Rozhovor s Petrem Prosserem, ředitelem boskovické základní umělecké školy. Mluvili jsme o atmosféře ve škole, kterou přebíral před dvěma a půl lety ve složité situaci, o zájmu o výuku, o souborové hře, o budově školy a taky trochu o muzice a jeho vlastních hudebních aktivitách.

Kdybys měl zhodnotit svoje působení po dvou a půl letech ve funkci ředitele – tak jak se ti daří?

Děkuji, ještě jsem nic nechytil, bych odpověděl. Ne, vážně, jak se mi daří? Je to náročné. To asi vystihuje všechno. Je to náročné. Je to dva a půl roku, nastoupil jsem v prosinci 2020 a jestli si trošku vzpomenete, tak to byl zrovna měsíc, kdy se otevřely školy po podzimní první vlně covidu. Já jsem nastoupil, viděl jsem se s pár lidmi první tři týdny a ještě si pamatuju, že se asi dokonce mohly dělat jenom individuály, že i tak to bylo omezené.

Čili se vyučovalo jenom jeden na jednoho?

Ano. A po prázdninách se to utlo úplně. A já jsem svoje zaměstnance půl roku neviděl, až v červnu tři týdny před koncem školního roku. Tak jestli si to někdo dokáže představit, jaké to asi může být…

My se k tomuhle přímo dostaneme, ale ještě kdybys měl obecně popsat svůj pocit z ředitelské funkce – když jsi nastupoval, tak jsi říkal, že z pozice učitele dobře víš, že ta funkce ředitele je dost nevděčná. To byla tvoje slova. Tak jak to vnímáš dneska?

Každopádně a realita to jenom potvrzuje. Opravdu.

V čem to spočívá? V čem je ta náročnost a ta nevděčnost?

Můžeš se snažit, můžeš dělat spoustu věcí, spoustu nápadů, ale moc tě za to nikdo nepochválí. A on to někdy člověk potřebuje, co si budeme povídat. Protože když ta odezva potom není, tak ti připadá, žes to udělal špatně, nebo že se to nepovedlo úplně. Tohle si myslím, že u vedoucích funkcí nebo vůbec u ředitelů je to takové, že opravdu…

Zpětná vazba moc není.

Se zřizovatelem, ač to samozřejmě nemyslím vůbec ve zlém, to není tak, jako když já můžu udělat zpětnou vazbu svému pedagogovi. Můžu ho pochválit a říct mu, že tohle se mu povedlo, nebo tohle byla bezvadná akce, a on tu zpětnou vazbu má. Ale já moc ne.

Ty jsi také nastupoval do boskovické základní umělecké školy v poměrně komplikované situaci, do rozjitřeného prostředí po vynuceném odchodu předchozího vedení. Jaká je dneska ve škole atmosféra? Uklidnila se tam situace?

To by ses musel zeptat asi spíš zaměstnanců nebo kolegů. Já ti to řeknu jenom zprostředkovaně.

Jsi tam, nějaký svůj pohled na to asi máš, nějak to vnímáš – jaká je atmosféra ve sboru?

Bylo mi řečeno, že se to nedá srovnat, že je to opravdu lepší. Ta situace se nějakým způsobem zklidnila, pomalu si to všechno sedá. Samozřejmě některé vztahy se ujasňují, některé se vyvíjejí, škola je živý organismus. Ale že bych měl zpětnou vazbu, že je nějaký strašný průšvih, nějakou negaci, tak to nemám. Jsou to prostě nějaké drobnosti, samozřejmě to je asi všude, ale není to nic dramatického. Ale říkám, to by ses musel fakt zeptat spíš mých kolegů.

Jasně, ale mě zajímá i tvůj pohled na to, jaké to prostředí pro tebe je, jak ty to dneska vnímáš lidsky. Jak se s těmi lidmi třeba i tobě dneska pracuje a jaká je v pedagogickém sboru nálada.

Já na to ještě použiju přirovnání. Bylo mi třeba řečeno, že teď, když máme pedagogickou poradu, tak se tam lidi nebojí chodit, dokonce se třeba docela i těší, že se potkáme, uvidíme se. A nemají z toho trauma. Tak to řeknu.

Období covidové pandemie se zušek dost dotklo, o tom jsme už na začátku mluvili. Já jsem v té době slyšel i obavy některých učitelů, že se žáci už vůbec nevrátí, že to bude úplný konec, že se to prostě nepodaří znovu nastartovat. Jak ten restart z tvého pohledu proběhl? Zaznamenali jste nějaké ztráty mezi žáky, kteří třeba odpadli od učení na nástroj? A nebo se podařilo tuto nepříjemnou vlnu překlenout a zuška pokračuje dál v podstatě tak, jak to bylo předtím?

Určitě se to podařilo překlenout. Já jsem v to věřil celou dobu, můj názor nebo moje myšlenky nebyly nikdy takové, že by to mělo nějak úplně ukončit, potopit školu. To asi ne. Ale zažili jsme strašně těžké chvíle, a to konkrétně ani ne tak v hudebním, ale ve výtvarném oboru. Tam byl velký problém, protože ač se učitelky fakt snažily – nabízeli jsme rodičům, že si můžou přijet pro hlínu, pro papíry, pro materiál, ony se s nimi opravdu snažily spojovat – reakce rodičů byly prostě: Aby seděla u obrazovky a něco si malovala, tak na to to nemusím platit. Svým způsobem měli pravdu, ale asi si část nebo většina z nich, co takhle přemýšleli, neuvědomovala, že ten učitel za to nemohl.

Já jsem znal školy, kde distanční výuka znamenala, že napsali mailem: udělej si tohle a tohle. To na některých školách probíhalo. Já můžu říct, že u nás se to fakt podařilo, všichni jeli nějakými platformami – messengery, whatsappy, co komu vyhovovalo. My jsme se přizpůsobovali. Já jsem nechtěl třeba ultimátně dát: teď celá škola pojedeme v teamsech jako na základce. Protože to nemělo smysl. Někdo si na to stěžoval, někdo měl horší připojení, někomu to bylo milejší takhle. Je to vždycky lepší, když to ten kantor vyřeší individuálně se žákem, protože to musí vyhovovat oběma. Nutit ještě někoho… oni ti rodiče už na to byli alergičtí: Zase si máme něco instalovat, mě už to nebaví. Všichni to víme, bylo to otravné.

Takže se vrátím – i když se učitelé snažili, tak tam bylo hrozně moc odhlášek. Já jsem se snažil to těm rodičům vysvětlovat. Napsal jsem dokonce jeden takový otevřený dopis, potom mně volalo asi pět, šest ředitelů, kteří mě prosili, jestli to můžou zveřejnit na svých webových stránkách, že se k tomu plně hlásí a abych udělal nějakou petici, že to podepíší.

Čili máš pocit, že tady ani stát vám úplně nepomohl?

No, tak stát nevím, co s tím mohl dělat.

Třeba kompenzovat těmto rodičům nějak ty příspěvky, aby tam nebyl ten finanční aspekt, protože oni měli možná logicky trošku pocit, že za něco platí a nedostávají tu službu úplně zpátky, jak byli zvyklí.

No, ale je to taky o nějaké solidárnosti. Já nevím, podle mě prostě rozumnému člověku muselo být jasné, že to jiným způsobem dělat nejde. A jestliže vidím, že se ten člověk na druhé straně snaží, tak bych se to asi snažil skousnout, nebo to nějak podpořit, nějak spolupracovat. Ale myšlenky typu: No tak až budete zase normálně učit, tak my budeme chodit… Já jsem jim říkal: dobře, samozřejmě to chápu, nemůžu s tím nic dělat. Rozumím tomu, když se odhlásíte, ale já vám nebudu zaručovat, že vás potom vezmeme, protože prostě přijdou jiní, já vám to místo nemůžu držet nebo říct, že s vámi stoprocentně můžu počítat.

A stalo se to? Přišli potom zpátky, nebo přišli jiní? Máte problém s úbytkem zájemců?

Takhle, zrovna v tom výtvarném oboru naštěstí máme víc přetlak. Teď tady mám poslední čísla z minulých přijímaček a tam nám to dělalo zhruba 15 nepřijatých dětí. A to máme dvě třídy, dvě učitelky na plný úvazek, takže tam ten přetlak naštěstí je.

Obecně dá se říct, že je o boskovickou zušku zájem? Já vím, že máte teď před přijímačkami, takže čerstvá data budeš mít za nějakou dobu, ale když vezmeš loňský rok a předpokládáný zájem v tom letošním, tak musíte bojovat o děti, nebo ne?

Rozhodně se musíme snažit, aby škola pro naše potenciální žáky byla něčím zajímavá, aby je k nám rodiče chtěli dát. Co proto můžeme udělat? Budeme se snažit, aby tam byli kvalitní učitelé, aby byly i ty podmínky vhodné, aby ta škola měla to, co potřebuje, ať se to týká pomůcek a tak dál. Což se třeba teď zvlášť daří, i díky různým programům, projektům, do kterých jsme se pustili. Nechci, aby vyznělo, že si toho nevážíme, ale myslím si, že ti žáci tady budou, že ten zájem bude vždycky. Boskovice jsou dost velké město. Asamozřejmě – nevím, jestli to víš – má boskovická zuška ještě další pobočky.

Jasně, neučíte jen v Boskovicích.

Ano, máme vlastní pobočku ve Svitávce, dlouholetou, to je legenda. Potom vyučujeme v Lysicích. Měli jsme pobočku v Černovicích, ta je teď uzavřená, protože tam je taková malotřídka a tam nebyli zájemci, už loni tam byl jen jeden, takže to jsme zatím pozastavili.

A pak jsme byli v Kunštátě, ale zároveň ze základní uměleckou školou Letovice, kdy oni tam třeba vyučovali celý týden a my jeden den a mně to nedávalo moc smysl. Díky nějakému projektu, který jsem hned zezačátku dělal a oslovoval jsem školy a školky i v těch menších obcích kolem, jsem se seznámil s paní ředitelkou z Drnovic u Lysic. A ta projevila zájem, jestli by nebylo možno u nich vyučovat, že by tam zájem byl velký. Sešel jsem se s ní několikrát, probrali jsme to a pustil jsem se do toho.

S krajem, se zřizovatelem, jsme zrušili pobočku v Kunštátě a udělali jsme novou pobočku v Drnovicích. A tam musím říct, že to je naprosto fantastické, protože paní ředitelka nám vychází vstříc. Tam je obrovský přetlak zájemců. My jsme uspokojili třetinu. Ona mi sama říkala, že ta obec je totiž dost v rozkvětu, na vzestupu. Je tam velká rodinná výstavba, hodně lidí se tam stěhuje, hodně lidí tam staví. Mají projekt na novou základní školu, daleko větší, protože už jim to přestává stačit. Tam je velký potenciál. Já jsem strašně rád, že to dopadlo dobře, my jsme to podchytili. Jsme tam uchycení a ta spolupráce funguje opravdu fantasticky. Já bych si hrozně přál, aby se to do budoucna povedlo rozšířit.

O co je dneska největší zájem? Ty už se nějakou dobu pohybuješ v prostředí zušek – mění se zájem o jednotlivé nástroje nebo jednotlivé obory? Nebo je to plus minus pořád stejné?

Je to celorepublikově úplně jednoduché – to ti řeknou snad na všech zuškách. Největší zájem: klavíry, klávesy, kytary, zpěv. Z dechových nástrojů pak zobcové flétny. Totální úbytek žesťů, dechových nástrojů, i u těch dřevěných už je to horší. Ale tam si musíme uvědomit, že ten zájem o zobcovky znamená, že to většinou učí právě i kantoři, kteří učí tady ty dřevěné dechové a žesťové nástroje. A oni, to je jejich práce, dokážou okouzlit toho malého člověka a ukázat mu ten větší nástroj. Říct mu: tobě by mohlo jít tohle, pojď si to zkusit. A to je ta jediná šance.

A třeba u nás musím zaklepat, že výborný Radek Hlaváček má obrovské úspěchy. Teď zase vyhráli na soutěži se dvěma soubory. Jedeme příští týden na celostátní kolo do Liberce. Minulý rok tam byl taky s holkou na lesní roh. Teď tam jede duo lesních rohů a trumpetové trio. Tam nás bude reprezentovat. Sekunduje mu Pepa Sekanina a oni ty žestě ještě drží.

Já se setkávám s řediteli, bavíme se tady na Blanensku nebo i dál k Brnu a úbytek je strašně tristní, takže já jsem strašně rád. Možná ale touto cestou bych mohl ovlivnit pár posluchačů – nalákat je, protože kdyby se nám podařilo ty žestě víc rozšířit, mám pořád v hlavě plán nebo sen a chci tady rozjet dětský big band. Fungoval by ze začátku s dospělými a později už se vykrystalizoval do vyloženě žákovského bandu.

Ale na to potřebujeme nástroje typu pozoun třeba. A to jsme udělali loni, že jsem obcházel všechny základky a dělali jsme akci s panem učitelem. Zkoušeli jsme udělat nábor, hlavně jsme potřebovali hoboj a právě pozoun. A na hoboj se bohužel nepřihlásil vůbec nikdo. Ale na pozoun máme dva žáky, tak to je úžasné. A já už mám jednoho nachystaného. Ale k tomu se asi dostaneme, až se budeme bavit o souborech.

To je hned moje další otázka. Když jsi nastupoval do funkce, tak jsi hodně akcentoval souborovou hru, že je to důležité, že bys ji chtěl rozvíjet. Tak se chci samozřejmě zeptat, jak se to daří.

Já si myslím, že báječně. Vypíchnu školní orchestr. Vede ho Jirka Gužík, můj zástupce, vynikající muzikant, cimbalista, aranžér, skvělý člověk. Udělal strašný kus práce. Je to až neuvěřitelné, že i ten covid s tím nezamával tolik a orchestr strašně vylezl nahoru do kvality. Za tři týdny bude mít orchestr soustředění, protože je čeká krásný speciální koncert v Boskovicích, na který všechny posluchače a čtenáře Ohlasů zvu. Bude to 25. května v sokolovně, kde bude společný koncert našeho školního orchestru a orchestru ze základní umělecké školy Střezina z Hradce Králové. Jejich orchestr je ještě trošku jiný level, oni hrají déle a vyhrávají kdeco všechno. Ale bude to určitě pecka. Potom jsme pozvaní 13. června zase do Hradce na nějakou jejich akci. Takže orchestr, největší těleso, super. To se fakt daří výborně.

Pak obrovská práce a zase zvednutí jako hrom – Zdeněk Bušina se zapojil do vedení dechovky. Už je potřeba si představit, že když někdo řekne dechovka, tak to není polka a valčík. To je nějaký odrazový můstek, správný dechový orchestr to musí umět zahrát – pochod, polku, nějaký valčík. Ale oni dělají nádherné skladby moderního rázu. Jenom je to rozepsané pro tento dechový orchestr. A samozřejmě to je to, co ta děcka může přitáhnout a co je bude bavit. A pak už není problém, když řekneme, že město nás požádalo: pojďte zahrát hymnu k pomníku, tak zahrají hymnu u pomníku. Pojďte zahrát důchodcům, tak zahrají důchodcům nějaké písničky typu polka a valčík. Ale prostě dávno to není už jen o tom. Takže to je taky bezvadné. A ten Zdeněk tam udělal strašnou práci.

Hrozně moc je mně líto, že nám odešel Zdeněk Jindra. To víte, že vloni v červenci zemřel. Jsem strašně moc rád, že se mi ho ještě podařilo přemluvit, aby se vrátil a ještě nám v té práci pomáhal a s tím Zdeňkem Bušinou to dělali spolu. Protože to byl výborný kapelník, měl dechovku v krvi a dokázal předat spoustu zkušeností. Takže dechovka. Pak veškeré ty menší soubory, kluci mají kvartet, ono je toho hrozně moc, taky kytarový soubor.

Tys taky jako bubeník uvažoval o souboru bicích nástrojů.

No ale ten funguje! To se podařilo. Tak dobře, protože mě nikdo nepochválí, tak já se budu chlubit – my jsme i v tom covidu dokázali nějak pracovat i online. Pak až jsme se viděli, tak jsme začali cvičit, a loni můj soubor vyhrál první místo v celostátním kole.

Výborně!

Takže tady jsou šikovná děcka, dá se dělat spousta věcí. A to máme ještě jeden bicí soubor, protože ještě kolega Jarda Různar vede další, taky jsou šikovní, taky dělají bezvadné věci. Teď chystáme 22. června bubenický koncert – konečně, protože to jsem taky chtěl hrozně udělat. Pravděpodobně v modrém salonku bude velký bubenický koncert, kde se představí jak jednotlivci, tak právě i bicí soubor. No ale máme tady další – akordeonový soubor, flétnové soubory, …

A to jsme u muziky, máte ještě divadelní soubory a funguje taneční obor ještě a výtvarný obor. Takže o všechny tyhle věci je pořád zájem?

Zaplať pámbu ano. Nám se změnil vyučující, protože odešel bývalý pan učitel tanečního oboru. To už bylo předloni. Musel jsem někoho shánět, bohužel jsem se to dozvěděl na konci školního roku, takže sehnat někoho přes prázdniny, to je výborné, rozhozené sítě po celé republice a opravdu to byl velký problém. Takže až třetí týden v srpnu, těsně před začátkem, se mi podařilo sehnat paní učitelku, která s těmi dětmi pracuje trošku jiným způsobem. Podle mě dělá to, co je pro ta děcka zajímavé – nelpí jenom na jednom stylu, ale dělají všechny možné. Od baletu až po modernu. Začaly se zúčastňovat i nějakých soutěží, a mají tam úspěchy a děcka to baví.

Na závěr mám ještě jedno téma, které už je méně umělecké a pedagogické, ale určitě k tvé práci taky patří. A to je starost o budovu, ve které sídlíte, o prostředí, ve kterém pracujete. Vy jste v takové trošku zvláštní situaci, i když nejste jediní tady v Boskovicích, že zušku zřizuje kraj, ale sídlí v budově, která patří městu. V jakém stavu ta budova dneska je a jak probíhá komunikace s městem, jak fungují vztahy ohledně investic, oprav a podobně?

Když jsem nastoupil, tak jsem si první den prolezl celou školu od sklepa až po půdu. Udělal jsem si soupis věcí a nevěděl jsem, co dřív.

Takže ten stav úplně ideální není.

No ideální není. Problém číslo jedna jsou okna. Nevím, z jakého důvodu se to neřešilo už dřív, ale je to škoda. Okna jsou v totálně nevyhovujícím stavu. My máme místnosti, kde prostrčíme, jak je to zkřivené, prst do mezery. V dnešní době, kdy máme energetickou krizi. I nám se zvýšily velmi významně náklady na energie, spojit to s nějakým šetřením je skoro nemyslitelné. Takže to je náš problém číslo jedna.

Jinak tak budova není v až tak úplně špatném stavu. Třeba zase musím říct, že se v těch minulých letech zaplať pámbu podařilo zrekonstruovat a zmodernizovat kotelnu, takže ta funguje skvěle. Tam jsou plynové kotle na elektroniku, dá se to bezvadně řídit. Pomáhá to, ale jak říkám, k čemu ti to je, když ti to teplo letí ven. Nevím, jestli se ta jednání úplně nevedla, když jsem se bavil i s bývalým panem starostou, tak nic takového neříkal. Řešil jsem to od začátku, aktuálně jsme v takové situaci, že před necelou hodinou jsem měl telefon s paní starostkou, kterou jsem naháněl. Úplně čerstvá zpráva je, že se podařilo posunout, že bychom potřebovali zbudovat rozdělením jedné velké třídy ještě jednu třídu, protože fakt ten prostor je hrozně tristní.

Pak mám v plánu do budoucna vybudovat ve sklepních prostorách, kde je strašně nevyužitý prostor, bicí třídu. To je fakt sen. Tím by se úplně odhlučnilo první a druhé patro. Bylo by to úžasné, takhle to funguje normálně na konzervatořích nebo i modernějších zuškách, třeba později stavěných a novějších. Tam už se na to dost myslí.

Že je třeba bubeníky zavřít do sklepa.

No to tak nějak vychází z podstaty.

Dneska došlo dokonce i na ta okna. Měli jsme s novou paní starostkou jednání, byla si prohlédnout dnešní školu po zvolení, všechno jsem jí ukazoval, bavili jsme se o tom. Já jsem realista, říkal jsem, že chápu, že teď tady ty věci nikdo nevytáhne. Ale pojďme se o tom teda bavit.

Co to znamená mimochodem, ty věci? Máš to nějak vyčísleno přibližně, kolik by ta investice asi mohla dělat?

Měl jsem předloňskou kalkulaci, bylo to milion a půl, ale to jsme se bavili o plastových oknech a bylo to předminulý podzim. Teď jsme si to ujasňovali, protože to je zvláštní situace – když jsem se ptal úředníků, jestli ta budova je památkově chráněná, tak není. Ale je to ta naše budova, je něčím zajímavá. Dobře, tak ano, je něčím zajímavá, ale proč jsou teda vyměněná plastová okna zevnitř ze dvora a najednou je to problém, že by tam byla plastová okna? Byť jsem si třeba dovedl představit, že ne bílá, ale třeba ve hnědém provedení, nebo taková ta imitace dřeva, že by to vůbec nemuselo být špatné. Ale to je jenom můj názor, já nejsem architekt a odborník.

Ale tak jako tak, je to investice řádově v jednotkách milionů.

Teď to bude podle mě – přidejme nějaká procenta – já nevím, tak dva miliony určitě. Což, zase si říkám, že to v rozpočtu města Boskovice není zase tak strašná částka.

Takže myslíš, že je tam nějaký výhled, že byste v dohledné době na to mohli dosáhnout?

Ano, určitě. Já jsem chtěl, aby se o tom vědělo, aby se ta věc zařadila do nějakého plánu investic a abychom to nějakým způsobem posouvali. Takhle by to mělo podle mě fungovat. Chápu, že to nejde hned, ale nabízeli jsme i nějaké řešení, jsou tam možnosti, město může žádat o granty, o zateplení zároveň, nebo něco z toho. Je to jejich budova. Já zase nemůžu do toho takhle mluvit, ale jenom vím, že to prostě potřebuju, protože je to průšvih. Teď jsem tam měl na podzim energetický audit z Jihomoravského kraje a ti nám oznámili, že se jim nevlezeme ani do těch tabulek – nejsme ani F, G, nic, pro nás už není písmeno.

Tak moc díky a úplně na závěr se tě zeptám ještě na jednu věc, abychom nekončili u těch technikálií – máš ještě čas na vlastní hudební projekty?

Určitě mám. Já jenom doplním poslední věc, protože jsem to nedořekl – že jsme s tou paní starostkou dneska mluvili a ona mi říkala, že volala na kraj a zjišťovala si možnosti. A rýsuje se nám takový model řešení, že my bychom požádali o zvýšení nájmu, což kdyby nám kraj odsouhlasil, tak my budeme víc platit městu a pak by se to dalo zrealizovat třeba i dřív. Zase je to řešení. Takže teď mě čeká, abych vyvolal jednání a pokusil se o to z mé strany, aby nám to schválili. Takže ano, teď se to někam posouvá a dokonce bychom měli i tu třídu o velkých prázdninách zrealizovat. Snad to všechno klapne a aspoň někam se to posune, protože už by to potřebovalo.

A teď ještě k té muzice. My sedíme tady v Prostoru, kde pravidelně hráváte se svou partou na jazzových jamech.

Ano, minulý čtvrtek jsem seděl tady asi o 20 centimetrů dál, než sedím teď, a hrál jsem pro úžasně zaplněný prostor v Prostoru.

Takže zatím se s tebe ještě nestal úplně jenom ředitel, který sedí někde nad papíry, ale máš pořád čas sednout za bicí?

Já bych se zbláznil, já musím hrát. Mám spoustu projektů pořád. Snažil jsem se to nějak zúžit a ono se pak vždy objeví něco nového. Kromě toho, že hraju s plesovou kapelou, se Špuntama, hrajeme parta kamarádů dlouhá léta, mám blues rockový projekt v Jevíčku, Bloomy, kde hraju taky už pár let. To je všechno pro zábavu. Tady se scházíme zase partička lidí, kteří mají rádi jazz. Snažili jsme se rozjet jam sessiony, což si myslím, že se docela začíná dařit. A teď se nám už konečně podařilo, že ve čtvrtek se tady objevili cizí lidi. Paní přijela, vzala housle, hrála úžasně. Bylo to fakt super. Takže to je dobrý.

A ještě plánujete do prázdnin nějaký jam?

Měl by být v červnu, jestli se nemýlím, tak ve čtvrtek 15. června. Ještě před prázdninami by určitě měl být.

Výborně. Ještě nějaký z tvých projektů?

Jak si vždycky říkám, že je potřeba něco ubrat, protože já těch koníčků mám po více, taky spoustu let divadelníčím, ochotničím.

A tam teď děláš taky muziku?

Tam třeba teď dělám i muziku, do pohádek jsem třeba i skládal písničky, dělal jsem muziku, ale jinak jsem samozřejmě hrál. Ale teď teda, protože mi nedali roli Nikoly Šuhaje, tak jsem dělal hudbu. Hráli jsme i tady v Boskovicích Baladu pro banditu a bylo to úžasné, protože sokolovna byla naplněná na Velké Opatovice – čímž děkuji všem příznivcům. Oni ví, že Velké Opatovice dělají spoustu let slušné divadlo. My už tu pověst trošku máme, to se nechci chlubit, ale to tak prostě je.