Když jsem před více než dvěma lety zahajoval sérii článků o krajinách Boskovicka, přál jsem čtenářům radostné putování a lehké nohy. Předpokládal jsem totiž, a stále předpokládám, že alespoň pro některé z nich bude moje vyprávění inspirací k tomu, aby se za popisovanými přírodními zajímavostmi vypravili. Pozvánka na dnešní lokalitu bude ovšem poněkud zvláštní. Nedoporučím vám, abyste se na Lebeďák vydali pěšky, nýbrž abyste se projeli lokálkou z Boskovic do Skalice nad Svitavou či naopak. Zmíněná lokalita je totiž velmi špatně přístupná a nejlepší představu si o ní lze udělat právě z okna vlaku. A teď v zimě je k tomu vhodná příležitost, ve vegetační sezóně je interiér přírodní památky Lebeďák téměř úplně zakryt houštinami keřů.
Na Boskovicku se setkávají teplomilné druhy organismů s podhorskými. Chladnomilné podhorské druhy lze potkat především v hlubokých stinných údolích řek a potoků. Širší říční údolí spolu se sníženinou Boskovické brázdy však naopak umožnily šíření teplomilné flóry a fauny z nejjižnější Moravy až hluboko do nitra vrchovin. Třeba údolím Svitavy pronikají teplomilné druhy daleko k severu. Rozšíření některých rostlin v povodí Svratky a Svitavy se již před válkou věnoval v rámci svých geobotanických studií (studia vztahu rostlinstva k prostředí) významný moravský přírodovědec Jan Šmarda (1904–1968). Ze svých odborných článků posléze vytvořil jakýsi stručný výtah se zaměřením na Boskovicko, který byl roku 1951 vydán nákladem osvětového oddělení Okresního národního výboru v Boskovicích a okresního pedagogického sboru pod názvem Květena Boskovicka. Útlá brožurka o pouhých několika stranách zůstává dodnes jedinou tiskovinou, souborně se zaměřující na květenu v okolí Boskovic. Přesto, že mnohé uváděné lokality již dávno zanikly, je významným dokladem o prolínání různých floristických prvků na Boskovicku. V samém úvodu tehdy Jan Šmarda napsal:
K pochopení složení rostlinné pokrývky určitého kraje, jejího vývoje a vztahu k sousedním územím je nezbytně třeba uvědomiti si geografickou polohu studovaného území, jeho „uvázání“ na vodní síť, geologické, půdní, horopisné a klimatické poměry. Dnešní stav rostlinstva je výslednicí všech těchto činitelů.
Na základě našich dnešních znalostí musíme ovšem k výčtu přidat ještě jeden důležitý faktor – vliv člověka, respektive jím chovaných hospodářských zvířat. Šmarda tenkrát nemohl význam lidského působení docenit, neboť to bylo v naší krajině tehdy ještě zcela běžné. Sledujeme-li samovolné zarůstání teplomilných stanovišť v posledních desetiletích, musíme lidským zásahům přiznat daleko větší podíl na šíření teplomilných druhů rostlin i zvířat, než se dříve zdálo. Tím, jak člověk udržoval bezlesé plochy (pole, louky, pastviny, ovocné sady), umožňoval teplomilným druhům proniknout i tam, kam by je souvislý les nikdy nepustil.
V blízkosti Boskovic je (či spíš bylo) nejvíc teplomilných prvků soustředěno na Vinohrádkách (Vinohrádku). Hned na druhém místě následovala Rovná, kde se také nachází jediné chráněné území v blízkosti Boskovic – Lebeďák. Přírodní památka (ležící ovšem již v katastrálním území Lhoty Rapotiny) byla vyhlášena blanenským okresním úřadem v roce 1998 na ploše asi 9 ha. Chrání pěknou teplomilnou doubravu na svahu obráceném k jihu, přímo pod obalovnou asfaltu na Rovné (ta obalovna zde vznikla spíš náhodou, místo bylo původně připravováno pro boskovickou nemocnici, tak však byla z provozních důvodů nakonec umístěna blíž k městu). Prudké jižní svahy patří k nejteplejším místům naší krajiny. Díky svému sklonu a orientaci totiž zachycují největší množství sluneční energie (na prudký jižní svah mohou sluneční paprsky v létě dopadat kolmo, tak jak běžně dopadají v tropech, zatímco na vodorovnou plochu v našich zeměpisných šířkách vždy dopadají pod ostrým úhlem). Díky tomu zde nachází vhodné podmínky k životu řada teplomilných druhů. Lze zde najít třeba tolitu lékařskou s drobounkými bílými kvítky, našimi předky považovanou za magickou rostlinu (prý pomáhala i proti hadímu jedu). Dávala se také do lůžka dětem k ochraně proti zlým duchům a babskému zaříkávání. Nebo kokořík vonný, lišící se od běžného kokoříku mnohokvětého hranatou lodyhou. Botanizování z okna vlaku ovšem asi holdovat nebudete, zima pro něj navíc vůbec není vhodným obdobím. Co však naopak zrovna teď na Lebeďáku vynikne, je charakter zdejšího lesa.
Převážně dubový porost na Lebeďáku je bývalou pařezinou. To je zvláštní forma lesa, který v minulosti sloužil především ke získávání palivového dřeva. Dodnes je to na lesním porostu dobře vidět (spousta stromů má více kmenů, které jsou navíc křivolaké). Na výrobu trámů by se takové dřevo určitě nehodilo, na palivo však bylo dobré. Hlavně že poměrně rychle rostlo. Některé naše stromy, kromě dubu zejména habr, se totiž vyznačují tzv. pařezovou výmladností. Když takový strom pokácíte, nezahyne, ale z pařezu zanedlouho vyrazí mladé výhony. Ty pak postupně sílí, až dorostou v kmen. Z jednoho pařezu obvykle vyroste takových kmenů víc. Jsou sice nízké a křivé, ale díky rozsáhlému kořenovému systému, který takový strom zdědil po svém pokáceném předchůdci, rostou mnohem rychleji než běžné stromy, jen pomalounku sílící semenáčky.
V minulosti, kdy lidé ještě nevyužívali uhlí jako palivo (a to bylo až do konce 18. století), byly pařeziny zvláště v teplejších krajích hojně rozšířeny. Svahy, které nešlo využít k zemědělství, zůstaly porostlé listnatým lesem, obhospodařovaným výmladkovým způsobem. Navíc se v takovém lese ještě občas pásl dobytek, který udržoval porost rozvolněný, takže do něj pronikalo hodně světla. Dodnes se dochovaly už pouze zbytky pařezin, protože lesníci nepotřebují pěstovat takový nízký les (jak se pařezině říkalo) na palivové dřevo, ale upřednostňují les vysoký (vysokokmenný), tvořený stromy vyrostlými ze semen. Pozůstatky po výmladkovém hospodaření nacházíme dosud častěji třeba v jižní části Moravského krasu (například v Údolí Říčky), neboť tamější lesy po staletí zásobovaly palivovým dřívím město Brno. Na vlastním Boskovicku ale mnoho pařezin není. Lebeďák je jejich nejspíš nejpěknější ukázkou, za kterou se navíc ani nemusíte vláčet někam do kopců. Stačí se pohodlně vézt vlakem a dobře se dívat z okna.
