Rozhovor s Emilem Kyklošem, vedoucím lékařem boskovické záchranné služby. Povídali jsme si o nové výjezdové základně boskovických záchranářů v areálu nemocnice, o chystaných novinkách na Blanensku nebo o tom, které jejich výjezdy patří k těm nejčastějším i nejtěžším.
Jaký je váš dnešní pracovní den? Máte v práci klid, nebo už máte za sebou nějaký výjezd?
Díky tomu, že jste se hezky trefila do dne, kdy mám dovolenou, mám úplný pracovní klid. Ale jinak já i mí kolegové býváme v práci vždy dvanáct hodin.
A jaký tedy bývá váš běžný pracovní den v boskovické výjezdové základně? Co vás během těch dvanácti hodin čeká?
Denní směnu začínáme v sedm hodin ráno a končíme v sedm večer. A naopak noční směna je od sedmi večer do sedmi ráno. Jakmile přijdeme do práce, nejdříve si vždy zkontrolujeme vybavení a předáme si důležité informace, tedy jestli vše funguje a co je potřeba udělat a zkontrolovat. Posádky mají své předepsané činnosti, které musí denně dělat. A pak už čekáme na první výjezd.
Co všechno můžete v práci dělat, když čekáte na výjezd?
Je to zcela individuální, ale velká část kolegů tráví čas studiem a samostudiem. Pro nás vedoucí je to hlavně administrativa, které je v poslední době všude víc a víc. Rozhodně se tu nenudíme, i když se občas stane, že během směny za žádným pacientem nevyjedeme. Anebo nás někdy naopak první výjezd zastihne hned, jak přijdeme do práce.
Od března letošního roku působíte v úplně nové základně v areálu boskovické nemocnice. Můžete tuto zbrusu novou budovu popsat a říct, v čem vám usnadňuje vaši práci?
No úplně nejlepší by bylo vidět naši starou základnu. Aby člověk pochopil, jak obrovský rozdíl to je. Stará základna jistě měla své kouzlo. Což by mi myslím potvrdila i většina mých kolegů, protože jsme tam skoro všichni začínali s prací u záchranky. Byl to takový domeček přilepený k nemocnici, dole byly auta a pokoje pro řidiče a nahoře jsme měli pobytové místnosti. Ale původní budova už nám nevyhovovala ani prostorově, ani organizačně. Nevlezly se tam šatní skříně, které musely být umístěny v areálu nemocnice. Což nebylo moc praktické. A další velký problém byl, že jsme neměli dostatek prostoru pro vozový park. My jako záchranka máme čtyři auta, ale ve staré budově byly jen dvě garáže. Další auto jsme měli v pronajaté garáži v nemocnici a to poslední stálo pod širým nebem.
Zatímco teď máte všechno na jednom místě.
Ano, teď máme vše pod jednou střechou, na jednom místě, a to je pro nás nejdůležitější. Pokud jsme třeba museli připravit náhradní auto na výjezd, museli jsme pro ně jít na druhý konec nemocnice, což pro nás byla obrovská ztráta času. Prostě jsme toho nebyli v použitelném čase schopni. To už sem rychleji dojelo auto odjinud, než jsme nachystali to naše náhradní. A teď už to právě možné je. Dole v budově máme velké garážové stání pro všechny čtyři sanitní vozy a prostor, kde se připravujeme na výjezd. Zároveň je tu i velký mycí box, takže auta můžeme udržet v čistotě mezi směnami i mezi výjezdy. Neméně důležité jsou i sklady, kde máme připravené vše, co používáme na výjezdech. Takže pokud něco použijeme, ihned to po výjezdu doplňujeme.
V Jihomoravském kraji máme jednotné vybavení sanitních vozů, což je velká výhoda. Protože když přijedeme jinam, vždy hned víme, kde co v sanitce hledat. Což nám velmi ulehčuje práci. Dál máme v budově pobytové místnosti a právě i ty zmíněné šatny.
Viděla jsem i posilovnu…
Posilovnu zde sice máme, ale právě tu nemůžeme během pracovní doby používat. Jednak kvůli riziku úrazů, ale hlavně kvůli riziku zpožděných výjezdů. Když si představíte, že zrovna běžíte na běžícím pásu a najednou máte výjezd, určitě se nestihnete obléct a rychle a v klidu vyrazit za pacientem.
Kolik lékařů zde v boskovické základně máte?
V Boskovicích má směnu vždy jedna posádka s lékařem a jedna bez lékaře. Výhledově to bude trochu složitější. Právě procházíme obdobím, kdy se záchranná služba transformuje, a to celorepublikově. Do nedávné doby jsme fungovali tak, že existovala auta s lékařem, záchranářem a řidičem neboli rychlá lékařská pomoc (RLP) a pak rychlá záchranná pomoc (RZP), což byla auta s řidičem a záchranářem, ale bez lékaře. Auta vypadala úplně stejně, rozdíl byl jen v přítomnosti lékaře. A v současné době nám mizí posádky s lékařem a přechází se na nový systém zvaný rendez-vous (RV) neboli setkávací systém.
Pod tím si můžeme představit co?
Nový systém bude fungovat tak, že ve velkém autě jezdí posádka bez lékaře, ale k tomu velkému autu existuje ještě malé, zvané rendez-vous, v němž jezdí řidič a lékař. A toto menší auto obhospodařuje více aut bez lékaře. Je to pro nás velká výhoda v tom, že když pojedeme s rychlou lékařskou pomocí na výjezd a pacienta zaléčíme, dál už naši přítomnost vlastně nepotřebuje. Ale lékař s ním stejně musí do nemocnice, a není tedy k dispozici jinde. A díky systému rendez-vous se lékař může hned uvolnit a jet jinam, a do nemocnice pacienta už odveze posádka bez lékaře. Zatím se na tento systém připravujeme. Celé to souvisí i s novinkou, kterou chystáme na Blanensku, a to je větší pokrytí výjezdovými základnami na našem okrese.
Které jsou tři, a to v Blansku, v Boskovicích a ve Velkých Opatovicích. Kde plánujete další?
Ano, přesně tak. Na Blanensku máme tři základny a připravujeme ještě jednu další v Kunštátě. Ze zákona totiž musí zřizovatel, což je v našem případě Jihomoravský kraj, zajistit, aby byl náš ideální dojezdový čas k pacientům po celém kraji dvacet minut. V této chvíli to splňujeme v oblasti Olešnicka opravdu na hraně. Takže ve spolupráci s Jihomoravským krajem a starostou Kunštátu Zdeňkem Wetterem usilujeme o zřízení nové základny v Kunštátě. Zde by měla v nejbližší době vzniknout posádka bez lékaře. A protože u nás v Boskovicích má dojít k přeměně rychlé lékařské pomoci na rendez-vous, boskovický lékař by obsluhoval tři posádky rychlé záchranářské pomoci v Kunštátě, Boskovicích a Velkých Opatovicích. A pendloval by nimi tam, kde by byl potřeba. Výjimka je v Blansku, kde je posádka s lékařem i bez lékaře, což je vyhovující a nehodláme to měnit.
Vy jste teď vedoucí lékař celého územního oddělení Blansko. Jak to pro vás vypadá v praxi? Jezdíte na každou základnu například jednou týdně?
Každá základna má svého vedoucího lékaře a staniční sestru, kteří to na dané základně řídí, a já tyto vedoucí spojuji. Jednou za čas se na všech základnách objevím, ale doma jsem zde v Boskovicích.
Výjezdy mívám zde a když je potřeba, sloužím i v Blansku. Ve Velkých Opatovicích nesloužím, protože tam je pouze posádka bez lékaře, a neměl bych tam tedy moc co dělat.
Když se vrátíme na úplný začátek, jak to vlastně funguje, když někdo zavolá na číslo 155, tedy na rychlou záchrannou službu? Co se pak děje?
Když zavoláte na linku 155, dovoláte se na krajské operační středisko v Brně. Zde je náš dispečink, který vyhodnotí naléhavost vašeho hovoru. A je několik možností, co se poté stane. Často vám jen správně poradí, co je v dané chvíli nejlepší udělat, případně můžou vyslat pouze převozovou sanitku. Ale pokud dispečer nazná, že je potřeba poslat záchranku, zjišťuje kam a z jakého důvodu. Klade velice konkrétní dotazy, které mají své logické pořadí a svou důležitost. Na začátek operátor vždy zjišťuje adresu a zatímco se ptá na další věci, už může posádce vyslat výjezd s adresou a s volajícím dořešit vše potřebné. Operační středisko vyhodnocuje naléhavost zdravotního stavu pacienta a podle ní vysílá jednotlivé posádky. Pokud je naléhavost nejvyšší, což znamená zástava krevního oběhu nebo ohrožení životních funkcí, vyšle operační středisko nejbližší posádku, a také posádku s lékařem.
A v tu chvíli se dozvídáte, že máte vyrazit.
Když nás má dispečink vyslat na místo, začne nám to zde blikat a zvonit a dozvíme se, která výjezdová skupina má vyrazit. Začnou nám také zvonit mobilní telefony a od té chvíle máme dvě minuty na to, abychom vyjeli.
A stíháte to? Jsou dvě minuty dostatečné?
Dvě minuty jsou dané zákonem, vyjet do té doby opravdu musíme a je to hlídáno. Proto třeba nemůžeme být v té posilovně. My jen seběhneme do auta a vyrážíme. Když to ale z nějakého důvodu trvá nebo člověk na místě má pocit, že dlouho nejdeme, nikdy to není proto, že by se nám nechtělo nebo že bychom dělali něco jiného. Má to většinou jiné důvody, že je například nejbližší posádka vyjetá a musí dojet posádka ze vzdálenější základny. To se bohužel samo sebou stát může.
Jakmile přijedeme na místo, v tu chvíli začíná naše práce, zhodnocujeme stav pacienta, zda je kritický, či nikoliv.
A pokud se jedná o kritického pacienta, potom postupujete jak?
U toho kritického máme přesné postupy, co dělat. Pokud nemá zastavený krevní oběh, vyšetřujeme podle postupnosti A-B-C-D-E. Kde A jsou dýchací cesty, B je dýchání, C krevní oběh a dále. Tohle má velmi dobrý smysl v tom, že hledáme a řešíme to, co zabíjí nejdřív. Když si představíte někoho, kdo se bude dusit a zároveň má krvácení z prstu, tak ho nezabije to krvácení, ale to, že se udusí. Řešíme tedy to, co pacienta ohrožuje na životě, snažíme se jej stabilizovat a co nejdřív transportovat do zdravotnického zařízení. Toto jsou výjezdy, kde opravdu jde o čas.
Náš systém pokročil ještě dále, protože když dojde k zástavě krevního oběhu a příčinou je takzvaná fibrilace srdečních komor, u které je velmi důležité podat co nejrychleji defibrilační výboj, existují automatické externí defibrilátory, které mají v své výbavě hasiči i policisté. A jelikož pokrytí policistů i hasičů je četnější než u záchranky, dispečink je může vyslat na místo taky. Oni jsou zároveň trénovaní k základní resuscitaci a můžou velice výrazně pomoct. Zdravotnické pokrytí je v našem kraji opravdu široké a je ošetřeno dobře.
A pokud je naléhavost nižší, je vyslána nejbližší adekvátní posádka, operátor se na základě zjištěných informací rozhoduje, jestli vyšle posádku s lékařem, nebo bez něj. U nekritických pacientů nejde o minuty, času na vyšetření máme víc a pokud převoz do nemocnice není nutný, můžeme tyto pacienty ponechat i doma.
Stává se vám někdy, že jedete na nějaký marný nebo zbytečný výjezd, nebo to dispečink umí vyhodnotit tak, že se nic takového neděje?
Filtrační schopnost našeho dispečinku je obrovská, to musím smeknout. Ale je pravda, že výjezdovost narůstá. A to hlavně u posádek bez lékaře. Za mě je ten nárůst, který začal obdobím covidu, opravdu výrazný, a pak to jen pokračovalo dál a dál.
Věřím, že si lidé tak trochu zvykli, že je pro ně jednodušší zavolat záchranku, než jet například na pohotovost.
Pro nás je asi ten nejhorší možný výjezd ten, když pacient řekne, že by šel raději k praktikovi, ale tam by musel dvě hodiny čekat. A to se mu nechce. My mu ale na druhou stranu můžeme říct, aby k tomu praktikovi opravdu zašel, a odjet.
To se opravdu stává? A můžete říct, že nevyjedete? Že se vám to nezdá natolik závažné, abyste vyrazili?
To nemůžeme. Náš dispečink může vyhodnotit, že je to nesmysl a nikoho tam neposlat, ale my nemůžeme nevyjet. Kolikrát víme, že jedeme za známými firmami a víme, co nás tam bude čekat, ale nemáme možnost odmítnout. Na druhou stranu nemůžeme uvažovat stylem, co kdyby bylo něco důležitějšího… protože to bychom pak nemuseli vyjet nikdy.
Jaké je pro vás čekání na výjezdy, býváte nervózní?
První roky jsme byli nervózní všichni. Časem nervozita opadla, ale respekt zůstal. A to při každém výjezdu. Protože kolikrát se může zdát, že se jedná o banalitu, a najednou je to něco velkého. Nikdy nevíte, do čeho jdete. Je to adrenalin, který patří k naší práci a nám se to vlastně líbí.
A pokud zažijete výjezd, který končí tím nejhorším možným způsobem, jak se s tím vyrovnáváte?
Myslím, že to máme každý jinak. Každý fungujeme jiným způsobem. Já to během toho výjezdu nevnímám a dělám dál svou práci. Udělám maximum, co šlo, co jsem schopen tomu člověku dát. Neznamená to ale, že to na mě nedolehne, když přijdu domů… Mám velikou výhodu, že moje partnerka taky pracuje v záchrance, přímo na dispečinku, takže ona ví, co se dělo, jak to funguje a jak to asi vypadalo. Takže se doma můžu vypovídat a mám velké pochopení. Což je pro nás všechny to nejdůležitější – mít doma pochopení.
Na druhou stranu se může stát, že jedete po podobně těžkém výjezdu k pacientovi, který řekne, že jen potřebuje odvést do nemocnice, aby nemusel čekat u praktika… A to bývá hodně těžké. Všichni jsme jenom lidé a je možné, že v těchto situacích toho mají posádky plné zuby. Ale naštěstí se to nestává moc často.
Vzpomněl byste si na výjezd, který vám z jakéhokoliv důvodu utkvěl v hlavě?
Já to mám složitější v tom, že létám i v brněnské letecké záchrance, která pokrývá celý kraj a obhospodařuje to nejhorší, co si jen člověk dokáže představit. Všechny nehody motorkářů, všechny resuscitace malých dětí, pády z výšek také hlavně u dětí, tonutí v bazénu a další. Nejhorší jsou pro nás malé děti, a to vždy a bez výjimky. Možná není od věci apelovat na lidi, že se blíží léto a spoustu lidí má na zahradě bazény, takže velmi doporučuji je mít uzavřené nebo oplocené, protože k tragédii je vždy blízko. Další velkou skupinou jsou pády z výšek, kdy jsou v oknech sítě a dítě se opře o síť a lehce vypadne. Poměrně častá záležitost jsou i dětské popáleniny. Když se malé dítě postaví, má překvapivě daleko větší dosah, než si myslíme, a horká, právě uvařená káva je to první, po čem rádo sáhne. Ale největší dojem určitě zanechaly i ty výjezdy, které se povedou. To jsou věci, ze kterých máte radost. Třeba nedávno se tady v Boskovicích dostal domů pán po úspěšné resuscitaci při zástavě oběhu. Nejprve jsme obnovili srdeční činnost, pak se dostal do nemocnice a od tam bez větších potíží domů. Takže to je ta největší radost, pokud vrátím někoho zpět do života.
Ke kterým úrazům zde vyjíždíte nejčastěji?
Jednak jsou takové, které máme po celý rok. Což se týká starších lidí, kteří zakopnou a zlomí si krček stehenní kosti, to je nejčastější úraz. Pak jsou právě úrazy sezónní, kdy lidé na jaře vytáhnou motorky. A ta častá skupina pádů z výšek, kdy zahrádkáři vytáhnou žebříky a lezou na stromy, stavitelé začnou budovat a šlápnou na něco, co si myslí, že je pevné, ale není. A v zimě jsou to uklouznutí a pády na ledu.
Mění se úrazy časem? Že třeba více vyjíždíte k pádům na elektrokoloběžkách nebo trampolínách?
Myslím, že elektrokoloběžky se moc nerozmohly, pořád vedou cyklisté a motorkáři. O úrazech na trampolínách slýchám často, ale překvapivě k nim moc nevyjíždíme. Rodiče častěji volí pohotovost.
Doporučil byste ze své pozice lékaře něco, co by lidé mohli zvládnout sami bez toho, aniž by museli volat záchranku? Něco, co by nebylo tak složité, ale lidé se třeba bojí, že by to nedokázali?
Pokud si lidé nejsou něčím jistí, pořád je lepší tu záchranku zavolat. Dispečink vždy dovede poradit, jak postupovat. Co ale můžu doporučit každému je něco, co životy opravdu zachraňuje. Jedná se o záchranu člověka se zástavou krevního oběhu, což se pozná tak, že je v bezvědomí a přestane dýchat nebo má lapavé dechy. A to značí, že srdíčko už netluče a je potřeba začít resuscitaci. V tu chvíli je potřeba hned volat 155, dát si telefon nahlas a začít stlačování hrudníku frekvencí zhruba 100–120 za minutu v hloubce přibližně pět centimetrů. Umělé vdechy v tuto chvíli nejsou úplně nutné. Resuscitací před příjezdem záchranky výrazně zvýšíte šanci postiženého člověka na přežití. A pokud se jedná o úrazy, extrémně důležitá je zástava masivního krvácení, což je i první věc, kterou děláme u závažného úrazu. Masivní krvácení poznáme tak, že krev stříká nebo se louže krve zvětšuje před očima. V tu chvíli je potřebný přímý tlak na ránu, tedy vzít cokoliv, co máte po ruce, a tlačit na tu ránu. Toto jsou dvě věci, které zachraňují životy.
Jak dlouho pracujete na záchrance vy? A proč jste se vydal touto cestou?
Začínal jsem jako doktor na ARO v Boskovicích, ale vždycky jsem věděl, že chci pracovat na záchrance, byl to můj cíl. Ale systém je nastavený tak, že si musíte udělat atestaci a pak teprve můžete nastoupit na záchranku. Zde jsem začal pracovat jako externista myslím od roku 2012. Do Boskovic jsem se přistěhoval v roce 2008 a jsem tu naprosto spokojený.
Co máte na své práci rád?
Jsou to právě výjezdy, které se podaří. Kolikrát když už ani nečekáte, že se to může povést, a ono to dobře dopadne, nabije vás to na spoustu měsíců dopředu.
