Procházky po památkách: Barokní sochy v Boskovicích

Pokud se přestěhujete na nové místo a chcete sobě i blízkým pomoci vytvořit kořeny, jsou památky, zajímavá místa a znalost jejich příběhů výborným prostředkem. Při další procházce si tedy všimneme čtyř drobnějších památek – sochy svatého Rocha na Bílkově ulici, sochy Panny Marie Immaculaty na Masarykově náměstí, sochy Madony na Dukelské ulici a podstavce sochy sv. Floriána v průjezdu radnice.

Sv. Roch na Bílkově uliciSv. Roch na Bílkově ulici   foto: Tomáš Znamenáček

Proč právě sochy na podstavcích, co k tomu člověka vede? Potřeba vztyčování menhirů, obelisků, sloupů a soch patří zřejmě k psychologickému ustrojení člověka, neboť se tak děje od nepaměti. Důvody jsou různé a často se jich může k témuž objektu vztahovat několik. Nejbazálnější je akt vyvýšení a tedy uvedení do středu pozornosti, ať už osoby ze sféry pozemské (sloupy římských císařů a egyptských faraonů), nebo nebeské (světecké, mariánské a trojiční sloupy). Sochu můžeme vnímat jako spojnici vztaženou k nebesům. Současně může být její umístění vybráno jako orientační bod, ať už reálně ve špatně přehledném městě (umisťování soch a obelisků papeži v urbanistické struktuře Říma), nebo přeneseně v duchovním životě věřících. 

Na území Čech a Moravy vznikaly kamenné kříže a Boží muka už od středověku. Byly místem zastavení a modlitby a často poskytovaly magickou ochranu pro území nebo město donátora, případně byly vztyčovány jako smírčí oběť na místě znesvěceném násilným skutkem.

Velká obliba vztyčování však nastává v době rekatolizace střední Evropy. Umisťování základního kamene, osazování soch a následné venkovní pobožnosti u stojících sousoší jsou příležitostí k barokním slavnostem, které zpestřují život poddaných a velmi vyhovují záměrům katolické církve. Sochy jsou místem zastavení a modlitby při trzích a poutích. Pestře malované sochy se zlacenými prvky působily i na smysly člověka. Dnešní podoba soch z režného kamene, byť se zlacenými částmi, neodpovídá té barokní, ale přesto dnes estetická funkce převažuje. A stále přetrvává také funkce urbanistická, městotvorná.

První sloupy tohoto typu byly ve střední Evropě vztyčeny v první polovině 17. století jako poděkování za spásu měst před švédskými útoky během třicetileté války. Vždy se jednalo o sloupy mariánské, protože Panna Maria jako milosrdná a laskavá matka je logickou adresátkou modliteb za ochranu. Sloupy tak oživují prastarý mariánský kult, reformací spíše ignorovaný, jako jeden z prostředků (vítězící) rekatolizace střední Evropy. Vrcholovou, ústřední sochu často v nižších partiích doprovázejí další. Nejčastěji jde o morové světce a národní patrony, ale mohou to být i andílci adorující ústřední sochu nebo zápasící se zlem.

Další mariánské sloupy vznikají po dvou velkých vlnách moru, které Moravu a Čechy zasáhly v letech 1679–80 a 1713–15. Mor, tajuplná černá smrt, jehož vědecké vysvětlení čekalo na dobu osvícenství, byl vnímán jako trest za hříchy, působící rychle jako šíp vystřelený z nebes, a jedinou doporučenou ochranou byla modlitba k Panně Marii a morovým světcům. Morové sloupy vznikaly během vlny nemoci nebo po ní jako poděkování za ukončení morové vlny, jako ochrana před další vlnou nemoci, ale vznikaly z vděčnosti i v sídlech, kde mor vůbec nepropukl. Po roce 1680 vznikají také sousoší s motivem Nejsvětější Trojice. V té době vládnoucí císař Leopold I. totiž oproti svým předchůdcům dával přednost uctívání Nejsvětější Trojice. Vztyčení sochy se posléze stává zřejmě i otázkou prestiže – každá vesnice a město musí mít svou sochu nebo sousoší!

Socha sv. Rocha na Bílkově ulici, neznámý autor, zhotoveno mezi léty 1692–1716. Všimněme si silného esovitého pohybu probíhajícího tělem v kontrapostu (naklání se nad odlehčenou nohu), šat je bohatě zřasený a rozevlátý. Zhotoveno patrně po smrti Zuzany Kateřiny Prakšické ze Zástřizl na objednávku vdovce Waltera Františka Xavera Dietrichsteina. Socha ze souboru dominikánského kláštera byla na místo přenesena nejspíše kolem roku 1820 v souvislosti s přestavbou kláštera na zámek.Socha sv. Rocha na Bílkově ulici, neznámý autor, zhotoveno mezi léty 1692–1716. Všimněme si silného esovitého pohybu probíhajícího tělem v kontrapostu (naklání se nad odlehčenou nohu), šat je bohatě zřasený a rozevlátý. Zhotoveno patrně po smrti Zuzany Kateřiny Prakšické ze Zástřizl na objednávku vdovce Waltera Františka Xavera Dietrichsteina. Socha ze souboru dominikánského kláštera byla na místo přenesena nejspíše kolem roku 1820 v souvislosti s přestavbou kláštera na zámek.   foto: Tomáš Znamenáček

Tři boskovické sochy

Všechny tři zmiňované boskovické sochy pocházejí z období kolem roku 1700, tedy doby baroka, a podle obdobného řasení roucha je velmi pravděpodobné, že pocházejí ze stejné dílny. Jejich osobní příběhy jsou však hodně odlišné, i když se zčásti proplétají.

Socha svatého Rocha je umístěna v parčíku na dolním konci Bílkovy ulice. Světec je zde zachycen v nejzákladnější ikonografii, tj. v nejtypičtějším postoji s kompletním souborem doprovodných předmětů a znaků neboli atributů. Podle legendy, a tentokrát jde opravdu o legendu, protože tento světec není historicky doložitelnou postavou, se narodil kolem roku 1300 ve Francii. Po smrti rodičů se vydal na pouť do Říma a procházel Itálií, sužovanou ve druhé polovině 14. století těžkou morovou ránou. Obětavě se staral o nemocné a údajně konal zázraky uzdravování při žehnání křížem. Poté, co se sám nakazil morem, pobýval u řeky Pádu, kam mu pes z nedalekého dvorce nosil chléb. Nakonec se vypravil na cestu do rodného Montpellier a během cesty zemřel.

Naše socha má tedy vše potřebné k ilustraci legendy: klobouk a pláštík s mušlemi označujícími křesťanského poutníka, poutnickou hůl s čutorou z dýně na vodu, u nohou psa s pečivem v tlamě, a světce, který ukazuje na morové vředy na odhaleném stehně. Světec zde vzhlíží vzhůru k nebesům, jako by říkal: Hle, Pane, co jsem vykonal ve Tvém jménu! A nemůžu nezmínit pěknou šifru z boskovické šifrovací hry Operace Artaban, kde shluk písmen SVROCH dal mnohým hráčům pořádně zabrat!

Madona při Dukelské ulici, neznámý autor, zhotoveno mezi léty 1692–1716. Výrazově podobná socha jako předchozí sv. Roch byla vytesána zřejmě ve stejné dílně. Také tato socha patřila do souboru kláštera, byla v nice nad vstupními vraty hlavní západní fasády klášterního kostela, v ose celé kompozice. Nejspíše kolem roku 1820 přenesena k cestě na Žďárnou a připojena k instalaci  Božích muk, dnes stojí samostatně u mostu přes řeku Bělou.Madona při Dukelské ulici, neznámý autor, zhotoveno mezi léty 1692–1716. Výrazově podobná socha jako předchozí sv. Roch byla vytesána zřejmě ve stejné dílně. Také tato socha patřila do souboru kláštera, byla v nice nad vstupními vraty hlavní západní fasády klášterního kostela, v ose celé kompozice. Nejspíše kolem roku 1820 přenesena k cestě na Žďárnou a připojena k instalaci  Božích muk, dnes stojí samostatně u mostu přes řeku Bělou.   foto: Tomáš Znamenáček

Socha Madony je v jedné ze zahrad na Dukelské ulici u mostu přes řeku Bělou. Madona, tedy Panna Marie s Dítětem, je mariánský ikonografický typ oblíbený už od středověku. V základu je skryté ustálené provedení byzantské ikony přibližně ze 6. století, Matky Boží Hodegétrie, Vůdkyně na cestách, která představuje Pannu Marii zahalenou pláštěm, jak drží na svém levém boku Ježíška. Ten pravou rukou žehná a v levici drží svitek, Logos, tedy Slovo, které se stalo Tělem, nebo v podstatě Boha Otce – Slovo, které bylo na Počátku. V Boskovicích ovšem Kristus drží v levé ruce korunovační jablko, které spolu s žezlem v Mariině pravici a korunou na její hlavě označuje Marii za Královnu nebes. V dnešní době se nad korunovanou Pannou Marií prakticky nepozastavujeme, přestože v Bibli o něčem takovém není ani zmínka – tak běžné je toto vyobrazení. Od středověku však bylo opřeno o nekanonický spis Zlatá legenda Jakuba de Voragine, který píše že „Panna Marie byla po smrti vzata na nebesa a tam ji Bůh Otec korunoval“. 

V průjezdu radnice je umístěný podstavec od další barokní sochy, sv. Floriána, ochránce města před požárem. Torzo sochy je na hradě v depozitáři. Světec je opět v nejrozšířenějším ikonografickém typu, v římském vojenském oděvu s praporem a vědrem, ze kterého leje vodu. Socha byla z náměstí přenesena někdy kolem roku 1930, snad z důvodu špatného stavu, do radnice a později na hrad. Je však zachycena na mnoha historických fotografiích v horní části náměstí na místě nebo poblíž pranýře. Vzhledem k tomu, že není možné si sochu prohlédnout, nebudeme se víc tímto světcem zabývat.

Sochy pro klášter

A teď přijde (možná) překvapení. Všechny tyto sochy původně patřily k souboru, který byl pořízen pro dominikánský klášter, založený posledním párem boskovických Zástřizlů. Klášter byl stavěn v letech 1684–1694 a jeho kostel měl sloužit jako pohřební místo bezdětných majitelů panství. Byl dokončen až po smrti obou donátorů (Zuzana Kateřina umírá jako poslední z páru v roce 1691), za druhého manžela Zuzany Kateřiny, tedy vdovce Waltera Františka Xavera Dietrichsteina. 

Pro areál kláštera bylo zvoleno místo pod hradním kopcem, a západním průčelím kostela sv. Dominika se obracel směrem k cestě z náměstí na hrad, tehdy ještě sídelní. Po stranách přístupové cesty byly zasazeny čtyři lípy, v mezerách mezi stromy byly sochy. Na průčelí kostela byly niky s dalšími třemi sochami.  

Z tohoto souboru celkem devíti soch jsou na rytinkách podle atributů rozpoznatelné socha sv. Jana Nepomuckého, sv. Šebestiána a sv. Floriána. Jde tedy o nejuctívanějšího národního světce baroka, jehož kult završený slavnou kanonizací v roce 1729 byl jedním z prostředků rekatolizace, morového ochránce a ochránce města před požárem. Ze soch na průčelí je rozpoznatelná ústřední socha Madony, která je prakticky určitě totožná se sochou při Dukelské ulici. Další dochovaná socha, sv. Roch, je další sochou z průčelí, případně sochou z aleje. Lze se domnívat, že do souboru soch v alejích patřil ještě oblíbený národní světec sv. Václav, morová patronka sv. Rozálie nebo další ochránce před ohněm sv. Vavřinec. Na průčelí byl pak téměř jistě sv. Dominik jako hlavní řádový světec, kterému byl také klášterní kostel v Boskovicích zasvěcen, a snad sv. Tomáš Akvinský jako další významný řádový světec. 

Někdy po zrušení kláštera za josefinských reforem v roce 1784 nebo spíše v souvislosti s přestavbou areálu na zámek v letech 1819–1826 alej při zahradních úpravách zanikla a sochy byly přeneseny na nová místa: sv. Roch k cestě na Doubravici, Madona k cestě do Žďárné, sv. Florián na náměstí před radnici. Kde jsou sochy dalších světců zatím bohužel není známo. 

Sochy v nikách na průčelí kostela se jako architektonický prvek objevují běžně od konce 16. století. Podstatně zajímavější je stromová alej střídaná sochami. Starší tradicí jsou renesanční zahrady s antickými hrdiny a bohy. Barokní kompozice alejí soch začíná rokem 1667, kdy Gian Lorenzo Bernini osazuje sochy andělů na Andělský most v Římě. První ze soch Karlova mostu je osazena 1683, většina sousoší byla však osazována až kolem roku 1710. Další příklady z našeho území jsou sochy a alej před klášterem v Zákupech (1685), v Kuksu (1720), ve Slaném (1730). 

V souvislostí se známým rokem vzniku příbuzné Panny Marie Immaculaty z Masarykova náměstí, datované rokem 1716, je tedy pravděpodobné, že alej se sochami byla naplánována a pořízena spíše až kolem roku 1710 za Waltera Františka Xavera Dietrichsteina. Vyobrazení kláštera roku 1682 není podle mého názoru barokní vizualizace investorského záměru, realizovaného v následujících třiceti letech, ale pozdější kresba toho, jak si autor představoval, že to vypadalo v roce 1682.

Panna Marie Immaculata, neznámý autor, datováno chronogramem v nápisu na podstavci do roku 1716. Slohově opět podobná socha jako obě předchozí, objednaná dle nápisu v souvislosti s druhou velkou morovou vlnou boskovickým feudálním správcem Johannem Františkem Rottleithnerem. Originál je průjezdu radnice, na místě je kopie. Na hlavě Dívky je dnes korunka, na starých pohlednicích jsou však patrné původní zlacené paprsky s hvězdami.Panna Marie Immaculata, neznámý autor, datováno chronogramem v nápisu na podstavci do roku 1716. Slohově opět podobná socha jako obě předchozí, objednaná dle nápisu v souvislosti s druhou velkou morovou vlnou boskovickým feudálním správcem Johannem Františkem Rottleithnerem. Originál je průjezdu radnice, na místě je kopie. Na hlavě Dívky je dnes korunka, na starých pohlednicích jsou však patrné původní zlacené paprsky s hvězdami.   foto: Tomáš Znamenáček

Immaculata

Socha Panny Marie Immaculaty z Masarykova náměstí je datovaná nápisem do roku 1716 a souvisí s druhou morovou vlnou. Na náměstí dnes stojí kopie, originál je v průjezdu radnice. Jde o ikonografický typ Neposkvrněného početí, který byl využíván v protireformační ideologii a v baroku patřil k nejčastějším mariánským námětům. Na víru v Neposkvrněné početí, tedy že Panna Marie byla od početí jako jediná z lidí vyjmuta ze zatížení dědičným hříchem a Kristus byl panensky počat do čistého těla, byli nuceni přísahat i univerzitní mistři Karlo-Ferdinandovy univerzity. Důležitost této teze je nám dnes bez hlubšího studia tehdejších teologických sporů těžko pochopitelná. 

Podkladem pro výtvarné vyjádření myšlenky byl spis španělského malíře Francesca Pacheca Umění malby z roku 1649, který doporučil Immaculatu zpodobnit s atributy apokalyptické ženy a ve věku 12–14 let, což odpovídá věku dospělosti židovských dívek. Podle těchto doporučení vytvořil Bartolomé Esteban Murillo v letech 1660–70 obrazové vyjádření, které se pak diferencovalo do několika variant. V Boskovicích je varianta La Purísima, tedy mladá dívka s rozpuštěnými vlasy, s rukama sepjatýma v modlitbě. Z neznalosti sochaře nebo na přání objednatele stojí místo na půlměsíci či sféře obtočené hadem na prostých oblacích a místo dvanácti hvězd kolem hlavy má korunku. K této úpravě mohlo však dojít až během pozdějších oprav.

foto: Tomáš Znamenáček

Na podstavci je maiuskulní nápis s chronogramem:

IOANNES FRANCISCVS ROTTLEITHNER
DOMINII BOSKOVICENSIS P.T. CAPITANEVS
AERE PROPRIO F.F.
ET
REGINAE CAOELORVM
DE VOTE OBTVLIT

Což lze přeložit takto: Johann František Rottleithner, Panství boskovického hejtman, penízem vlastním zhotovit nechal a Královně Nebes ze zaslíbení (z prosby) nabídl.

Socha Immaculaty patřila po dlouho dobu k širší urbanistické kompozici: na protáhlém náměstí byly podél střední osy umístěny (odspodu) socha Immaculaty, kašna, socha sv. Jana Nepomuckého a socha sv. Floriána na místě bývalého pranýře před radnicí – zde se její příběh proplétá s příběhem soch z klášterního souboru. Z náměstí byly postupně odstraněni sv. Jan Nepomucký (kolem roku 1900), sv. Florian (prokazatelně byl na svém místě ještě v roce 1945) a kašna byla přemístěna z centra náměstí ke straně dolní poloviny.


A na závěr si opět dovolím malé zobecnění a fantazie. Uvedené příběhy soch ilustrují proměnu smýšlení šlechty, které nebyl po bitvě na Bílé Hoře zabaven majetek nebo neodešla ze země. Morkovští ze Zástřizl, dříve podobojího vyznání, podporovatelé Jednoty Bratrské s kontakty se špičkami švýcarské reformované církve Kalvínů, se stávají po bitvě katolíky se všemi složkami nových kultů: Zuzana Kateřina zřizuje při farním kostele sv. Jakuba loretánskou kapli a zakládá klášter, dokonce na tak dominantním místě, že kostel jako pevnost nové víry vévodí širší krajině. Tato proměna je signifikantní pro celou, dříve většinově utrakvistickou, českou i moravskou společnost. Klášterní kostel má navíc sloužit jako hrobka: život a smrt, zábava a rozjímání, v kulisách tak, jak je vidělo baroko. 

Pro závěr středověku je také charakteristický úpadek drobné šlechty, jak početní, tak majetkový. Pro dobu po třicetileté válce je charakteristické také postupné scelování pozemků do větších panství s jedním majitelem. Snad Zuzana Kateřina cítila trend doby, svoje osamocení, a nakonec souhlasila ve svých 52 letech se sňatkem s nezajištěným, o 27 let mladším, třetím synem knížete Dietrichsteina. Spojování pozemků však mimo jiné umožnilo tvorbu komponovaných celků, jejichž vliv přetrvává v české krajině dodneška. Jedna z drobnějších barokních krajinných kompozic byla i v Boskovicích: zanikla však v 19. století stavbou zámku a mladším souborem zahrad a staveb v předzámčí. 

Socha pořízená boskovickým hejtmanem, tedy zástupcem vlastníka panství, je ve skupině morových sloupů a sousoší dosti skromná. Mohlo by to podporovat tezi, že Boskovice byly spíše chudší poddanské město, které si nákladnější sloup nemohlo dovolit. Majitel panství investoval do soch v aleji před klášterem, nákladný sloup, dedikovaný císařské Svaté Trojici, potom realizoval v sídelním městě Mikulově. Snad pro náměstí v Boskovicích objednal protějšek Immaculaty, sochu sv. Jana Nepomuckého, odstraněnou neznámo kam z náměstí někdy kolem roku 1900.

další seriály