Každý má svůj příběh: Mysleli si, že se vrátí… Věnováno všem, kteří se už nikdy nevrátili

Jedna z nejtragičtějších událostí v dějinách našeho města se stala před 80 lety. Všichni židovští občané, kteří byli na seznamu, museli do 15. března 1942 opustit město. Jejich další cesta vedla přes Brno a Terezín do různých koncentračních táborů, kde byla většina z nich zavražděna.

Červen 1940, 5. třída obecné školyČerven 1940, 5. třída obecné školy   foto: archiv paní Dvořáčkové

Z Boskovic muselo postupně odejít přes 400 židovských obyvatel a vrátilo se jich jen velmi málo, uvádí se, že snad jen 14. Na tehdejší atmosféru, loučení se spolužáky a kamarády, kteří netušili, že už se nikdy nevrátí, vzpomínalo pro Paměť národa několik pamětníků z Boskovic.

Leopold Färber (1928–2015) – skaut, odbojář, vězněný v 50. letech a bojovník proti dvěma totalitám vzpomínal na scénu, kdy se loučil se svými příbuznými (byl ze smíšeného manželství):

Byli soustředěni u Vážné studny, jak se říkalo. Oni jim povolili ranečky do určité váhy, ale potom to naházeli všechno na jednu hromadu a odváželi je rozděleně. Ten majetek, co s sebou brali, už neviděli a ti Židé byli odvezeni na nádraží a šli na odsun. Já jsem tam byl s tatínkem jako se rozloučit s příbuznými. Moje sestřenice Herta měla panenku a najednou ten jeden voják jí tu panenku vytrhl z ruky a hodil ji na tu hromadu a ona ho kopla. A on, i když to bylo jen děcko, tak ji zbil. Nevím, co tatínka napadlo, ale řekl: Honem, pojďme dom. Já říkám, proč? A tatínek, co kdyby někdo řekl, to jsou taky Židé. To jsou věci, které se mně po tolika letech vybavují.

Zdeněk Komárek (1929–2022) popisuje, jak se celá třída loučila se svými spolužáky:

Když měli odsun, tak jsme se celá třída šli s Faldíčkem a dalšíma spolužákama rozloučit. Někdo píše, že měli seřadiště u Vážné studny, ale ono těch transportů muselo být víc, protože my jsme byli u „Kaisru“ (Císařský dům, dnes Zborovská 11). Vedle, jak byly ty knihy (Zborovská 13), tak tam bydlel nějaký Žid, který měl jít do odsunu, ale ten se zastřelil. Když se tam shromáždili, tak šli pro něho a najednou byla slyšet rána, jak se zastřelil. A my jsme je šli vyprovázet až na nádraží.

Jaroslav Dvořáček (1929–2021) měl také několik židovských spolužáků, se kterými se už ale bohužel rozloučit nestihl. 

Dívali jsme se z okna, to byly samé svíčky nebo baterky. To byly vesměs baterky, protože Hanák (obchodník z Boskovic) jim to zajistil. A tak to bylo jako když bludičky po tom městě. Odcházeli neznámo kam, aniž bysme se viděli a nějak se rozloučili.

Naděžda Švédová (*1931, sestra Jaroslava Dvořáčka) vzpomínala na svou spolužačku Lily Wechsbergovou, která byla zavražděna 23. dubna 1942 v koncentračním táboře v Lublinu. Paní Naděžda Švédová za ni v roce 2021 položila na Plačkově ulici Kámen zmizelých.

Museli být doma, dostali hvězdu, to bylo ve čtyřicátém druhém roce. Ještě jsem měla ten smutný okamžik, který pamatuju celý život, když šla do transportu. My jsme bydleli u nádraží a já jsem zavírala okno a ona šla. Ona mě neviděla, já jsem na ni ani nevolala, poněvadž mně jí bylo hrozně líto. Ona celou cestu brečela a nesla si pytlíček, jenom asi dvě kila nebo kolik měla těch potravin, a šla na nádraží. Šli zrovna lidi z nádraží, a tak do každého vrážela a šla sama, mě překvapilo, že nešla ani s maminkou, ani s otcem.

Alena Buchalová (*1930) popisuje nejen ten smutný den, kdy viděla svoje kamarády odcházet, ale i radostnější chvíle, které společně zažívali během cvičení, která pořádali židovští hasiči.

Oni se scházeli u Vážné studny, to bylo hrozný. My, jako děcka, jsme byli na tom asfaltě nahoře a dívali jsme se, jak se tam schází. Pak je odvezli nebo odešli na nádraží. Oni si tady nechávali věci nebo chtěli, aby jim to lidi schovali. Mysleli si, že se vrátí.

Děti ze „Zahrad“ nebo ze „Židů“, to bylo jedno, byli jsme jedna parta. Jak byly ty Masné krámy, tam měli židovští hasiči schovanou stříkačku. Když jsme věděli, že židovští hasiči budou mít cvičení, tak jsme stáli u Vážné studny a čekali, co se bude dít. Jak nasadili hadici na studnu a začali pumpovat. No a teď ta hadice vyskočila a stříkala všude, my jsme byli všichni mokří.

Když jsme natáčeli vzpomínky paní Blanky Dvořáčkové, jejíž maminka Gerta Grünwaldová se jako jedna z mála vrátila z Terezína a letos v lednu ve svých 93 letech zemřela, bylo vidět, jak je to obě ovlivnilo na celý život. Maminka ji chtěla od těch hrůz uchránit a její dcera dlouho vůbec netušila, kolik příbuzných za války ztratila. Na závěr svého vyprávění paní Dvořáčková předala poselství, určené hlavně mladým, které se hodí připomínat v každé době:

Nepěstovat v sobě nenávist, jakoukoliv, netrpět předsudky vůči druhým. Je to ale velmi složité, těch válečných konfliktů je všude strašně moc a člověk od přírody nechce být sám obětí. Teď je otázka, jak se každý z nás dokáže zachovat, když je ohrožen. Pokud budou součástí různých národů, náboženství, aby se poznávali, aby spolu komunikovali, aby nevytvářeli hranice, aby nacházeli v tom svém náboženství, v tom svém národě to pěkné, to pozitivní a předávali to tomu druhému.

další seriály