Alexandra Polarczyk odmalička zpívá, prošla operním sborem i kydáním hnoje na farmě. Během studií pro sebe ve Francii objevila chorály abatyše Hildegardy z Bingenu, které ji zblízka i zpovzdálí doprovází celý život. Ten se teď blíží ke konci kvůli rakovině slinivky. O zpěvu a duchovních i ryze praktických stránkách umírání si s Alexandrou povídala Kristýna Šamšulová ze spolku zesnu.
„Co je mi umožněno, abych stihla, to stihnu. A pak umřu.“
Na začátek tě tomu, kdo tě nezná, zkusím přiblížit. Pro mě jsi čajomilka, zpěvačka chorálů Hildegardy a v poslední době taky onkologická pacientka. Kým se ty cítíš nejvíc být? Teď, v tuhle chvíli, v tomhle období?
Nejvíc právě tou zpěvačkou Hildegardy. Čaj je něco, co mě provází celý život, a pořád to platí. Ale jak se teď dostal do popředí zpěv, tak se nejvíc cítím být hlasem Hildegardy – podle toho jsme nazvali i můj web. Cítím se být hlasem Hildegardy, který ještě může zaznít, dokud tady je moje tělo.
My se určitě dotkneme všech těch rovin, které jsem zmínila. Můžeme začít od čaje: co dnes pijeme?
Dneska pijeme citronovou trávu. Není to čaj, je to bylina. Před zpíváním nebo třeba před rozhovorem si dávám nečaj, abych nechrchlala. Takže zrovna dneska nemáme čaj, což je blbá reklama čajmena! :) Ale normálně piju fakt dobré čajíčky, miluju všechny možné čajíky, oolongy a tak, všechny možné zelené čaje. Dneska máme citronovou trávu, která je strašně dobrá, dělá mi teď u podzimu dobře ta citronová vůně a chuť, takže jsem vybrala čaj, který nás nevysuší a nenabudí tolik teinem. Ještě jsem dneska moc nejedla, takže jsem ani nechtěla začít nalačno čajem.
A teď k Hildegardě. Myslíš, že bys mohla posluchačům nebo čtenářům, kteří tu osobnost neznají, ve zkratce přiblížit, kdo byla Hildegarda z Bingenu? A jaká byla tvoje cesta k ní? Odkud to dílo znáš?
Byla to abatyše ve dvanáctém století v římskokatolické církvi a benediktinském řádu. Byla strašně zajímavá osobnost, já ji znám ze studií konzervatoře a vysoké školy v Ostravě.
To byl takový paradox. Učili jsme se o ní už na konzervatoři, ale jenom velice stručně. Ona se neprobírá tak dlouho jako Bach, Mozart a jiní skladatelé, takže to byla taková okrajová zmínka. V té době jsem na ni ještě neměla úplně vyladěné přijímače, takže jsem ji na konzervatoři zas tak moc nevnímala. Ale potom na výšce jsem začala jezdit na festival do Francie se svojí paní profesorkou Evičkou Dřízgovou, jezdila jsem jí tam pomáhat a pak jsem tam časem začala i zpívat. Vlastně jsem tam s tou Hildegardou debutovala, poprvé jsem ji tam přestavila a právě tam mě zaujala.
Přišla jsem tehdy do místnosti, kde jsme bydleli, tam hořel krb a hrála tam z cédéčka její hudba. Hildagardu totiž zpívá spousta zahraničních souborů – už i u nás v Česku ji interpretuje hodně lidí, ale ty zahraniční soubory, hlavně německé, se na ni soustředí, protože je to „jejich“ člověk. Hrálo cédéčko, zněla nějaká píseň od ní, nějaký chorál, a já jsem přišla, byla tma, hořel krb a a já jsem zůstala na prahu stát a říkám: Co to je? Já to znám! Najednou jako kdyby na mě promluvila minulost – já jsem člověk, který věří na minulé životy – a já jsem říkala, to já znám, to musí být něco, co už jsem zažila. Ne z konzervatoře, se školou to vůbec nesouviselo. Automaticky jsem si to spojila s minulostí svého života. A nestalo se mi to s hudbou poprvé, stalo se mi to i na jiných místech – tady ten pocit, že to tam znám, i když jsem tam v životě nebyla. S Hildegardou jsem to zažila taky a od té doby jsem se na ni začala víc soustředit.
A jelikož už jsem byla na výšce a věděla jsem, že musím napsat diplomku, tak jsem si ji vybrala jako téma, a tam jsem se víc ponořila do celé její práce. Přečetla jsem o ní nějaké knížky, napsala jsem profesoru Čechovi, vedoucímu mé diplomové práce, a on byl hrozně rád, že tohle je úžasné téma, které tady do diplomky ještě nikdo nezpracoval. A já jsem se díky tomu dozvěděla o jejím nádherném hudebním díle Ordo Virtutum, o tom, jak fungovala a jak přemýšlela, co všechno dělala a jak málo lidí ví, že ona takhle krásně skládala. Kolikrát to fakt neví ani církev, že mají v církvi ženskou, která takhle skvěle psala úžasné chorály, které by doteď mohly znít na mších. Ona byla v té době výjimečná i tím, že byla uznávaná – jasně, měla i své odpůrce, měla hejtry i fanoušky, ale vlastně byla uznávaná dost vysoko postavenými církevními hodnostáři, psala si s papeži, bylo to prostě fascinující. A oni ji podporovali.
Hudba mně přišla jako její největší odkaz. Obrazy taky, jenže zatímco hodně věcí z toho dvanáctého století se dochovalo v nějak zkreslené podobě, jak se předávaly z ruky do ruky, ty noty zůstaly v původní podobě, to je prostě sto procent ona. Nikdo nemohl nic připsat, protože tomu nikdo nerozuměl, tam nemohl nikdo dopsat notičku, kterou tam ona nedala. Mám doma takový ten soubor písní, který je v té staré notaci, čtyři linky tam jsou, ne pět, jak máme my teď. Myslím, že to je „kvadratická notace“, teď si nejsem stoprocentně jistá, ale jsou tam takové ty kosočtverečky, ta notace je i vizuálně nádherná. Takže to se mně líbilo, že to je dochované stoprocentně a že ty se fakt ponoříš a přeneseš se v čase do toho dvanáctého století.
A potom se mi líbilo, že ona už ve své době byla tak propojená s Bohem, že jela hodně intuitivně. Dneska se říká, že jedeš intuitivně – tehdy oni to brali, že to je Bůh, nic jiného, žádná intuice neexistuje a všechno je od Boha. A ona i porušovala pravidla gregoriánského chorálu, to se mi na ní hrozně líbilo, protože já jsem taky trošku takový rebel a mám ráda, když se pravidla nedodržují striktně, nejsem jimi úplně posedlá. Ona to měla asi stejně už jenom proto, že byla žena. Dělala věci, které tam normálně ženské nedělají – založila svůj vlastní klášter, vydobyla si nějaké postavení. Ani v hudbě neřešila, jak jsou pravidla, ona psala, jak to slyšela, to mě na tom fascinuje. A bylo to ještě mnohem hezčí, než kdyby jela striktně podle pravidel. Kdyby se jimi řídila, tak to je nuda. Bylo by to možná stejné jako ostatní gregoriánské chorály, které jsou krásné, ale ona ho má prostě jiný. Nikdo nepsal jak ona, všichni to dodržovali.
Ty jsi k jejímu dílu přistoupila taky intuitivně. V interpretaci používáš jako východisko její zápis, ale doplňuješ ho o různé hudební nástroje. Můžeš to krátce popsat?
Vlastně už od začátku jsem Hildegardu zpívala se shruti boxem, což je indické harmonium, to už je samo o sobě dost netradiční. Na druhou stranu oni tehdy používali psaltáře nebo různé další strunné nástroje, možná i jednoduché smyčce, anebo si tu harmonii dotvářeli sbory, například sbor žen zpíval nějaké tóny a do toho odpovídala responsoria. Abych to řekla víc lidsky, hovorově, ostatně ani já sama nejsem nějaký hudební vědec: Oni si tu harmonii doplňovali pomocí hlasů nebo jednoduchých základních nástrojů a já jsem popadla shruti box, protože se mi ten nástroj strašně líbil. On hraje základní harmonii a nad tím můžeš nádherně zpívat melodii, což je boží. Jinak se to dá zpívat úplně bez nástrojů a capella, ale mě to baví s těmi nástroji víc.
Držím se notového zápisu, co nejvíc to jde, ale občas tam slyším jiné frázování nebo tam slyším, že tuhle notičku dám jinak. Hrabu trošku do toho notového zápisu a vnáším do toho nějaký svůj rukopis, takže vlastně nezpívám striktně dobově jako třeba některé soubory. Pokud by si někdo chtěl poslechnout skutečně to, jak to znělo ve dvanáctém století, tak bych mu spíš doporučila – poslechni si támhletu skupinu, ti to dělají luxusně dobově, přenese tě to do dvanáctého století, ale pokud chceš slyšet jinou verzi, tak si poslechni, jak to dělám já. Já to prostě dělám taky intuitivně. Zas tak moc se nebojím těch striktních pravidel, která bych měla dodržovat, jedu prostě tak, jak to cítí moje srdce a jak to cítí moje ucho hudební a můj sluch. Jak mě to nejvíc harmonizuje.
A samozřejmě mám nové nástroje. Kromě shruti boxu jsem teď přidala saz, což je turecká loutna a novodobě i cimbál. Mezitím jsem měla různé nástroje, třeba tibetskou mísu nebo citeru, předchůdce cimbálu. Jednou jsme dokonce hráli v Brně na Petrově s didgeridoo a akordeonem, kombo kámošů mi tam hrálo takovou základní kvintu, a s tím je to nádherné teda. Teď už si to dělám všechno sama s těmi melodickými nástroji, s cimbálem a tak, kde si můžu ty tóny udávat. A klavír! S klavírem je to velice nádherné. Moje největší vášeň jsou varhany, jenomže k těm se nedostanu všude, to je něco, co jsem vyzkoušela teprve nedávno, poprvé v roce 2024 ve Vranově na Noci kostelů. Úplně jsem zase zjistila, že jsem musela někdy v minulosti hrát na varhany, je to prostě něco, co znám. Vlastně na všechny nástroje – kromě houslí, na které jsem se učila na zušce – jsem samouk. Prostě to tak mám, já na ně sáhnu a poznávám je rukama a pocitama. Ty varhany jsou totální euforie, ale protože se k nim nedostanu vždycky, musím volit něco, co je dostupné. A teď je tedy na vrcholu cimbál.
Tak mě napadá, když o té hudbě mluvíš s takovým nadšením a je vidět, že opravdu naplňuje tvůj život: Jak se stalo, že jsi vystudovala hudbu, pak jsi nějakou dobu měla angažmá v divadle, pokud si to dobře pamatuju, ale v dnešní době se hudbou neživíš a odešla jsi z hudební Mekky do Boskovic. Jak se to stalo? (Ne že by Boskovice nebyly hudební Mekka!)
Pro mě je to spíš oáza klidu a pokoje než hudby. Já jsem už před konzervatoří zpívala v operním studiu jako děcko, pak během konzervatoře a výšky jsem hostovala jako sólistka v Ostravě, pak jsem šla do Brna do filharmonického sboru k Petru Fialovi, pak jsem šla do opery v Brně do sboru a ještě jsem dělala nějaká solíčka jako koncertíčky a tak.
Jenže já jsem nikdy operu nemilovala jako holky, co vždycky chtěly zpívat Rusalku a mají ambice. Já ne, já jsem měla operní sbor, jako mají děcka kroužky a koníčky. A protože jsem měla talent, tak tam nebylo moc nad čím přemýšlet, co budu dělat. Nebyla jsem sportovní typ, takže jsem nebyla v žádných skautech, nic, prostě rovnou umění. Plus mamka je herečka, my jsme prostě z umělecké rodiny, tak to tak přirozeně vzniklo a já jsem to brala jako zábavu. Neměla jsem ambice typu chci být operní pěvkyně, chci se někam dostat, chci vyhrát soutěže. Vůbec, absolutně. Já jsem takový neambiciózní člověk, který si chce jenom užívat život a dělala jsem to jenom ze zábavy.
V té opeře pak začalo být moc politikaření a moc ambicí, kdo teda bude zpívat sólo a kdo premiéru. Už pak nešlo ani o talent, ale o konexe. Už to ani nebylo o hudbě a o lásce k ní. Všichni byli nafučení, že musí na zkoušku. A já na to: „Pojďte, vždyť máme skvělou režisérku, pojďme zpívat. Děcka, vás to vůbec nebaví, vy si nechcete užívat a hrát? Vždyť je to úplně boží a ta hudba je nádherná.“ Tohle nadšení mi vydrželo tak rok. Navíc jsem ještě měla problémy se žlučníkem, takže když jsem se z pódia plazila s bolestmi, už jsem si říkala, že mi možná i tělo naznačuje, že tady fakt nejsem šťastná. Když nemám ambice být ta operní diva, když ta opera není žánr, který bych úplně milovala. Ale zase ne že bych ji nesnášela, to určitě ne. Hodně jsem si tu éru užila. Bylo skvělé cestovat ve filharmonickém sboru, zpívat se sborem a poznávat různá tělesa a dirigenty. Bylo to úžasné, ale vyčerpávající. Strašně, fakt strašně vyčerpávající. A jakmile se mně z nějaké profese stane řehole, která není zábavou a vášní, tak mě opouští touha tam zůstat. Já musím dělat věci s láskou, vášní, a pořád mě to musí bavit.
Já jsem potom šla úplně pryč, šla jsem kydat hnůj na farmu. Šla jsem si tam po osmi letech studia vyčistit hlavu ke zvířatům. Ale pak jsem se ještě do sboru vrátila, z farmy jsem se přestěhovala do Brna, z Brna jsem se dostala do Lysic a z Lysic do Boskovic, takže jsem udělala takové kolečko. Protože já pocházím ze severu, Český Těšín, Ostrava, Rožnov pod Radhoštěm, tak jsem se dostala sem na jih a pak jsem se trošku vrátila a teď jsem v Boskovicích deset let.
A dobrý? :)
Boží! Neměnila bych ani náhodou, je to tady dokonalé. Deset let, fakt! V roce 2015 jsem se nastěhovala do Boskovic a už jsem se nikdy nechtěla vrátit do opery. Jen jsem věděla, že Hildegarda se ještě v mém životě objeví. Nevěděla jsem kdy, nevěděla jsem jak, ale věděla jsem, že ji úplně nevěším na hřebík. Od té výšky se mě držela, tam náš vztah vznikl, na té výšce jsem se jí začala věnovat, začala ji zpívat. Pak to bylo u ledu, sem tam Noc kostelů, sem tam koncertík, ale hrozně málo. Ale věděla jsem, že ona se ještě vrátí – no a stalo se.
Jako když nechceš odjet z tábora, přestože víš, že doma budeš zase šťastná
A stalo se! Možná v podobě, v jaké sis to nepředstavovala, možná si to nepředstavoval nikdo další, ale za poslední měsíce jsi odzpívala řadu koncertů a další máš před sebou. Do tvého života ale vstoupila nečekaná okolnost. Lékaři ti vloni na podzim diagnostikovali rakovinu slinivky. V jaké fázi onemocnění teď jsi, jak vypadá tvoje léčba? Vím, že jsi teď nově pacientkou centra paliativní péče při Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Jak ta péče tam vypadá?
Je to teď v nejlepší fázi, byť už s tou diagnózou žiju už rok. Byla jsem diagnostikovaná ve čtvrté fázi, ve čtvrtém stadiu rakoviny, už mám metastázy v těle. Vlastně už jsem od začátku paliativní pacientka, chemoterapií se mi snaží prodloužit život, ale vědí, že to je nevyléčitelné. Už na začátku mi řekli, že to vyléčit neumí, že na tuhle konkrétní formu rakoviny slinivky nemají žádné chemo, které by ji zastavilo nadobro, že to jen oddálí. A tím, že mám metastázy, že je to čtvrté stadium, které už je nezvratné, tak tohle vím od začátku a je to furt stejné, nic se nezměnilo. Zatím není cesty zpět.
Z lékařského hlediska je to vlastně jenom otázka času a kvality života, toho posledního, co ti zbývá. A oni taky neví, kolik to je. Řekli mi, že to je v rámci jednotek let, ne desítek, a víme, že ta slinivka bývá hodně rychlá, protože se na ni obvykle přijde hodně pozdě. A to já si myslím, že na tu mou se ještě vlastně přišlo relativně brzo, i když už ty metastázy v plicích mám, ale pořád se na to přišlo relativně brzo, protože normálně pacienti s touhle diagnózou umírají do pár měsíců. No a já už jsem tady rok!, což je úžasné vlastně, a možná, že tady ještě budu nějaký ten roček.
Jak jsem na paliativním oddělení, tak já už nepůjdu na chemoterapii, byť ještě jedno chemo by tam k dispozici měli. Ale já už jsem se rozhodla, že to nedám, protože já už fyzicky nemám sílu. Proč jsem řekla, že to je teď v nejlepší fázi: Ono je to vlastně fakt teď, jsem pod lékama na bolesti, takže je mi relativně dobře, až na to, že nemám moc sílu a musím hodně odpočívat. Musím ležet a šetřit síly na koncerty, abych mohla zpívat. A proto vím, že už nedokážu vydržet to třetí chemo, že už bych to nezvládla fyzicky. Přece jenom je ta chemoterapie strašně vyčerpávající, a protože vím, že by mi neprodloužila život o roky, ale maximálně o měsíce, tak si radši ty měsíce užiju bez bolesti a bez nevolností, v rámci možností. A ještě si zazpívám, než si zase projít tím kolečkem hrozného utrpení u chema.
Jak vlastně vypadá ten okamžik, kdy onkologický pacient přichází do centra paliativní péče?
Lékař ti ukončí léčbu, ukončí ti chemo a pošle tě na paliativní. Opravdu řekne: pro vás tu už nic nemáme a na paliativním s vámi budou řešit bolesti a budou vám pomáhat i psychicky, emočně, budou s vámi řešit, jak to udělat před smrtí, případně kdo se o vás bude starat. Řeší s člověkem hospic, řeší, kde chce člověk být. Jsou hrozně citliví, neuvěřitelně empatičtí, jsou hodní a snaží se člověku opravdu pomoct, aby ty poslední okamžiky života o té nemoci moc nevěděl, aby se dokázal psychicky nehroutit tím, že ho to bolí nebo že je nešťastný. Se mnou tolik práce nemají, já jsem hrozná optimistka. Já jsem tam přišla taková veselá – a oni úplně, že to tam není normální, že jsou lidi hodně smutní, když jdou na paliativní, často už to asi berou jako ortel, to už nade mnou zlomili hůl, už jsem jednou nohou v hrobě a podobně. I kdyby to tak bylo, tak já z toho deprese nemám.
Pro ně je asi nečekané, že se s nimi o tom otevřeně bavím. Já o smrti mluvím od začátku, fakt od začátku, ne až teď. Přechod na paliativní je ten okamžik, kdy ti řeknou, že léčbu ukončují, protože už pro tebe žádnou nemají. U mě to bylo tak napůl – jeden pan doktor řekl tohle, druhý pan doktor řekl tohle, ale ještě něco by se našlo, a já sama jsem se rozhodla, že tu léčbu už nepodstoupím. Právě i po diskuzi na paliativním, to mně pomohlo rozhodnout se. Měla jsem ještě šanci vrátit se k tomu chemu, které by mi ale, jak jsem říkala, pomohlo maximálně tak měsíc, dva. Jenomže ona ta léčba taky trvá nějaký měsíc, dva, než projde všecky ty cykly, takže já jsem si pak řekla: tři měsíce budu v nevolnostech a prodlouží mi to život možná o dva měsíce, protože to taky není jisté. Tak jsem si řekla ne, já si chci prostě zazpívat a už se netrápit tady tím.
Ale paliativní péče je úžasná a já se tam teď vlastně cítím hrozně dobře. Hrozně se mi totiž ulevilo, že už nemusím trpět. A teď řešíme jenom to, abych neměla bolesti, ať můžu zpívat, ať mám sílu a ať se všecko připraví na ten potenciální odchod.
Takže jestli tomu rozumím správně, tak to, co řeší paliativní medicína, je priorita toho pacienta ve zbývajícím čase, který mu je dán, a to, jak ho chce strávit – daleko víc než to, o kolik času mu potenciálně může být prodloužený život. A pokud je pro něj prioritou prodloužení života, tak mu může být v rámci možností umožněna nějaká léčba.
Je to tak. A i třeba alternativní léčba, jo, pokud ten člověk fakt chce. Já taky nějaké alternativy zkouším, bavíme se s panem doktorem a tak, ale přesně – pokud ten člověk chce zkoušet, ať už tedy znovu chemo, nebo nějakou bioléčbu nebo nějakou alternativu, tak tam je mu to rozhodně umožněno. Opravdu jde o to, co ten pacient chce nejvíc, nic mu tam necpou a jenom ho podporují v jakémkoliv rozhodnutí, které udělá.
Kdykoliv s tebou mluvím a kdykoliv tě slyším, tak mně přijde, že jsi neuvěřitelně smířená a otevřená. Není úplně obvyklé, že tu možnost s tebou takhle otevřeně mluvit mám. Myslím si, že to vypovídá o nějaké vnitřní síle. Čím to je? Dokážeš to nějak sama na sobě poznat? Nebo sama o sobě říct?
Já myslím, že to souvisí s mojí vírou, s tím, jak se dívám z duchovního hlediska na svět, na život, i jak vnímám ze své perspektivy smrt. Jak jsem už zmínila, věřím v minulé životy, a s tím samozřejmě souvisí i to, že věřím – za sebe – že jsou budoucí životy. To znamená, že pro mě smrtí nekončí existence, pouze existence v tomhle konkrétním těle a v téhle konkrétní inkarnaci. Odložím ten fyzický kabátek. Který s sebou samozřejmě nese to, že jsem to zrovna já, že mám zrovna takovýhle vzhled, že mám zrovna takovýhle hlas a podobně. Už se nikdy nenaklonuju, to vím, ale zároveň věřím v převtělování. A hrozně mě to uklidňuje, protože vím, že duše bude pokračovat dál, jenom odloží to tělo. V okamžik, kdy ho odložit má.
A to je další věc, která mi pomáhá – třeba s tím spousta lidí nemusí souhlasit, ale to je moje víra, tak já řeknu, jak to mám za sebe – já věřím tomu, že je dané, kdy umřu. A že jsem si to vybrala sama, ještě dřív, než jsem se narodila. Vybrala jsem si i to, že budu mít tuhle zkušenost s rakovinou, se zpěvem, i s tím úmrtím, a že se to stane přesně v tu správnou chvíli, kdy má. I kdyby se to zdálo být moc brzo, že jsem tady ještě mohla být dalších 20 anebo 30 let. Ale já věřím tomu, v té své víře, že ne. Že to je prostě dané a že já sama jsem si to vybrala, jako ta duše před vtělením. A to mně od začátku obrovsky pomáhá být v klidu a smířit se s tím.
Já jsem opravdu od začátku ještě neměla žádný propad z téhle stránky, co se týká mého vlastního úmrtí a odchodu. Samozřejmě jsem měla jiné emoce spojené s rodinou, se zvířaty a s různými věcmi, které jsou samozřejmě doják, ale co se týká toho mého vlastního odchodu, já prostě vím, že se stane přesně, kdy má a kdy dokončím všechno, co jsem v téhle inkarnaci měla tady na světě dokázat, udělat, zažít, prožít a předat.
Takže nezažíváš pocity nějakého bezpráví nebo nespravedlnosti? Že to ještě nemá být, že toho ještě chceš spoustu udělat.
Ne, to já vůbec nemám. Já mám pocit, že to, co je mi umožněno, abych stihla, to stihnu. A pak umřu.
Co je pro tebe obtížné? Teď.
Teď je pro mě nejobtížnější představa, že tady zanechám nějaké lidi. A psa tady nechám, to je hrozně těžké, protože ona je jak moje děcko. Já jsem na zvířata strašně emočně navázaná, pro mě to není jen pes, ale prostě soulmate. Je pro mě hrozně těžká představa, že ji budu muset opustit a zanechat ji samotnou.
A samozřejmě mamka bude trpět, že přijde o dceru. My už jsme v rodině rakovinu měli, tatínek mi umřel na rakovinu, a pak měli jsme ještě další zkušenost s rakovinou. Takže mamka už si zažila dost a teď je nejpravděpodobnější, že to tak dopadne. Ta předchozí zkušenost dopadla dobře, tam bylo vyléčeno, ale tady to tak není. Takže pro mě je vlastně hrozně těžký, že se s tím mamka musí smířit, ale nejvíc jí vlastně pomáhá můj postoj a bere to strašně statečně. Ona přijde o dceru, ale já se jí snažím předat co nejvíc té svojí duchovní víry, aby věděla, že ani tím mým odchodem nic nekončí a že se zase znovu potkáme. A že se poznáme, až se potkáme, že tak, jak teď je moje maminka a v minulém životě mohla být moje dítě, tak třeba v příštím životě to zase nějak bude. A ji to hrozně uklidňuje, že je tam nějaká souvislost.
Když nám umřel táta na leukémii, já jsem byla hrozně malinká, byly mně čtyři roky. I tak ale po něm zbyla spousta fotek a audionahrávek. Takže i když si jako malé děcko vlastně tátu nepamatuju, nemám žádnou živou vzpomínku na něj, díky těm fotkám a audiu mám na něj obrovské množství vzpomínek. Nějakým způsobem si ho pamatuju. Maminka nám takhle pomohla si tu vzpomínku zachovat. A já teď dělám totéž pro svoje blízké, že jim co nejvíc vzkazů nahrávám na videa, na audia, co nejvíce se o tom bavíme, povídáme si o tom potom, co bych si třeba přála, co jim tu zanechám na útěchu.
Takže nejtěžší je pro mě asi ta představa rozloučení ve smyslu už se neuvidíme. Já věřím tomu, že mrtvým je dobře. Nejtěžší to mají pozůstalí. Pro mě je těžký, když se naladím na to, co oni budou prožívat. Já vím, že se dostanu do nádherné božské jednoty, v tohle já věřím, to je moje víra, která souvisí s mým přesvědčením o nesmrtelnosti duše. V okamžiku, kdy já umřu, já trpět nebudu, ale oni ano. A to je nejtěžší – přijmout utrpení těch nejbližších. Kdyby mi teď umřel někdo z nejbližších, taky budu brečet. Neřeknu si, že je v jednotě, hurá!, ale taky budu brečet a budu smutná. Umím se na to trošku podívat jejich očima, ale snažím se jim zanechat návod, aby nebrečeli moc dlouho, aby se dokázali i zasmát. Protože já jsem takový vtipálek a mám ráda různá srandovní témata, tak tady chci zanechat co nejvíc videí, která když si někdo pustí a já tam budu mluvit a třeba už budu mrtvá, tak je to potěší a utěší. A toto i mně pomáhá v těch těžkých chvílích.
Já sice věřím tomu, že se převtělujeme a že duše je nesmrtelná, ale současně nevím, co bude potom. Nevím! Tak občas jdu a dívám se na západ slunce a říkám si: sakryš, to je tak pěkný, doprčic, doufám, že to zas někde bude takhle pěkný. A říkám si, že já už to neuvidím – ale pak si říkám, že když jsem se vtělila tady na zemi, taky jsem nevěděla, co mě tady hezkého čeká a taky toho spousta hezkého byla. Tak já se nechám překvapit. A tak se uklidňuju, když mě občas zachvátí taková ta nostalgie, že se mně ještě nechce. Jasně, že se mně nechce umřít. To není tak, že když mám nějakou víru, tak se hrozně těším do hrobu, to ne.
Ale zároveň se uklidňuju tím, že tak, jako jsem zažívala v životě spoustu nádherných okamžiků tady, tak nevěřím tomu, že je nějaké nebe a peklo po smrti. My si ho tvoříme tady na zemi, v tom poznatelném světě, hmotném světě, tady prožíváme peklo nebo ráj – a já jsem celý život prožívala spíš ten ráj. A věřím, že jestli se pak ta moje duše někam převtělí, tak si pamatuje ty zkušenosti a pamatuje si to, co zažila, pamatuje si ty krásné věci. A bude se to jenom stupňovat do dalších levelů, nepůjde to někam do hroznýho utrpení, kde bych se měla někde v temnotě smažit v kotli.
Takže tím se vždycky uklidňuju, když mě někdy zachvátí… ani ne tak smutek, jako spíš dojetí z té krásy, kterou opouštíš. Jako když nechceš odjet z tábora, víš, jak jsi malé děcko a nechce se ti domů, přestože víš, že tam zase budeš šťastná. To mám samozřejmě taky, tyhle stavy, nehraju si na nějakou absolutně zen stoickou buddhistickou osobu, to ne, to určitě ne. Miluju ten život, tuhle chatu… Už mám domluvené, že Ondra tady na chatě rozpráší kus mého popela a tím tady trošku zůstane ta moje hmotička, někde v křoví u ohýnku. U čaje.
Udělat si inventuru. I ve věcech je otisk člověka
Ty se připravuješ na svůj odchod nejen tím, že mluvíš s lidmi kolem sebe – i když to teď tvoří velkou část tvojí aktivity – ale i velmi poctivě přistupuješ ke svým věcem, ke svému majetku a ke svému odkazu. Myslím, že to může být docela inspirativní. Častokrát si lidé přejí nevědět, kdy přijde jejich konec, je to taková rozšířená touha, zejména mezi mladšími lidmi. Já sama jsem toho dřív byla zastáncem, ale teď vidím na tvém příkladu, že když má člověk před sebou tu vidinu konce, tak se na něj může velmi dobře připravit. Jak se připravuješ na odchod po téhle praktické stránce?
Já jsem hromadič, jsem sběratel a opravdu mám spoustu věcí. Jako čajař mám spoustu čajové keramiky, jako hudebník spoustu nástrojů, jsem požitkář, mám spoustu věciček, které mám ráda, které mně dělají v životě komfort. Nejsem minimalista. Jsem člověk, který se velice rád obklopuje hezkými věcmi, plus jsem i takový rukodělec, kreativec, takže mám doma různě po zdech pověšené své vlastní výtvory a po poličkách věci, co jsem kdy nahrabala někde v lese a udělala z nich umělecké předměty. Plus jsem i sběratel obrazů, takže mám i spoustu obrazů.
Ještě to není úplně dotažené do konce, že bych měla na věcech cedulky, ale opravdu mám seznam, co komu půjde a co si kdo vezme. Mě to strašně uklidňuje, protože já to nemám tak, že se o ty věci nechci starat. „Odvezte to na skládku, zahoďte to.“ Ne, mně dělá úplně největší radost představa, že si lidi rádi vezmou něco na památku a budou to mít u sebe doma, budou rádi, že zrovna ode mě mají třeba hrníček nebo obrázek nebo cokoliv. Že jim mě to bude připomínat a ta věc půjde dál. A hlavně že mám čas tohle udělat, protože jsem se vždycky nejvíc bála toho, že umřu rychle.
Já jsem právě člověk, který má rád pomalé, poklidné tempo, kdy je čas si to nachystat, říct: chceš zdědit tady ten klavír? Jedna moje neteř se třeba učí na cimbál, takže tam už vím, že zdědí cimbálek, že si ho vezmou domů. I maminka si řekne, já bych po tobě chtěla tady tohle mít, i kamarádi si říkají, a mně to dělá hrozně dobře, že ty moje věci budou mít svého nového majitele. Stejně jako ta moje zvířátka, o která se musím postarat, musím jim najít rodiny. Teď se mi vlastně podařilo najít pejskovi rodinu, to bylo moje nejsmutnější téma, to rozloučení s pejskem, a našla jsem úžasné místo, kde ona by mohla beze mě být, kde by jí bylo krásně a já bych umírala s klidem v duši, že je to zařízeno, že je o to postaráno.
Člověk si třeba řekne, že jsou to jenom věci, život je důležitější, ale pro mě je ta praktická stránka důležitá, i v těch věcech je otisk člověka. Mně teď nedávno umřel kamarád a taky od něj mám doma pár věcí, co mi daroval, co vyrobil, a to je tak hezké. Vždycky si na něho tak vzpomenu a řeknu si: on na to sahal a on mi to dal a je to na památku – a vlastně mě to nerozesmutní. Někoho možná ano, když má příliš mnoho vzpomínek a spíš je chce vytěsnit, ale já mám kolem sebe spíš lidi opačného ražení, kteří chtějí kolem sebe ty vzpomínky mít.
Takže já si opravdu dělám seznam, co kdo převezme, co si kdo vezme, co chci komu dát. A taky toho, na čem mi nezáleží, co chci spálit, vyhodit, co třeba ani nechci, aby někdo našel – staré deníky nebo nějaké nahrávky, videa. Prostě mám šanci udělat si pořádek ve svých věcech a je to obrovsky očistné. To, co jsem vlastně celý život neuměla, jak jsem ten hromadič, tak teď mě to motivuje to umět.
Taková inventura.
Přesně! Udělat si inventuru, a zároveň do ní zapojit ty ostatní lidi. Je to pro mě obrovská terapie. Dělám to teď aktivně každý den. Připravuju třeba i správu Facebooku, správu mých projektů, i těch hudebních věcí, co nejvíc toho nahrát, nechat i hudební odkaz. Hlavně se ale postarat o ty materiální věci, aby nezůstaly. Znám takové ty smutné příběhy, že se vyklízí pozůstalosti a rozebírají si to cizí lidi, protože už nejsou přátelé těch starých babiček nebo potomci, kteří by si to vzali. A já jsem vždycky byla ten, kdo tam šel a vzal to, aby se ty věci nevyhodily.
A teď je pošleš dál.
A teď je pošlu dál!
Jak velkou roli v tvém životě teď hrají přátelé a rodina?
Úplně největší. Rakovina fakt spojuje – to je takový hashtag, který mám od začátku, že rakovina spojuje. Ono je fakt neuvěřitelné, kolik lidí se v mém okruhu aktivizovalo a podporuje mě. Nejenom přátelé, ale i úplně noví lidé. Třeba na onko jsem ležela s holčinou, která se teď stala jednou z mých nejbližších kamarádek. Podporujeme se navzájem, ona mi neuvěřitelně pomáhá. Prostě nastávají úplně nečekané situace. Zažívám takové revivaly se spoustou přátel z minulosti. Přišlo mně, že to byla motivace znovu navázat tam, kde jsme skončili. Jsou to taková ta přátelství, u kterých víš, že i když se s tím člověkem deset let nevidíš, tak navážete, jak kdybyste se naposledy viděli včera.
No a rodina se obrovsky semkla. V naší rodině už je to třetí zkušenost s rakovinou, takže je to něco, co nás hrozně spojilo, semklo, nějakým způsobem sblížilo. A zároveň se o tom bavíme úplně otevřeně. Nic na sebe nehrajeme. „Teď se k tobě budu chovat hezčeji, než jsem se celý život chovala.“ Ne. Není to falešné, je to pravdivé.
A lidi kolem mi strašně pomáhají. Já se nestačím ani divit. Říct o rakovině, že je to nejlepší období mýho života – nevím, jestli je to černý humor nebo cynismus nebo co to vlastně je, ale je to tak.
Ještě mám koncert, ještě umírat nebudeme
K obnoveným přátelstvím by se v podstatě dala řadit i ta Hildegarda, se kterou jste se teď po nějaké době znovu setkaly. Jak je ti hudba Hildegardy momentálně oporou v duchovní rovině tvého onemocnění? Jaké spolu máte zveřejnitelné prožitky? A jaké spolu máte plány?
Hildegarda! To byla opravdu první odpověď na otázku, co chci ještě dělat po zbytek svého života, pokud mi zbývá rok, dva. Hildegarda, okamžitě. Já už nechci nic jiného, já chci tohle. A pít čaj a užívat si život a být se svými přáteli, zvířaty a tak. A Hildegarda mě obrovsky harmonizuje. Tohle jsem ve zpěvu cítila vždycky, ten pocit, že vstoupím do nějakého kanálu, ve kterém je božská energie. Protože v hudbě to je prostě dané, tam je to zakódované, někam tě přenese, je to neuvěřitelná síla. Já mám kolikrát pocit, že to ani nezpívám já, že jenom propůjčuju tělo a děje se to samo. Někdy se dostanu do takového až transu nebo modlitby, nebo já to ani nedokážu vyjádřit, ale je to opravdu něco silného mezi nebem a zemí. Což mě právě hrozně uklidňuje, kór když se mám dostat do té polohy, že opustím tělo a dostanu se mezi nebe a zemi, do beztělí, do nějakého duševně božského bytí.
Takže zpěv chorálů Hildegardy je vlastně taková duchovní příprava na odchod.
Protože to jsou modlitby, a byť jsou v latině, tak já ty texty překládám, abych i posluchačům přiblížila, o čem se tam zpívá. Je to úplně nádherné a dělá mně to hrozně dobře. Je to taková příprava, jako se dává poslední pomazání a chodí se ke zpovědi, jako se lidi zpovídají ze svých hříchů a potřebují si to narovnat, tak tohle poskytuje i Hildegarda a je to pocit naprostého blaha. Ten pocit, že jsem v božské lásce, v bezpečí, že není čeho se bát, u téhle hudby ještě zesiluje. Myslím si, že to cítí i ostatní.
A plány jsou dělat tohle do poslední chvíle, dokud mi to dovolí zdravotní stav. Zpívat. Zatím to tak je, což je zázrak. Já jsem za poslední rok fakt zazpívala víc koncertů než za posledních deset let. Je to neuvěřitelné, síla furt je. Někdy si z toho dělám trochu legraci, to je takový můj styl komunikace, že říkám rakovině: „Ještě máme koncert, ještě umírat nebudeme. Ještě počkej, tady máme termín. Ještě máme tady koncertík.“ Vlastně mě motivuje se toho dožít a jak tam pořád mám další termíny, tak je to ještě dobré, ještě to dám, ještě to dáme. Než jsem přišla do fáze, kdy jsme jakž takž podchytili bolesti, tak třeba poslední koncert byl na hraně. Říkala jsem si, jestli to dám, nebo ne. A dala jsem to! Měla jsem strašnou radost. Když jsem dala tohle, zvládnu to i příště – takhle se motivuju.
A příště bude kdy?
Příště bude teď v sobotu v Kutné hoře. Vedle chrámu Svaté Barbory je kaple Božího těla, nádherná, úžasná, s božskou akustikou. Hrozně se tam těším. A tak mně to dodává energii, úplně mě to dopuje, že tam jedu, že tam budu a že to tělo se mnou spolupracuje. Jsem nadšená, že to tělo, místo aby mi házelo klacky pod nohy a říkalo: just tě uvrhnu tady na lůžko a nemůžeš odjet, tak naopak spolupracuje a pustí mě tam, protože to dělám s takovou láskou. Vlastně je to opak toho, co jsem zmiňovala u té opery. Tam už to nebylo, tam už jsem nebyla šťastná, tam mě to tělo vypudilo nemocemi pryč. A tady naopak, i když jsem nemocná, mně pořád umožňuje jet a zpívat.
Ale samozřejmě mi pomáhají přátelé, jedou tam se mnou, já bych to sama neuřídila, takže mám podpůrný tým. A ten mi se vším pomáhá, abych se fyzicky co nejméně se zatěžovala. Protože když se hodně hýbu, když je toho pohybu moc, tak samozřejmě cítím, že síly nejsou. Ale i tak mi to za to stojí. I ten poslední koncert v malé kapli, kde byla kapacita tak dvacet lidí, mi stál za to. Zpívat malý komorní koncertík, stejně jako koncert ve velké kapli s kapacitou určitě přes sto lidí. A doufám, že přijdou! Tam se tedy snaží přijet všichni, takže ta Kutná Hora je takový zenit. Je to nádherné, silové duchovní místo, celá Kutná Hora má obrovskou auru. Já jsem to nevěděla, byla jsem se tam poprvé podívat, než se to domluvilo. Jednak tolik kostelů v celém městě, jednak tahle konkrétní kaple, tam se tak těším.
Hrozně mě to nabíjí. Jak jsem říkala na začátku, co tady ještě mám stihnout, se stihne. Asi ještě chtějí nahoře, abych to stihla, tak mně to tady někdo umožňuje. Jsem ráda a mám pocit, že mě ta hudba i trochu léčí.
Tak moc přeju, ať se vydaří koncert v Kutné Hoře i další koncerty, které plánuješ. Mám ještě úplně poslední otázku. Když přijde ta chvíle, kdy budeš odcházet, chtěla bys umřít doma?
Ano. Já bych chtěla umřít doma se svým psem a klidně i s maminkou. Maminka mě na svět přivedla, tak mě z něho zas může svést. Aby tam byla ona, a kdyby tam chtěl být i někdo jiný… tak pokud já budu zrovna ve stavu, kdy jsem schopná ještě ty lidi vnímat, tak určitě. Prostě párty. Budeme všichni kecat, pít čaj, potichu si povídat – a já si tam usnu a už se neprobudím.
