Duchovní zamyšlení napsal evangelický farář Jiří Bureš pro časopis Na rozcestí. S přáním požehnaných Vánoc jej publikujeme, základem textu je biblický verš ze druhé kapitoly Lukášova evangelia: „Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“
Sedíme s dětmi v kruhu ve třídě v Sudické škole. Vyprávím vánoční příběh. Uprostřed jsme z látek rozložili žlutavou hvězdu a siluety domů. Pomáhám si figurkami z kostelního betléma: keramický Josef si po krátkém váhání bere za ženu keramickou Marii. Pak se chopí figurek dvě z dětí a „putují do Betléma“. Obejdou třídu a zvenku kruhu klepou na opěrátka židlí; prosí, aby je majitel pustil k sobě. „Tady je plno.“ „Běžte pryč.“ Scéna se samovolně rozvíjí a vymýšlíme s dětmi nové a nové reakce. – „Cizí lidi nechci do domu.“ – „Už není místo.“ – „Nemám čas.“ – „Dejte mi pokoj!“
Každé Vánoce to máme před očima: Ježíš přichází na svět jako nechtěné a ohrožené dítě. Samotný porod je těžkou hodinou, chvilkou, kdy je v sázce přežití dítěte, někdy i matky. Maria ale navíc musela porodit v chlévě, v koutě, v nejhrubší nouzi. Měla k ruce někoho kromě svého muže? Absolvoval snad Josef předporodní kurz? Měli tam aspoň čistou vodu?
V chlívku? Moc bychom na to nevsadili. Vždyť i kolíbku měl Ježíšek ve žlabu pro dobytek.
Jak se to mohlo stát? Jak mohli lidé odmítnout těhotnou ženu v bolestech? Je to drsný obraz tvrdosti lidského srdce a věty školáků jej trefně vyjadřují. „Nemám čas.“ – „Cizí lidi raději ne.“ – „Dejte mi pokoj.“ Děti mají naše věty dobře naposlouchané; sám si je někdy pomyslím, nebo i pronesu. A přece letos platí jen částečně, napadá mne, snad by to u nás bylo letos lepší než tenkrát v Betlémě. Snad v Česku léta Páně 2022 by i těhotná Maria nalezla přijetí, vyklidili by pro ni chatu nebo pokoj, ustlali by jí postel, zajistili internet a kurzy češtiny – jako to naši lidé udělali pro statisíce žen a dětí, kteří v nouzi klepali na dveře. Díky Bohu za to. Díky za otevřené dveře v Boskovicích a v okolních obcích, díky, že se v nás pohnulo srdce, že se umíme někdy překonat a nabídnout čas i soukromí pro potřebné. Kéž nám dobrá vůle vydrží i v nastávajícím čase.
Příběh o betlémském hledání místa pod střechou jde ovšem ještě o krok dál. Maria má své tajemství, které ji sdělil andělský hlas: dítě, které se rodí v chlévě, je božské Dítě; je to Život a Láska, které přichází do světa. Že ho lidé odmítli a odmítají, je jedna věc, ale proč jej Bůh vůbec posílá do takové nouze a ohrožení? Copak to – Bůh sám – neumí lépe naplánovat? Kdybychom své dítě do ciziny poslali my, určitě mu zajistíme bezpečné ubytování a průvodce, který bude čekat hned někde na nádraží, aby se mu nic nestalo.
Ne, zdá se, že to není náhoda či nehoda. Je to součást plánu, je to image a profil, který si Bůh mezi námi buduje. Ježíš se narodil v ohrožení a bez domova, neboť tudy vede Boží cesta k člověku. Měl kolíbku v drsné realitě světa, kterou mnozí zažívají i dnes, zchudlí, nemocní, ohrožení válkou a mrazem. Ježíšův vánoční průšvih říká: Bůh není daleko od našich lidských starostí, trápení a bolestí, jako nějaký mocnář od svých poddaných. Naopak: slyší nás, když voláme o pomoc, ví o nás, když se cítíme na dně, je s námi v ohrožení. Drží nás ve své ruce.
Keramické figurky. Je to už více než dva tisíce let, co Maria s Josefem hledali v Betlémě místo pro sebe a dítě. Příběh je starý, hledání však pokračuje. Bůh přichází bez moci a hledá svůj domov v tomto světě. Kéž ho o letošních svátcích nalezne i u vás, ať už je strávíte kdekoliv.
Pokojné Vánoce dalekým i blízkým!
