Při dnešní krátké procházce se pojďme podívat na stavbu ukrytou mezi domy poblíž speciální školy: kontribuční sýpku. Tato památka je spíše drobnější, technického rázu, hmotově blízká obytným domům, a tak možná unikla vaší pozornosti.
Sýpky však bývají velmi dobře poznat podle typického tvaru jednoduché stodolovité stavby s charakteristickým rytmem malých, horizontálně položených oken. Takto vypadají sýpky stavěné snad už od doby, kdy se přestaly používat zemní jámy. Osvědčený způsob skladování a manipulace s obilím se totiž po staletí nijak nezměnil. Obilí – nejčastěji žito, pšenice a proso – se skladovalo vysypané na podlaze, obvykle ve vrstvě do výšky 100 cm, v příčně provětrávaném prostoru, aby bylo možné stav zrna pravidelně kontrolovat a obilí přehazovat lopatami. Do místnosti bylo obilí přinášeno po přímých jednoramenných schodech v pytlích.
Konstrukční řešení a vybavení stavby, vycházející z jejího používání, bylo velmi jednoduché: obvodové stěny, volná otevřená patra se dřevěnými trámovými stropy a průvlakem v podélné ose, který podepírají dřevěné sloupy s roznášecími sedly. Sloup je často jediným zdobeným prvkem interiéru. Patra měla podlahu ze širokých fošen a dřevěné předstěny obvodových zdí, aby bylo obilí chráněno před vlhkostí.
Vzhledem k poměrně nízké vrstvě, ve které bylo obilí možné skladovat, vycházela výška patra sýpky z průměrné výšky dospělého muže s pytlem obilí na rameni, a tedy kolem 2,5–2,7 m. Vzhledem k ohromné tíze obilí, kterou bylo vždy potřeba brát do úvahu při skladování i manipulaci, jsou sýpky jedno nebo dvoupatrové.
Je vlastně hezkou souhrou náhod, že vzhled stavby, který vyplynul ze zkušeností, na nás působí dojmem pevnosti. V sýpce bylo totiž uloženo to nejcennější, co lidé měli: obilí jako obživa a osivo, tedy záruka úrody v příštím roce. Z tohoto důvodu jsou někdy sýpky postaveny na pohledově exponovaném místě. Dominantní poloha zobrazovala význam budovy.
Sýpka byla běžnou součástí každého hospodářství a řada jich stála v rámci hospodářských dvorů boskovického panství. Objekt našeho zájmu je však sýpka specifická a patří k širšímu fenoménu sýpek kontribučních, též kontribučenských – od slova kontribuce neboli nucený příspěvek.
Myšlenka kontribučních sýpek má původ v době panování Marie Terezie. Panovnice se v zemích habsburské koruny snažila různými opatřeními řešit hladomory způsobené častými neúrodami. Mimo jiné podporovala pěstování „zemských jablek“, tedy brambor, a patent z roku 1748 doporučuje zřizování kontribučních zásob. Vrchnost měla nařízením zajistit, aby poddaní v příznivých letech ukládali část osiva do panských sýpek, z nichž by se pak v případě neúrody obilí vydávalo. Již dříve vrchnost půjčovala poddaným osivo s úrokem nebo je nutila část osiva ukládat, aby v případě neúrody nemusela půjčovat ze svého, nyní však státní správa začala zavádět jednotná povinná opatření.
Snahy se stupňovaly za Josefa II., respektive již v době jeho spolupanování. Od jara 1769 postihovaly Čechy velké výkyvy počasí. V roce 1769 byla úroda následkem velkých dešťů špatná. Po celý březen následujícího roku ležel na polích metr sněhu, osít se dalo až v dubnu, po kterém následovalo dlouhé období sucha a opět deštivé léto. Opakovaná neúroda vyvolala v letech 1770–71 velký hladomor. Josef II. se situaci snažil řešit dovozem obilí z okolních zemí. Vzhledem k tíze této potraviny je však dovoz vozem taženým koňmi vždy pomalý a problematický, obilí bylo potřeba uskladňovat lokálně. Josef II. dával přednost dobře fungujícímu a zákony dodržujícímu úřednickému aparátu před šlechtickou správou. Podporoval proto myšlenku samostatných kontribučních sýpek.
Na základě dvorského dekretu Josefa II. z 19. července 1782 a patentu z 9. června 1788 o zřízení sítě sýpek po celém území pro vytvoření zásoby obilí a píce převážně pro válečné účely v průběhu osmdesátých let byly zřizovány a stavěny další kontribuční sýpky. Ty mohly být vyděleny z běžných vrchnostenských sýpek, případně měly být zřizovány ve starých zámcích, zrušených kostelech, kaplích, prázdných klášterech, či stavěny jako účelové novostavby. Paragraf 4 tohoto patentu nařizoval každému poddanému obdělávajícímu půdu, aby odevzdával po dobu tří roků jednu třetinu z celkové zásoby osiva do sýpky. V případě neúrody pak bylo k dispozici potřebné množství zrna pro jednoroční setbu. Zároveň platilo nařízení obilí v sýpkách pravidelně obměňovat a doplňovat, protože po třech letech už zrno obvykle nevyklíčí.
Z těchto zásob se rolníkům půjčovalo zrno na úrok. Osivo vrácené z půjček bylo prodáváno, stejně jako kontribuční obilí po tříletém plnění sýpky. Prodejem se zabývaly kontribuční peněžní fondy, které do roku 1848 vedlo oddělení vrchnostenské kanceláře pro státní (veřejnou) správu. Po zrušení poddanství a tedy i tohoto oddělení vrchnostenské kanceláře agendu převzaly berní úřady, případně sama obec – tam, kde se dařilo, půjčoval i peníze nashromážděné z prodeje neupotřebeného obilí a úroků z půjčeného kontribuční peněžní fond.
V 80. letech byly také doplněny starší požární řády, které se snažily různými stavebními doporučeními předejít tehdy nejničivějšímu nepříteli vesnic a měst – ohni. Vzhledem k tomu, že ničivé požáry vznikaly velmi často v hospodářských budovách, bylo ke staršímu opatření nevcházet s otevřeným ohněm, ale lucernou, doplněno doporučení stavět stodoly a sýpky samostatně, mimo obytnou zástavbu. Tam, kde to nebylo možné, pak jako samostatné křídlo hospodářského dvora, oddělené požárními stěnami. Další Josefovo nařízení z roku 1789 přikazovalo provést na půdě sýpky nespalnou podlahu, tak aby shořel krov, ale úroda v nižších patrech nebyla zasažena.
Otázka stavby kontribučních sýpek byla znovu otevřena v letech 1827–29. 18. listopadu 1827 vydalo české gubernium zásluhou Karla hraběte Chotka nařízení týkající se zdokonalení správy kontribučenských obilních fondů. Vybudování potřebné sítě kontribučních sýpek mělo být provedeno v letech 1828–29, avšak na jaře 1829 samo gubernium připustilo nereálnost a výstavbu dalších sýpek oddálilo.
S rozvojem železniční sítě byla umožněna rychlá přeprava obilí na delší vzdálenosti, z míst přebytku do míst nedostatku. U nádraží se nově stavějí obchodní sýpky, které využívají skladování obilí ve velkých vrstvách. Potřeba kontribučních sýpek v podstatě zanikla a v roce 1864 byla jejich funkce zcela zrušena. Obilí bylo prodáno, peníze však nesměly být rozděleny mezi jednotlivé podílníky (sedláky) – z výnosu prodeje obilí a kontribučních fondů byly zřízeny tzv. kontribuční záložny. Stovky nevelkých záložen však vzhledem k malým prostředkům v nich uložených nemohly svou funkci plnit příliš dobře, proto byly později slučovány v rámci větších okrsků.
Některé sýpky byly přestavěny pro jiný účel, nejčastěji na obytné domy, případně obecní školy. Jiné se používaly ke skladování obilí dál jako sýpky obecní. Pro dopravu obilí byla do sýpek doplňována potrubí. Do vyšších pater obilí vyháněly fukary, dolů se přesunovalo samotíhou.
Po 2. světové válce se začínají stavět železobetonová sila, která definitivně proměnila způsob skladování obilí a postupně převzala veškeré kapacity skladování. Staré sýpky přestaly být nejpozději v 80. letech národním podnikem Ovoce-zelenina využívány a přecházejí většinou do majetku obcí, případně jsou součástí restitucí.
Změna využití sýpky je, vzhledem k malým oknům a tedy temnému interiéru, problematická a bez zvětšení oken často velmi omezená. Přesto je dobré najít památce využití, protože bez nového využití může stát udržovat jen přibližně 25 % památkového fondu. Ostatní jsou pak ponechány postupnému chátrání a zániku, tedy přirozené archeologizaci.
Co tedy z výše řečeného platí pro naši kontribuční sýpku? Impulsem ke stavbě byly josefinské reformy na konci 18. století. Byla postavena izolovaně za zahradami města, poblíž cesty na Jevíčko. Původní vstup byl pouze z boční strany, druhý byl probourán zcela určitě dodatečně. Okna mají vyšší parapet, jsou poměrně nízká a chráněná mřížemi.
Všimněme si ladných proporcí budovy a typické klasicistní fasády – lizénových rámců rytmizujících okenní osy, s probíhajícími patrovými římsami a okny lemovanými jednoduchou šambránou. Severní fasáda sýpky, která je odvrácená od města, má výzdobu jednodušší.
Sýpka má typickou dřevěnou nosnou konstrukci v podélné ose přízemí i patra. Obilí se skladovalo také v podkroví – na rytince z roku 1827 je ve střeše vidět provětrávací vikýř se sedlovou stříškou.
Původní vnitřní uspořádání a konstrukce sýpky se zachovaly prakticky nedotčené, protože ke skladování obilí a dalších zemědělských plodin sloužila i po zrušení své kontribuční funkce, patrně jako sýpka obecní. Sýpku i s okolní zahradou koupil v roce 1934 František Sláma, který ji nechal v roce 1943 přepsat na Jana Slámu a nezletilého Františka Slámu. Rodině Slámových byla sýpka znárodněna v roce 1948. Ministerstvo stavebního průmyslu převedlo sýpku v roce 1956 do majetku Československého státu – Krajského výkupního podniku, n.p. Brno a později n.p. Skalice nad Svitavou a v roce 1964 Zemědělskému nákupnímu a zásobovacímu podniku, n.p. Brno.
Po roce 1989 se sýpka vrátila do rukou rodiny Slámových a přibližně v polovině devadesátých let byla odkoupena novým majitelem, který začal s přestavbou sýpky pro bydlení. Ve fasádě obrácené k jihu zvětšil v patře nízká sýpková okna na francouzská, před která vysadil deskovou konzolu pro balkon. Poté byla budova krátce využívána jako bazar, následně byla bez využití. Současní majitelé citlivě upravili interiér sýpky pro knihařskou dílnu a malý krámek. Díky pravidelné otevírací době si tak po dvou stoletích můžeme prohlédnout nejen fasády, ale i interiér této krásné technické památky.
