„Ta kniha je konzerva lesa, kterou si otevřeš doma a ten chrám do tebe vběhne.“

Rozhovor s tvůrci fotokomiksu Potíže s Mirečkem aneb Příběh z lesních tišin – autorem příběhu Michalem Grigou, výtvarnicí Lenkou Dokoupilovou a fotografem Tomášem Znamenáčkem. Fotokomiks vydávají Ohlasy, vyjít by měl ještě letos a objednat si ho či podpořit jeho vydání můžete ještě několik dnů v kampani na Hithitu.

Výtvarnice Lenka Dokoupilová, autor příběhu Michal Griga a fotograf Tomáš ZnamenáčekVýtvarnice Lenka Dokoupilová, autor příběhu Michal Griga a fotograf Tomáš Znamenáček   foto: Tomáš Trumpeš

Čtete komiksy?

TOMÁŠ: Jestli se ptáš na to, zda jsme komiksoví fanoušci, tak já třeba ne. Teď nedávno jsem si koupil dvě komiksové knihy, ale není to tak, že bych v tom ležel odmalička a pálil komiksy. Samozřejmě nějaké Ábíčko a komiks na poslední straně – to proběhlo, ale jinak nejsem žádný klasický fanoušek komiksu. 

LENKA: Já v tuto chvíli komiksy nečtu. Čtu klasické knihy a komiks mám doma jeden, takový tlustý, na který se těším – Pod dekou od Craiga Thompsona. 

MICHAL: Já si myslím, že fotokomiks není komiks, ale o tom se můžeme ještě pobavit. Nebo alespoň nepokládám to, co jsme udělali, za komiks. Já samozřejmě jsem čtenář komiksů. Dokonce jsem autor komiksů! Pamatuji si, že jsem první komiks napsal a namaloval ve druhé třídě – jmenoval se Tarzan, pán moře. Žiju s komiksem vlastně odmalička. Mrzelo mě, že za komunistů ještě nic nebylo. Tenkrát byl Ohníček, Ábíčko, což bylo nedostatkové zboží, abc speciál bylo ještě větší nedostatkové zboží. Tak jsem si to tvořil sám. Ale čtu málo, jen občas něco. 

LENKA: Jako čtenářka Rychlých Šípů vzpomínám na tvoje parodie Šlohlých Lípů s velkým srdcem a úsměvem. Zrovna před včerejškem jsem to líčila dceři Aničce.

MICHAL: Já píšu jeden komiks už 20 let, možná víc. Občas čtu, ale málo kupuju. Nevyznám se v současné scéně, takže nevím, co je dobré, máloco mě zaujme. 

Jak a kdy vznikl nápad udělat tento komiks?

MICHAL: To bylo tenkrát, když jsme ztratili na procházce s dětmi hadrového medvídka. Tomáš ho našel, přišil mu hlavičku, která byla potrhaná nějakým psem, a odjel s ním někam do světa. Tam s ním nafotil fotky, jak je ve světě a co tam zažívá – třeba hraje na klavír v kostele.

TOMÁŠ: To byly varhany někde na Vysočině.

MICHAL: Já jsem říkal: Jé, Tomáši, ty umíš tak pěkně fotit! A on řekl: jo. No a tak to vzniklo.

TOMÁŠ: Protnulo se to totiž s naši ambicí dělat filmy. Protože my jsme spolu točili jeden film a pak jsme si říkali, že uděláme něco dalšího. Ale film s herci je moc náročný, proto jsme uvažovali, že uděláme něco s loutkama. Ale uvědomili jsme si, že s loutkama je to taky dost náročné. Tak jsme si řekli, že uděláme fotokomiks, že to bude nejjednodušší. A stejně nám to zabralo tři roky.

O čem tento příběh je?

MICHAL: Jak bych to popsal? Je to příběh o ztrátě něčeho nevinného, o velkém přátelství, o lesních tvorech. Ten příběh se odehrává v lesních tišinách, ale to jsou čisté lesní tišiny. Hrdinové jiných komiksů používají lidské výdobytky, z toho si staví příbytky nebo se do nich odívají. Ale toto jsou lesní tvorové, je to lesní kůra, do které les vdechl život, tak jako Pán Bůh vdechuje do nás. A oni zažívají v tom příběhu něco, co jednoho připraví o tu nevinnost a ten druhý musí zažít takový iniciační sestup do temnot, aby ho zachránil – a oba je to promění. Je vedlejší produkt příběhu, který měl původně vzniknout a který jsme chtěli udělat o spasiteli, vykupiteli lesa.

Vznikly tyto postavy konkrétně podle Lenčiných loutek, nebo naopak?

LENKA: Postavičky nevznikly prvotně s tím záměrem, že budou v Míšově komiksu. Bavili jsme se o tom, že má v plánu nějaký komiks, v němž hlavní hrdinové měly být pohyblivé loutky, vyřezávané kompletně jedním našim známým řezbářem. Já jsem potom stvořila nějaké lesní bytosti, protože původní projekt, jak o tom mluvil Michal, nevyšel. Ony začaly vznikat s tím, že Michal chtěl do komiksu nějaké lesní bytosti, které svěřil mně, já jsem tenkrát byla na vážkách, jestli to nebude vypadat divně, když to budou dělat dva tvůrci. Pak Michal napsal příběh speciálně pro tyto bytosti.Třeba Monínek, který je vlastně hlavním…

MICHAL: Ten tam měl být, že?

LENKA: Ten tam právě vůbec neměl být, protože měl přece ten lidský obličej. Měl tam být Biben, který se tak ještě nejmenoval.

MICHAL: Měli jsme hotový scénář, byli jsme ve stádiu, že jdeme do toho druhého příběhu.

LENKA: A tobě se potom začalo líbit, že jsou tak různorodí a že Monínek má tu lidskou tvář. Když ten prvotní záměr nevyšel, rozhodl ses, že napíšeš příběh přímo pro ně.

Kolik a jaké loutky v komiksu jsou?

LENKA: Ty hlavní jsou tři, plus mravenec. Ony to nejsou loutky, spíš artefakty.

TOMÁŠ: Říkáme tomu fotokomiks s loutkami – a zatím jsme došli k tomu, že to není komiks a nejsou tam ani loutky… Nejsou to loutky v tom smyslu, že by byly pohyblivé. Jejich škála pohybu je téměř nulová.

MICHAL: Dá se s nimi trochu pohybovat, jedné loutce upadla prdelka. Jestli je definice loutky, že musí mít nějaké části pohyblivé, nevím. Jsou to zkrátka oživlé lesní bytosti.

TOMÁŠ: Jsou tam dva kamarádi Monínek a Biben. Pak je tam Kroutvor, takový lesní vysavač. Pak je tam mravenec. Tři velké a jedna malá role, která ale vrhá velký stín.

MICHAL: Plus jsme tam ještě něco dokreslovali v postprodukci graficky.

foto: Tomáš Znamenáček

Jaké byly problémy při focení fotokomiksu s takovými postavičkami?

LENKA: Jejich hybnost je značně omezená, občas to bylo takové složitější. To by spíš mohli říct kluci, jelikož jsem nemohla absolvovat všechna focení. Já jsem si moc nelámala hlavu s tím, co upadne a co neupadne. Kroutvor přišel o všechny zuby, zbyly mu jenom dva. Nicméně všichni zatím drží pohromadě a pomalu mění barvu. Když jsme začínali fotit, tak třeba Biben byl zelený, bylo na něm trochu zeleného mechu. Během let na něm tento mech uschl. Všichni změnili barvu. 

MICHAL: Problémy nebyly žádné, ty jsme si vyřešili nějakými rybářskými vlasci. Jsou to oživlé bytosti lesa, které mají duši. Dobré je, že oni se na každém políčku, i když mají neměnný výraz, tváří jinak.

Co bude s těmito loutkami, bytostmi po focení fotokomiksu?

LENKA: Jsou s námi doma. Já jsem se teď přestěhovala k lesu na takovou starou chaloupku. Oni se tam zabydleli a jsou součástí naší rodiny. Jednou bych si přála jich vytvořit víc, protože jsem zjistila, že mě toto nejvíc těší a dělá mi to největší radost – něco najít v lese, přetvořit to, dát tomu nějakou duši.

Vyrábíš loutky bytosti i pro jiné účely?

LENKA: Já je vlastně nevyrábím pro žádné účely. Jsem ráda, že se staly součástí Michalovy knihy, protože se tak mohou dostat do duší i dalších lidí. Je to všechno spíše z nějaké primární potřeby tvořit. Pracuji jako zdravotní sestra, ale kdysi jsem chtěla jít na uměleckou školu. Nějaký způsob tvorby ke svému životu potřebuji.

Jakým způsobem jste vybírali lokace pro focení?

TOMÁŠ: Rád bych řekl, že to mělo nějaký systém, že jsme pečlivě vybírali, ale často to bylo tak, že jsme měli pouze dvě hodiny na to, abychom pořídili ty záběry, které chceme – takže jsme vyběhli s košíkem loutek do lesa a tam jsme zuřivě koukali kolem sebe a jakmile jsme něco našli, tak jsme to tam rychle nasázeli a nafotili. Ale tím nechci říct, že bychom dělali kompromisy, že bychom nehledali, dokud jsme nebyli spokojení. Ale nebylo to tak, že bychom dopředu dělali nějaký výběr lokací. Tady na hradním kopci je hromada krásných míst. Naše srdce nás vedla najisto.

Kde přesně se příběh odehrává?

MICHAL: Odehrává se v lese a pod lesem.

LENKA: V jeskyních.

MICHAL: V lese, který je zároveň tvůrcem s velkým T. Odehrává se v náručí něčeho většího, co se stará o ty svoje tvorečky. Dokonce ten druhý díl měl být o spáse skrze les, o zasvěcení skrze les.

Co pro tebe znamená les, Michale?

MICHAL: Les je místo, kde můžeš vycítit víc boží přítomnost. Ještě když je spojen se samotou. Tam se můžeš krásně pročistit, nabrat síly.

TOMÁŠ: Ta kniha je konzerva lesa, kterou si otevřeš doma a ten chrám do tebe vběhne.

Tome, jak těžká byla koordinace exteriéru s loutkami v závislosti na scénáři?

TOMÁŠ:  Vzhledem k tomu, že ty loutky nejsou pohyblivé téměř vůbec, to občas byla trochu hoňka. Občas hodně hoňka. V takovém technicko-triviálním smyslu: jak to udělat, aby někdo něco držel v ruce, aby v tom záběru bylo tohle a vypadalo to hezky. Storyboard byl, ale vlastně ten storyboard řešil co, ale neřešil jak. Na místě byl storyboard výchozí bod a museli jsme ho naplnit tím, co jsme měli, jak tím místem, tak jakou možnost mají ty loutky. Nic zásadního, nepřekonatelného se nedělo.

Fotili jste vše najednou, nebo bylo více fotících dnů?

TOMÁŠ: Kéž bychom fotili vše najednou! To je taková naše tužba, vyhradit si pět dní v kuse a všechno to nasypat v těch pěti dnech… Bylo nepočítaně fotících dní a často jsme i něco přinesli a zjistili, že to nebude fungovat, takže jsme se museli vrátit a přefotit to. Dvakrát nám ujel podzim, takže jsme se museli vrátit až za rok, až bude zase podzim. Toto pro mě byla největší produkční obtíž celého projektu, že jsme to nedělali v kuse, ale roztrousili to podle toho, jak byl čas, možnosti počasí, … Tím se to všechno hrozně natáhlo. Ale zase to uzrálo.

MICHAL: Moc jsme toho nepřefocovali. Dělali jsme varianty, ale v podstatě jsme to mohli mít za týden hotové.

Jakou jsi konkrétně zvolil techniku?

TOMÁŠ: Chtěl jsem nejdřív fotit na filmový středoformát, což by bylo krásné, ale s ohledem na ty ostatní obtíže nerealistické. Takže jsem od toho nakonec upustil a fotil na digitální aparát. Zvolili jsme jeden konkrétní objektiv – Helios. Chtěli jsme, aby to vše šlo vidět jedněma stejnýma očima. Aby vznikl dojem, že je tam člověk s nimi. Je to na relativně dlouhé sklo, čili objektiv s velkou ohniskovou vzdáleností. Takže je to takové hodně zblízka všechno, takové intimní. 

Co na tomto focení bylo specifické?

TOMÁŠ: V ideálním případě by měl fotograf při plánování focení postupovat vždycky trochu od nuly. Říct si, jak nejvíc tomu může pomoct. Zdůraznit, co je na tom silné. V tomhle je to vlastně podobné ostatnímu focení. Když člověk přijde, ptá se, co je tady pointa věci, co je tady důležité a jak to podpořit technikou. V tomhle to nebylo nic výjimečného. Specifické jsou volby, které člověk udělá – čili v tomhle případě je to ten jeden starý manuální objektiv, který má specifickou kresbu, takovou hodně nedokonalou, charakteristickou. Je tam specifická barevnost, takový old school.

MICHAL: Já si představuji, že jiné fotokomiksy vznikají tak, že si někdo vyhlédne místo a počkají tam na světlo nebo na atmosféru. My jsme to měli naopak. My jsme tu atmosféru hledali na místě. Protože na to nebyl čas, si to takhle vychytat dopředu. Ale máme to ulehčené v tom, že tam nebyla žádná obydlí, žádné vyrobené věci, s kterými bychom se museli piplat. Jen oživlé kousky lesa, které prožívají tento příběh.

foto: Luboš Valčik

Kdo kompletoval komiks do podoby, ve které vyjde?

TOMÁŠ: Kompletuje to náš nejmilejší grafický mág Luboš Valčik. Kompletovat je pro duo Michal a Luboš moc velký luxus. Ta věc pořád žije, ještě i v době, kdy už by měla být poměrně pevně usazená, tak se pod Michalovýma rukama mění. Luboš se stará o grafickou úpravu a o to rozdělení do panelů, protože my jsme udělali na začátku taktickou chybu, že místo toho, aby byl storyboard rozkreslený do komiksových panelů, tak jsme měli storyboard klasicky filmový, tedy 3:2. Pak jsme narazili na to, že se z toho špatně vyrábí panely.

MICHAL: Nebylo to úplně na škodu. Když se nějaké záběry ořezávaly, dalo se s nimi víc pracovat a taky to vlastně nebylo špatně, někde to bylo i ku prospěchu věci.

Jak je na tom kniha dnes? Je připravena k tisku?

TOMÁŠ: To ví jenom Luboš, který tím krásně završil mysteriózní prvek této knihy… Je téměř nachystaná k produkci, ladíme poslední věci a může být, že za 14 dní bude v tiskárně.

Jak náročný je finální tisk fotokomiksu? Je k tomu potřeba nějaké speciální techniky?

TOMÁŠ: Hodně záleží na tom, jak moc člověk od reprodukční techniky chce. Škála je docela velká od digitálního tisku přes klasický ofset až po speciálnější metody tisku. Dá se s tím libovolně vyhrát, my ještě uvidíme, co zvolíme za technologii tisku, podle toho, jak skončí crowdfundingová kampaň. Kdyby se nám podařilo dostat víc peněz navíc, tak bychom si rádi vyzkoušeli ten ofset. Když to neklapne, máme nachystanou velmi slušnou variantu digitálního tisku. Naštěstí jsou technologie dnes tak daleko, že takhle miniaturní kniha, která vyjde v nákladu třeba 150–200 kusů, může vypadat dobře.

Vy jste spustili sbírku s cílem vybrat 25 tisíc korun. Jak to zatím vypadá? Když se vybere ta ideální částka, poběží sbírka dál?

TOMÁŠ: Vypadá to senzačně. Vybrali jsme přes 40 tisíc, což znamená, že jsme vybrali přes 150 % této kampaně. Ten cíl 25 tisíc – to byly nejmenší peníze, za které jsme schopni tuto knihu vyrobit. Čím víc se vybere, tím víc kvalitní můžeme zvolit tisk, nebo by dokonce mohly zbýt peníze na honoráře. I když je základní cíl překročen, neznamená to, že by zbytek peněz šel nám na auta. Otevírá nám větší možnosti při zpracování té knihy.

Jaký je celkový rozpočet tohoto projektu? Přispěl někdo další?

TOMÁŠ: Rozpočet je řádově okolo 80 tisíc korun, z toho nadpoloviční většinu, asi 50 tisíc, tvoří tisk. Ten šel teď cenově nahoru kvůli nedostatku papíru. Takže momentálně z těch odhadovaných 80 tisíc stojí 50 tisíc jenom tisk, 10 tisíc tvoří honorář pro grafika, pak jsou tam nějaké drobnější částky. Důležitý prvotní příspěvek, díky kterému to mohlo jít všechno dopředu, byl od města Boskovice, které nám v grantovém systému dalo 40 tisíc. Díky tomu jsme věděli, že vůbec má smysl se do toho pouštět. To byl první klíčový příspěvek. 

foto: Tomáš Znamenáček

Jaké zkušenosti si z projektu odnášíte? Co to pro vás znamenalo?

LENKA: Já si odnáším spoustu zkušeností. Je to pro mě výzva zlepšovat se, osvojit si techniky, které neovládám a které by se hodily. Jsem vděčná za příležitost, jsem vděčná, že to nakonec bude na světě. Jsem vděčná Michalovi, Tomášovi, městu Boskovice. Naplňuje mě to radostí, že ten příběh bude na světle. Tiše doufám, že bude jednou v budoucnu čas ještě něco jiného tvůrčího podniknout.

MICHAL: Nepřemýšlel jsem o tom. Je to zázrak, že to vzniklo. To je důkaz boží přítomnosti. Ale to je koneckonců všechno. Ta zkušenost teprve přijde, až to přečte první čtenář a řekne: to bylo dobré, to bylo dobré… Tak teprve to bude ta moje zkušenost. Jsem zvyklý, když jsem dělal filmy, že se to dělalo na koleně, na poslední chvíli a vždycky to dopadlo nějak. Tady byl rozdíl v tom, že jak se to dělalo dlouho, tak jsem měl možnost si s příběhem v postprodukci hrát. Dodat do něj ještě něco, co prožívám v současnosti. Takže to není příběh, který byl na začátku. Kdybych porovnal scénář a realitu, tak celkové vyznění bude jinačí, původně mělo jít o lehoučkou legrácku. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že se to vydá, nabylo to u mě důležitosti, takže jsem využil času, který jsem ještě měl. Začal jsem si s příběhem hrát, určitě to bylo pro dobro věci. Teď jsem s tím stoprocentně spokojen.

LENKA: Byl to vývoj Michala samotného. Člověk se promění za dva roky.

MICHAL: V normální situaci bych si mohl sednout a den dva promýšlet příběh. Takhle jsem se k tomu dostal před spaním, nebo když ke mně přišlo něco ve snu, nebo když jsem se na to díval s Lubošem. Tak přicházely ty věci, které do toho zapadaly. To, co bych vymyslel za den, za dva, to se roztáhlo na ty krátké úseky, ve kterých jsem měl čas. To mám nejradši. Když jsem dělal filmy například s handicapovanými lidmi, vznikaly bez scénáře přirozeně na místě. Pak jsem to dotvářel v postprodukci, jak se mi to líbilo.

TOMÁŠ: Já to rozděluju na dvě věci, jednak pro mě osobně, jednak „institucionálně“. Odbavím nejdřív to druhé, jelikož to zní bizarně. Pro mě je důležité, že jsme si tím vyzkoušeli, že fakt jde vydat takhle malou knihu pro místní publikum, že vlastně to jde ufinancovat. Podle mě má smysl vydávat knihy pro malý okruh lidí, třeba 200. A je hrozně dobré, že to tak může být a že se nám to povede. A osobně jsem si znovu posílil vědomí, jak je dobré dělat něco s kamarády, že to je jeden z nejlépe strávených časů, co znám. Člověk může s lidmi, se kterými si rozumí, udělat něco, co dává smysl. Když je do toho ještě zapletené pobíhání po lese nebo v jeskyních, tak to je velký bonus.

MICHAL: To bych podepsal. Myslím si, že jsme při focení měli dobrou symbiózu. Pěkně to šlo.

Lákala by vás další spolupráce?

LENKA: Já bych se tomu určitě nebránila, jen je to asi o těch prioritách, které člověk má. V reálném světě je člověk zavalen povinnostmi, které ale opravdu nemůže odložit, protože je na ně třeba sám, musí je udělat a nikdo jiný je za něj neudělá. V té koordinaci několika lidí je to složité, když jsou to všechno pracující lidé s vlastními rodinami, s vlastními povinnostmi – a pak se máme všichni nějak domluvit na nějaké spolupráci. Možná bychom si z toho mohli vzít ponaučení, vzít si dovolenou a jdeme na to a uděláme to. Já se určitě nebudu bránit ničemu tvořivému, ale je to otázka spíš na kluky, na mně některé věci spíš vázly. 

MICHAL: Na každém to kousek vázlo, ne? 

TOMÁŠ: Každý jsme přispěli svým rovným dílem zdržování. V hypotetickém světě, kde bych na to měl dost času, bych se jednoznačně pustil do něčeho dalšího. Mám obecně hrozně málo času na věci, což je ale nezajímavá odpověď. Mně by vyhovovalo, kdybychom mohli produkci časově ohraničit na týden, nebo na libovolný časový úsek, na který bych si mohl udělat volno. Lákalo by mě to nastřelit na ten analogový film, jelikož je to krásné médium, které do toho samo o sobě vnáší nějaké prvky i tvůrčí impulsy. Samozřejmě spolupráce s Michalem je pro mě vždycky dobrá. Myslím si, že Michalovy příběhy si zaslouží přicházet na svět, tak budu rád, když mu budu příště asistovat.

MICHAL: Já nevím, jestli by mě lákala další spolupráce na fotokomiksu. Přemýšlel jsem o tom, byl to takový pokus, už to pro mě není zajímavé. Tomáš to řekl správně, cítím, že je tady ještě nějaký velký příběh, který jsme ještě nezačali vyprávět, který jsme nedopověděli, který by si možná zasloužil vyprávět. Nevím, jestli fotokomiksem. Druhé díly bývají většinou větší, a to nevím, jestli do toho máme jít, jestli do toho máme všichni chuť a prostor v životě. Já bych se zase rád vrátil k filmu, nebo bych chtěl dělat komiks, ale chtěl bych spíš dělat komiks jako scénárista, libretista, a natočit krátký film. Ono taky záleží na tom, jaké budou reakce na tu knihu. Jestli to bude lidi zajímat – a teď si nedokážu představit, jakou to má cílovou skupinu, protože to není kniha pro děti, i když to má vnější podobu dětského příběhu.

TOMÁŠ: Tohle je důležité říci, že my jsme ve fázi, kdy jsme odedřeli hromadu času a spoustu energie jsme vydali na přípravu – a to je moment, kdy jsi ve spodní úvrati. Musíš to narvat do diváků, pak teprve se nám to vrátí nazpátek a pak je teprve ten zážitek ucelený. Potom má smysl přemýšlet nad tím, kolik se ti toho vrátilo a co s tím dál. Když zpívá sbor, teprve když to nacpeš do posluchačů, tak to vznikne. S knihou je to podobně, ten příběh reálně vznikne, až to narazí do čtenářů. Teprve pak se dozvíme, jaké to je.

MICHAL: Teď jsme ve fázi nejistoty, jestli to bude přijaté, nebo jestli to bude přijaté až za 20 let. Pro mě je teď nejlepší živé vyprávění příběhu před publikem, kterému se teď věnuju a ke kterému nic nepotřebuji. A úplně nejvíc mi sedí vyprávění jako forma improvizace. Žádná produkce, žádné zařizování, jenom prostě já a příběh, který si vezmu z okolí, protože příběhy jsou všude. A já jsem Příběhovič.


Potíže s Mirečkem si můžete koupit v crowdfundingové kampani do středy 27. října.

další rozhovory