V určitém věku se člověk musí smířit s tím, že z jeho života začnou lidé nenávratně odcházet. Je to bolestivé, ale nezbývá nic jiného, než se s tím smířit a oživit je alespoň ve vzpomínkách. V posledních měsících odešly dvě úžasné ženy, se kterými jsem měla tu čest se potkávat a učit se od nich. A protože vím, že nechybí jen mně a že je třeba připomínat si lidi, kteří prosvětlovali naše město, patřili k němu, tvořili jeho atmosféru, píši tyto řádky.
Jak ale vzpomínat na člověka, který vám byl blízký, a vyhnout se velkým a patetickým slovům? Zvlášť když víte, že on sám by o ně nestál, že by mu byla spíš k smíchu… Pokusím se tomuto úskalí vyhnout tím, že budu psát jen o svých osobních zkušenostech a zážitcích.
Alička. Tímhle jménem ji označovalo několik generací studentů boskovického gymnázia a není mnoho učitelů, kterým žáci přidělili tak laskavé jméno. Drobná bytůstka sršící energií, humorem a pronikavým úsudkem, která se nikdy nenechala omezovat svým nemocným tělem a hnala sebe i druhé k hlubokému uvažování nad literaturou, k hledání nových významů slov, ke hře s textem. Měla úžasný dar vypíchnout to podstatné a obléct to do pojmů, které mě jako mladou dívku fascinovaly a přivedly do hlubin krásné literatury, inspirovaly k vlastnímu literárnímu vyjádření a tím vlastně předurčily mou životní cestu. Ve chvíli, kdy jsem netušila kam dál, mi jedinou větou ukázala směr. A to jsem tehdy byla jen řadová studentka spolupracující s Kaňkou, specifickým recitačním a divadelním souborem na Gymnáziu v Boskovicích. Co by teprve vyprávěli „Kaňkaři“ o tom, co všechno s ní zažili a kam se díky ní posunuli! Patřila k lidem, kteří mě už tehdy brali jako sobě rovného partnera v diskuzi, k lidem, se kterými prostě nechcete ztratit kontakt. Proto jsem ji v posledních letech chodívala občas navštívit a na několik hodin se tak ztratila v debatách nejen o škole, literatuře a umění, ale i otázkách filozofických. Byly to vzácné chvíle a jsem za ně hluboce vděčná. Paní profesorka Alice Mezerová nás opustila na sklonku léta 2022 a určitě nejsem sama, kdo vnímá to prázdné místo, které po ní zbylo. Právě v těchto dnech by oslavila 90. narozeniny.
Důvodem této smutné bilance a mého vzpomínání je především nedávný odchod paní Daniely Meluzínové, se kterou jsem měla společného mnohem víc než jen křestní jméno. Patřila k mnoha „tetám“, které pracovaly s mojí maminkou v nemocnici, potkávaly jsme se od mého dětství, a tak jako ona sledovala zpovzdálí moji životní cestu, tak i já jsem ji vnímala v různých životních etapách jako téměř stále se usmívající, temperamentní a laskavou ženu. Navzdory všem ranám osudu. Jednou z mých velmi intenzivních vzpomínek je její vášnivé tango na oslavě narozenin mojí mámy – a to byla ona, žena, která s vášní a naplno dělala ve svém životě všechno. Ať cvičila jazzgymnastiku, jógu, tai-chi, hrála ochotnické divadlo, organizovala akce pro seniory, meditace s Danielou Fischerovou, cvičení doktora Petra Kolíska nebo tance univerzálního míru. Ta její dychtivost poznávat nové věci, dát jim celé srdce! Její obzor byl neskutečně široký a vydávala se směry, které možná mnoho lidí označí za „alternativní“, ale ona se jimi cítila inspirovaná a bohatá. A stejně jsem se cítila i já, když jsem si s ní mohla o jejích objevech povídat. Hned druhý den po jejím odchodu se na Novém Zélandě, kde žije náš společný přítel, tančily tance na její památku. Je krásné žít tak naplněný a bohatý život. Daniela je pro mě nesmírně inspirativní. Hluboce se skláním před tím, s jakou nadějí, noblesou a elegancí vzdorovala několik posledních let těžké nemoci. S nádherným úsměvem, který byl pro ni tak typický.
Když byla před lety v boskovickém evangelickém kostele beseda s Jiřinou Šiklovou, debatovala s ní Daniela o potřebě vytvářet v dnešní negativní společnosti takzvané buňky pozitivní deviace. Aby nás, pozitivních deviantů, přibývalo a šířili jsme kolem sebe radost, ne naštvání.
Jsme tady, Danielo, Tvoje „buňka“, nějaký čas budeme určitě smutní, ale slibujeme, že budeme pozitivní! S úsměvem na tváři jako Ty.
