Mezi Benešovem a Kořencem se zdvíhá třetí nejvyšší kopec Drahanské vrchoviny Paprč (721 m). Na některých starších mapách býval označovaný jako Babáč, šlo však nejspíš o omyl některého z kartografů, v kraji totiž takové jméno nikdo neznal. V příslušném listu druhého vojenského mapování z poloviny 19. století je kopec označen jako Papczina B(erg). Nejspíš se jedná o zkomoleninu tradičního názvu, vyřčeného v místním nářečí. Chyba se tradovala i v meziválečných československých speciálkách, které vycházely z předloh vídeňského vojenského zeměpisného ústavu.
Za mého dětství v 80. letech se v zimě z Boskovic jezdívalo závějemi autobusem na Kořenec, odkud bylo možné sjet na lyžích po úbočí Paprče k Pavlovu a pak pokračovat ke Skalkám (735 m), nejvyššímu bodu Drahanské vrchoviny. Na autobus domů čekávali lyžaři ve Žďárné či na Suchém, hojně využívajíc tamějších pohostinství. Sníh tehdy ještě bývával po delší čas a stopu na něm běžkaři mohli vyšlapat i v lese. Jen bylo třeba to stihnout dřív, než „lesáci" prohrnuli hlavní cesty kvůli těžbě dřeva. Poslední podobné pořádné zimy, kdy sníh ležel v lesích do března a kolem silnic ho byly hory, proběhly na Drahanské vrchovině v 90. letech. Dnes „lufťáci" přijíždějí o zimních víkendech na Kořenec většinou vlastními auty, a pokud vůbec nějaký sníh je, dá se jezdit tak leda na sněžným skútrem protažených stopách dokolečka po trávnících kořenecké chlouby – golfového hřiště. To vzniklo na někdejším pastvisku, jehož půvab ještě před reálněsocialistickým odvodněním zachytil na jednom ze svých obrazů zdejší malíř František Řehořek (1890–1982). V těch časech byl ještě Paprč pokryt hustým lesem, z prosluněných bílých plání Kořeneckého pastviska sjel člověk do temna dosud nedospělých smrkových tyčovin, kterými jen sem tam pronikaly zářivé paprsky a vytvářely v nich podivuhodnou hru světel a stínů. Z někdejších starých jedlobučin zůstávalo pouze pár mohutných stromů, třeba v okolí Komárkových skal.
V doslovu Pověsti z Drahanské vysočiny v knize Zvonová studna (1964) napsali Eva Kilianová a Oldřich Sirovátka toto:
Vystoupíme-li z ploché a jasné roviny Malé Hané, třeba od Šebetova nahoru přes hřbety a les na Kořenec, ocitneme se najednou v odlišném, chladnějším a posmutnělém světě. Z „dědin", jak se tu říká, jsme se dostali na „hore". Před námi se zvedá nejvyšší kopec této vrchoviny Paprč (správně nejvyšší kopec této části vrchoviny – pozn. aut.) a za ním se táhnou dál kopce a stráně a pastviny a lesy. Kraj bez železnic žil v minulém století a ještě dlouho ve století našem odloučeně, osaměle a uzavřeně sám v sobě. Novoty sem vnikaly později, všecko staré se uchovávalo déle a úporněji…
Tradiční zemědělský život s přástkami a dračkami a dlouhými zimními večery nabízel dost chvil k besedám; a ještě víc domácí práce u řemesla dávala po celý rok mnoho příležitosti k tomu, aby znovu a znovu ožívaly dávné příběhy a aby se zvědavě naslouchalo novým. To všecko způsobilo, že pověsti – a lidové vyprávění vůbec – se na Drahanské vysočině uchovaly pevně a bohatě jako málokde jinde na Moravě. Každá vesnice tu má řadu svých pověstí a mnohé z nich jsou docela místní, ať už máme na mysli původ nebo podobu. Jeden příklad: Na Kořenci – je to neveliká vesnice – našli sběratelé přes půl stovky různých pověstí…
Mnoho se změnil Paprč v posledních letech. Obkroužila ho široká lesní svážnice, po které odvezli dřevo jeho lesů, masivně napadených kůrovcem. Nepěkné holiny jsou dnes i kolem jedné ze zdrojnic Bělé, vytékající z Pavlovských mokřadů a razící si cestu kolem Paprče na jeho severovýchodních svazích. Průmyslová těžba dřeva zničila i lokality vzácných rostlin – jednokvítku velekvětého či nenápadné drobné orchideje korálice trojklanné. Ty zde objevili dobrovolní ochránci přírody z ČSOP Hořepník a zdokumentovali v knize Ohrožené rostliny střední Moravy (Josef Komárek a kol., 2017).
Paprč vlastně vůbec příliš nevyčnívá nad planiny Drahanské vrchoviny. Výraznější je pouze od větrných elektráren nad Brodkem u Konice, ze hřbetu Babylonu, když se na něj díváte právě přes údolí horní Bělé. Brodek byl spolu s nedalekým Skřípovem součástí německého jazykového ostrova, sahajícího ze Sudet až hluboko do nitra Moravy. Vzpomínám si na vyprávění pana Minxe ze sousedního domu v Boskovicích, který nezapomněl, jak chodívali v pohnutém roce 1938 z Kořence do Brodku do měšťanky. Tu tam československé úřady nechaly vybudovat záměrně, aby aspoň trochu narušily německou soudržnost. Děti německých sedláků se tenkrát posmívaly českým školákům. Volali na ně, že jsou „čeští psi". Po odstoupení pohraničí už mládež z Kořence do Brodku do školy nechodila, musela mnohem dál, až dolů na Malou Hanou, do Knínic.
Vraťme se raději zpátky k Paprči a jeho přírodě. Kořeňačka tělem i duší a propagátorka lidových tradic Božena Veselá (1900–1992) popsala svůj kraj v horáckém nářečí. Božka Veselá, jak jí na Kořenci říkali, byla doslova pokladnicí lidové kultury a strážkyní odkazu předků. Za války, když se na Kořenci skrýval pod falešným jménem budoucí známý levicový intelektuál a vydavatel římských exilových Listů Jiří Pelikán, organizovala spolu s ním pásma hudby, zpěvu a poezie. Ve vesnici se tenkrát hrály i zakázané divadelní hry, protektorátním úřadům byl pochopitelně nahlášen název těch povolených. Brzy jí ovšem zeslábl zrak, nemohla proto psát. Její bratr, odborný učitel Vladimír Veselý, převedl vyprávění do srozumitelné češtiny, přičemž dovedl zachovat půvab hovorových vazeb. Vyšlo pod názvem Celý rok (1989).
Povídání o Paprči a kraji kolem však zakončím citací staršího záznamu pracovníků brněnského Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV (slova Boženy Veselé zapsal Oldřich Sirovátka), lepší vyjádření malebnosti Drahanské vrchoviny, kterou i já považuji za svůj rodný kraj, jsem totiž dosud nikde nenalezl.
Náš kraj na vršičko drahanskéch kopcu je chodé. Kamenice (hromady kamení vysbíraných z polí – pozn. aut.) v prostřetko kamenitéch políček, meze z mateřidóškó a hnizóčkó travó, vo keri se pře žati vokločó článke, kamenity ceste, mračna div že nezaháknó vo jedle a boke na Paprčo, věčné větr – to je náš kraj. Pro dědiňáke drsné, pro nás měkóčké, he deš nám na polo, pod motekó a kosó ščerchá kamení, he deš nám větr pořáť chlópe vlase…
