, je příliš. To bychom měli chápat, nebo alespoň respektovat.
Přejme proto pokoj Lenčině dobré duši. Boskovice jsou jí vděčné za mnohé. A ti, kdo ji měli rádi a setkávali se s ní osobně, ještě za víc.
