„Jsem nadšený, že lidi chtějí pomáhat. Mám pocit, že jako společnost maturujeme.“

Rozhovor s Filipem Vítkem, který se hned po napadení Ukrajiny Ruskem pustil do organizování pomoci v našem regionu a podílel se i na převozu válečných uprchlíků, založil také facebookovou skupinu Pomoc pro Ukrajinu z Boskovicka a Blanenska. Jinak je Filip Vítek dobrodruh, cestovatel a lektor, ale také politik – za Piráty bude kandidovat v letošních senátních volbách.

Filip VítekFilip Vítek   foto: Tomáš Trumpeš

Když začala válka na Ukrajině, bylo ti hned jasné, že se zapojíš do pomoci, nebo co bylo tím impulsem?

Přijde mi to jako 11. září – každý si pamatuje, co dělal, když to začalo. Já jsem byl ve čtvrtek ráno v Budějovicích, dva dny jsem tam školil. Zpátky jsem jel pět hodin ve vlaku a vymyslel jsem, že musíme udělat sbírku.

A proč je to pro mě tak silné? Na Ukrajině jsem byl, mám to tam rád. Je to takové osobní. Přijde mi, že pro všechny.

Jakou sbírku jste uspořádali?

Materiální. Hned první víkend tady v Boskovicích. Bylo to taky hodně díky tomu, že můj kamarád má vlak. Ne že by byl tak bohatý, je to spíš takový šílenec – zařídil si licenci, má nějaké vagony, půjčí si lokomotivu. A rovnou to tam vezl. Se sbírkami se pojí taková nedůvěra, lidi to tak často mají, když neví, kdo to tam veze, kam to veze, co je potřeba. Tady to bylo z první ruky.

Zároveň vlak zní docela velkoryse, to už těch věcí muselo být hodně, ne? Sbírali jste ještě někde?

Bylo jich hodně. Sbírali jsme dva dny v Boskovicích a pak ještě další víkend Boskovice a Blansko. Pět dodávek, sedm osobáků. Ale oni sbírali Brno a přidala se Břeclav. Pak se to odváželo a zpátky se už evakuovali první lidi.

Věděli jste, co máte sbírat?

To bylo přes toho mého kamaráda Alberta z Železnice pomáhá. Oni pořád jezdí. Jsou v kontaktu s ambasádou a s koordinátory přímo na Ukrajině, takže jsme věděli co. Bylo super, znát ho a vědět, že to můžeme v pohodě udělat. 

Pak to zrealizovat tady, to už bylo to poslední. Prostor nám poskytl prostor a nic jiného jsme vlastně nepotřebovali. Já jsem to vykopl na Facebooku a lidi nosili.

Odezva byla?

Bylo to boží. Sobota byla ještě slabší, desítky lidí. Ale v neděli se tvořily opravdu fronty. Podařilo se mi třeba dvacet lidí, co něco přinesli, zapojit, takže začali třídit. Protože my bychom to naprosto nestíhali. Bylo to silné. A chci moc poděkovat všem lidem, co nejen darovali, ale taky se zapojili v Boskovicích i v Blansku jako dobrovolníci s organizací.

Materiální sbírka na Panském dvořeMateriální sbírka na Panském dvoře   foto: archiv Filipa Vítka

A co jste tedy v té první fázi sbírali?

Drogerie, dětské jídlo. Nezkazitelné věci. Tehdy se ještě nesbíralo oblečení. Mezitím už je jinde někdo sbírat začal, ale my jsme měli tyto informace. Bylo pro nás hlavně důležité to dobře komunikovat lidem, aby to nebylo tak, že se sbírají zbytečné věci, které potom nefungují.

Pro mě bylo taky důležité, udělat to rychle. Nevím, jestli to už nějak opadá, ale myslím, že to nevydržíme. Já už toho mám taky dost. Emočně. A vidím to na lidech kolem sebe, že už jsou z toho unavení.

Pak ses rozhodl s jedním z vlaků na Ukrajinu i jet. Přesně kam?

Jeli jsme do Čopu, ale tam jsme nedojeli. Nabírali jsme lidi v Košicích, kde jsme zůstali stát, protože jsme měli zpoždění a vypadli jsme z jízdního řádu. Slováci mezitím poslali rychlý vlak do Čopu, což je město hned za hranicemi, kam se jezdilo. Teď jsou ale cesty přes Slovensko pozastavené a jezdí se přes Polsko.

A věci jste vyložili kde?

První vlak je vyložil normálně na Ukrajině. V tomto vlaku, o kterém jsem mluvil a který skončil v Košicích, jsme pomoc nakonec dovezli zpět a jela až příštím vlakem. Předtím se vezl i vagon věcí, které se překládaly na širokorozchodnou přímo do Charkova, byla to zdravotnická pomoc.

V Košicích jste tedy nabrali lidi?

Zrovna tam přijel vlak z toho Čopu a ti lidé přišli k nám do vlaku.

A vezli jste je kam?

Do Ostravy. To je takový logický uzel, protože hodně lidí chce jet do Polska – na Katovice, na Krakov. A do Prahy. Ani nevím, jestli jel někdo i na Brno. Jsou to uprchlíci, ale jsou tady legálně, takže odtud už se rozesílali vlastními silami. Dráhu mají zdarma, ale je to pro ně složité. Ta situace je hrozná.

Přijde mi důležité vypíchnout, že naše očekávání, která od nich máme – že budou hotoví z toho, že jim pomáháme – jsou opravdu naše očekávání, která oni nejsou povinni naplnit. V tom smyslu, že jsou třeba opravdu zmatení, proto třeba něco odmítnou. Zajímavé už jen jen zkusit si podívat se na lístek na vlak s nulovou cenou, který dostávali ve frontě v Ostravě na nádraží ve čtyři ráno, očima člověka, který neumí latinku a neumí český jazyk. A vůbec nevíš. Jen chápeš, že to máš zadarmo. Nastoupíš do prvního vlaku a vyhodí tě, protože je plný… A to jsi žena a máš dvě vedle sebe dvě děti.

Jaké jsi měl dojmy z té cesty z Košic do Ostravy?

Bylo to hrozné. Ti lidi jsou prostě fakt v pr**li. Pardon, asi to po mně nějak přepíšeš. Ale ti lidi… jak to pořád slyšíš a čteš, tak dokud to nevidíš – aspoň u mě to tak bylo – že opravdu někdo jde se dvěma kabelama a děckem, které neunese, protože je to šestiletá holka, kterou ale musíš přenášet… Do té doby mně úplně nedošlo, jak je to opravdu strašné.

foto: Filip Vítek

Myslíš, že to vnímají tak, že jedou na nějakou nejkrizovější dobu, nebo nadlouho či napořád?

Nikoho jsem se neptal, bylo mně to blbé. Ani těch, co jsme si je vzali domů. Ale aniž bych chtěl plašit – říká se, že z těchto vln válečných uprchlíků se vrací tak třicet procent. Sám si to nedovedu představit. Byl tam třeba starý pán, který si bral jídlo a ještě se mi omlouval a říkal, že jede z Charkova.

Tedy z jedné z nejzasaženějších oblastí.

Jako co to je? Pětašedesátiletý děda.

Jak pokračují tvoje aktivity dál?

Kluci pořád jezdí, my jsme udělali dvě sbírky a já se asi domluvím se ženou a ještě pojedu vlakem přímo na Ukrajinu. Uvidím, jak to vyjde. Teď mi přijde, že sbírky už z naší strany nejsou potřeba, teď už se všichni probrali – i Boskovice už dělají sbírku. Takže už asi všichni. Teď je hlavní koordinace. Ještě jsem založil skupinu na Facebooku, což mi přijde, že je to nejmenší, ale je tam asi šest set lidí a vyměňují si informace.

Takže to funguje?

Nějak ano. Je to takové tržiště s různými věcmi, přijde mi, že se nějaké věci díky tomu podařily zorganizovat. 

Jsou tam i lidé, kteří už si doma někoho ubytovali?

Ano, ano. Poptávají třeba, jestli někdo nemá postel nebo různé vybavení. Teď bude zkrátka hlavní postarat se o ty lidi, co jsou tady.

My zrovna stojíme před zimním stadionem, který se zvažuje jako jedno z ubytovacích míst. Dává to smysl, pokud tady ti lidé budou dlouhodobě? A 70 procent možná napořád.

Asi ne na zimáku… Spousta lidí má výborné nápady. S čím se mi třeba ozývají – zapojovat uprchlíky do města, ať nejsou mimo, dělat pro ně akce. Boršč na náměstí, aby se potkali s místními a propojilo se to. Přijde mi, že to jsou hrozně důležité věci. Pomáhat jim, pomáhat jim s češtinou, vzít je třeba na výlet. Plus propojovat ty lidi, co jsou tady nadivoko a neorganizovaně. Pořád se snažit jim zpočátku nějak pomoct. A oni chtějí všichni dělat, takže pokusit se najít jim práci. Teď přichází hlavně ta organizační část, i když jasně, pořád jsou potřeba věci, takže i sbírky. Ale to já už teď dělat nechci, myslím, že to by teď už opravdu měla převzít města a charity. My jsme měli výhodu, že jsme byli rychlí. Já jsem to vymyslel, vykopl, a druhý den jsme sbírali. Ale tohle už teď pojede systematicky a myslím si, že teď to chce zase pokopnout v tom, co jsem říkal. Dělat akce a podobně.

Vzniká tady nějaká skupina nebo komunita lidí, která do toho má chuť?

Opatrně bych řekl, že ano. Já jsem nadšený, že lidi chtějí pomáhat. Vidíme to asi všichni kolem sebe, dělá mi to radost. Mám pocit, že jako společnost maturujeme.

foto: Filip Vítek

Jaký máš dojem z přístupu státu a měst? Byla na to společnost nachystaná a reaguje dobře?

Nevím, jestli se dá nachystat na tři sta tisíc lidí ve třech týdnech. Přijde mi, že je to, jak to vždycky bývá – společnost funguje lépe než stát a město. Ale to nemyslím ve špatném, je to prostě rychlejší a jednodušší. Ale přijde mi, že se to zvládá. Jako OK, v Boskovicích to šlo třeba pomaleji, ale ve spoustě měst to chytli hodně rychle, zapojili se a přijde mi to fajn.

Moje ambice byla zkusit to organizovat a propojovat v rámci okresu, ale nevím, jestli Boskovice a Blansko jsou na to připravené, nebo to pojedou zvlášť. Mně to nějaký smysl dávalo, není to zas tak velký územní celek, aby se to nedalo zaštítit, aby to fungovalo regionálně.

Jak dlouho myslíš, že ta ochota pomáhat vydrží?

Určitě to opadne, do nějaké míry. Nevím, ale já jsem z toho zatím fakt překvapený. Jestli to máme tak propojené třeba s tím osmašedesátým nebo i s tím Mnichovem a vlastně se všichni trochu stydíme, že jsme je v tom nechali, ale jsme v tomto teď vlastně nejaktivnější země na světě. A kdo by to do nás před sedmi lety byl býval řekl, že ano. Je to i kulturní blízkostí, spousta z nás Ukrajince zná – jako ty imigranty, kteří jsou tiší, milí, pracovití. Myslím, že mají totálně naše sympatie. Ale jak dlouho to vydrží, nevím. Začnou hledat práci, pracovat, do jisté míry budou určitě konkurencí. Ale myslím, že to bude dobré.

Co tedy teď hlavně plánuješ?

Jet ještě na Ukrajinu a pomoct s tou organizací tady. Úplně se do toho nervu. Dal jsem tomu tři týdny a jsem teď hodně vystruněný. 

A taky sis vzal někoho domů? To bylo jen na přechodnou dobu?

Ano, už jsou pryč. Máme dům, ale ne úplně obrhaus, a jsme tam čtyři. A já jsem přivezl pět lidí a psa, takže to už by asi nešlo. Ale taky to nešlo jinak, než je přivézt. Věděl jsem, že mně žena nic neřekne – o půl čtvrté ráno jsem jí napsal, že je nakládám a jedu domů. Oni tam seděli a neměli kam jít.

Nabral jsi je v Ostravě?

Zůstával jsem v Ostravě na nádraží a pomáhal těm lidem. Koupit si lístek, zjistit, kam jedou. Je to neuvěřitelné – jedou pět dní a přistanou v Ostravě. Jsou nevyspalí, vždyť jak člověk vypadá, když nespí jednu noc nebo dvě noci blbě. A teď s těmi dětmi. Takže jsem jim pomáhal, všichni se mě na něco ptali a tihle se ptali jako poslední, kde seženou ubytování v Ostravě. Bylo půl čtvrté ráno.

Představa, že jim seženu ubytování – za peníze, které pro ně budou pitomé, i když to nebyla chudá rodina, ceny jsou tady pro ně všechno násobné – a oni se ubytují v pět ráno a v devět je někdo vypeče jako že check out, to mi přišlo pitomé. Do toho mi přišlo, že s vlaky na Prahu je to složité, že nevědí, kterým pojedou a který bude volný. Představil jsem si, že v tom stavu, ve kterém byli – už úplně vybledlí – dojedou do Prahy, tam je někdo z nádru převeze do kongresáku, kde budou stát šest hodin ve frontě… Tak jsem jim řekl, ať jedou se mnou. Ptal jsem se, kolik jich je, říkali, že pět. Což nebylo úplně ideální, ale dali jsme to. Pak se ukázalo, že mají ještě psa.

Jak dlouho u vás byli?

Tři noci. Myslím, že dostali přesně to, co jsem jim chtěl dát. Oddechli si, sprcha, aspoň trošku se uklidnili. Pak jsme jim sehnali něco na Vysočině, jsou na takovém vejminku u Telče a teď jsem jim sehnal byt v Pohořelicích. Za dobré peníze. Už jsme si psali, že by tam chtěli jít. Jsou tam dobré pracovní příležitosti, je tam DHL, je tam velký průmyslový areál, takže budou moct okamžitě naskočit do práce. Jsou to dvě maminky, takže se můžou s dětma střídat.

Mluvili jsme o tom, jak funguje společnost a stát. Ty ses rozhodl také pro politiku a teď kandidaturu do Senátu. Co tě k tomu přivedlo a co tě k tomu motivuje?

Celý život to mám tak, že když něco dělám, tak jsem v tom aktivní. A to je asi můj hlavní motor, proč jít do politiky. Nechci se nikoho dotknout, ale trošičku to zaktivizovat. Myslím, že se věci dají dělat rychleji, líp, energicky. Zrovna z pozice senátora si myslím, že se do toho ta energie dát dá, protože senátor má tu výhodu, že má prostor věnovat čas i regionu. A třeba v tomto případě být rychlý, koordinovat, být v akci. Je mi jednačtyřicet, pracuju, makám – a to je to, co bych chtěl zúročit i v té politice. Nic víc, je to jednoduché, normální týpek.

další rozhovory