„Facebook je pro mě takové větší Brno.“

Rozhovor s Barborou Antonovou, jejíž jméno je spojováno zejména s původně satirickým webem a dnes již politickým hnutím Žít Brno. Povoláním překladatelka z francouzštiny a korektorka se dnes angažuje v celé řadě občanských aktivit, je předsedkyní hnutí Žít Brno a členkou Okrašlovacího spolku pro Lomnici a okolí. Přečtěte si rozhovor o studiu na boskovickém gymnáziu, občanském aktivismu, o životě v Brně a o specifickém komunikačním světě sociálních sítí.

Studovala jsi v předrevolučních Boskovicích na gymnáziu, jak na ta léta vzpomínáš?

Boskovické gymnázium v druhé půlce osmdesátých let bylo – v rámci tehdejší politické situace – poměrně liberální prostředí. Naplno mi to došlo až na univerzitě, když jsem od spolužaček slyšela, jak fungovaly jiné školy. Ředitel Dohnálek byl velmi otevřený různým kulturním aktivitám, profesoři se nám hodně věnovali i mimo výuku. Pro mě bylo zásadní legendární divadlo Kaňka profesorky Mezerové, filmový klub a zájezdy do tehdy ještě prostějovského HaDivadla, které pořádala profesorka Skořepová; jednou týdně jsme ve školním rozhlase vysílali dadaistické relace, naše třída zahajovala každou hodinu češtiny zpěvem nějaké lidovky, prováděli jsme spoustu věcí, které by v té době asi jinde neprošly. Za moje možná až nekriticky pozitivní vzpomínky na ta léta může hlavně Jitka Zelinková, která naši netypickou třídu 39 dívek vedla velmi demokratickým a partnerským způsobem. S Jitkou se ostatně přátelíme dodnes.

Navedla tě tehdy škola směrem, který jsi chtěla dál studovat?

Studovala jsem češtinu a francouzštinu, a určitě na tuto volbu měli vliv moji profesoři – už zmiňovaná Alička Mezerová, Eva Šmétková, Jaroslav Bránský a další. To nejdůležitější, co jsem si z boskovického gymplu odnesla, je ale ta otevřenost, přátelskost, civilnost. Je milé, když se téměř v padesáti letech člověk zastaví na návštěvu a na chodbě narazí na učitele, kteří mu tykají – vztah profesor-žák se tady bere jako doživotní závazek.

V čem vlastně vidíš smysl studia všeobecného gymplu dnes?

Gymnázium považuju za nejlepší přípravu pro život. Nejde o informace, ty člověk může získat i jinak, ale o vědomí souvislostí. Svět se mění tak rychle a tak nečekanými směry, že nikdo nemůže předem říct, že mu nějaké vědomosti nebo metody k ničemu v životě nebudou. Jsem toho důkazem: loni jsem například po třiceti letech začala používat ruštinu – zdravím profesorku Zavadilovou!

Sleduješ nějak v současnosti dění v Boskovicích?

O dění v Boskovicích mám rámcový přehled díky bývalým spolužákům a přátelům. A v poslední době hlavně díky Ohlasům, které jsem začala sledovat spíš z nostalgie, ale teď je považuju za pozoruhodný projekt – jednak kvůli samotným informacím, jednak mě zajímají limity této „regionální“ žurnalistiky. Mám pocit, že Ohlasy svými tématy i zpracováním hranice regionu překračují.

Nemůžu se vyjadřovat ke konkrétním kauzám v Boskovicích, ale je skvělé sledovat, jak roste vliv občanského sektoru na rozhodování o dění ve městě. Možná už se pomalu dostáváme do fáze, kdy budou neziskovky a různá občanská uskupení považovány za regulérní partnery místní samosprávy.

Propojování prostředí, boření bariér

Studovala jsi jazyky a literaturu, ale tvé současné aktivity s tím nijak nesouvisí. Nebo ano? Čím teď vlastně jsi?

Celý život nevím, čím vlastně jsem, co si napsat na vizitku. Vždycky jsem měla souběh několika různých prací, v jednom období jsem zároveň učila na univerzitě, dělala PR v Domě umění města Brna a měsíčník nákupního centra. Skvělé na tom bylo, že se všechny ty práce vzájemně prolínaly, doplňovaly, přelévaly. To propojování různých prostředí, boření bariér mezi nimi mě asi baví nejvíc. Teď už zase spíš překládám a dělám korektury, tedy v podstatě to, co jsem vystudovala. (Teď si uvědomuju, že bych si mohla na vizitky natisknout „předsedkyně Žít Brno“. Ale protože si všichni myslí, že předsedou je Hollan, byla by to škoda papíru.)

Táhlo tě to už za studií k politickým tématům a otázkám nejrůznějších problémů ve společnosti? Jak ses vlastně dostala k občanskému aktivismu?

V osmdesátých letech moc prostoru pro politické projevy nebylo. Vzpomínám si na dvě „kauzy“, která zaváněly aktivismem, ačkoli v tom nebyl žádný úmysl. V rámci kroužku mladých novinářů jsem v patnácti letech sepsala reportáž z vesnických zábav. Otiskli to v nějakém regionálním plátku (možná Rovnost? už si nevzpomínám) a nikdo neocenil humorné popisy opileckých akcí, ale vyvolalo to obrovský poprask na okresním výboru KSČ. Jakási komise vyjela na kontrolu a hned při první šťáře soudružky zjistily, že mládež nám skutečně souloží v parčíku a skutečně nám zvrací v sále. Ten článek mně vrstevníci občas vyčtou ještě dnes.

A pak jsme s kamarádkou Lenkou Vítkovou jednou zkritizovaly literární text dalšího spolužáka a celá ta věc se zvrhla v absurdní podezření z ideologické diverze – dodnes nechápu, o co vlastně šlo, rozebíraly jsme totiž básničky o lásce a smrti. Mám dojem, že tuhle úplně nesmyslnou kauzu tenkrát žehlilo vedení školy na partajních výborech.

K tomu opravdovému aktivismu (ať už to znamená cokoli) jsem se dostala až v pozdějších letech. Díky svým různým pracím a aktivitám jsem se dostala blíž k problémům, které řeší Romové, hendikepovaní, LGBT… Ten pohled z jiného úhlu mi hodně pomohl zorientovat se lépe i v „mém“ světě.

A zlomové bylo setkání s lidmi kolem Žít Brno, kteří mě naučili, jak dostat informaci k těm, kteří ji ocení.

Byla jsi přispěvatelkou satirického webu Žít Brno. Později jste se rozhodli, už jako hnutí Žít Brno, vstoupit do komunální politiky. Proč? Vnímáte to zpětně jako dobré rozhodnutí?

Ty tři roky satiry byly skvělé, a ostatně ta sranda už byla svým způsobem politickou prací – články o přejmenování Brna na Krno, propouštění zvířat ze zoo, fiktivní rozhovory se skutečnými osobami atd. přiměly zajímat se o absurdity brněnské politiky i lidi, kteří by nad tím jinak jen otráveně mávli rukou. Vstup do politiky považuju za výborné rozhodnutí, i když jsem se ho popravdě dost bála. „Politická praxe“ ale ukazuje, že aktivismus je pro politiku výbornou přípravou. Například Matěj Hollan (původním povoláním ekoterorista, nyní náměstek primátora) v průběhu let, kdy bojoval proti hazardu, pronikl do principů komunální politiky víc, než se to povede většině politiků, kteří se do zastupitelstva dostanou jen stoupáním po stranickém žebříčku.

Daří se vám Žít Brno tak, jak jste si předsevzali?

Co se týče plnění volebního programu, můžeme být opatrně spokojení. Spoustu menších věcí se podařilo zavést (například vjezd cyklistů do pěší zóny), k realizaci se připravují velké projekty, které spaly desítky let (Janáčkovo kulturní centrum). Převratný je projekt sociálního bydlení, který vychází z dobrých zahraničních zkušeností a je postavený na myšlence, že důstojné bydlení nemůže být odměnou za „polepšený život“, ale je nezbytným předpokladem pro zlepšení života. Kromě bezdomovců, respektive rodin žijících na ubytovnách, projekt zahrnuje i další marginalizované skupiny obyvatel, jako jsou hendikepovaní, senioři nebo děti opouštějící dětské domovy.

Reklama na politiku

Není nakonec lepší ovlivňovat dění ve městě mimo politiku, jako občanský aktivista?

Z pozice aktivisty některé věci nejde dotáhnout do konce, a když, tak s obrovským úsilím. Z pozice politika jdou věci mnohem snáz. Berte to jako reklamu na politiku!

Co je na životě v Brně vlastně dobrého? To město má svou vlastní poezii, vlastní styl, svéráznost. Čím to je?

Na Brně mám moc ráda tu všeobecnou blízkost (B jako blízkost). Není obtížné poznat v podstatě celé město, v centru je nemožné nepotkat co pět minut někoho známého. Někomu tahle vesnická stránka Brna leze na nervy, mně vyhovuje. A v poslední době je moc příjemné sledovat, jak se Brno stává přechodným i trvalým domovem pro spoustu cizinců. Hodně z nich se s hrdostí označuje za Brňáky.

Jak by se dalo Žít Brno ještě líp? O co v současnosti usilujete?

Pochopitelně by všechno bylo jednodušší, kdyby mohla být politika aktivističtější, kdyby se politici a úředníci mohli víc soustředit na podstatu, smysl a cíl toho, co dělají. Někdy se to v průběhu obhajování, připomínkování a schvalování trochu zastře. Snažíme se odškrtávat body volebního programu a zároveň pročišťovat atmosféru, vysvětlovat lidem, že se mají ozývat se svými problémy, zlepšovat chod úřadů. Třeba ta diskutovaná otevřená data, zveřejňování smluv – to je věc, která zjednoduší život občanům, ale hlavně úředníkům.

Naší obrovskou výhodou je stále silná vazba s původním, „nepolitickým“ Žít Brno. Kritika ze strany našich kamarádů je daleko ostřejší, než na jakou se kdy zmůže opozice. Je fajn vyslechnout si i nepříjemný názor, když víte, že kritikovi jde o stejnou věc.

Ty ale v zastupitelstvu nejsi, jak vypadá tvoje současná aktivita?

Po loňském roce, který byl hodně divoký (čtvrt roku jsem byla na Ukrajině, půl roku jsme se starali o umírající kamarádku) se letos vracím ke klidnějšímu režimu. Kromě práce se pohybuju na rozhraní mezi politikou a občanským sektorem, v podstatě donáším na jednu i na druhou stranu. Se sociálním odborem magistrátu teď například řešíme, jak dosáhnout přístupnosti veřejného prostoru „na první dobrou“, tedy na základě kvalitního projektu a správné realizace – množství nových staveb je dnes nutné předělávat, protože neodpovídají potřebám hendikepovaných.

Žhavé téma jsou Lázně v Zábrdovicích, kde má vzniknout komunitní centrum. Část místních občanů a hlavně politiků vyvolala hysterické protesty proti zázemí pro hudbu, divadlo, skauty a různé typy kroužků šikovných rukou. Fascinuje mě ten princip strachu z neznámého spojený s neochotou poznat to neznámé blíž a baví mě hledat způsoby, jak ten strach zlomit.

A nesmím zapomenout na Okrašlovací spolek pro Lomnici a okolí, jehož jsem členkou: naše výstava o Nansenově nadaci koluje po různých institucích v celé ČR, v létě bude vystavená v Boskovicích.

Je tě vidět na Facebooku, angažuješ se ve velké spoustě kauz a problematik. Myslíš, že prostřednictvím sociální sítě lze něco změnit, něčeho dosáhnout?

Facebook je prostě jeden z nástrojů komunikace, nedostanete na něj nic, co v sobě sami nemáte. Facebook je pro mě takové větší Brno – hromada přátel, známých i cizích lidí, různě vtipných i otravných, s originálními i očekávatelnými projevy. Je dobré uvědomit si, že stejně jako v hospodě máte právo odsednout si od stolu, kde vás někdo obtěžuje, tak i na sociálních sítích nejste povinni se bavit s kýmkoli.

Prostřednictvím sociálních sítí můžete změnit svět – ale musíte mít pro to dobrý důvod, téma srozumitelně sdělit a přesvědčit lidi, aby vám s tím pomohli. Říká se, že Žít Brno uspělo ve volbách právě díky Facebooku. Ale ono to nebylo tak jednoznačné: většina fanoušků na Facebooku neměla právo volit v Brně, díky našim aktivitám na sociálních sítích si nás ale všimla média a předala informace i lidem bez internetu.

V posledních měsících se Facebook ukázal jako úžasná platforma pro komunikaci i organizaci těch, kteří pomáhají lidem na útěku před válkou. Během chvilky oslovíte dobrovolníky, seženete auto, spojíte rodiny rozdělené do různých koutů Evropy…

Nebrat se moc vážně

V souvislosti s uprchlickou krizí, ale nejen s ní, se mezi lidmi objevila vlna nenávisti. Ty proti ní na sociálních sítích vystupuješ zejména svým břitkým a inteligentním humorem. Nepřepadá tě ale někdy skepse a chuť to vzdát? Jak se dá s opakovanými přívaly zla vést šťastný život a nedělat si z nich těžkou hlavu, neztratit víru v lidi?

Lidi kolem Žít Brno mají hodně vyhrocený černý humor, základním komunikačním módem je ironie a cynismus. V téhle poloze se cítím nejlíp, pomáhá mi to vyrovnat se s tím, že vedle mě žijí lidé, kteří se úplně tetelí v pocitu permanentního ohrožení – dřív ze strany Romů, pak uprchlíků, teď je nově největší hrozbou pro naše šťastné životy školní inkluze. (Na šťastný život mimochodem moc nevěřím, úplně stačí, když v něm nejsou velké maléry.) Skepse na mě někdy dolehne, ale mám kolem sebe tolik fantastických lidí, že mě z ní rychle vytáhnou.

Jak se ti daří i v tématech, na kterých jsi osobně zainteresovaná, držet jakýsi diskusní odstup?

Občas je to těžké. Jsem vlastně čím dál opatrnější v rychlých soudech. Často se mi stane, že na jeden publikovaný komentář jich deset smažu před zveřejněním. Ověřila jsem si, že nejlepší reakcí je někdy nereagovat vůbec. Pro některé diskutéry jsem si vypěstovala jakousi selektivní slepotu – když vidím jejich jméno, komentář prostě nečtu. Oni mají právo se vyjádřit, já mám právo si to nepřečíst. Nevadí mi urážky nebo výhružky zaměřené přímo na mě, bezbranná se cítím vůči zdánlivě logickým, v jádru však naprosto nesmyslným argumentům.

Co je podle tebe největším problémem lidí diskutujících na internetu?

Největším problémem internetových diskutérů je to, že se berou moc vážně.

Myslím, že je to stejné jako v jiných komunikačních situacích, internet jenom zesiluje některé rysy: Když jste hulvát, budete se v diskusích projevovat jako ještě větší hulvát. Když jste hloupý, upozorní vás na to víc lidí. A u osob, které se obklopují stejně smýšlejícími, to může vést i k iluzi, že většina lidí si myslí totéž co oni. O to větší může být rozčarování při kontaktu s realitou. Ale to není žádná mimořádná vlastnost internetu, je to podobné, jako když chodíte denně do stejné hospody, a pak jednou zavítáte do té vedlejší – fandí se tam jinému týmu, pije se jiné pivo… ale to ještě není důvod přesvědčovat tamní štamgasty, že jsou blbci.