Kopec nad Kunštátem, jehož nejvyšší bod (556 m) je osazen křížem, nezískal své jméno náhodou. Mramorka je budována přeměněnými horninami – rulou, svorem a krystalickým vápencem (mramorem). A leží přímo v srdci kraje, který si před necelým stoletím tak zamiloval básník František Halas.
Ten se sice narodil v Brně, ale když mu bylo asi devět let, jeho otec po smrti manželky a kvůli postihům za svoji politickou činnost přešel do Löw-Beerovy textilky ve Svitávce. Tam malý František uzavřel celoživotní přátelství se svým spolužákem Theodorem Hejlem z blízkého Zboňku. Právě přes Zboněk se pozdějšímu básníkovi otevřela cesta do kraje, jehož krásu tak nedostižně vyzpíval v básnickém próze Já se tam vrátím. Nikoliv náhodou ve Zboňku začíná přírodní park Halasovo Kunštátsko. Své budoucí ženě Libuši Rejlové v říjnu 1932 Halas napsal: „Zamiloval jsem se do toho kraje tam za Zboňkem… Je to jako volání hlíny, ze které jsem byl uhněten někde tam, či celý rod. Také já mám aspoň z části své kořeny v tom kraji. Maminčini prarodiče pocházeli z Petrova.“
Zůstaňme u Františka Halase ještě chvíli. Levicový literární kritik Bedřich Václavek, tehdy už žijící v ilegalitě, roku 1940 naposledy popsal, co jej na básníkovi fascinovalo: V Halasových úsečných drsných verších jako by zaznívala přesnost a výraznost lidových přísloví, do nichž si náš lid uložil zásobu své moudrosti i trpké útěchy… Text ovšem vyšel až po válce, jejíhož konce se Václavek nedožil.
V těžkých protektorátních letech se František Halas mladší několikrát utíkal do Kunštátu a před hrozícím zatčením se skrýval také na dalších místech. Ženě Libuši psával: Tak se mi ani dnes ráno nechtělo otevřít oči z celé té hrůzy, do které se to všecko žene. Ale zase se nějak otřepávám a slídím, kde bych utrhl nějaký kousek světla pro srdce i pro hlavu. Najdu si ho stůj co stůj… A nebo: Už abych zmizel. Je toho moc na člověka… Bože, tak ležet na fůře a koukat se na oblaka…
Kdyby tak viděl, kam se řítí dnešní svět a jak se ztrácí doslova před očima malebná krajina toho kraje, kde Vysočina nabírá dech, protože i zde chybí citlivé a pracovité ruce drobných zemědělců. Bohužel se to týká také Mramorky. V dokumentaci k registraci významného krajinného prvku, rozprostírajícího se na části temene kopce, je psáno: V září 1993 zde bylo na dvou oddělených lokalitách zjištěno cca 80 kvetoucích exemplářů hořečku brvitého. (Příslušný materiál je uložen na odboru Tvorby a ochrany životního prostředí Městského úřadu v Boskovicích.) V současnosti zde pravděpodobně nekvete už ani jeden. Obě luční enklávy, na kterých se zdejší populace hořečku (hořce) nacházela, dnes pokrývá hustý porost třtiny křovištní, expanzivní trávy lesních pasek. Konkurenčně neprůbojný nizoučký hořeček vůči ní nemá šanci, i když ho zde donedávna zvýhodňovaly zásadité půdy na mramorech, které vyhledává. Nezbývá, než se za ním vydat na jednu louku poblíž Letovic nad křetínskou přehradou. Je to poslední místo jeho hojného výskytu v regionu, o kterém vím.
Významné krajinné prvky se staly důležitým institutem ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. Zákona navrženého osvícenými zastánci nutného zlepšení vztahu mezi lidmi a přírodou, v porevoluční euforii poslanci schváleného a od té doby pod tlakem sobeckých technokratů soustavně oslabovaného. Významný krajinný prvek (VKP) je podle § 3 zmíněného zákona ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy jsou VKP přímo ze zákona. Další části krajiny může takto zaregistrovat příslušný orgán ochrany přírody.
Dle § 4 jsou VKP chráněny před poškozováním a ničením, měly by se využívat pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. To ovšem často není dodržováno, viz hojná výstavba v nivách (záplavových rovinách) kolem vodních toků. V kopcovité krajině sice VKP většinou zůstanou uchráněny před zastavěním; absenci citlivého extenzivního hospodaření, v zemědělské kulturní krajině nezbytného, však nikdo neřeší. Je to ponecháváno na libovůli majitelů pozemků. Ovšem jak staří hospodáři vymírají, sečou se už louky pouze tam, kam se dostane těžká technika. I na Mramorce přibývají ladem ponechané plochy. Přesto zde dosud hojně roste mateřídouška, jejíž porosty v létě doslova provoní výslunné stráně (Strčit nos do hoblovaček a ústa do mateřídoušky!, F. Halas: Já se tam vrátím). Z dalších zajímavých rostlin na Mramorce roste třeba klinopád obecný či řepík lékařský. V obou případech jde o spíše teplomilné prvky flóry, pronikající na příhodných stanovištích daleko do nitra vrchovin.
Co na Mramorce zatím zůstává více méně nedotčeno, je nádherný kruhový výhled. Je odtud vidět na Rozseč i k Sulíkovu, údolím Svitavy na Blansko i přes kopce k Boskovicím. A samozřejmě na Kunštát nebo Makov. Nedaleko od se za hradbou lesů skrývá Petrov.
Petrov je zapadlá horská ves s několika rozstříknutými chalupami mezi stráněmi potoka, jenž teče klikatou cestou téměř samými lesy. Blíže před Sychotínem se jeho údolí rozvírá v širokých lukách, jejichž jednu stranu lemuje cesta na Makov. Skoro u cesty na jedné louce stojí osm olší v kruhu a stíní studánku s vodou tak lahodnou, že se u ní člověk zastaví, kdyby žízně neměl. Říká se jí Mramorka – snad proto, že je její voda tak ledová…
Tak se o Petrovu vyjádřila Libuše Halasová v textu František Halas a Kunštát, otištěném v knížce Kunštátské akordy (uspořádal Ludvík Kundera, vydalo nakladatelství Blok v Brně, 1966). Zjevně netušila nic o geologické stavbě kunštátského okolí (snad s výjimkou pískovců u Rudky s jeskyní Blanických rytířů), nemohla tedy ani vědět, že se studánka jmenuje podle kopce, na jehož úbočí se nachází. A ten zase podle nápadného kamene, který lze na něm najít a který byl patrně v minulosti obyvateli Kunštátu využíván pro stavební účely.
Studánka Mramorka však už dnes vypadá jinak. Když se na svahu vrchu nad Kunštátem rozrůstala zahrádkářská kolonie s chatami, byl pro ni upraven výše v lese ležící pramen a na něj se přeneslo označení Mramorka. Dostanete se k němu po cestě ze silnice z Kunštátu na Rudku. Nejdřív procházíte družstevními lány, pak kolem posledních malých políček s bramborami, která se dočkala dnešních časů. Potom loukami a lesem. Od malého travnatého parkoviště pro chaty je třeba nakonec sestoupit pěšinou pod mohutnými starými buky, z nichž vysává zbytky života choroš troudnatec kopytovitý, a ještě dál kolem skupiny uschlých smrků (plno je takových dnes na Vysočině) do jakéhosi žlíbku. Kamenem obezděný pramen byl naposledy renovován v roce 1989. A to pečlivě, slouží dodnes. Kouzlo podobných vodních zdrojů dotváří letitý porcelánový hrnek s výrobní značkou Made in Czechoslovakia. Připomíná mi moji rodnou zemi, která díky naší nekonečné nemoudrosti (řečeno slovy Miloslava Nevrlého) už není. Nahradily ji dva operetní státečky, v nichž mocní zacházejí s krajinou neméně barbarsky, než činila strana a vláda v takzvaně socialistickém Československu. Ale dost už o tom. Pořád zůstává hodně krásy kolem pro toho, kdo má oči a srdce otevřené.
V brožurce Kunštát na Mor. a okolí (Cestovní a propagační příručka), vydané a vytištěné roku 1936 Knihtiskárnou Grafia v Březové nad Svitavou, se uvádí:
Knížečka není a nechce býti nějakým vědeckým dílem neb turistickým průvodcem. Chce však upozorniti na jednu z nejkrásnějších částí Českomoravské vysočiny. Na krásný, ale celkem chudý kraj – kde je více kamení než chleba…
A kamení na polích přibývá. Naposledy ho vybírali středoškoláci v rámci povinných podzimních brigád v 80. letech minulého století, ještě za socialismu. Přijde ale doba, kdy si půdy, země nás živící, začneme opět víc vážit. Nic jiného nám totiž nezbude. Podle názoru bioklimatologa Miloslava Trnky roste produktivita zemědělství ve středních a vyšších polohách, zatímco v nížinách s dříve nejpříznivějšími podmínkami klesá. Českomoravská vrchovina se v některých letech stala produktivnější než Haná a trvale produktivnější než jižní Morava. Jde ovšem pouze o dočasnou výhodu. Klimatická změna nás brzy dožene i ve vrchovinách a pak bude zle, protože zdejší méně kvalitní půdy nebudou schopny odolávat suchu tak dlouho jako hluboké a humusem bohaté černozemě. Pokud se nepoučíme, tak na to prostě dojedeme. Moc času už nám nezbývá.
