Rozhovor s Petrou Paděrovou, zakladatelkou prvního jógového studia v Boskovicích. Povídaly jsme si o tom, jaké cesty vedly ke splnění jejího snu a jaké překážky musela překonat, než si před dvěma lety mohla otevřít své vlastní jógové studio.
Proč ses rozhodla právě pro jógové studio? Věnuješ se cvičení jógy dlouhodobě?
Dlouho ne, jógu cvičím teprve asi pět let. Myslím, že naše studio vzniklo úplně jiným způsobem než většina ostatních studií. Já je v podstatě otevřela poměrně brzy po tom, co jsem začala sama cvičit. Nikdy dřív mě jóga nezaujala, byla na mě moc pomalá a klidná. Vždy jsem měla radši dynamické a aktivní sporty. Než jsem přešla na jógu, dělala jsem v Boskovicích thajský box. A právě tam mi začalo vadit, že jsem taková neohebná a nepružná. Myslím, že jsem tam byla snad nejvíc tuhá ze všech. A s tím jsem musela něco udělat. Začala jsem se proto o jógu zase zajímat, chtěla jsem jí dát ještě šanci. A tenkrát, kdy jsem se při předklonu ještě ani nedotkla rukama země, jsem šla na jógovou lekci k Petře Hynkové Sedlákové, a to mě opravdu chytlo.
V čem to bylo jiné než doposud? Co se stalo, že tě najednou začalo cvičení bavit?
Sehrálo v tom roli více faktorů. Dříve jsem zkoušela jógové lekce, kde jsem se nesetkala s osobním přístupem lektorek. Často jsem netušila, zda cvičím správně. Neměla jsem prostě štěstí na lektory a lekce mě většinou ničím neoslovily. Taky to bylo i věkem, musela jsem k tomu cvičení dozrát a dospět. Hlavně mě ty Petiny lekce bavily.
A já to mám v životě tak, že když mě něco zaujme, tak se do toho zakousnu tak maximálně, jak v danou chvíli můžu. Věnuji většinu svého volného času tomu, abych se rychle učila a posouvala vpřed. Poslední čtyři roky dělám jógu opravdu hodně intenzivně. Když jsem s ní začala, byla jsem schopná cvičit dvakrát i třikrát za den. Měla jsem pocit, že mám veliké zpoždění oproti těm, co jógu cvičí už roky, a potřebovala jsem to dohnat. Takže jsem vstávala ráno hodně brzy před prací, abych si mohla zacvičit, pak jsem cvičila doma po práci a večer jsem šla ještě na lekce všude, kde to šlo. Našla jsem si všechny lektory v Boskovicích a chodila jsem tak třikrát, čtyřikrát týdně na jejich lekce a cvičila jsem i o víkendech. Opravdu mě to strašně bavilo a hlavně jsem začala objevovat, jak to v těle úžasně funguje a vše do sebe zapadá.
Všechna ostatní cvičení jsi tedy opustila a zůstala ti jen jóga?
Nejdřív jsem dělala více sportů souběžně, ale postupně jsem je začala pouštět. Přišla jsem na to, že jóga ti vlastně nahradí ostatní cvičení, že obsáhne vše. Tělo si zacvičí, protáhne se, posilní se a uvolní a hlava si odpočine, protože se soustředí pouze na dech a pohyb v rytmu vinjásy, kdy je pohyb přesně sladěn s dechem. A není potřeba se honit někde jinde. Vše funguje a já se v tom našla. Jezdila jsem na workshopy a lekce i do jiných měst a když jsem viděla, jak tam vypadají místa na cvičení, přišlo mi líto, že v Boskovicích nic podobného nemáme.
Tehdy jsi začala plánovat Yoga studio Boskovice?
Já spíš pořád přemýšlela, co bych mohla udělat proto, aby zde vzniklo místo, kde by byl prostor pro všechny, kteří cvičí v posilovnách nebo dětských centrech, zkrátka na místech, která nejsou pro jógu úplně vhodná. Aby to bylo nové místo, bylo upravené a voňavé, a vyloženě jen pro jógu. A jak si něco vezmu do hlavy, hledám a přemýšlím, dokud na něco nepřijdu. V té době jsem ještě pracovala na plný úvazek v jedné boskovické firmě a zároveň jsem po práci studovala a věnovala se výživovému poradenství a zdravé výživě. V hlavě už se mi začala tvořit myšlenka, že bych chtěla podnikat a pracovat jen sama na sebe.
Jaké byly tvoje další kroky?
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla dát výpověď, což pro mě nebylo vůbec jednoduché, jsem vlastně ještě nevěděla, co budu dělat. Myšlenku, že by to zde chtělo prostor pro lektory jógy, jsem měla. Ale tehdy mě ještě nenapadlo, že zrovna já bych mohla něco takového, jako je celé studio, vymyslet a hlavně realizovat. A to až do doby, kdy jsem tu výpověď opravdu podala. Tehdy se uvolnil tlak, který jsem cítila, co na to všichni řeknou a jaké budou reakce okolí. A jakmile jsem to řekla a pustila to, tak se asi po týdnu objevilo místo a prostory, které by na to byly vhodné. Oslovila jsem Peťu Sedlákovou Hynkovou, k níž jsem chodila cvičit pravidelně, jestli by mi pomohla otevřít studio a přitáhnout lidi. Neměla jsem žádné zkušenosti s předcvičováním, za mnou by lidi nešli. Sice jsem cvičila intenzivně, ale tehdy jsem lekce nevedla. Teď už je to jiné. Jsem ve svém studiu hlavní lektorkou a vedu několik lekcí a kurzů týdně. A většinou bývají plně obsazené, za což jsem velmi vděčná.
Nechtěla sis nejdřív třeba zkusit vést někde lekce a vyzkoušet, jestli tě to vůbec bude bavit?
Já ve studiu původně ani nechtěla předcvičovat a být lektorkou. Opravdu jsem nejdřív chtěla vytvořit vhodné místo pro ostatní lektory, dostat je pod jednu střechu a ideálně vytvořit komunitu okolo jógy a celé to zorganizovat. A zároveň jsem si říkala, že se budu vzdělávat a budu tam mít třeba pár lekcí jako doplněk. Nikdy jsem neměla ambice dělat to pro sebe, ale chtěla jsem to vytvořit pro lidi. To pro mě bylo hlavní, i když se to nakonec změnilo a já vedu hodně lekcí.
Kde jsi to vysněné místo našla?
Je v Minervě, v místech, kde dříve bývaly ordinace lékařů. Na jógu tedy moc vhodné nebylo, ale mně se líbilo. Bylo světlé a já hned věděla, jak by mělo vypadat. Nepotřebovala jsem žádné architekty, svou vizi jsem měla hned jasnou. Takže jsem musela přesvědčit majitele, aby souhlasili se stavebními úpravami. Potřebovala jsem probourat čtyři místnosti ─ sklad, ordinace a laboratoře. To vše obnášelo spoustu papírování a změnu užívání prostor. Musela jsem jít na stavební úřad, hygienu, hasiče. Byla to poměrně dlouhá a náročná práce, a hlavně jsem s tím neměla žádné zkušenosti. Ale musela jsem si s tím nějak poradit.
Dělala jsi to sama?
Ano, všechno sama. Za pomoci a podpory mé blízké rodiny. Stavaři z naší rodiny mi pomáhali se stavebními a technickými věcmi, i většinu stavebních prací jsme si vlastně prováděli sami. Ale veškeré papírování a investice byly na mně. Vystudovala jsem ekonomickou školu a měla jsem to už od začátku vše spočítané. Sice jsem riskovala, ale nebylo to bezhlavé podnikání, nejsem úplný střelec. Počítala jsem i s nejhoršími variantami. I kdyby to nefungovalo a padlo, rodinu bych nezruinovala, použila jsem peníze, které jsem měla našetřené z práce a přivýdělku. Brala jsem to jako investici, a o tu může člověk přijít.
Jak dlouho trvalo, než jsi svůj sen realizovala?
Otvírali jsme po půl roce intenzivní práce. Byla jsem opravdu šťastná, že jsme to zvládli tak rychle. Měla jsem domluvených šest lektorek a Peťu Hynkovou Sedlákovou, která mi studio pomáhala rozjet. Problémem bylo, že právě začínal covid. My studio otevřeli mezi prvními dvěma vlnami covidu. Měli jsme otevřeno asi čtyři měsíce a pak přišla druhá vlna, která trvala osm měsíců. Cesta to byla hodně trnitá. Po druhé vlně covidu, kdy se studio mohlo začít konečně rozjíždět, hodně onemocněla moje kolegyně Peťa, dvě lektorky mi otěhotněly a já zrovna porodila první dítě. Takže jsem vlastně najednou mohla pořádně otevřít, ale nebyly lektorky. Dopadlo to tak, že jsem měla snad osm hodin týdně cvičení pro různě pokročilé, aby to cvičení bylo opravdu pro všechny. Nebyla jsem ani moc připravená na to, že tělo po porodu funguje jinak, než jsem byla zvyklá, a mezi jednotlivými lekcemi jsem odbíhala kojit malého. Nebyla to jednoduchá doba.
Neuvažovala jsi, že bys prostě zavřela?
Brala jsem to tak, že je to krátkodobé. Věděla jsem, že je to nějaká zkouška, kterou musíme přestát. Říkala jsem si, jak je hrozně jednoduché vklouznout do role oběti a naříkat, jaký jsem chudák, protože jsme otevřeli v ten nejhorší moment. Ale já to brala jako závazek, o který se musím postarat. Ale i když to bylo hodně náročné, vzpomínám na to dobře. Vyškolilo mě to v lektorských schopnostech a já si vlastně uvědomila, že je to vlastně to, co chci dělat. Že cvičení pro lidi mě baví mnohem víc, než jsem si původně myslela. Je zajímavé, jak to se pořád celé vyvíjí. Ale nikdy, ani v covidu, kdy byl každý měsíc ztrátový, jsem nechtěla studio zavřít. Stát nám v covidu nakonec pomohl, takže se to dalo zvládnout. Se vším mi pomáhala i moje máma, bez které by to taky nešlo. Hlavně jsem měla vidinu toho, že se to zlepší, a pořád jsem tomu věřila.
Kdy došlo ke zlomu? Kdy se to zlepšilo?
Začala jsem pořádat kurzy jógy, to byl zlomový okamžik pro naše studio. Z otevřených lekcí jógy, které byly volně přístupné všem, se stal uzavřený kurz, který si člověk zaplatil celý dopředu. A to ho motivovalo chodit pravidelně. Což přispívalo jednak jeho praxi, a já měla jistotu, že zaplatím nájem a všechny náklady spojené s chodem studia. Nemusela jsem se stresovat tím, že lidé jednou přijdou, a podruhé ne. Lektorky se mi také postupně vracely, přišly i některé nové a studio se více plnilo novými lekcemi a lidmi.
Jaké kurzy pořádáte, co si pod tím máme představit?
Pořádáme různé kurzy. Ty, které vedu já, nabízí různé úrovně pokročilosti jógy. Se začátečníky probírám naprosté základy, které jsou zásadní pro to, aby se lidé posunuli dál. Někdy ale tyto základy nemají ani ti, co cvičí už roky. Moje lekce bývají fyzicky náročnější, ale je to potřeba, je nutné zapojit všechny svaly, aby se tělo nezaseklo a správně v jednotlivých pozicích (ásanách) pracovalo. Takže zde probíráme jednotlivé ásany, skládáme je do sekvencí a každá lekce je jinak tematicky zaměřená. Ale nemám to stoprocentně připravené, ladím se vždy na každou skupinu. Pak mám mírně pokročilé a pokročilé. Dále máme tematicky zaměřené kurzy na ájurvédu, hatha jógu, hormonální jógu, prostě cvičení, které přibližuje jógu jinak než jen fyzicky. Každý kurz má okolo dvanácti lekcí. Mezitím nabízíme i otevřené hodiny pro všechny, také pořádáme firemní lekce, kdy jezdíme do firem a cvičíme pro zaměstnance. Vidím, že lidem kurzy vyhovují, často bývají brzo vyprodané. Lidé kolikrát pokračují i v dalším kurzu, buď se jim líbí ta skupinka, nebo přejdou do vyšší náročnosti. Je hezké vidět, jak se z nejistých začátečníků postupem času stávají přátelé, kteří se domlouvají, jak někam vyrazí. Mám z toho radost. A i ta moje role se postupem času mění. Víc mě baví být lektorka než manažerka.
Jak vypadají tvoje hodiny?
Lekce se snažím vést autenticky a popisovat při nich to, co sama cítím. Popisuju stav, který mám při cvičení já sama. Ze začátku jsem zkoušela i trochu napodobovat lektora, jehož vedení se mi líbilo, ale pak jsem od toho upustila, a začala jsem být sama sebou a říkat, co mě zrovna napadne. Ani mi nefungovalo si to sepsat nebo doma předcvičit, to pro mě není. Mám v hlavě vymyšlené, jaké základní pozice chci s lidmi dělat, a vím, jaké k nim vedou cesty, ale to je všechno. Ale někdy vidím, že mám skupinku, která by se k tomu ani nepřiblížila, takže to cvičení přizpůsobím tak, aby nebylo náročné, ale zase ani moc jednoduché. Hodně pozoruju lidi, dívám se, jak se tváří, a podle toho určuju dynamiku hodiny. Pořád se snažím hodiny vylepšovat, obměňovat a posouvat. Myslím, že to tak budu dělat pořád. Moje lekce končí vždy meditací v poloze šavásany (mrtvoly), kdy čtu nebo si vymýšlím své vlastní příběhy a lidé u toho odpočívají. Snažím se jim nechat chvilku pro sebe, ale u toho je zároveň někam navést, aby byli schopni vypnout. Beru to zase podle sebe, kdy jsem se měla v pozici mrtvoly uvolnit, ale místo toho jsem přemýšlela, co budu dělat na večeři a v kolik hodin musím zítra vstávat. Takže já hned využiji okamžiku na začátku šavásany, uvedu jejich mysl na jiné místo a do jiného prostoru a věřím, že jim tam ta pozornost chvilku vydrží, než se člověk zase vrátí do svých denních myšlenek.
Studio funguje dva a půl roku, jsi spokojená s jeho provozem?
Teď jsem moc spokojená, ale pořád mám nápady, jak to vylepšit. V létě plánuji ještě větší rekonstrukci, chci vymalovat, trochu pozměnit interiér. V našem studiu máme dva sály, chtěla bych je vytížit oba naráz a nabízet víc lekcí, aby si každý našel to svoje. Chceme zvát lektory z Prahy a Brna. Poprvé jsme pořádali víkendový jógový pobyt a rádi bychom v tom pokračovali. Dlouho už přemýšlím, že budeme natáčet lekce a budeme je nabízet online, což jsme dělali už v covidu, kdy jsme cvičení natáčeli denně. Lidé se mě na to často ptají, protože se přihlašovali hlavně ti, kteří nebyli odsud, a naše cvičení jim chybí. Já si to ale užila v koroně, proto jsem s tím teď nijak nepospíchala, ale ráda bych s natáčením zase začala.
Jací lidé k vám vlastně chodí? Odkud jsou a jak jsou staří?
Cvičí u nás lidé z Boskovic i z okolí. Myslím, že o nás spoustu lidí odsud ani neví. Nestačila jsem udělat nějakou reklamu, lidé k nám chodí spíš na doporučení. Chodí k nám většinou ženy okolo třicítky, ale máme i sedmdesátileté cvičence, cvičí u nás i pár mužů. Nejoblíbenější a nejrychleji naplněný kurz jsou začátečníci. A ten je také nejvíc náročný na vedení, obsahuje hodně vysvětlování a já nikdy nevím, jestli ty první hodiny nebudou moc náročné, nebo naopak nudné, protože musím vysvětlit veškeré základy.
Je jóga cvičení pro všechny?
Úplně pro všechny. Jedině pokud by to člověka absolutně nelákalo, tak bych mu to nedoporučila, jinak jsou v józe varianty všech úrovní obtížnosti opravdu pro každého. Když to člověk dělá dobře a zapojí všechny svaly, jak má, je to náročné cvičení. Často vídám v základních ásanách chyby a spoustu vypnutých svalů. Pokud to takto lidi dělají spoustu let, nikam se v józe neposunou. Přitom kolikrát stačí pozici malinko upravit a pozice má hned jinou sílu. Člověk si musí projít tím, že něco dělá špatně a pak najednou zjistí, jak to má být správně a že to opravdu funguje úplně jinak.
Co na cvičení nejvíc baví tebe?
Je to různé. Záleží, jak se právě cítím. Někdy si užívám pomalý začátek, jindy jsem namotivovaná, těším se na rozhýbání v pozdravech slunci a na to, že budu dělat stojky nebo něco podobně zajímavého. Taky mě baví ta část ke konci lekce, kdy se dospěje k nějaké náročnější pozici a já se těším, že ji třeba zvládnu lépe než předtím. Jindy mi zase nejvíc vyhovuje odpočinek v šavásaně. Nejlepší je ale ten pocit, který nastane po lekci.
Když se ohlédneš za svou cestou, jsi ráda, že ses vrhla do podnikání?
Určitě, i když to bylo ze začátku náročné hlavně v tom, že jsem nevěděla, koho se zeptat a s kým se poradit, ale nakonec se to vždy nějak ukázalo. Několik věcí bylo pro mě opravdu obtížných, třeba dát výpověď, tedy vůbec se k tomu kroku odhodlat. My jsme měli v práci hezké vztahy a byla jsem tam spokojená, zároveň jsem věděla, že chci být svým pánem, že mám jen jeden život a jednu šanci žít podle sebe. A že chci pracovat na svém snu, a ne plnit sny někoho jiného. Takže když jsem dala výpověď, velmi se mi ulevilo. Pak také bylo těžké ocenit se a nastavit cenu za své služby tak, aby nebyla moc velká, nebo naopak malá. Sice vím, že teď patříme k těm dražším cvičením v Boskovicích, ale lidi chodí, našli jsme si svůj okruh lidí, kteří jsou ochotni za naše služby zaplatit.
A přemýšlela jsi třeba už dříve, že bys chtěla podnikat?
Vlastně jsem o tom uvažovala vždycky. Co si pamatuji, už jako malá jsem si hrála na to, že mám firmu. Brala jsem si od maminky doklady, bratranci byli moji zaměstnanci a hráli jsme si na firmu. Už jen to pomyšlení, že jsem si vytvořila něco svého, mě naplňovalo velkou vnitřní radostí.
A tys byla vždycky šéfka…
Byla. Jednak jsem byla nejstarší, ale spíš to byl vždy můj sen. Ale když jsem byla mladší, nevěřila jsem tomu, že by se mi to mohlo splnit. Bylo to nejspíš dané výchovou, v rodině nemáme žádného podnikatele. Všichni jsou zaměstnanci, kteří důvěřují systému. Jako nejlepší vnímají to, že člověk studuje a najde si místo někde na úřadě, kde bude zaměstnaný bez stresu a starostí nejlépe až do důchodu. Takže z mého rozhodnutí doma nikdo nebyl nadšený, ale já prostě chtěla jít svou vlastní cestou. Zkoušela jsem vlastně takové menší podnikání už při školách. Na střední škole jsem si přivydělávala tím, že jsem dělala nehty a později jsem dělala výživové poradenství. A každý ten můj záměr vlastně dopadl dobře. Takže jsem si ozkoušela sama na sobě, že když něco vymyslím a dám do toho energii, chytí se to a bude fungovat.
Kde vidíš samu sebe za 10 let?
Tohle je těžká otázka, nikdo neví, co bude za deset let… Beru to tak, že jediná jistota je změna, se kterou se musíme naučit žít a neustále se přizpůsobovat, v čemž nás covid opravdu skvěle vyškolil. Přála bych, aby studio fungovalo více nezávisle na mně, zejména co se týká administrativních věcí. Chtěla bych se naplno věnovat lektorství a přípravě dalších projektů.
