Rendez-vous s jazykem: Bohuslav Ilek

V těchto dnech si můžeme připomenout výročí 120 let od narození významného překladatele a literárního vědce, rusisty Bohuslava Ilka (9. 4. 1902 – 5. 1. 1988), který svá gymnaziální léta prožil v Boskovicích.

Bohuslav Ilek přichází na svět v Rovečném (tehdy zní ovšem název obce Rovečín) nedaleko Olešnice, v č. p. 56, jako jedno z devíti dětí Františka Ilka, místního faráře českobratrské církve evangelické. Bohuslavova středoškolská studia jsou poznamenána atmosférou první světové války: boskovické gymnázium navštěvuje mezi roky 1914–1922. Studia vysokoškolská tráví na pražské filozofické fakultě, kde v letech 1922–1927 studuje slovanskou filologii a anglistiku (jeden semestr roku 1923 je na studijním pobytu na univerzitě v Berlíně). Mezi jeho učitele patří i významný anglista Vilém Mathesius, který jej přivádí do nově založeného Pražského lingvistického kroužku, kde Ilek již v roce 1926 vystoupí s přednáškou o jazykové kultuře.

Po studiích se Ilek stěhuje do Olomouce, kde od roku 1927 vyučuje na obchodní akademii, nejprve češtinu a ruštinu, po doplnění kvalifikace na kurzech v Krakově navíc i polštinu. Ihned se zapojuje do olomouckého kulturního života, píše literární, hudební a divadelní referáty. Vycházejí mu již první velké knižní překlady z ruštiny a překládá také pro olomoucké městské divadlo. Ve druhé polovině třicátých letech přispívá i do Lidových novin. Na konci druhé světové války je totálně nasazen jako pomocný dělník do Fantových závodů v Pardubicích.

Ilkova vědecká dráha začíná po válce: roku 1946 získává doktorát a místo na znovu otevřené olomoucké univerzitě. Až do roku 1955 přednáší na její filozofické fakultě o ruské literatuře (docentem pro tento obor se stává roku 1951). Výrazně se zde podílí na budování oboru rusistika, za což na sklonku života, při příležitosti 80. narozenin, získává z rukou rektora Zlatou medaili Františka Palackého za zásluhy o obnovení a chod olomoucké univerzity.

Od roku 1953 Ilek působí v Praze. V této době se vzhledem k politické situaci v naší zemi bezprecedentně protežují všechny formy studia ruštiny. Vzniká dokonce samostatná Vysoká škola ruského jazyka a literatury (1953–1959/1960) a Ilek zde roku 1955 získává profesorský titul. Po zrušení této školy přechází na filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde pak působí jako vedoucí ústavu rusistiky až do odchodu do penze roku 1970. Později však ještě dále přednáší pro nově zřízenou katedru překladatelství a tlumočnictví. Umírá roku 1988 v Praze.

V Ilkově díle se dá rozlišit několik vzájemně spjatých tematických oblastí. První okruh bádání představují jazykovědné texty zaměřené na srovnání češtiny s ruštinou. Patří sem už jeho doktorská práce Charakteristika spisovné ruštiny, dále pak dílčí studie z 50. let, v nichž ukazuje podobnosti a rozdíly mezi češtinou a ruštinou, například co se týče vyjadřování dvou současných dějů ve větě, vyjadřování záporu nebo postavení podmětu ve větě.

Druhou a bezesporu nejvýznamnější oblastí činnosti Bohuslava Ilka je translatologie. Ve vývoji české teorie překladu patří Ilkovi velmi důležité místo. Již v 50. letech spolupracuje s naším později asi nejznámějším teoretikem překladu Jiřím Levým, jehož práce se pak od 60. let prosazují i v celosvětovém měřítku. Ilek některé Levého názory dále rozvíjí, popřípadě s nimi i polemizuje (studie Překladatel jako interpret díla z 80. let). Teorii překladu chápe Ilek jako samostatnou disciplínu, k jejímuž vzniku přispívá jazykověda, literární věda, psychologie a národopis.

Stěžejní je už jeho práce Metodika překládání z roku 1953. Ilek zde nejprve vymezuje, co vše má překladatel učinit, než se pustí do samotného překládání: poprvé dílo číst jako běžný čtenář s cílem pochopit je, při druhém a třetím čtení si již dělat na příslušných místech zkratkovité poznámky, zaznamenávat nápady, upozornění na potenciální potíže; dále má pracovat s jazykovými slovníky a encyklopediemi, přihlížet ke komentovaným vydáním díla, pokud již existují, spolupracovat případně se samotným autorem, studovat jiná jeho díla a starší překlady. Překladatel musí odhalit osobitost autorova stylu a jeho vývoj, pokud je v různých dílech odlišný. Měl by se také seznámit s odbornými studiemi, které již byly o autorovi napsány, a s jeho životopisem.

Ilek se pak zabývá nejrůznějšími dílčími překladatelskými problémy. Zamýšlí se například nad otázkami, jak překládat nářečí (souvislé nářeční rozhovory, ale i jednotlivé nářeční prvky v autorské řeči), jak pracovat se staršími texty (jak a do jaké míry text archaizovat), jakou péči věnovat překladu dialogů (rozdíly v řeči postav podle věku, sociálního zařazení apod.). Upozorňuje na nutnost užití adekvátních gramatických ekvivalentů (například doporučuje střídmost v užívání českých přechodníků a příčestí, i když jsou tyto prostředky v jazyce originálu hojné), přemýšlí o tom, do jaké míry ponechávat v překladu názvy cizích reálií, hledá kritéria pro zacházení s cizími osobními jmény (kdy ponechat původní znění a kdy počešťovat). Dalším tématem je správná volba titulu knihy (kdy ponechat autorův, kdy se uchýlit ke změně). 

Teprve když má překladatel ujasněny odpovědi na všechny zmíněné otázky, může přistoupit k samotnému překladu, napsat jeho první verzi. Následuje pak podle množství úprav různý počet dalších, stále vybrušovaných verzí. K poslední verzi se má překladatel znovu vrátit s časovým odstupem a tentokrát si jej přečíst opět jako běžný, ale vnímavý čtenář, jen se již jedná o text v jiném jazyce. Zde se již nedoporučuje do textu zasahovat příliš, jen pokud překladatel narazí na zjevný problém. Ilek se dále zabývá například i specifiky práce v překladatelské skupině, kdy se pro velký rozsah překládaného textu přistoupí k rozdělení práce mezi více překladatelů. Zamýšlí se také nad vhodností komentářů v podobě poznámek k těm místům textu, která mohou být běžnému čtenáři obtížně srozumitelná. A samozřejmě tu nechybí ani zamyšlení nad věčnou otázkou po tom, zda je lepší překlad doslovný, nebo volný, včetně rozboru takových případů, jako jsou slovní hříčky nebo přísloví.

Dnes se většina zmíněných otázek možná jeví jako samozřejmá, ale v době po válce u nás ještě takových souhrnných návodných textů pro překladatele mnoho nebylo. Ilek navíc velkou část probíraných problémů ilustruje rozborem konkrétních textů a podává příklady dobrého i špatného řešení. Významně přitom těží z vlastních zkušeností překladatele z ruštiny.

Překladatelství je pro Ilka zároveň dovednost (řemeslo), vědění (odborná poučenost) a umění (kreativní činnost). Svou práci o metodice překládání uzavírá hezkou shrnující úvahou: „Překladatelství je práce odpovědná a nesnadná. Vyžaduje velkého obecného vzdělání, důkladné znalosti jazyků, vyjadřovací pohotovosti a klade značné nároky na paměť. Překladatel musí splňovat i závažné požadavky mravní. Je to až vědecká přesnost v zachování významu slov, krajní poctivost umělecká, naprostá disciplina v podřizování svých vyjadřovacích sklonů způsobu vyjadřování autorova. Mnohé z těchto vlastností jsou vrozené, jiné se dají vypěstovat, ale všecky je musí překladatel v sobě soustavně a ukázněně dále rozvíjet. Povrchní individualistické estétství na jedné straně a otrlá řemeslná macha na straně druhé – to jsou nebezpečné krajnosti, před kterými uchrání překladatele jen hluboké pochopení významu překladatelství, láska k práci a vnitřní kázeň.“

Poslední oblastí Ilkovy práce jsou jeho vlastní překlady, v naprosté většině z ruštiny. Jeho životním dílem je překlad vlastního životopisu protopopa Avvakuma a především obsáhlá studie k tomuto dílu. Překlad i komentář vznikaly již v první půli 20. století, ale text komentáře se dvakrát ztratil v nakladatelství, takže nakonec vyšel v přepracované podobě až roku 1967 (Život protopopa Avvakuma: Studie o stylu) a sám překlad dokonce až roku 1975 (Život protopopa Avvakuma jím samým sepsaný a jiná jeho díla; znovu vydáno v roce 1988 v rámci výboru Smích a běs: staroruské hagiografické příběhy). Vlastní životopis této rozporné postavy ruských dějin, pronásledovaného církevního reformátora Avvakuma patří mezi důležité památky ruské literatury druhé poloviny 17. století a je významným zdrojem poučení o tehdejší náboženské situaci v Rusku, kdy dochází k církevnímu rozkolu a od ruské pravoslavné církve se odštěpují takzvaní starověrci neboli staroobřadníci. Ilek ve své studii jednak podává historický rozbor těchto událostí v širším politickém a společenském kontextu, jednak z literárního hlediska analyzuje samotný text. Ten je specifický tím, že vykazuje prvky různých stylů, od až legendistického líčení vlastního života jako vzoru pro čtenáře přes čistě memoárové rysy až po žánr cestopisu (Avvakum byl za své konzervativní názory poslán na Sibiř). V samotném překladu Ilek dokázal výborně postihnout všechny výrazové nuance tehdejšího jazyka i osobité rysy Avvakumova slohu.

Ilek se zajímal i o další díla starší ruské literatury, spolupodílel se například na překladu Listů Ivana Hrozného (vyšlo 1957), diplomatické korespondence tohoto moskevského knížete a prvního ruského cara, vládnoucího v 16. století. Překládal také ruské klasiky 19. století: Lva Nikolajeviče Tolstého (Kreutzerova sonáta a jiné povídky, částečně Vojna a mír) a Michaila Jurjeviče Lermontova (Dobrodružství Grigorije Alexandroviče Pečorina, Hrdina naší doby). Věnoval se ale i autorům z 20. století: Maximu Gorkému (Život Klima Samgina) a Michailu Aleksandroviči Šolochovovi, pozdějšímu držiteli Nobelovy ceny za literaturu (soubory povídek Azurová step, Donské povídky). Svoje překlady většinou opatřoval úvodními literárně-historickými studiemi, zasazujícími přeložené dílo do kontextu další tvorby daného autora a do dobových souvislostí jeho vzniku.

Bohuslav Ilek je ve vzpomínkových textech připomínán jako člověk s velkým rozhledem, fenomenální pamětí a velmi širokými, až encyklopedickými znalostmi. Vyzdvihován je jeho smysl pro vynalézavá překladatelská řešení. Jeho místo v raných dějinách české vědy o překladu ale možná ještě nebylo mimo užší okruh rusistiky dostatečně doceněno.

další seriály