Rozhovor s Danem Štěpánským, končícím jednatelem boskovické nemocnice, který byl hostem červnových Ohlasů naživo. Když jsme rozhovor plánovali, ještě jsme netušili, že bude nakonec bilanční. O to víc nám ale připadalo přínosné Dana Štěpánského na závěr jeho působení vyzpovídat. Rozhovor proběhl ve čtvrtek 10. června živém streamu, kromě zvukového záznamu nabízíme i kompletní přepis.
Pojďme se nejprve vrátit na začátek vašeho boskovického příběhu: jak jste se dostal k práci v boskovické nemocnici? Pokud se nepletu, jste přírodovědec – pracoval jste už předtím ve zdravotnictví? Nebo jak to přišlo?
Já jsem po revoluci během devadesátých let pracoval převážně v zahraničí, a poté jsem se zabýval obchodem ze základny v České republice. Začátkem roku 2011 jsem přešel pod holding MND do Hodonína a po ukončení činnosti tam jsem vyučoval na přírodovědecké fakultě brněnské univerzity. Zde mě oslovil kolega a dávný přítel, primář Klimovič, v té době pracující v boskovické nemocnici, že se naskytla příležitost zaměstnat ekonoma nebo analytika na pozici, která byla v té době volná. Setkali jsme se s tehdejším jednatelem, profesorem Janečkem. Spolupráce byla možná, tak jsem tehdy v tom roce 2016 nastoupil.
Když pan Janeček skončil, váhal jste, jestli se posunout z ekonomického náměstka na nejvyšší post v nemocnici? Nebo jste měl prostě chuť tu práci vyzkoušet?
Ten posun probíhal ve dvou fázích. V první etapě jsem byl osloven radou města na dočasnou dobu funkci vykonávat, to bylo na jaře roku 2019. S tím, že potom jsem se přihlásil do výběrového řízení. Bral jsem to jako výzvu, která pravděpodobně přijde jednou za život, řekněme přeneseně: zkusit si nějakou hvězdnou hodinu, jestli to dokážu. Zkusil jsem a ty dva roky do dnešního dne tu funkci vykonávám.
Měl jste obavy z politických tlaků? Z pozice ekonomického náměstka jste situaci dobře znal, oba vaši předchůdci skončili tak trochu z politických důvodů. Označujete to za hvězdnou hodinu, ale ta pozice není úplně jednoduchá.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl vůbec žádné vazby s žádným politickým subjektem, ani v té první, ani v té další radě na boskovické radnici, chtěl bych zcela jednoznačně prohlásit, že se mně jakékoliv politické tlaky vyhnuly. Dodnes chápu tu funkci jako možná politicky podporovanou, nicméně v žádném případě ne jako politicky závislou. Takže odpovídám: ne, politické tlaky jsem opravdu nezaznamenal.
Co vás na práci bavilo? V čem je to pro manažera zajímavá výzva nebo ta hvězdná hodina?
Výzva spočívá ve specifičnosti zdravotnictví, kde poskytujete službu a není to pouze jednosměrná cesta za ziskem. Je to něco zcela odlišného od normální komerční činnosti a snad právě v tom to znamenalo změnit návyky, pohlížet zcela jinak na pracovní kolektiv a snažit se najít cestu, která by na jedné straně umožnila tu kvalitní službu spádové oblasti poskytovat a zároveň zachovávat elementární ekonomické parametry u takového provozu, kterým nemocnice je.
Zároveň jste asi jako nikdo nemohl předpokládat, co vás ve funkci čeká. Hned v dalším roce vypukla koronakrize. Když se na to dnes podíváte zpátky a ohlédnete se na úplný začátek: dá se zpětně říct, jak na ni byla nemocnice připravená a jak první náraz této situace zvládla?
Musím potvrdit, že z celé té roční periody pandemie byl jednoznačně nejnáročnější a nejtěžší snad ten první týden, který následoval po 10. nebo 12. březnu loňského roku, kdy jsme se všichni octli v situaci, o které jsme možná něco znali z historie, z roku 1918 a 1919 a španělské chřipky ve zcela jiných podmínkách. Najednou to bylo zde – a my, naprosto nepřipravení, jsme tomu museli čelit.
Ta výzva byla znásobená tím, že boskovická nemocnice není organizačně začleněná ani do struktur řízených přímo státem, ani krajských. Ani jsme to nečekali, ale rozhodně jsme nebyli řízeni v tom smyslu, že bychom dostávali pravidelně nějaké pokyny, jak se připravit, co dělat, co zorganizovat, jak reprofilizovat péči, koho upřednostnit a koho neupřednostnit. Všechno jsme vytvářeli na koleně. Dneska vzpomínám na to, že to byly chvíle, které utužily kolektiv. Spolu s náměstky a dalšími pracovníky jsme trávili večery na telefonu, soboty, neděle, víkendové schůzky v nemocnici… Tak, abychom činili kroky reaktivně, protože situace nás vždycky předbíhala, ale tak, abychom vyšli z té chvíle, která nám připadala nesmírně těžká a která se nemůže nikdy opakovat a být horší, se ctí. To, co následovalo potom, kdy nával pacientů a vůbec stres a potíže spojené s poskytováním péče byly násobně horší, to už jsme věděli, co nás čeká a věděli jsme, co se může stát. Z toho důvodu byl ten první šok opravdu nejsilnější.
Jakou jste v tomto udělal zkušenost se státem? Ve spoustě věcí jste byli závislí na tom, jak je nastaví stát. Jaký jste z toho měl pocit jako člověk, který předtím působil v soukromém sektoru? Jak stát zvládl pandemii – a teď nemyslím zdravotně, ale čistě organizačně ve vztahu k vám, jakožto šéfům nemocnic?
Když se opět vrátíme do března 2020, tak pro mě reprezentovat stát krizový štáb jihomoravského krajského úřadu. Mnohokrát jsme se na krizovém štábu setkávali s řediteli krajských nemocnic i městských nemocnic jihomoravského kraje – možná se na to horší zapomíná a vzpomíná se pouze na to pozitivní, já jsem nikdy neměl pocit, že by někdo nechtěl. Všichni pracovníci, kteří byli v té době pověřeni vykonáváním služby, pracovali maximálně a opravdu se snažili pomoct. To, že docházelo k téměř humorným situacím, kdy třeba v osm hodin večer zavolali: přijeď si na štáb, dostaneš roušky, já jsem přijel a místo roušek jsem dostal balík papírových štítů – to mohlo být úsměvné, ale bylo to projevem reakce na situaci, o které nikdo nikdy předtím neslyšel a ten stát – pro nás opakuji reprezentovaný Jihomoravským krajem – se podle mě skutečně snažil nemocnicím z těch zdrojů, které měl k dispozici z vyšší celostátní úrovně, pomoci. Ať už to byly konkrétní osoby, radní, případně další členové štábu, nestalo se mi, že bych se setkal s nějakým odmítnutím nebo že by bylo na Nemocnici Boskovice pohlíženo jako na nějakou organizaci nižšího řádu. To určitě ne.
Služba veřejnosti, ne kolbiště osobních ambicí
Mluvil jste o okamžicích, které byly pro vás nejtěžší při řízení nemocnice. Jaké okamžiky byly nejtěžší a nejnáročnější ze zdravotního hlediska? Bylo to na podzim, po novém roce, nebo až teď na jaře? Kdy byla nemocnice pod největším tlakem covidových pacientů?
Největší tlak, se kterým jsme se setkali, byla kulminace jarní vlny na přelomu března a dubna.
Takže až ta poslední vlna?
Ano. Tam už jsme skutečně mleli z posledního, jak řekněme v širším slova smyslu management, tak především zdravotnický personál, který po říjnové a listopadové a prosincové námaze najednou na konci března čelil situaci, kdy ze standardních oddělení, která máme v nemocnici a která poskytují elementární péči – mluvím o chirurgických stanicích, interních stanicích, které jsou povinny se starat o „standardní diagnózy“, které se vyskytují ve spádové oblasti – tak počet těchto stanic byl zredukován na méně než polovinu. Nám zůstala v jedné chvíli jedna chirurgie, jedna interna a všechno ostatní bylo v covidovém režimu. Byly to dvě interny a jedna chirurgie, kde jsme museli mobilizovat personál ze všech oddělení, vypomáhali nám dobrovolníci, museli jsme dělat velmi nepopulární kroky ohledně stahování personálu z ambulantního provozu. Právě proto, abychom tuto situaci, která byla výjimečná i v té covidové době, zvládli. To byla doba, kdy jsme měli šedesát standardních covidových pacientů a řekněme deset jedenáct pacientů na intenzivní péči. Což bylo opravdu, opravdu velmi těžké.
Obecně se mluvilo o tom, že hlavní limity zdravotnictví nejsou finanční, přístrojové ani prostorové, ale personální. To stejné jste zažívali vy? Že ten hlavní limit byl nedostatek pracovníků nebo jejich přetížení?
Především to přetížení. Protože pracovníci mladí, staří, středního věku, ženy, muži… byli vystaveni násobně vyššímu vytížení a obrovskému psychickému tlaku. Pracovali na jednotkách intenzivní péče, kde prognóza přežití pacientů byla ve velké části negativní. Navíc nemocnice do značné míry poskytuje práci lékařům brzy po ukončení studia, to znamená, že to jsou odborníci, kteří jsou ve třetí dekádě svého života a byli konfrontováni právě s tím, že museli velmi rychle, velmi odborně rozhodovat. S tím, že lékařské i sesterské služby byly právě na covidových odděleních několikrát náročnější než na standardních pozicích. To je to, o čem se hovořilo v médiích, to je ten maximální přínos a to je absolutorium, které by měli všichni tito pracovníci dostat od společnosti, kterou se svým přínosem pokoušeli a dodnes pokouší zachránit před nějakými ještě horšími důsledky pandemie.
Jaká je covidová situace v nemocnici dnes?
Předpokládám, že v pondělí se sejdeme naposledy na krizovém štábu. Toho se účastnili náměstci, plus odborníci jako hygienik, primáři interních oddělení a další. Fungoval v nejtěžších dobách každodenně, poté dvakrát týdně, nyní jsme přešli na týdenní frekvenci. V pondělí předpokládám činnost štábu ukončíme, budeme plánovat ad hoc schůzky v budoucnu. Dnes jsme měli v nemocnici jednoho pacienta. To znamená, že jsme zredukovali prostory i personální expozici v covidovém provozu na absolutní minimum a naším jednoznačně nejdůležitějším cílem je poskytnout zaměstnancům prostor k vybrání řádné dovolené, náhradního volna a nějaký ten relax minimálně po ty letní měsíce. Ať už se na podzim bude dít cokoliv.
Narazil jste na to, že zdravotníci by si od společnosti zasloužili absolutorium, zároveň jste zrovna v těchto dnech čelili největší vlně negativních reakcí v souvislosti s očkováním od té části společnosti, která ho odmítá. Jak se s tím vyrovnáváte?
Víte, já jsem skoro polovinu života strávil v totalitním režimu, kdy jediná povolená láska byla láska k Sovětskému svazu a o svobodě slova se nesmělo ani mluvit. Já bych byl za sebe pravděpodobně jeden z prvních, kteří by udělali vše pro to, aby svoboda slova byla zachována, aby každý mohl citovat zdroje, kterým věří, a aby názor každého, ať už s ním jakkoli nesouhlasím, nebyl omezován.
Nicméně pokud se dozvím z médií, že já nebo moji kolegové a kolegyně jsme fašistické zrůdy a Mengeleho pohrobci, eventuálně výzvy k tomu, že by nemocnice měla být zapálená, domnívám se, že to už je i s ohledem na svobodu slova přes čáru. Nedovedu to komentovat, neznám důvody lidí, kteří takto diskutují. Ty diskuse se rozproudily poté, co ministerstvo zdravotnictví umožnilo vakcinaci věkové skupině šestnáct plus, což opravdu není něco, co by si vymyslela Nemocnice Boskovice. Dotklo se to velkého počtu lidí, berme to tak, že každý manažer by měl být připravený na kritiku své práce, ale toto bylo minimálně nefér a nezasloužené.
Lidský aspekt a atmosféra v nemocnici mě zajímají i trochu bez ohledu na covid. Před vaším nástupem se v nemocnici děly dost turbulentní věci, bylo tam hodně kontroverzní působení pana Julínka, ten měl své příznivce a odpůrce, pak bylo období dalších politických tlaků. Jaká je atmosféra v nemocnici dnes? Vím, že je to těžké, zaměstnanců je hodně, máte několik set lidí, ale kdybyste měl dnes zhodnotit náladu personálu, jak byste ji popsal?
Pokud na to pohlížím za sebe jako jednatele nebo za management sestávající z náměstků a vedoucích pracovníků, tak mým krédem bylo, že management nemocnice poskytuje službu zdravotníkům, kteří slouží spádové oblasti. Domnívám se, že ty kontroverze, o kterých jste mluvit, za uplynulých deset let, byly do značné míry způsobeny ambicemi některých vedoucích pracovníků prosazovat řešení, která zaměstnanci nevzali za své. Já jsem v té době samozřejmě nebyl přítomen v nemocnici, jsem dalek toho, hodnotit něčí kroky, ale domnívám se, že to zklidnění, které nastalo za poslední roky, bylo do značné míry způsobeno snahou managementu – nevím, jestli je to vhodné slovo – nepřekážet a naopak vhodné podmínky vytvářet, protože co je zdravotnictví, než služba veřejnosti. A ne nějaké kolbiště osobních ambicí.
Mluvili jsme o tom, co vás na té práci bavilo, co bylo naopak při řízení nemocnice nejtěžší?
Je to bezmoc, která je do značné míry způsobená poptávkou po zdravotnických profesích v Jihomoravském kraji. Řekněme si zcela otevřeně, že Nemocnice Boskovice nefunguje úplně v tržním režimu. V Jihomoravském kraji existuje velký počet poskytovatelů zdravotní péče a do značné míry omezený počet zdravotnických pracovníků. Tím chci říct, že tak, jak se ambice jednotlivých zdravotníků střetávají s realitou okresní nemocnice, tak my pravidelně jako zaměstnavatel čelíme velmi pravidelným odchodům… nechtěl bych říct za lepším, ale do toho těžiště zdravotnictví, to znamená do Brna. Pro mě je to velmi těžké proto, že to považuji možná ne za prohru, ale za negativum toho, že nemocnice nedokáže pokrýt potřeby zdravotníků, ať už lékařů, nebo nelékařů a dalšího personálu, ze zdrojů v regionu, a proto musí denně bojovat o to, aby ta již zmíněná služba veřejnosti byla naplněna z hlediska personálního. A to mnohdy i za cenu ústupků, které dělám velmi nerad.
Věřím, že jednání s krajem dopadnou dobře
Dostáváme se tím k tomu, že boskovická nemocnice je městská, což není úplně rozšířený model. Teď se zrovna hodně diskutuje o tom, jestli je tento model dlouhodobě udržitelný. Jak se na to se svou zkušeností ve vedení nemocnice díváte?
Když pohlédneme na těch více než dvě stě nemocnic v České republice, tak ano, s.r.o. typ právnické osoby ve vlastnictví města je ve významné menšině. To ale neznamená, že by město už ze své podstaty bylo špatným vlastníkem. Problém boskovické nemocnice a vztahu s městem jako jediným společníkem je historický – samozřejmě já ty důvody neznám, určitě k tomu důvody byly – a je v tom, že na rozdíl od jiných nemocnic v Jihomoravském kraji je boskovická nemocnice s.r.o., to znamená obchodní společnost, která už ze své podstaty existuje pro to, aby generovala zisk. Není to příspěvková organizace, tak jako další nemocnice v Jihomoravském kraji, a to ať už vlastněné krajem, anebo městem, což je typ blanenské nemocnice, kde si zřizovatelé příspěvkových organizací u subjektů objednávají nějakou službu ve veřejném zájmu, a proto umožňují těm subjektům do větší nebo menší míry hospodařit s jejich prostředky, a to i na provozní úrovni. Tak definuje zákon příspěvkovou organizaci. Toto my v boskovické nemocnici nemáme.
Díky velmi vysoké úspěšnosti v dotačních řízeních, díky striktní kontrole nákladů, díky podle mého názoru citlivé personální politice jsme soběstační právě na té provozní úrovni. Nicméně problém boskovické nemocnice je v obrovském infrastrukturním dluhu v areálu, kde nemocnice sídlí. A právě to bylo pravděpodobně motivem, proč současné zastupitelstvo Boskovic, reprezentované panem starostou a místostarosty, se snaží o to, aby právě tuto tíhu infrastrukturních dluhů, kdy budova ze šedesátých let téměř každodenně překvapuje výší tohoto vnitřního dluhu, sdílelo město s nějakým silným partnerem. V tomto případě s Jihomoravským krajem, ta jednání proběhla v minulých týdnech. A já věřím, že dopadnou dobře, protože kraj si zcela jistě uvědomuje, jak obrovskou službu boskovická nemocnice poskytuje severní části blanenského okresu. Kdyby došlo nedejbože k problémům nebo omezení péče v naší nemocnici, z důvodů nedostatku finančních nebo personálních zdrojů, tak první, kdo to pocítí, budou brněnské nemocnice. Bude to fakultní nemocnice v Bohunicích, protože ti nemocní nebudou moci jít jinam. Nebudou moci jít do Blanska, protože blanenská nemocnice není konkurenční boskovické, je komplementární, co se týče služeb. Takže pokud vypadne péče na internách, na ortopediích, na chirurgiích, na dětském oddělení, na gynekologii z Boskovic, zákonitě celá ta spádová oblast čítající 50–60 tisíc lidí bude generovat velký příliv nemocných do Brna. Z toho důvodu věřím v úspěch těchto jednání s tím, že kraj dokáže převzít tuto zátěž spojenou s infrastrukturou a nemocnice bude v budoucnu pokračovat hospodářsky úspěšně, jako tomu bylo doposud, nebo jako tomu bylo v posledních pěti letech.
Na zastupitelstvu se hodně mluvilo v souvislosti s výsledkem auditu také o druhé cestě, a to je nějaká forma privatizace, ať už prodej, nebo pronájem. Toto vy nevidíte jako cestu, která by se před Boskovicemi otevírala? Věříte spíš na tu variantu kraje?
Obávám se toho, že infrastrukturní dluh v budovách nezmizí převodem na žádný typ vlastníka. U soukromého subjektu bych předpokládal větší orientaci na hospodářský výsledek, zatímco u Jihomoravského kraje bych spíše předpokládal orientaci na tu službu. Navíc, a to je velmi silné a zaznělo to na zastupitelstvu několikrát, je obava z opakovaného vstoupení do téže řeky po neúspěšném převedení provozu nemocnice pod soukromý subjekt na počátku tisíciletí. Existuje stále spousta pamětníků, více či méně vlivných, na platformě boskovického zastoupení. Myslím si, že není pravděpodobné, že by se zastupitelstvo ubíralo touto cestou a nemocnici převedlo do soukromých rukou.
Jak tohle vnímají vaši zaměstnanci? Panuje tam obava z toho, co s nemocnicí do budoucna bude? Nebo přímo z té privatizace?
Ano, ta obava bezpochyby existuje. Situaci se snažil uklidnit a vysvětlit starosta Dohnálek, který navštívil setkání se zaměstnanci před několika týdny. Víte, těžko se bojuje proti fámám, těžko se bojuje proti větrným mlýnům. Pokud to semínko nedůvěry někde zaseje, ono stále bude někde klíčit. Já si za sebe myslím, že to určitě není na pořadu dne a jak znám za ta léta veřejné mínění v Boskovicích, tak tuto variantu vidím jako velmi nepravděpodobnou a v tomto duchu se snažím i zaměstnancům situaci vysvětlovat.
Co by v tomto mohl udělat stát? Není to tak, že kdyby stát změnil nastavení financování nemocnic, úhradovou vyhlášku, tak by se boskovická nemocnice mohla dostat do situace, kdy by hospodaření bylo snazší, peněz by přitékalo víc a zůstávaly by i peníze na investice? A tím by se to vyřešilo bez ohledu na to, kdo nemocnici provozuje?
Než by došlo k těmto změnám, které jste popsal, tak už si pravděpodobně nikdo z nás nevzpomene na to, jak jsme se tady dneska setkali, protože to je velmi, velmi dlouhý cyklus. Navíc když si představíte, že by se muselo změnit financování nemocnic podle mého názoru tak, že těm, kteří mají hodně, by přidali málo, a těm, kteří mají málo, přidali více… Státní rozpočet se potýká s obrovskými problémy už jen vzhledem k sanaci následků pandemie. Já vidím jako mnohem jednodušší tu variantu řešit problémy na regionální, to znamená krajské úrovni. Rozhodně bych nespoléhal na nějaké řešení z centrální úrovně ministerstva zdravotnictví. Možná s výjimkou nějaké dotace, která by byla cílená právě do majetku města. Řekněme generální oprava operačních sálů, což by byl ten typický příklad, ale zase by to byl jenom jednorázový vstup, protože už z charakterů vyšších územně správních celků ta péče o zdravotnictví je na straně krajských úřadů spíše než centrálních. Ty mají svých starostí dost se svými přímo řízenými organizacemi.
Několikrát jsme zmínili ekonomickou situaci nemocnice. Ta je dnes tedy jaká? Můžete ji stručně popsat? A jak moc s ní zahýbal covid – jak moc jste se dostali mimo standardní toky financí, na které jste byli zvyklí?
Shodou okolností jsem včera referoval radě o konečném hospodářském výsledku za rok 2020. Z posledních roků byl pro nemocnici nejlepší rok 2019, kdy skutečně došlo k vysokému přeplnění výkonnosti nemocnice. A v souladu se systémem financování, kdy rok 2021 získává prostředky indexací roku 2019, tak kdyby nebyl covid, byla by na tom nemocnice velmi dobře. Loňský rok, v jehož polovině vyšla úhradová vyhláška, bylo celé plánování a hospodaření postaveno na hlavu a ve druhé polovině roku byly zdravotní pojišťovny vedeny úmyslem poskytnout hotovost nemocnicím tak, aby mohly nakupovat ochranné prostředky, testy, laboratorní materiál, aby mohly připlatit pracovníkům, kteří si skutečně zasloužili prémie na covidových jednotkách. A toto masivní navýšení záloh ve druhé polovině roku umožnilo nemocnicím plošně, včetně boskovické, uzavřít rok 2020 s kladným hospodářským výsledkem. S tím, že jsme splnili veškeré povinnosti vůči zaměstnancům a zároveň veškeré povinnosti vůči dodavatelům.
To znamená, že loňský rok jako takový skončil hospodářsky úspěšně s minimem kladného hospodářského výsledku ve výši 400 tisíc korun a nemocnice vstoupila do letošního roku v očekávání přílivu peněz v necovidové době. Protože úhradová vyhláška, tak jak je postavena na rok 2021, je řekněme polocovidová – nepředpokládala takový masivní útlum výkonů spolu se zákazem elektivní (odložitelné, pozn. red.) péče. Ale předpokládala určité zvýhodnění nemocnic, které poskytují testování pacientů, hospitalizace a zejména intenzivní péči covidovým pacientům. Zatím kompenzační úhradová vyhláška, která by byla analogem toho, co vyšlo v polovině loňského roku, vydaná nebyla. Víme z ministerstva zdravotnictví, že minimálně první čtyři nebo pět měsíců letošního roku budou opět posuzovány samostatně jako doba, kdy se z velké části nepracovalo, neoperovalo, výkonů bylo minimum. A měly by být nějakým způsobem vyjmuty z očekávané výkonnosti, aby zbývajících sedm měsíců letošního roku – pokud nebude žádný covid – již byly hodnoceny normálně a výkonnost by se porovnávala s tím rokem 2019. Takže já zůstávám optimistou. Úsilí nemocnice a vysoký objem pacientů, které jsme ošetřovali v první polovině letošního roku, zcela jistě způsobí, že nebudeme finančně strádat.
Mluvili jsme o budoucnosti nemocnice, dovolte mi na závěr zeptat se osobně vás, kam směřují vaše kroky a jaká bude vaše budoucnost. Je zdravotnictví oblast, která vás bude zajímat i do budoucna, nebo odcházíte úplně do jiného sektoru?
Každý manažer, každý přístroj nebo i dostihový chrt má určitou životnost, kdy je schopen poskytovat výkon, který se od něho očekává. To je na manažerské práci asi nejtěžší, najít ten správný okamžik, kdy nějakým sebezpytováním zjistíte, že už je toho velmi málo, co můžete té organizaci nabídnout, aniž byste sami sebe přivedli do nějaké kolapsové situace. Já jsem to vyhodnotil tak, že se skončením covidu pro mě osobně ta situace nastala zhruba před měsícem, kdy jsme o tom hovořili na radě města. Domluvili jsme se s panem starostou, že budu vykonávat povinnosti jednatele do okamžiku, než se ukončí výběrové řízení na nového jednatele. Výběrové řízení už bylo vypsáno, je zveřejněno, to znamená zatím těch několik týdnů, možná jednotky měsíců dále pokračuji. A co bude potom… já předpokládám, že hodně dlouhý odpočinek.
Takže z Boskovic odcházíte s pocitem, že si potřebujete odpočinout?
Momentálně to tak cítím, že ano.
