Michaela Pál: Vzpomínky do nebe… Za Zdeňkem Jindrou

Krátce po svých šedesátých pátých narozeninách odešel 8. července do hudebního nebe bývalý ředitel boskovické Základní umělecké školy Zdeněk Jindra. Vzpomínkový text pro Ohlasy napsala pedagožka ZUŠ Michaela Pál, která zároveň požádala o pár vzpomínkových slov i své další kolegy.

foto: Josef Žemla

Zdeněk Jindra hned po studiích na konzervatoři a krátké pedagogické praxi na rodné Vysočině nastoupil ve svých čtyřiadvaceti letech coby ředitel tehdy ještě Lidové školy umění ve Svitávce.

Jelikož jeho strýc, farář František Jindra, byl děkanem boskovické farnosti, působil Zdeněk Jindra ve svých začátcích jako vedoucí smíšeného chrámového sboru, který zpíval při různých náboženských slavnostech. Tento sbor doprovázel malý orchestr složený z kolegů a kamarádů muzikantů pana Jindry.

V roce 1991 po řádně vykonaném konkurzu nastoupil do ředitelské funkce v Boskovicích a působil v ní do roku 2013. Poté s krátkou pauzou až do současnosti na škole pokračoval coby pedagog hry na klarinet, saxofon, hoboj a zobcovou flétnu. Vedl nejen školní dechový orchestr, ale také Boskovickou kapelu.

Stojí za ním nespočet vychovaných muzikantů, jak těch, kteří se věnují hudbě dál jako profesionální hráči či pedagogové, tak těch, kterým uměl v srdci zapálit nadšení pro hudbu a kteří se hudbě věnují v různých amatérských uskupeních.

Pro nás pedagogy, kteří jsme měli tu čest vyučovat v době jeho ředitelského působení, zůstane navždy Panem ředitelem. Byl to člověk, který byl velmi skromný, který miloval svoji rodinu a svoji práci; člověk, za kterým mohl kdokoli z nás přijít s jakoukoli „bolístkou“ a byl vyslyšen; člověk, který si nás jako pedagogů velmi vážil a dokázal se za nás také vždy postavit.

Dovolili jsme si oslovit současné a bývalé kolegy, kamarády, žáky s prosbou o vzpomínku na něj. Některé z nich citujeme, aby i ti, kteří ho znali třeba „jen“ jako dirigenta dechovky, poznali, jaký to byl člověk.

Se Zdeňkem Jindrou jsem se poprvé setkal před mnoha lety na jedné z přehlídek dechových hudeb, kde jsem hrál coby tehdejší člen opatovické školní dechovky. On tam dirigoval boskovickou dechovku a zaujal mě takovým zvláštním džentlmenským vystupováním a přístupem. Půjčovali jsme tenkrát boskovickým bicí soupravu, a když dohráli a já se chystal na naše vystoupení, přišel za mnou a řekl: „Děkujeme za půjčení, ať se daří. Jak dlouho hraješ?“ „Asi tři roky, ale už asi nebudu,“ odpověděl jsem. „Neblázni, nebuď hlópé a bubnuj!“ Poslechl jsem ho…

Uběhla spousta let a já se jsem se stal ředitelem ZUŠ Boskovice. Zrovna probíhal covid a situace byla velmi složitá. Překvapilo mě, že Zdeněk už na zušce nevyučuje, a jakmile to situace dovolila, nabídnul jsem mu spolupráci, kterou od září 2021 přijal. Spolu s kolegou Zdeňkem Bušinou vedl dechový orchestr a věnoval se výuce žáků ve hře na klarinet. Bohužel naše spolupráce netrvala dlouho. 8. července nás všechny zastihla smutná zpráva, že Zdeněk již není. V mé vzpomínce zůstane vždy jako skvělý muzikant, pedagog a profesionál, který vykonal velkou službu pro rozvoj hudebního vzdělávání nejen v Boskovicích, a také jako člověk, který neodmítnul pomoc, pokud byl o ni požádán. Děkuji za vše Zdeňku!

(Petr Prosser, současný ředitel ZUŠ Boskovice)

Se Zdeňkem Jindrou jsem se znala od jeho nástupu do funkce ředitele LŠU ve Svitávce. Bylo mu tehdy 27 let a byl nejmladším ředitelem nejen na okrese Blansko. Já jsem tehdy učila na LŠU v Blansku. Všichni společně jsme se potkávali na různých okresních schůzích a seminářích. Se zájmem jsme sledovali, jak si Zdeněk počíná, fandili jsme mu a pomáhali mu. Byl velice přátelský a skromný, nebál se o pomoc požádat. V roce 1990 jsem k němu nastoupila jako učitelka akordeonu a byla jsem mile překvapená pohodou a přátelskou atmosférou, která na ZUŠ ve Svitávce vládla. Když po dvou letech nastoupil jako ředitel ZUŠ v Boskovicích, byla Svitávka připojená jako pobočka. Já jsem přestoupila do Boskovic. Po celou dobu jeho působení jsem měla možnost sledovat, jak se jako ředitel zdokonaloval a vypracovával, ale pořád zůstával skromným kamarádem, který se snažil, aby se všem na jeho škole líbilo a dařilo. Byl však také vynikajícím pedagogem, spousta jeho žáků pokračovala ve studiu na konzervatoři a jsou z nich také výborní učitelé nebo profesionální hudebníci, tak jak byli svým učitelem odmalička vedeni. Je třeba zmínit i přední místa jeho žáků v soutěžích ZUŠ. Všichni vzpomínáme na krásnou atmosféru, která pod jeho vedením na škole panovala. Jeho odchod je pro nás velice bolestnou ztrátou. Jsme všichni rádi, že jsme kus života mohli prožít vedle něj a nikdy na něj nezapomeneme.

(Jana Vybíhalová, učitelka hry na akordeon)

Zdeněk Jindra byl mým druhým ředitelem na stejné škole, a tak mám možnost porovnávat. Především dával podřízeným prostor k uplatňování jejich nápadů a odborných zkušeností bez tlaků a emocí a tím je velmi motivoval. Neměl potřebu prosazovat jen svůj názor, dával prostor volné komunikaci. Tak využíval neformální zpětnou vazbu pro vlastní styl řízení. Byl empatický, a to se cení. Je mi moc líto, že odešel.

(Eva Holoušová, bývalá učitelka výtvarného oboru)

Jak popsat pár slovy pana Jindru, který odešel… Myslím, že hledal to lepší v nás lidech – věděl o našich chybách, ale dokázal povzbudit, pomoci a podpořil nás. I při pozdravu ve škole – viděla jsem jeho úsměv, vstřícnost. Nerad říkal lidem věci, které byly nepříjemné. Bylo to pro něj stresující. Nerad chodil do konfliktu. Ale pokud to byla věc morální, řešil to. Pracoval na svém charakteru. Čestnost, pracovitost, snaha naučit žáky co nejvíc; jako ředitel ustál funkci – neměl vystupňované ego, ale zůstal v řadách učitelů, aby se každému mohl podívat do očí.

(Helena Kocůrková, učitelka hry na housle)

Pan ředitel s velkým „P“. Čestný, spravedlivý, poslední z ředitelů s velkým srdcem, respektem k druhým. Dával všem prostor k tvoření a s velkou láskou k hudbě. Naučil mě strašně moc i z lidské stránky…

(Kateřina Prudíková, bývalá učitelka tanečního oboru)

Pan Jindra mě hudebně vychoval, připravil na konzervatoř a potom přijal i do zaměstnání. Tak za to jsem mu vděčný a s úctou na to vzpomínám.

(Jiří Slavíček, učitel hry na klarinet)

Jelikož bychom mohli v takových a podobných vzpomínkách neustále pokračovat, rádi bychom použili na závěr vzpomínku jeho posledního žáka, kterého připravil a vyslal do hudebního profesionálního světa:

Zdeněk byl mým učitelem klarinetu celých 12 let. Po tuto dobu jsme se potkávali každý týden školního roku nejméně jednou, a tak si myslím, že jsme se znali velmi dobře. Je pro mě teď velmi těžké vzpomínat na konkrétní okamžiky. Do mojí paměti se každopádně zapsal jako vynikající učitel a taktéž ředitel. Obě tyto role zvládal samozřejmě jak po stránce odborné, tak především po té lidské, čehož si já osobně cením nejvíc. Dnes se můžu bavit a živit hudbou právě díky Tobě, Zdeňku. Za to Ti patří velký dík a má úcta. Měj se tam nahoře dobře a občas si zahraj, snad tam jsou lepší plátky než tady.

(žák Tomáš Mosler)

Ve všech vzpomínkách a zprávách z posledních pár dnů zaznívá především několik společných jmenovatelů: lidskost, slušnost, pohoda, humor, láska k práci i dobré vztahy. A to vypovídá dost o jednom člověku. Děkujeme!

další názory a komentáře