V říjnu zastihla muzikantský svět nečekaná zpráva, že náhle zemřel ředitel letovické Základní umělecké školy a dirigent Velkého dechového orchestru Petr Křivinka. Na pohřbu promluvil jeho kolega a kamarád Petr Prosser, jehož řeč jako vzpomínku publikujeme.
Dovolte mi nejprve trochu zavzpomínat…
Petr se narodil Zdeně a Josefovi Křivinkovým 5. července 1954 v Boskovicích, měl dva sourozence – bratra Pavla a sestru Věru. Po základní škole v Benešově a gymnáziu v Boskovicích, kde poznal svou životní lásku a budoucí ženu Helenu, vystudoval hru na trubku na brněnské Konzervatoři.
Život s muzikantem není žádný med, ale přesto společně s Helenou vychovali tři děti – Petra, Zuzanu a Barboru. Není asi překvapením, že všechny děti vedl k hudbě a to tak, že Petr a Bára se muzice věnují profesionálně. Ale nejen hudbou živ je člověk, i lékárnice se v rodině šikne, a pro Zuzanu hudba zůstala alespoň jako koníček. Lásku k muzice rozvíjel a podporoval také u svých vnoučat – Tondy, Bětky, Janka, Ondry, Štěpána i nejmenšího Robina. Když se u Křivinků tihle všichni sešli při nějaké oslavě a přidal se ještě bratr Pavel, také výborný muzikant, bývalo pěkně veselo.
Svoji profesní kariéru začal nejprve jako učitel na Lidové škole umění zde v Boskovicích, kde působil v letech 1976–78. V roce 1982 se stal ředitelem Lidové školy umění ve Velkých Opatovicích, kam se i přestěhoval. Ihned po svém příchodu založil dechovku, kterou svojí pílí přivedl k mnoha úspěchům a kterou prošlo mnoho regionálních muzikantů. V Opatovicích se také nadšeně zapojil i do dalšího kulturního života – konkrétně do ochotnického divadla. Kromě několika her, ve kterých zajišťoval spolu s kolegy ze školy hudební doprovod, také zazářil coby operetní herecká hvězda například v představeních Na tý louce zelený anebo Sto dukátů za Juana.
Po 18 letech naplněných mnoha profesními úspěchy vyhrál v roce 2000 konkurz na ředitele Základní umělecké školy v Letovicích, kde působil až dosud. S rodinou se vrátil do rodných Boskovic a začal další etapu svého života.
Po svém předchůdci Petru Halamkovi se ujal vedení Velkého dechového orchestru, se kterým procestoval mnoho evropských zemí a získal několik mezinárodních ocenění. Do aktivního hraní v orchestru nadchnul a získal jak profesionály, tak i amatéry, mladé i ty starší a odrostlejší hráče. Posledních dvanáct let pro orchestr vymýšlel, organizoval a vždy perfektně nacvičil novou hudební show na různá témata.
Kromě vedení všech těch orchestrů hrál za svého života v mnoha kapelách a seskupeních. Vyjmenovat všechny je téměř nemožné, ale vzpomenu alespoň na Moravanku, Moravěnku, Harmonii, Generaci, Šohaje, Kantory, Slzu a Malohanačku.
Další z jeho aktivit bylo dlouholeté družební přátelství s obyvateli a muzikanty z chorvatského města Stari Grad na ostrově Hvar. Díky tomuto přátelství a Petrovým kontaktům mohli toto přímořské městečko navštěvovat každoročně desítky turistů z našeho regionu. A že si tam Petra vážili, dokazuje i to, že v roce 2003 mu bylo uděleno čestné občanství města Stari Grad a v roce 2023 byl chorvatskou republikou, splitsko-dalmatskou župou a městem Stari Grad vyznamenán za 40 roků významné pomoci v oblasti školství, kultury a cestovního ruchu.
Družbu ale udržoval i s přáteli z německého Kirlchlintelnu, polského Chelmna, maďarské Budapešti či slovenských Vozokan. Tam všude si Petra velmi vážili a rádi udržovali s letovickou zuškou přátelské vztahy.
A teď bych si dovolil trochu osobnější vzpomínku. Naše cesty se střetly poprvé, když jsem já coby žák začal chodit do opatovické lidušky, kde byl Petr ředitelem – a později i mým prvním učitelem na bicí a kapelníkem školní dechovky, ve které jsem taky hrál.
Uběhlo pár let a naše cesty se střetly podruhé – v roce 1996 jsem na Petrův popud začal na zušce učit a Petr se stal mým „šéfem“ a v podstatě předurčil směr, kterým jsem se ve svém životě vydal.
O pár dalších let později se stal mým šéfem podruhé – to když jsem začal učit v Letovicích. No a před třemi lety mě přesvědčil, abych se zúčastnil konkurzu na ředitele do boskovické zušky. Nikdy nezapomenu na odpověď, kterou mi dal na moji otázku: „Petře – řekni mi aspoň jeden jediný důvod, proč bych to měl dělat?“ A on řekl: „Protože bys těm lidem mohl pomoct a protože až se jednou ohlídneš, tak by po tobě mohla zbýt pěkná stopa!“
Stali se z nás kolegové ředitelé, ale hlavně kamarádi. Na všech školeních a výjezdních setkáních na které jsme spolu jezdili, jsme byli ubytováni vždy spolu na pokoji.
Vždycky mi dokázal naslouchat a snažil se mi poradit. Nikdy neodmítl pomoc. Nezkazil žádnou srandu. Jeho legendární Živijó a Na těch panských lukách se staly nepsanými hymnami několika koncertů, večírků a přátelských setkání. Měl rád lidi a dokázal je neskutečně povzbudit. Uměl pochválit tak, že jste se cítili naprosto výjimečně. Jeho heslem bylo: „Život je kásné, aji dyž stojí za h…“ A já si troufnu říct, že toto nejsou jen moje osobní vzpomínky, ale nás všech, kteří jsme ho znali.
Za pár měsíců měl otvírat zrekonstruovanou školu, oslavit 70. narozeniny. Dva dny před svým skonem obhájil post ředitele na další funkční období. Říkal mi: „Pokud to ještě obhájím, dodělám školu, rozjedu provoz a skončím. Ale nechcu to nechávat nedodělany.“
Bohužel, osud rozhodl, že se ním máme rozloučit. A já říkám – ne. Nebudeme se loučit, bylo by to zbytečné. Petr už teď stojí tam nahoře před dirigentským pultem ve společnosti skvělých muzikantů a s taktovkou v ruce čeká na nás ostatní. Tak nač se loučit, vždyť se sejdeme.
Možná některé muzikanty zaskočilo to, že se dnes nehraje. Nebojte se – bude se hrát. Petr si přál, abyste si to nechali na později a aby to bylo zvesela. Však víte – jak si u toho nemůže být sám a ohlídat si to, tak to není ono. Tak na to myslete a zahrejte mu někdy někde na nějakém koncertě.
Před 14 dny jsem účinkoval s Petrem na jeho dvanácté show. Vystupoval tam jako pohádkový král. Ale to nebyla pohádka, on byl skutečný král. Král muzikantů.
Král je mrtev – ať žije král!
