Naše seznamování s jazyky, kterými se mluví na Ukrajině, by nebylo úplné, kdybychom si něco nepověděli o českém osídlení na jejím území a podobě tamní češtiny. Jedná se hlavně o historické území Volyň na dnešní severozápadní Ukrajině. Nejvýznamnějšími centry této oblasti jsou města Žitomir (ukrajinsky Žytomyr), Rovno (Rivne) a Luck (Luc’k).
V době středověku a počátku novověku patří toto území Litvě či Polsku nebo jejich společnému státu, po takzvaném trojím dělení Polska na konci 18. století připadá z největší části Rusku. Po první světové válce se stává západní část Volyně součástí Polska, zbytek zůstává Rusku, respektive nově vzniklému Sovětskému svazu. Západní část Rusové opět zabírají na začátku druhé světové války. Od roku 1941 je celá oblast okupovaná Německem, po válce se opět stává součástí Sovětského svazu, od jeho rozpadu v roce 1991 až dodnes již náleží samostatné Ukrajině. Je to kraj národnostně dosti smíšený, vedle Ukrajinců zde žije menšina česká, polská, běloruská a židovská. Z náboženského hlediska převládá pravoslaví.
Češi se do této oblasti dostávají v 60. a 70. letech 19. století, kdy ruská carská vláda pod příslibem různých práv a výhod, jako je hlavně právo na vlastní samosprávu a výuku ve vlastním jazyce nebo osvobození od vojenské služby a daní na 20 let, zve obyvatele jiných, především slovanských zemí, aby sem přišli hospodařit na nevyužité půdě. Čechů přicházejí tisíce a zakládají nové vesnice, buď samostatně, nebo poblíž už existujících vesnic ukrajinských (proto má řada z nich na začátku názvu přízvisko Český). Přistěhovalci pocházejí zvláště ze Žatecka, Rakovnicka, Lounska, Mělnicka, Mladoboleslavska, Turnovska, Jičínska, Královédvorska, Královéhradecka, Pardubicka a Kutnohorska, ale i z některých míst na Moravě. Podle vzpomínek pamětníků vypukla v některých českých krajích přímo stěhovací horečka, neboť po zrušení nevolnictví prodávali velkostatkáři pozemky a další nemovitosti na Volyni velmi levně.
Příspěvek českých migrantů k rozvoji Volyně v následujících desetiletích v oblasti zemědělské, řemeslné, průmyslové i kulturní (chmelařství, pivovarnictví, školy, kostely, knihovny) je považován za velmi významný. Aktivní kulturní, spolkový a vůbec společenský život přispívá k zachování jejich českého národního vědomí proti rusifikačním tlakům. Za první světové války bojují volyňští Češi v ruské armádě. Po už zmíněném rozdělení Volyně na polskou a sovětskou část zakoušejí Češi ve východní části naplno nový sovětský společenský řád: hromadnou kolektivizaci zemědělství, zestátnění podniků, masové represe všeho druhu proti národnostním menšinám, tresty smrti a deportace odpůrců do sibiřských gulagů. Teror pak pokračuje za německé okupace. Mementem zůstává vypálení obce Český Malín nacisty 13. července 1943, které nepřežije ani jeden z jejích 374 obyvatel. Koncem války se volyňští Češi hojně a velmi aktivně zapojují do československých legií v Rusku.
Po válce dochází na základě dohody mezi Československem a Sovětským svazem k částečnému návratu volyňských Čechů (hlavně vojáků a jejich rodin) do vlasti. Zpět jich přichází víc jak 30 tisíc a zabydlují se hlavně v prázdných oblastech po násilně vysídlených sudetských Němcích. Jako příklad může posloužit obec Frankštát u Šumperka, přejmenovaná po vylidnění a následném příchodu volyňských Čechů roku 1947 na Nový Malín; dnes je zde pomník připomínající tragédii v Českém Malíně na Ukrajině.
Na Volyni zůstávají hlavně Češi, kteří žijí ve smíšeném česko-ukrajinském manželství. Na začátku 90. let se i v důsledku opožděného zveřejnění faktu silnějších následků černobylské katastrofy, než bylo dosud známo, vrací zpět dalších asi 10 tisíc lidí. Zájem vrátit se do Česka ještě vzrůstá po začátku rusko-ukrajinské války v roce 2014. Žádosti volyňských Čechů o návrat tehdy aktivně podporuje i český prezident. Český živel na Volyni nyní stále více slábne.
Nejlepším zdrojem poučení o historii volyňských Čechů jsou třídílné Dějiny volyňských Čechů Jaroslava Vaculíka, vydané v letech 1997–2001. Předloni vyšla obsáhlá monografie Na pozvání cara. Obrovské množství detailních informací nyní sdružuje tzv. Mapa paměti volyňských Čechů. Obsahuje různě propojená data o jednotlivých obcích, jejich vybavenosti a zejména jejich konkrétních obyvatelích, včetně údajů, z kterých českých obcí pocházeli nebo do kterých se při repatriaci vrátili. Po revoluci vzniklo také Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, vyvíjející řadu zajímavých aktivit.
Jazyk volyňských Čechů je předmětem zájmu českých i ukrajinských jazykovědců již od 60. let 20. století. V poslední době byly realizovány dva zajímavé projekty. Čeští, ukrajinští a polští studenti z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci provedli v roce 2018 terénní výzkum přímo na Volyni, zejména v její východní části, protože tam zůstalo více Čechů než v části západní. Zachycovali zde rozhovory s příslušníky nejstarší žijící generace volyňských Čechů. Analýza nasbíraného materiálu je představena v pěkné knížce Čeština na Volyni, která vyšla o dva roky později. Vloni pak kolegové z brněnského dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd uskutečnili v rámci projektu Odraz krize ve vyprávění nejstarší generace mimo jiné i rozhovory s volyňskými Čechy, kteří se již vrátili do České republiky. Na webu projektu si můžete poslechnout tři nahrávky se ženou narozenou roku 1947 na Ukrajině, žijící nyní v obci Javornice v okrese Rychnov nad Kněžnou.
Výzkum jazyka volyňských Čechů se soustředí hlavně na dvě otázky. Dají se ještě v mluvě volyňských Čechů rozpoznat prvky původních českých nářečí z oblastí, ze kterých jejich rod pocházel? Je čeština volyňských Čechů ovlivněna jinými jazyky, které se na Volyni vyskytují? V obou případech zní odpověď ano.
Když se část mluvčích dostane na území vzdálené od hlavní oblasti rozšíření daného jazyka, přestane se jejich podoba jazyka vyvíjet ve shodě s většinovými tendencemi. Jazyk geograficky oddělené menšiny může zpomalit svůj vývoj, a zůstávají v něm pak různé archaické rysy. V mluvě volyňských Čechů se jako běžné vyskytují například výrazy funus, krchov nebo psaní místo dnešních pohřeb, hřbitov a dopis. Dialektologové dokážou z nahrávek mluvy dnešních volyňských Čechů relativně přesně rozpoznat, z jaké české nářeční oblasti pocházeli jejich předci, když se rozhodli odejít na Ukrajinu. Některé zjištěné rysy odpovídají severovýchodočeským nářečím, například -ej- místo -í- po hláskách c, z, s (lesejček, zejma), tvar pojdat místo povídat, koncovka -oj místo -ovi v 3. pádě (tátoj, mládencoj). Řeč jiných mluvčích prozradila původ v oblasti jihozápadočeských nářečí, kupříkladu koncovka -om místo -em v 3. pádě množného čísla (lidom) nebo mje místo mě (mjestečko, mjeli).
Cizí jazyky ovlivnily volyňskou češtinu na všech rovinách jazyka. Nejviditelnější jsou přejatá slova, například z ukrajinštiny holodoṷka „hladomor“, horod „město“ nebo rouchat se „pohybovat se“, z ruštiny powar „kuchař“, kladoṷščik „skladník“ nebo bistro „rychle“. V oblasti hláskosloví byla zaznamenána buď měkčí, nebo naopak tvrdší výslovnost č, než jaká je běžná v češtině (v prvním případě je to vliv ruštiny, v druhém ukrajinštiny), dále dvojí, tj. měkká a tvrdá výslovnost l, podobně také dvojí, tvrdá a měkká výslovnost samohlásky i/y (obojí vlivem ruštiny i ukrajinštiny). O ukrajinském vlivu svědčí užití h namísto g v řadě slov (henerace, prohram). V gramatice můžeme sledovat například užití jiných pádů po určitém slovese, než je běžné v češtině, třeba sloveso rozumět bylo zaznamenáno bez 3. pádu (rozumíme češi fšechno „rozumíme Čechům všechno“). Časté je také používání jiných předložek: ja teď často jezďim do takov’ich našich kamarádu, vodjela u Prahu. Na úrovni celé věty je cizí vliv vidět například v absenci pomocného slovesa být, což je ve východoslovanských jazycích gramaticky správně: papa ukrajinec mama češka „tatínek je Ukrajinec, maminka je Češka“.
