Mezi Skalicí a Jabloňany se nachází táhlý hřbet, zvaný Faberka či Fáberka. Mnozí jej znají, aniž si to uvědomují, alespoň z okna vlaku cestou do Brna. Jiní si třeba vzpomenou na jméno, které bylo přeneseno na boskovickou obchodní galerii s restaurací (blízko kina). Málokdo však na té skutečné Fáberce nad údolím Svitavy byl, není úplně snadno přístupná. Přitom se jedná o velmi zajímavý kousek přírody, kde jsou dobře patrné způsoby využívání krajiny v minulosti.
Směrem do údolí Svitavy se hřbet Fáberky sklání prudkými svahy, zářez hlavní trati Česká Třebová – Brno zde obnažuje červeně zbarvené permské slepence z konce prvohor. Však je také Fáberka ještě součástí Boskovické brázdy. Na opačnou stranu k Jabloňanům je sklon pozvolnější, přesto i zde činí výškový rozdíl mezi vrcholem Fáberky (445 m) a nivou potoka Úmoří téměř 150 metrů. Permské horniny jsou zde pokryty sprašemi. Není proto divu, že zemský povrch modelovala a modeluje vodní eroze, Fáberka je plná roklí. Nejprudší svahy pokrývá les, v členitém terénu i v otevřené krajině zůstaly zachovány skupiny stromů a křovin, což se líbí zpěvným ptákům. Rád se sem proto vydávám brzy na jaře, kdy zde hledají potravu hejna strnadů, pěnkav, stehlíků a další ptačí drobotiny. V létě zase ptactvo přitahuje pasoucí se dobytek a jej doprovázející hmyz. Nedivil bych se, kdybych někdy na Fáberce zastihl třeba dudka chocholatého. Nejspíš se mi to ale nepodaří, na Boskovicku se tento nádherný opeřenec objeví jen výjimečně, na tahu. Zbytky populace dudků v českých zemích přežívají na samém jihu Moravy. Ale třeba v Gruzii, kam ještě neproniklo průmyslové zemědělství, jich žije plno. Dudek tam je (a také u nás býval) typickým ptákem pastvin, živí se lovem velkého hmyzu. Ten však z české a moravské krajiny téměř úplně zmizel.
Co se dá na Fáberce dobře vidět stále, jsou fragmenty teplomilných doubrav, dříve obhospodařovaných jako pařeziny (s charakteristickými vícekmennými duby). O typické flóře takových doubrav a lese nízkém (pařezině), využívaném k produkci paliva, jsem již kdysi psal v povídání o nedalekém Lebeďáku. Zůstaňme ale na Fáberce. Jaroslav Jurek v brožurce Dějiny zakleté v mincích (Boskovice 1969) uvádí pověst Poklad na Fáberce, kterou v boskovickém nářečí vypravoval Alois Borek ze Lhoty Rapotiny (narozený 1872):
V Babje beli lópežnici Mářingl a Vondráš. Ti chodili krast a hokládali si to ve skréši. Přez les bela cesta na Voboro a ti lópežnici přepadali ženski a všecke lidi a brali jim všecko. Dež Mářingla vedli na popravo, vedli ho g Voboře do Brna. Deš přišli k Fáberce, Mářingl povidal: „Debe ten sedlág viděl, co má na tem polo, tři pokoleni by nemosele niz dělat.“
Naše pole nebela takuvá dira. Jednó přišel přival a na cestě pak bele venešeni penize… Lidi se vo tem zdovjeděli a hrabali tam, ale jož niz nenašli. Ale debe se hledalo tam ve skali, dovi, co be se našlo; deď je to zarustli lesem.
Jednó mně vekládali, jak se vobjevil poklad na Fáberce. Jeden chalupnik šel na Velké páteg na Fáberko a tam se vevalil hrnec s penězama. Von to zebral dom a bel bohaté a zavopatřil děcka. Kolik téch děfčizg belo a všecke se dobře vdale.
Takhle vznikají pověsti. Na rozdíl od pohádek mají reálný základ. Někdo našel hrnec s mincemi, který si tam schoval dávný předek třeba za válečných časů. A hned je na světě pověst o loupežnících. Spíš šlo ale o nějaké skrývající se vandráky, kteří občas sebrali něco k snědku. Rolníky v okolních vesnicích by v minulosti o moc peněz neobrali. Zbývá dodat, že Baba se dodnes říká lesu na jižním okraji Fáberky, kolem silnice ze Lhoty Rapotiny do Obory.
Když se vydám na Fáberku, stoupám na ni nejčastěji ze Skalice, od vlaku. Kolem cesty se nacházejí staré terasy, dnes většinou zarostlé křovím. Využití severních (chladnějších a vlhčích) svahů Fáberky k zemědělství díky vybudování teras je dobře patrné na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 až 1852 (můžete si ji prohlédnout na Mapy.cz). Některé pruhy polí byly ovšem zjevně využívány ještě před několika lety. Na mezích kolem nich stojí mohutné duby, dokládající úctu našich předků ke stromům. Úctu danou letitými praktickými zkušenostmi. Duby svými hlubokými kořeny zpevňovaly zmíněné terasy (nikoliv náhodou bývaly vysazovány také na hráze rybníků), při práci na úzkých políčkách poskytovaly stín v letním žáru, žaludy tvořily významnou část potravy vepřů. V neposlední řadě z nich bylo možné získat pevné a odolné dřevo, vhodné například na vodní stavby.
Na Fáberku se ale dá jít i z jiných stran, třeba z cyklostezky (a zeleně značené turistické cesty) z Jabloňan do Skalice. Za posledními domy u turistického posezení odbočuje doprava pastvinami cesta, vedoucí nahoru k lesu. Ty pastviny jsou zajímavé. Jak botanicky, díky hojnému výskytu máčky ladní, tak z hlediska živočichů. Máčka je tzv. stepním běžcem, rostlinou otevřených travnatých plání, stejně jako její mnohem nápadnější příbuzný – katrán tatarský. Ten sice na Moravě také roste, ovšem mnohem jižněji. Nádherně kvetoucí katrány připomínají v tento jarní čas třeba na Pouzdřanské stepi houf pasoucích se ovcí. A proč se oběma rostlinám říká stepní běžci? Protože po dozrání semen se nadzemní kulovitá část rostliny ulomí a kutálí se, doslova běží stepí, aby si zajistila potomstvo. Semínka takto dokáže dopravit na velké vzdálenosti. Stačí jí k tomu pouze vítr, který ve stepi fouká skoro pořád. Máčka, pronikající na vhodných místech až daleko do nitra vrchovin, to dělá stejně jako katrán. Nekvete ale tak nápadně, spíš připomíná nějaký bodlák. Píchá pořádně!
Musím se trošku zastavit u samotných Jabloňan. Jde o název starobylý, však jsou také Jabloňany poprvé připomínány již v r. 1357. Vesnice je navíc určitě starší, a to nemluvím o pravěkém osídlení všude kolem. Místní jméno Jabloňany není v této poloze náhodné. V blízkosti totiž procházela obchodní stezka z Brna na sever k zemským hranicím (větvila se do několika směrů, do Kladska a do Čech), pozdější císařská a dnešní státní silnice. Jabloně bývaly v minulosti hojně využívaným hraničním stromem. Však se také jména podle nich objevují především v pohraničních oblastech (Jablonec nad Nisou, Jablonné v Podještědí, Jablonné nad Orlicí, Jablunkov a Jablunkovský průsmyk, Jablůnka na Vsetínsku). Poblíž Jabloňan za dávných časů začínal pomezní hvozd směrem ke Svitavám a Litomyšli.
Jabloně budou brzy kvést, půjde o krásný závěr jara. Na Fáberce to v dubnu a květnu voní a kvete o sto šest. Nejdříve zasvítí ze strání trnky, přidají se plané třešně, do toho jasnou žlutí září kvetoucí javory mléče, které střídá svěže zelené rašící bukové listí. Meandrující tok Svitavy dole v údolí krášlí střemchy a jasná zeleň rašících vrb či olší. Brzy už přijde na Fáberce i čas dubů a jasanů, „zimních spáčů“, jejichž nalité pupeny praskají jako poslední. Ve smíšených porostech se zde objevují také borovice a modřín, smrky už většinou během posledních suchých let odumřely. A někde se zde snad dosud skrývá dokonce jeřáb břek, pozoruhodný strom výslunných strání, který zde byl nalezen na nejsevernějším místě v povodí Svitavy. Jeho listy se svým tvarem velmi liší od známého jeřábu ptačího, na rozdíl od něj nemá břek listy složené, lichozpeřené, nýbrž jednoduché, s peřenodílnou čepelí (slovy botanické terminologie). Břek byl na Fáberce objeven v závěru minulého století, kdy odborníci na popud tehdejšího Okresního úřadu v Blansku prováděli průzkum krajiny s cílem nalézt přírodovědecky cenné lokality a zajistit jim alespoň nějakou ochranu (například formou registrovaných významných krajinných prvků). Já znám břek z Moravského krasu či z vápencových skal slovenských Karpat. Na Fáberce mi zatím uniká. Ale třeba tam ještě stále roste a já někdy stanu u štíhlého kmene tohoto krásného, ale nenápadného a málo známého stromu i na Boskovicku.
