Petr Ondráček: I důležité stavby mohou být navrženy s pokorou a skromností

Svou činnost tento týden završila pracovní skupina, která připravovala zadání investičního záměru sportovní haly podle návrhu, který ve spolupráci s městským architektem Zdeňkem Fránkem připravil mexický architekt Alberto Kalach. Pracovní skupina stavbu městské radě doporučila ke schválení, pro ale nehlasovali členové místního Spolku za rozvoj architektury Boskovic (SRAB). Svůj dojem v komentáři pro Ohlasy shrnul architekt a člen SRABu Petr Ondráček.

Olympijský stadion v Tokiu – návrh ateliéru Kengo Kuma Associates, který se nakonec postavilOlympijský stadion v Tokiu – návrh ateliéru Kengo Kuma Associates, který se nakonec postavil   foto: Japan Sport Council

Na začátku tohoto týdne proběhlo poslední setkání pracovní skupiny ke sportovní hale a zakončilo tak oficiální část debaty o navržené podobě této stavby. Nechci odradit technickými pojmy a fakty – jsou už myslím dostatečně známy, a nebo si je můžete přečíst jak zde v Ohlasech, na webu města nebo u nás na SRABu. Spíš se chci tentokrát jako jeden ze členů pracovní skupiny zamyslet obecněji nad situací, která tu vznikla. Tedy nad celým procesem přípravy návrhu a možných důsledcích, které rozhodnutí o pokračování tohoto procesu přináší a nebo v budoucnu může přinést.

Cestou domů z pracovní skupiny jsem si uvědomil zajímavou paralelu s právě skončenými olympijskými hrami. Jedná se o podobnost příběhu stavby olympijského stadionu a naší sportovní haly. Přestože jsou obě stavby svými rozpočty a velikostí značně odlišné, v některých aspektech mi přijdou oba příběhy docela blízké a jejich srovnání inspirující.

Japonci vyhlásili v roce 2012 otevřenou mezinárodní architektonickou soutěž, které se zúčastnilo 46 ateliérů z celého světa – toto je ve srovnání s námi první, řekněme drobnější rozdíl. Vítězem se stal ateliér světoznámé architektky Zahy Hadid. Návrh to byl opravdu jedinečný a futuristický. Architektka stadion pojala velmi originálně, s inovativními prvky, jakými byly zatahovací konstrukce střechy anebo terasy s výhledy jak do stadionu, tak do širokého okolí.

Po zkušenostech s podobnými stavbami olympijských sportovišť ve světě se ale zanedlouho objevila i první kritika návrhu. Mluvčím této skupiny se stal přední japonský architekt Fumihiko Maki, který říkal, že návrh je až příliš velkorysý, zbytečně bombastický, také příliš drahý, a bude zřejmě docela náročné jej zrealizovat a hlavně následně provozovat. Tato kritika vyústila v online petici, kterou podpořila celá řada mezinárodně renomovaných architektů. Argumentovali také tím, že takto velká a expresivní stavba by neměla zasahovat do okolního prostředí s nádhernými alejemi stromů ginkgo a památnými chrámy. V neposlední řadě zdůrazňovali předpokládanou cenu, která tehdy dosahovala v přepočtu 50 miliard korun. Výsledkem kritiky byla nejprve modifikace, v rámci které došlo ke zmenšení a zjednodušení původního návrhu.

Nakonec ale došlo k úplnému zastavení původního projektu a rozhodnutí začít znova. Tentokráte už ale soutěž proběhla tak, že se mohli přihlásit pouze architekti, kteří měli za sebou budoucí dodavatele stavby. Tím bylo garantováno, kolik bude stavba stát a zároveň termín, kdy bude opravdu otevřena pro veřejnost. Zaha Hadid se soutěže už neúčastnila – nenašla totiž dodavatele, který by zaručil, že její návrh půjde za dané peníze zrealizovat. Zvítězil tak návrh ateliéru Kengo Kuma Associates, který se skutečně postavil a mohli jsme jej tak vidět při slavnostním zahájení a ukončení her a při atletických soutěžích. Je to poměrně jednoduchá a svým způsobem nenápadná stavba, která vstoupila do svého okolí tak, aby si nenárokovala pozornost více, než je nutné. Japonci tak světu ukázali, že i takto důležité stavby mohou být navrženy s pokorou a skromností. Důležité je také na závěr zmínit cenu – ta lehce přesáhla polovinu původně uvažované částky.

Původně vítězný návrh Zahy Hadid, od kterého bylo po kritice upuštěnoPůvodně vítězný návrh Zahy Hadid, od kterého bylo po kritice upuštěno   foto: Japan Sport Council

Příběh olympijského stadionu v Tokiu ukazuje něco, z čeho bychom si mohli vzít příklad i zde u nás. Je zde jasně vidět, že jakákoliv sportovní stavba je stavěna hlavně pro to, co se odehrává uvnitř – a tam by mělo být vše co nejlepší a bez kompromisů. Jak vypadá hala zvenčí, je samozřejmě také důležité, ale je to řekněme třešnička na dortu – pokud stavba respektuje svoje okolí, nebo dokonce svojí novou přítomností přispívá k tomu, že se podaří toto okolí zlepšit.

Nemohl a neměl by tak být i pro nás příklad z olympijského Japonska podnětem k zamyšlení, jak v Boskovicích konečně postavit tolik očekávanou sportovní halu?

Myslím si, že pokud už teď existují reálné obavy o výslednou cenu stavby, a chceme-li navíc do budoucna areál Červené zahrady přetvořit do fungující části města, nemůžeme si dovolit poměrně velké finanční prostředky investovat do jedné jediné stavby. Není to signál, že bychom měli přejít od zákopové války k opravdu konstruktivnímu dialogu? A to i přesto, že tato diskuse může přinést klidně i kritické hlasy? Myslím, že cesta k vytoužené hale určitě nevede přes zavírání očí před jakoukoliv kritikou navrženého řešení a přes tvrzení, že v budoucnosti se všechny technické nedostatky a financování stavby vyřeší.

Jako architekt, sportovec a příznivec záměru postavit v Boskovicích novou sportovní halu se obávám, že neustále prošlapáváme slepé uličky. Mohli bychom se už konečně poučit a zkusit to udělat tak, jak se to před námi povedlo v desítkách jiných českých měst nebo právě v olympijském Tokiu.

další názory a komentáře