„Smrt je součást života, součást naší práce, ale zvyknout se na to nedá.“

Rozhovor s vrchní sestrou ARO a JIP Martinou Zemánkovou a staniční sestrou ARO Alenou Trnovou o aktuální situaci a průběhu pandemické krize v nemocnici v Boskovicích. Obě mají na svých odděleních pacienty, kteří onemocněli covidem a jsou v kritickém stavu. Mluvily jsme také o tom, jak je pro zdravotníky lidsky náročné zátěž posledního roku zvládat.

Martina Zemánková a Alena TrnováMartina Zemánková a Alena Trnová   foto: Nikol Halamásková

Procházíme čtvrtou vlnou pandemie. Jaká je momentálně situace na vašich odděleních? Zvládáte to?

ALENA TRNOVÁ: Nevím, jestli je rozdělení na vlny namístě, protože zátěž na zdravotnictví je po celou dobu koronavirové krize. Ale zároveň můžeme být rádi, že se někdo začíná zajímat, jak to vlastně v českém zdravotnictví funguje. Je to strašně náročná práce. Už před koronavirem byl velký podstav zdravotních sester a bylo to náročné. O to náročnější je to teď.

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: My úplně nepozorujeme, kdy je která vlna, protože se vzájemně prolínají. Nicméně letos v březnu nastal opravdu katastrofální scénář. Měli jsme plná intenzivní lůžka pacientů, neměli jsme žádné rezervy, jeli jsme na doraz; sestřičky, lékaři, všichni byli opravdu vyčerpaní – psychicky i fyzicky. Spoustu z nás to zasáhlo osobně, musely jsme se starat o své příbuzné nebo známé a vzájemně podporovat i jedna druhou. Nikdo z nás si netroufal pomyslet, že se tohle může stát. A že tohle budeme zažívat, probouzet se s tím každý den a budeme s tím muset znovu jít do práce, znovu se nadechnout a držet personál nad vodou.

To zní, že je na vás opravdu velká zátěž, jak dlouho to ještě vydržíte?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: V průběhu roku byla situace různá. Minulý rok začaly první případy tady v republice a s nimi přišla obrovská panika. My jsme to nazývaly válečným stavem – nevěděly jsme, co nás čeká. Docházelo k výpadkům dodávek, infuzí, osobních ochranných pomůcek, musely jsme se předzásobit na kalamitní stav a člověk opravdu nedokázal předpokládat, co bude. Zřizovalo se covidové oddělení, gynekologie se stěhovala do jiných prostor, hodně se toho muselo změnit. Přitom do léta prošel odděleními jeden jediný pacient, který byl okamžitě exportován do Brna.

ALENA TRNOVÁ: Neustále jsme vyčkávaly, co přijde. A na podzim to přišlo a my se nestačily divit. V průběhu času se pro nás spousta věcí stala rutinou. Už víme, co se od nás očekává, jaké pacienty to obnáší. Alespoň v tomhle ohledu – i když je ta práce opravdu hodně náročná – víme, jak na tom jsme a jak v tom máme pracovat. A vydržíme tak dlouho, jak bude potřeba. Covid už tu s námi bude zřejmě navždy, jen je důležité ho dostat nějak pod kontrolu, aby se pokud možno snížily počty těchto pacientů. Už jsme si ověřily, že při sníženém počtu covidových pacientů dokážeme práci na odděleních zvládnout téměř jako za normálního stavu při současném počtu kmenových sester.

Nabrat sílu a pokračovat

V čem je práce s covidovými pacienty náročná a odlišná od vaší běžné práce před pandemií?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Na našich oddělení intenzivní péče jsou pacienti, u kterých hrozí selhání jednoho či více orgánů nebo u kterých se tak už stalo. Mluvíme zejména o plicích, srdci nebo ledvinách. Když se pacienti dostanou na naše oddělení, tak skutečně bojují o život. Mají pocit dušnosti, nedostatku vzduchu a kyslíku. Jsou vyděšení, mají strach o svůj život a o svou rodinu – protože většinou to není jen tak, že by byli nemocní sami, nakažený je i někdo z jejich rodiny. A velmi často to končí nešťastně, tedy smrtí. Potom následuje trauma pro rodinu, protože se svým blízkým nemohou být před jeho smrtí v kontaktu, jak by chtěli. Zde nastává velký úkol lékařů informovat a komunikovat s rodinou, což je velmi náročná stránka naší práce.

ALENA TRNOVÁ: Odhlédneme-li od toho, že musíme pracovat v ochranných pomůckách, což je náročné fyzicky, je pro nás zásadní rozdíl v psychické zátěži. Pacienti s covidem k nám přijíždějí většinou při vědomí, ale již v kritickém stavu. My je musíme o to vědomí připravit, abychom je mohli napojit na plicní ventilaci a tím jim pomohli. Oni se bojí a vy je intubujete a taky se bojíte, protože víte, že šance je padesát na padesát, že k tomu vědomí ještě někdy přijdou.

Jak nesete vy i ostatní sestry zvýšený počet úmrtí?

ALENA TRNOVÁ: Dá se na to odpovědět nějak jinak, než že těžce? Když se na to člověk podívá zvenku, spousta lidí má názor, že jsme na to zvyklí. Ale to tak není, na to se prostě nedá zvyknout. Samozřejmě, smrt je součást života, součást naší práce, to vůbec nikdo nepopírá. Ale i když tady covid nebyl a umřel nám pacient, tak to nebylo lehké. Bohužel teď pacientů umírá opravdu hodně, a o to je situace náročnější. Není to jednoduché pro holky, ani pro nás, není to jednoduché pro lékaře. Člověka to vyčerpává psychicky. Vy pacientovi dáte první poslední a on vám i přes veškerou péči umře. Nabrat sílu a pokračovat je hrozně náročné.

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Naším největším úkolem je právě udržet pohromadě a trochu v psychické pohodě náš kolektiv sestřiček, sanitářek, lékařů, zkrátka všech, protože oni se musí znovu zvednout a jít dál, bojovat o další životy. I my jsme lidé, kteří mají svoje rodiny, malinkaté děti, starší rodiče a prarodiče. Z hodiny na hodinu řešíte najednou problém, kdy někdo vypadne a je třeba ho nahradit – dítě nemůže do školky, protože třeba kašle. Takže se okamžitě obvolává někdo jiný, a ten přijíždí z domu, ze své pohody, kdy měl mít den volna, ale musí jít a odsloužit dvanáctihodinovou směnu za někoho jiného. Náš největší úkol je držet personál alespoň v částečné psychické pohodě. Máme tady v nemocnici psycholožku, krizového interventa, máme tady veškerou pomoc. A troufnu si říci, že i paní náměstkyně pro ošetřovatelskou péči je všem sestřičkám, sanitářům i sanitářkám velmi nakloněná a dodává nám personál, co to jen jde, ať to jsou dobrovolníci, nebo lidé na dohody o pracovní činnosti.

Měly jste i mladší pacienty, kteří měli těžké průběhy nebo boj s nemocí nezvládli? Jak jejich úmrtí nesete?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Ano. Ale více bychom o tom raději nechtěly mluvit, pokud nechcete, abychom tady obě dvě plakaly. Jsou zde i mladí lidé, kteří byli dosud zdrávi – nakazí se a onemocnění se zhorší natolik, že během pár dnů umírají. 

Co naopak prožíváte, když někomu opravdu pomůžete z bryndy?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: No vítězství! Tleskáme si všichni, je to jednoznačné vítězství, když pacienta překládáme na standardní oddělení. Většinou nám potom ti pacienti přijdou poděkovat. To je strašně krásné, my máme slzy v očích. Radujeme se s nimi.

Měli jste nějakého pacienta, jehož příběh, ať už pozitivní nebo negativní, vás zasáhl?

ALENA TRNOVÁ: Za každým pacientem se skrývá příběh, nějaký lidský osud. Bohužel pořád převládají spíše ty negativní. Ale když jsme se teď bavily o těch vítězstvích, tak se mi zrovna vybavil jeden pán, kterého jsme si tady opravdu vypiplaly, a když od nás odcházel, tak jsme všichni jásali a byli nadšení. Byla to opravdu nepředstavitelná radost. Nicméně tohle zažíváme, když někdo odchází a je to ten šťastný konec. A pak se stává, že jsou hospitalizovaní členové rodiny. To je potom o to náročnější, když víte, že vám na jednom boxu leží manželka a na druhém její manžel, nebo maminka a syn, a jeden z nich to nepřežije.

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Já jsem tady třeba teď měla dva své sousedy – manželský pár, pán bohužel zemřel a paní je doma a vyrovnává se se ztrátou. Nedávno tady ležel můj strýc, který byl covid pozitivní, bojoval potom o život a zemřel. Týká se to i nás. A nikdy nevíme, kdy to přijde.

Umožňujete nejbližším rozloučit se s umírajícím, když už je jasné, že se blíží konec? Jak to probíhá, aby nedošlo k ohrožení nákazou?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Pokud lékaři usoudí, že pacientovi už nejde více pomoci, tak velmi pečlivě komunikují s rodinou. Vysvětlí jim situaci, někdy s nimi i několikrát denně volají, dělají se i osobní schůzky. Návštěva je rodině umožněna při dodržování mimořádných opatření, aby nedošlo k přenosu infekce. Sestřička celou dobu blízkého doprovází, kompletně jej obleče do ochranného obleku. Vysvětlí mu, co smí a nesmí dělat, že si například nesmí sahat na obličej. Poté je sestřička poblíž příbuzného nebo blízkého pacienta, protože i pro něj je to obrovský stres a je často psychicky vyčerpaný. Když návštěva skončí, pomáhá sestřička bezpečně odložit pomůcky, protože to je nejdůležitější pro to, aby se člověk nenakazil.

foto: Alena Trnová

Pomáhá každý, kdo má volné ruce a nohy

Je teď vaše práce náročnější i časově? Museli jste vy a vaši podřízení sloužit delší nebo častější služby?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Ano, museli jsme všichni sloužit navíc. Slouží se po čtyřech nebo po pěti, takže potřeba personálu je obrovská. Budu teď mluvit o sestrách, protože ty jsou alfou a omegou péče o pacienty, nesou zodpovědnost za veškerou ošetřovatelskou péči. Kmenových sester, které znají chod nemocnice, naplánují si ošetřovatelskou péči od A do Z a ví, jak předcházet různým problémům, je málo, i když vedení dělá všechno proto, abychom doplnili stavy. 

V čem se liší sestra na jednotce intenzivní péče od „obyčejné“ sestry? Co musí sestry na jednotce intenzivní péče umět navíc?

ALENA TRNOVÁ: Musíte opravdu vědět, že psychicky zvládnete kritický stav pacienta. Pokud na to nejste stavění, tak to nemůžete dělat. Pacienti s námi z plné komunikace najednou nekomunikují, když přejdou na ventilátor. Pak je to samozřejmě náročná práce ze strany přístrojové techniky. Musíte všechno ovládat, znát, musíte vědět, jak se s tím pracuje, když po vás lékař něco chce – něco nastavit, něco přenastavit, podat jinou dávku léků. Musíte znát, na co jsou všechny hadičky, kanyly, jak se používají, a použít je správně, abyste pacienta nepoškodila.

Je těžké vyškolit klasické sestry tak, aby zvládaly práci na oddělení?

ALENA TRNOVÁ: Zaučit někoho, aby věděl, co ví arová nebo jipková sestra, trvá strašně dlouho, protože je toho opravdu hodně. Stačí, když se podíváte na člověka v těžkém stavu, co všechno má kolem sebe, kolik hadic z něho vede. Když je pacient na ventilátoru, tak mu kanyla může povyjet, když si zakašle – natožpak když ho máte otočit na břicho, což je poloha, která při léčbě covidu pomáhá. Nemluvě třeba o člověku na dialýze, kterému trčí ze žil dlouhé hadice a nesmí se vám to nikde pohnout, aby pacient nevykrvácel. Poklonu je třeba složit i kmenovým sestrám za to, jak zvládají, že mají plné oddělení, a do toho přijde pomoc – což je často někdo, kdo vůbec netuší, co po něm chcete, nebo to ví jen z malé části. A vy ho musíte naučit chod oddělení, všechno od A do Z. Zvládly to zorganizovat a zkoordinovat úplně skvěle. Jsem na ně hrdá.

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Situace s personálem se od počátku pandemie vyvíjela. Ze začátku nám v podstatě nepřišlo na mysl, že by nám přišel pomoct někdo z jiného oddělení, protože všichni jsou „doma“ někde jinde – na ortopedii, gynekologii, na operačním sálech, sterilizaci, … Všichni měli své mateřské pracoviště. Ale teď nám pomáhá každý, kdo má volné ruce a nohy. Já mám třeba už půl roku na oddělení sestřičky z ortopedie a rehabilitace, fyzioterapeutky, takže najednou to jejich doma je na intenzivní péči, což i pro ně bylo těžké.

foto: Martina Zemánková

Jaký vliv měla pandemie na vztahy mezi pracovníky? Jak byste popsali atmosféru ve vašich týmech?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Stmelili jsme se.

ALENA TRNOVÁ: Já si to myslím taky. Tím, jak je situace náročná, je to psychické vypětí pro všechny. Takže se občas stane, že někdo řekne, že už dál nemůže, že si musí dát chvilku pauzu. A náš kolektiv začal fungovat tak, že mu tu pauzu dopřeje, jsme si podporou jeden pro druhého. Samozřejmě vznikají nějaké drobnější neshody a třenice, ale to tak bylo vždycky a vždycky to tak bude, nicméně jako sestry držíme úžasně při sobě. A stejně tak je tomu s lékařským kolektivem, fungujeme jako tým. Když lékař – aby se nemusel oblékat – poprosí sestru, aby například změnila parametry na ventilátoru, tak ví, že se na ni může spolehnout. A funguje to i naopak. Spousta lékařů nám pomáhá s hygienou u pacientů, protože holt s námi na tom boxu jsou, tak to udělají a nemají s tím problém. Tohle je na pandemii krásné. Držíme při sobě a rozdíly mezi sestrami a lékaři se nyní stírají. A nemyslím to ve smyslu profesním, ale nikdo se nepovyšuje a nikdo se neponižuje.

Jak se dívají starší zdravotní sestry a jiní zranitelnější zdravotníci na rizika vaší práce? Stalo se vám, že by do něj někdo nechtěl jít?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Nestalo se nám, že by někdo z boje utíkal. Všichni byli jako vojáci, nastoupení. Jsou skvělí, tímto jim ze srdce děkujeme.

Neměly jste strach, že nakazíte své nejbližší, partnera, rodinu, přátele?

ALENA TRNOVÁ: Ze začátku minulého roku, kdy jsme vlastně vůbec nevěděly, do čeho jdeme a jak to funguje, jak moc se ten virus přenáší, jak dlouho žije a všechny tyhle věci, jsme se hrozně bály. Navíc byl nedostatek ochranných pomůcek. Ten stres z toho, že řeknete svým holkám: „běžte do toho“, ale nemáte jim co dát, abyste je ochránily. Naštěstí se to postupem času vyřešilo. Troufám si říct, že jsme se naučily používat ochranné pomůcky natolik, že se minimum personálu nakazilo tady v nemocnici. Paradoxně pokud někdo onemocněl, tak to přinesl někdo z rodiny.

Ale všichni se bojíme. Když člověk vidí spektrum pacientů, kteří tady leží – někteří s komorbiditami jako cukrovka a obezita, ale někteří do teď úplně zdraví – tak si říká, že by mohl být ten další. Je tu spousta sester, které mají malé děti. Ty, co nemají děti, mají rodiče nebo prarodiče. Každý máme někoho, o koho máme strach. A omezit úplně komunikaci na to, že se nebudete vídat a budete jenom mluvit po telefonu, jen tak jednoduše taky nejde. Teď už je to lepší, protože jsme očkovaní, ale pořád se bojíme.

Váhaly jste, jestli se nechat očkovat? Nebo někdo z vašich zaměstnanců?

ALENA TRNOVÁ: Samozřejmě, že někdo váhal. Někdo si v sobě nese nějaké onemocnění a neví o tom, někdo ví, že má chronickou nemoc a je to pro něj bohužel překážka v očkování. Není to jen o tom, že by zdravotníci nechtěli. Očkování je čistě dobrovolná věc, nicméně si myslím, že na obou našich oddělení je proočkovanost velmi vysoká, a možná je to i z toho důvodu, že se staráme o ty nejhorší případy a vidíme, jak to končí, nebo může končit.

foto: Martina Zemánková

Jen bychom je provedly oddělením

Jak je to celkově náročné psychicky? Pro vás i pro vaše zaměstnance?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Je to hrozně náročné a často smutné. Ale my do toho vždycky jdeme s tím, že se nám to podaří zvládnout. Proto to děláme. Pokud bychom do toho šly ze začátku s tím, že je to marný boj, tak neuděláme nic. Ale je to opravdu spousta lidské energie, spousta psychických bloků, co máme, co si s sebou neseme a nejspíš poneseme po zbytek života. A do toho máte právě strach o rodinu, o své blízké, protože tady pracujete, jste s nemocí v kontaktu. Ale to už pak musíte mít dobré přátele, kteří vás z toho srabu vytáhnou a pomůžou vám. 

Je pro vás důležitá podpora od ostatních lidí?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Je, obrovsky. Musím říct, že je krásné, když někdo zazvoní na dveře oddělení a přijde třeba maminka s dětmi a přinese nám bábovku. Nebo moje kamarádka nám napekla pro oddělení a přišla nám jenom říct: držte se. Pak byla i spousta firem, které nám přišly poděkovat – sestřičkám, lékařům, všemu personálu. Takže to bylo moc krásné, tohle nás posunuje dopředu.

A jak naopak vnímáte konspirátory a popírače závažnosti onemocnění? Setkali jste se s nimi i tady v nemocnici?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: My bychom byly rády, kdyby přišli, a my bychom je třeba jen provedly oddělením.

ALENA TRNOVÁ: S tím se nejde nesetkat, obzvlášť v této době, kdy žijeme všichni na sociálních sítích a slovo covid je v médiích hodně skloňované. Já pro zachování psychického zdraví velmi zřídka čtu komentáře pod články o covidu, natož abych na ně reagovala. Spousta z nich je škaredých a nenávistných, ve stylu „je to vaše povolání, vaše práce, tak proč si stěžujete“. Člověku tohle úplně na pozitivním myšlení nepřidá. Strašně mě mrzí, že spousta lidí si nechce realitu ani nechat vysvětlit, nechtějí slyšet, že to tak opravdu je, že opravdu na oddělení leží lidé v těžkém stavu. A hluboce mě uráží, když někdo tvrdí, že si čísla vymýšlíme, protože na pacienty přispívá pojišťovna.

S čím hledíte do budoucnosti? Na co se těšíte nejvíce, až pandemie pomine?

MARTINA ZEMÁNKOVÁ: Mě okamžite napadlo „na normální život“, ale já už si nejsem jistá, jestli se toho dočkáme. My jsme s Alenkou studovaly dálkově magisterské studium v intenzivní péči v Brně a v září jsme úspěšně složily státní zkoušky. Byly jsme z toho v té době celkem vyčerpané a těšily se právě na normální život – ale to, co přišlo, jsme fakt nečekaly. Takže my se pořád těšíme na normální život, třeba až půjdu s rodinou nebo přáteli do kina nebo na koncert.

ALENA TRNOVÁ: Člověk má teď pocit, že tu s námi covid bude navždy, ale doufám, že se to dostane do přijatelných mezí. Opatření se rozvolní a děti začnou normálně chodit do škol a ven sportovat, normálně se začneme vídat s rodinami – bez toho, aby se člověk bál, že je nedej bože nakazí. A taky se těším na zahrádku na pivo! Nedávno jsem viděla pro mě krásné záběry z restaurace, kde seděla spousta lidí a jedla úplně bez omezení. Bylo to jako sen.

další rozhovory