Rozhovor s Alenou Staňkovou, ředitelkou Střediska volného času Boskovice (SVČ). V SVČ pracuje již čtyřicet let, z toho posledních jedenáct let jako ředitelka. V současné době musí řešit spoustu novinek – nový způsob financování, slučování s letovickým střediskem volného času Letokruh a stěhování celé organizace do nového místa.
Boskovické SVČ čeká řada změn – nedávno statici odhalili havarijní stav vaší budovy na ulici 17. listopadu, hovoří se o také o slučování boskovického střediska s tím letovickým. Takže jaký nejspíš bude rok 2023 pro SVČ?
Mysleli jsme, že nás čeká takový standardní rok, na jaké jsme zvyklí. Trochu jsme se obávali, jestli se k nám vrátí děti po covidu, jestli nedojde k úbytku. Což se naštěstí nestalo. Děti se vrátily a je jich víc, dokonce historicky nejvíc, co jsme kdy měli. Letos jsme otevřeli sto čtrnáct zájmových kroužků, což je největší počet za celou dobu existence našeho střediska. Takže jsme se konečně uklidnili a začali plánovat naši běžnou činnost. Těšili jsme se na další akce, protože práce se nebojíme, ale do toho přišly starosti s budovou a optimalizace jednotlivých SVČ.
A pod tím si můžeme představit co?
Sjednocení jednotlivých středisek v kraji, spíše tedy manažerských funkcí… My to máme opravdu složité, protože jsme školské zařízení zřizované krajem, ale naše budova patří městu Boskovice a financováni jsme ministerstvem školství prostřednictvím kraje. A ministerstvo přišlo se změnou financování. Se všemi středisky v Jihomoravském kraji jsme byli domluveni na určitém způsobu financovaní a každý měl jistotu, že nějakou konkrétní částku, se kterou může počítat, na ten rok dostane. Když to řeknu zjednodušeně, doteď jsme měli v kroužcích třeba tisíc dvě stě dětí, a na každé dítě jsme sice malinký, ale příspěvek dostali. To vše ale teď padlo. Financuje se nově, takže teď budeme dostávat peníze na jedno rodné číslo. Ale my máme samozřejmě děti, které chodí i do tří a více kroužků. A jde o to, že menší zařízení nemají tolik dětí a toto nové nařízení je pro ně likvidační. Zařízení přišla o úvazky, o peníze. SVČ v menších obcích často spadají pod města, pod církve, takže se to možná do budoucna podaří nějak sjednotit. Ale zatím nevíme, co bude, do budoucna je to pro nás úplná nejistota. Pomáhá nám s tím Jihomoravský kraj i paní senátorka Vítková, ale zatím jsme neuspěli. Takže z Jihomoravského kraje vzešel návrh, že tedy střediska bude optimalizovat, neboli slučovat, a tím by těm menším střediskům mohl pomoct. Bylo to myšleno tak, že když se sloučíme, bude to všechno méně finančně náročné a činnost v místech bude zachována.
Jak by to bylo vypadalo v reálném životě? Využívali byste obou středisek?
Letovice by pod nás spadaly jako odloučené pracoviště, a těch já už mám pod sebou dvanáct. Do naší malé budovy se opravdu vejde několik základních kroužků a naše herna. Ale například sport, plavání nebo třeba aikido a vše, co potřebuje speciální prostory, máme zařazené jako odloučené pracoviště. Což jsou třeba i naše kroužky ve Voděradech, Jabloňanech a Kunštátě. Dojíždí k nám děti i třeba z Doubravice, což k nám regionálně nepatří, ale to nijak neovlivníme. Ale s ostatními SVČ se respektujeme a nezakládáme kroužky tam, kde už SVČ jsou, i když by tam zájem byl. Myslím, že sloučení s Letovicemi by byla spíš formální záležitost. Obě střediska by měla jednoho ředitele, v tom druhém středisku by byl pověřený zástupce. A ředitel by kmital mezi oběma středisky, muselo by se sloučit účetnictví, jinak bychom nejspíš fungovali dál tak, jak jsme zvyklí. Ale zase – naše budova spadá pod město Boskovice, kterému platíme nájem. Letovice zase mají krajskou budovu. Jedna budova kraje, druhá města – nedovedu si to moc představit. Uvidíme, jak to celé bude. V červnu to bude schvalovat krajské zastupitelstvo, týkalo by se to čtyř SVČ v Jihomoravském kraji.
A vy byste byla ředitelka obou středisek…
To nebudu. Rozhodla jsem se, že půjdu do důchodu. Ale na rovinu můžu říct, že konec své kariéry jsem si představovala trochu jinak, klidněji. Slučování středisek by mělo nastat od 1. ledna, ale my děláme vše proto, aby se to posunulo až od 1. září, a ne, aby to bylo nastaveno od půlky školního roku. Takže teď to bude záležet na Jihomoravském kraji, kam jezdíme vyjednávat. Pak už bych to vše předala a byl by vyhlášen konkurz, ze kterého by vzešel nový ředitel. Už bych do toho nešla, přijde mi nelogické, abych od 1. ledna vše zařizovala, a potom od června odešla do důchodu, jak jsem plánovala. Ale chuť do práce a elán, všechno by bylo, jen těch překážek je čím dál víc.
A jak to vypadá s budovou SVČ na ulici 17. listopadu, kde sídlíte přes padesát let a kde teď statici odhalili závažné nedostatky?
O tom, že by se náš dům opravil, se mluvilo ještě za minulého vedení města. Bylo to díky Lukáši Holíkovi, který k nám jako dítě chodil a snažil se pro nás získat peníze. A my počítali s tím, že se budova opraví. První taková předetapa se udělala ještě za covidu, opravili jsme podlahy v sále a herně, také vchod dostal novou podobu. Ale pak to zůstalo stát na mrtvém bodě s tím, že se peníze budou shánět. Až s novým vedením města vše dostalo rychlý spád, šlo to ze dne na den. Přišli o podzimních prázdninách, bylo zde plno dětí, statici dělali sondy a začalo se odkrývat. A brzy se zjistilo to, co my jsme už tušili. Tedy že je budova v havarijním stavu. Jednalo se hlavně o stranu ze dvora, která byla promočená. Odkryly se konstrukce stropu a zjistilo se, že se nosné trámy neopírají do obvodových stěn. Čtyři místnosti nám zakázali používat. Co šlo, bylo opraveno a tři místnosti můžeme zase využívat, ale jen pro menší počet dětí. No, a zrovna naši největší místnost, kde jsme měli dílny, nám statik zavřel úplně. Takže jsme dílnu přestěhovali. Řešením by bylo jít do polytechnického centra, které je také naším odloučeným pracovištěm, ale letošek dojedeme zde a od září budeme s kroužkem přecházet do centra.
A co bude s vaší budovou, jaké máte vyhlídky?
První verze byla, že nám zde na stávajícím místě postaví nový dům. Je zde i proluka, která by se mohla zastavět, takže by bylo místo na všechno. Což by pro nás bylo ideální, protože SVČ je na skvělém místě uprostřed města, navíc vedle autobusových zastávek, všichni to sem mají blízko. I když by se zdálo, že je to kvůli křižovatkám a silnici nebezpečné, můžu říct, že se nám zde nikdy nic nestalo. Takže my sepisovali vše, co bychom chtěli a potřebovali. A bylo nám řečeno, že jsme ještě minimalisti. Ale z toho sešlo. Nová budova nebude, ale máme se stěhovat do bývalého skladu civilní obrany na ulici Svatopluka Čecha. Místo jsme sice ještě neviděli, ale už víme, že by to mělo být v roce 2025. Budova by měla být v dobrém stavu, s perfektními prostory a se sklepy, v nichž byly kdysi kryty, takže bychom je také mohli využít i pro něco nového, třeba pro lezecké stěny. Jenže je tam problematický přechod k poště, i já se tam těžko dostanu přes silnici, natož děti. Dozvěděli jsme se, že by se měl také zprůchodnit park za poštou, ale jak to bude doopravdy, to nevíme. Další verze byla, že bychom se do budovy bývalého skladu přestěhovali jen dočasně, než opravíme náš stávající dům, a pak bychom se zase stěhovali do opraveného zpět.
Která verze by pro vás byla ta nejlepší?
Padlo stavění nové budovy i oprava domu, ve kterém teď jsme, takže víme, že se budeme stěhovat na Svatopluka Čecha. Tu vidinu jsme přijali, respektujeme ji, jiné cesty není. A jsme rádi, že se nemusíme stěhovat dvakrát a taky, že pro nás vůbec někdo něco dělá. Byly roky, kdy jsme neměli jistotu, kde vůbec budeme. V minulosti zastupitelé říkali, že naši budovu potřebují na něco jiného. I když se tady vždy něco málo opravilo, celá léta se sem mnoho neinvestovalo. Teď už ta vůle je, ale opravdu to tak dříve nebylo. Už máme naději, že se o nás ví, že pro nás chce město něco udělat. Uvědomili si, že těch dvanáct set dětí, co k nám chodí, a přes deset tisíc lidí ročně, co projde našimi akcemi, není vůbec málo.
Které jsou ty vaše stěžejní akce, o nichž možná ani veřejnost neví, že je pořádá právě středisko volného času?
Každoročně připravujeme oblíbený mikulášský průvod Mikuláši, co máš v koši, také drakiády, karnevaly v sokolovně i na ledě. Pod nás patří také šachové turnaje a krajské plavecké závody, například Jarní cena města Boskovice. Jedeme přes všechny prázdniny, o každých prázdninách máme příměstské tábory. Nemáme ve vyhlášce, že musíme, ale můžeme a chceme. Na letošní léto už máme některé tábory plné. Pravidelně se zapojujeme do akcí města, jako jsou Den s policií či zahájení turistické sezóny, kde připravujeme doprovodný program. Hodně spolupracujeme s MAS Boskovicko PLUS na vánočních a velikonočních dílnách pro školy a veřejnost. Na každý měsíc nám vychází jedna větší akce, a to vše i s kroužky zvládáme v pěti zaměstnancích. Ale pak máme logicky problém si vůbec vybrat dovolenou.
Říkala jste, že v letošním školním roce máte sto čtrnáct kroužků. Reagujete nějak na poptávku po nových kroužcích, které přináší doba?
Když víme, že děti se zajímají o něco nového a seženeme pedagoga, nový kroužek otevřeme. Teď aktuálně mapujeme spokojenost a nové požadavky dotazníkem pro rodiče a návštěvníky, máme jej i na stránkách, nechceme žít v nějaké naší sociální bublině. Z těch novějších kroužků máme hodně obsazený kroužek vaření, možná je to trend doby, děti vidí pořady o vaření v televizi, proto se hlásí. Dětem to dává hodně i proto, že si myslím, že se v současné době v rodinách moc nevaří. Děti jsou zvyklé na rohlík se salámem, ale nic moc jiného nejí. Kromě vaření je oblíbený i kroužek Minecraftu a také elektroniky. Ten už jsme kdysi měli a teď se zase vrací. Děti se učí a zkoumají, jak co funguje, jak používat spoje a součástky. Plno máme i v klubu 3D tiskárny, kde se děti učí programovat a tisknout na 3D tiskárně, to je hodně baví. Nové máme i Fotografování od A do Z, kde se s Kamilem Altrichterem učí vše, co k fotografování patří. V tomto pololetí máme nově i basketbal, který dětem chyběl.
Z vašich stálic jsou nejvíce oblíbené které kroužky?
Velký zájem je o keramické kroužky, a to i vzhledem k tomu, že spousta dětí navštěvuje pedagogicko-psychologické poradny, a je potřeba, aby častěji zapojovaly i jemnou motoriku. Pro ty, kteří jsou ve tvoření dál, máme výtvarně keramický a umělecký kroužek, kde už vznikají opravdu krásné věci. Jinak pod nás spadá aikido, plavci, letečtí modeláři, rybáři, hvězdářský klub na hvězdárně v ZUŠ, ale také florbally, stolní tenis, jóga či angličtiny. Také Boskovická stopa, kde se děti seznamují s historií města, tvoření, pohybové a taneční kroužky, ale i kroužek, kde se děti učí, jak pracovat s pejsky. Je toho zkrátka moc a je to časově náročné, často zde býváme od rána do večera. Ale děti sem chodí a myslím si, že rády. I veřejnost nás vnímá pozitivně, teď se lidé často ptají, jestli nám můžou nějak pomoct. Děti jsou dobré, pokud máme nějaký problém, je to většinou s rodiči. Těžko dětem něco vysvětlujete, nastavujete a pak přijdou rodiče, kteří někdy ani nepozdraví nebo neodpoví na pozdrav. Nebo se setkáváme s druhou variantou, kdy my chceme, aby děti po sobě uklízely, vedeme je k tomu a dbáme na to, ale rodič nad tím mávne rukou a je mu to jedno. Ale to jsou spíš výjimky.
Je to trend poslední doby, nebo podobnou změnu v chování dětí i dospělých pozorujete už delší dobu?
Myslím, že je to tak posledních pět let, ale teď je to znát o hodně víc. Život se změnil, vše se posunulo jinam. V dnešní době se děti neumí samy zabavit, potřebují mít program. V naší budově máme i hernu, kam děti můžou chodit po škole, nebo před odjezdem autobusu, a ani nemusí navštěvovat žádné kroužky. Je to takový nadstandard. A stává se nám, i když jsou to spíš výjimky, že nám rodiče dají děti do herny na celé odpoledne a jdou si někam sednout, a třeba neřeší, že dítě má hlad. Toto jsme nikdy předtím nezažili, nese to s sebou doba. Co se týče našeho provozu, řešíme stále víc administrativy na úkor práce s dětmi. Doba je opravdu hektická a nám ubývá jednak čas na práci s dětmi, ale také na práci s externími pedagogy, kteří vedou naše kroužky a kterým se chceme věnovat.
Kolik externích pedagogů v SVČ máte?
Celkem jich máme padesát pět, ale přesné počty se stále mění. Pro nás je prvořadé si externí pedagogy získat – často si je vyhlédneme už mezi dětmi, což je ta nejlepší forma. Pak si je musíme vychovat a udržet. Například kolegyně Blanka, která je tu také delší dobu, má na starosti třicet devět kroužků a hlavně jejich pedagogy. Všechny kroužky máme rozdělené mezi mé čtyři kolegy Blanku, Andreu, Petru a Kamila.
Trochu nám také zkomplikoval provoz novelizovaný zákon o pedagogických pracovnících z roku 2015, kdy bylo řečeno, že všichni naši pracovníci musí mít pedagogické minimum. Tedy i ti, co jsou třeba „jen“ vášniví rybáři a docházeli by do kroužku jedenkrát týdně. My jsme v té době získali akreditaci na vzdělávání, takže jsme si pedagogy proškolili sami, ale teď jich nemáme tolik nových, takže je posíláme se vzdělávat v rámci kraje. Musí tomu obětovat víkendy, udělat závěrečnou práci a test a pak získají osvědčení, aby mohli vést kroužek. Mnohým to třeba pomohlo jít dál, většinou si to nakonec všichni chválili. Ale byla to také překážka, kterou jsme museli překonat.
Vždycky, když už si myslíme, že je vše dobré, objeví se něco nového. I teď se vrací zpět něco, co už bylo – připravuje se novela zákona, která rozděluje pedagogy do dvou skupin. Což je myšleno tak, že učitelé budou mít nějaký plat, a ti ostatní jako my, speciální pedagogové nebo třeba školní psychologové budou mít jiné peníze. Sice nevím, jak to vše dopadne, ale lidé už jsou opravdu z těchto změn naštvaní, zvedla se mezi námi bouře nevole, opět nám pomáhá paní senátorka Vítková. Pokud se vrazí klín ještě mezi jednotlivé profese, není to dobře. Takže toto je další bod, kdy zase nevíme, jak se to celé vyvine a co nás čeká.
Na webech různých SVČ je vidět, že jednotlivá střediska otvírají kroužky pro dospělé, pořádají akce pro celé rodiny s dětmi nebo jen pro seniory. Vím, že to u vás asi není na pořadu dne, ale neuvažovali jste o něčem podobném?
Vše se vždycky odvíjí od peněz a od lidí. Teď dostaneme peníze jen na žáky a studenty, takže kroužky pro dospělé otvírat nebudeme. Ale všechny akce, které pořádáme, od rybářských závodů, přes výlety nebo plavecké závody, děláme pro rodiny s dětmi. Většinou jsou do nich zapojeny celé generace. My se tam s rodiči poznáme, vzniká mezi námi vzájemná důvěra, a to je velmi důležité. Ale na kroužky pro dospělé jako takové nemáme kapacity. Jsem členka pracovní skupiny rodinné politiky města, kde jsme podobné akce navrhovali, ale to uvidíme až časem. U nás je to o to složitější, že bychom ani neměli z čeho nakoupit potřebný materiál. Jsme tak svázaní, že nemůžeme ani dávat dětem nic zadarmo, ani odměnu. Oni by si všechno měli nosit a my bychom jim měli dávat jen naši práci. V SVČ nemůžeme ani přijímat dary, kdybychom nějaké dostali, musí nám je na kraji předem schválit, takže my jsme v naší činnosti dost omezení.
Říkala jste, že se chystáte do důchodu. Od kdy vlastně pracujete v SVČ? Kdybyste se ohlédla za svým pracovním životem, na co jste pyšná?
V SVČ jsem od roku 1983, od roku 2012 zde pracuji jako ředitelka. Práce mě vždy naplňovala, a když mě něco třeba netěšilo, práce s dětmi to vyrovnala. Určitě dodnes čerpám ze společných zážitků
a také z toho, kolik jsme toho zvládli. Často jsem měla krize, ale vše jsme překonali a přestáli. Musím říct, že v průběhu života i na konci kariéry se člověk pořád učí. Můj hodnotový žebříček se pořád mění, co jsem vyznávala před pěti lety, je teď jiné. Celá práce mě obohatila, jen ten konec mě strašně mrzí. Nechci odházet od rozdělané práce, není mi jedno, jak vše dopadne, a mrzí mě to vůči kolegům.
Jak to podle vás mělo ideálně vypadat? V jakém stavu by mělo SVČ podle vás ideálně být třeba za pět let?
Moc bych si přála, aby moji kolegové chodili do práce spokojení, aby měli jistotu. Aby se situace změnila tak, že se jim bude líp pracovat a uvolní se jim ruce. Aby se nemuseli ničeho bát. A hlavně, aby děti měly důstojné prostředí a chodily do SVČ rády a aby měly kolem sebe lidi, kteří jim něco předají.
Neuvažujete o tom, že v SVČ zůstanete třeba jen jako vedoucí kroužku?
Chtěla jsem, přemýšlela jsem, že si nechám třeba menší děti a jednou týdně za nimi budu chodit. To by mi stačilo a byla bych spokojená. Dosloužím do konce, stejně nám všem příští rok končí funkční období a museli bychom své pozice obhajovat. Chtěla bych, aby se lidi mohli přihlásit do konkurzu a posunout organizaci dál. Často jsem přemýšlela, zda už naše SVČ nebrzdím, zda jim neházím klacky pod nohy, ale vždy mám na prvním místě bezpečnost, což může být dost omezující, ale pro mě je to základ. A když přijde někdo jiný, věřím, že to bude k lepšímu.
