Procházky po památkách: Děkanský kostel sv. Jakuba Většího v Boskovicích

První procházkou zamíříme do boskovického farního kostela sv. Jakuba Většího. Tato památka, která byla prakticky až do dvacátých let dvacátého století středobodem života a zájmu vrchnosti, měšťanů i poddaných, má příznačně svůj příběh nejkošatější: její hmota pulsuje s rozvojem i propady města, společenským a hospodářským úspěchem vrchnosti a v charakteru změn zrcadlí dobovou situaci.

Kostel sv. Jakuba, pohled od jihozápadu, převzato z katalogu výstavy Šlechtický rod ze Zástřizl na Boskovicích. Podoba kostela mezi lety 1605–1772. Pozdně gotická stavba Václava a Ladislava z Boskovic z doby kolem roku 1520, s vysokou stanovou střechou lodi zakončenou vížkou a vysokým sanktusníkem nad presbytářem. V pozadí následně přistavěná severní věž, zvýšená členitou střechou za Václava st. Morkovského ze Zástřizl v letech 1600–1602.Kostel sv. Jakuba, pohled od jihozápadu, převzato z katalogu výstavy Šlechtický rod ze Zástřizl na Boskovicích. Podoba kostela mezi lety 1605–1772. Pozdně gotická stavba Václava a Ladislava z Boskovic z doby kolem roku 1520, s vysokou stanovou střechou lodi zakončenou vížkou a vysokým sanktusníkem nad presbytářem. V pozadí následně přistavěná severní věž, zvýšená členitou střechou za Václava st. Morkovského ze Zástřizl v letech 1600–1602.   foto: Muzeum regionu Boskovicka

První písemné zmínky o Boskovicích jsou spojeny s hradem pánů z Boskovic, u kterého se předpokládá dnes už zcela zaniklá osada. V důsledku růstu majetku rodu za klidného a bohatého 14. století bylo v podhradí rozměřeno a založeno městečko, sloužící jako hospodářské centrum panství. Nezbytný kostel stál samostatně v dolní části náměstí, která je mírně rozšířená a kostel pootočený, aby byl správně orientován presbytářem k východu. Také zasvěcení jednomu z dvanácti apoštolů, sv. Jakubovi Většímu, je u kostelů nově založených vrchnostenských měst této doby velmi časté. Tato nejstarší, vrcholně gotická stavba, však později prakticky celá ustoupila novému, pozdně gotickému kostelu. 

V průběhu 15. století nabývá rod pánů z Boskovic na významu. Jeho členové zastávají významné církevní i politické posty nejprve v rámci Moravy, později i u českého a uherského královského dvora. Rodové panství, přičleněné po bojích mezi moravskými Lucemburky Joštem a Prokopem k majetku královské komory, vrací Jiří z Poděbrad roku 1458 do držení Boskovicům.

Půdorys s vyznačením stavebního vývoje. Diagonální šrafy označují pozdně gotickou stavbu Václava a Ladislava z Boskovic, včetně prakticky ihned přistavěné severní věže. Tečkované plochy označují raně barokní Loretánskou kapli, postavenou před severním vstupem za Zuzany Kateřiny Liborie Prakšické ze Zástřizl. Nešrafované jsou novogotické romantické dostavby Františka Josefa z Dietrichsteina.Půdorys s vyznačením stavebního vývoje. Diagonální šrafy označují pozdně gotickou stavbu Václava a Ladislava z Boskovic, včetně prakticky ihned přistavěné severní věže. Tečkované plochy označují raně barokní Loretánskou kapli, postavenou před severním vstupem za Zuzany Kateřiny Liborie Prakšické ze Zástřizl. Nešrafované jsou novogotické romantické dostavby Františka Josefa z Dietrichsteina.   foto: Převzato z Uměleckých památek Moravy, heslo Boskovice

Pozdně gotická přestavba

Václav z Boskovic započal po roce 1465 úplnou přestavbu původního kostela. Jako stavební vzor mu zřejmě posloužil kostel postavený jako novostavba spolu s klášterem v letech 1453–1468 na předměstí Olomouce, v místě, kde v roce 1451 kázal během své misijní cesty po protestantských Čechách a Moravě charismatický františkán, později svatořečený Jan Kapistrán. 

Vlivem Kapistránova působení se rod Boskoviců obrátil na katolickou víru a s řádem františkánů observantů navázal úzký vztah. Zřejmě proto byla jako vzor nového kostela zvolena olomoucká řádová svatyně, kterou Václav jistě velmi dobře znal a v Boskovicích zopakoval: na obdélný pětiboký presbytář s vysokým sanktusníkem ve vrcholu valbové střechy navazuje téměř čtvercová loď o 3✕3 polích sjednocených výškou do společného prostoru, zastřešená jedinou stanovou střechou vrcholící vysokou věžičkou, se vstupy ve středu severní, západní i jižní stěny. Celou skořepinu stavby zpevňuje po obvodu rytmus poměrně dosti vystupujících, plně vyzděných opěráků. 

Do Václavovy smrti byl hotový presbytář se sakristií. Stavba pokračovala dostavěním trojlodí za Václavova syna Ladislava z Boskovic a na Třebové, který byl nepochybně významným donátorem a na stavbě se spolu s měšťany finančně podílel. Tento muž patří k nejvzdělanějším a nejzkušenějším šlechticům své doby, stává se nejvyšším komorníkem krále Vladislava Jagellonského, vlastní rozsáhlou knihovnu a umělecké sbírky. Ladislav znal umění italské renesance, se kterým se seznámil během studijní cesty po italských městech i později u dvora Matyáše Korvína, a jeho renesanční zámek v Moravské Třebové patří k prvnímu použití nového slohu v českých zemích. Přesto nepřekvapí, že Ladislav pokračuje v pozdně gotické stavbě započaté svým otcem: tradiční gotický sloh, vnímaný jako vhodný pro církevní stavby, byl používán pro kostely prakticky po celou dobu renesance. Ojedinělé případy kostelů používajících renesanční jazyk jsou stavěny až ve čtvrté čtvrtině 16. století.

Pozdně gotická stavba pánů z Boskovic je pod úpravou v 19. století stále dobře čitelná. Patří k ní také jednotně provedené portály v místech původních vstupů do trojlodí: západní, přesunutý do nové pozice jako součást novogotického vstupu, severní, nacházející se dnes v interiéru Loretánské kaple, a jižní v interiéru kaple Srdce Kristova pod panskou tribunou. Pozdně gotická proplétaná žebra portálů mají v případě původně nejpoužívanějšího jižního vstupu po obou stranách v patě štítonoše se znaky Boskoviců a Berků z Dubé, rodu Ladislavovy manželky. Přestavba pokračovala i po Ladislavově smrti, kdy byla zbudována nad původní sakristií věž, dokončená v roce 1531. Po roce 1520 však nastává úpadek rodu pánů z Boskovic, který končí prodejem panství v roce 1547.

Klenba kostelaKlenba kostela   foto: Tomáš Znamenáček

Náhrobky Morkovských ze Zástřizl

16. století je dobou vzestupu měšťanstva, jak z hlediska majetku, tak společenského významu. Posiluje také nižší šlechta, které mezinárodní rozhled a zlepšení majetkových poměrů umožnilo rozvinout aristokratický způsob života. Jsou to rytířské rody, obvykle evangelického vyznání, které si vzájemnými sňatky, poručnictvím a dědictvími udržují pozice, aby pak ve druhé polovině 17. století vymřely bez potomků. 

Příslušník jednoho z těchto rodů, Jaroš Morkovský ze Zástřizl, koupil v roce 1567 panství Boskovice a přenesl sem svoje sídlo. Renesanční doba a humanistické myšlení formulovaly dva úkoly: budování rezidence pozemské a rezidence věčné, tj. náhrobku nebo dokonce kaple. Jaroš prakticky hned po koupi začal s přestavbou hradu a kostel sv. Jakuba je během několika let zvolen jako rodové pohřebiště. Na stavbě Václava a Ladislava z Boskovic, která byla zřejmě z hlediska reprezentace vyhovující, pouze opravil škody způsobené velkým požárem města v roce 1566. 

V presbytáři pak byly postupně osazeny náhrobky členů rodu Morkovských ze Zástřizl. Zejména náhrobky Jaroše Morkovského ze Zástřizl a na Boskovicích (umírá 1583) a jeho ženy Johanky Drnovské z Drnovic a Václava st. Morkovského ze Zástřizl (umírá 1600) a jeho ženy Kunky z Korotína jsou mimořádně monumentální, bujně zdobené v rejstříku severského manýrismu a důraz kladou na oslavu pozemského života zemřelých, glorifikaci světské moci a postavení. A právě tato skutečnost je velmi zajímavá. Morkovští ze Zástřizl patřili k rodům konfesijního vyznání a podporovatelům Jednoty bratrské. Mužští příslušníci rodu studovali ve Švýcarsku a měli osobní kontakty se členy reformované církve. Theodor Beza, nástupce Jana Kalvína ve vedení církve helvétského vyznání, je dokonce autorem textu na náhrobku Václava staršího. V prostředí, ve kterém se Zástřizlové pohybovali, nebyla tedy přílišná okázalost žádoucí.

Osobní a rodová reprezentace však byla součástí humanistického světonázoru, se kterým byl zejména Václav st. dobře obeznámen z prostředí císařského dvora Rudolfa II. Kulturní mecenášství a umělecké objednávky byly také nezbytnou součástí aristokratického způsobu života a nutným potvrzením společenského postavení. Zde navíc okázalost a program náhrobků demonstruje vysoké společenské ambice rodu, které se naplnily 4. června 1606. Císař Rudolf II. svým majestátem povýšil Bohuše ml. Morkovského ze Zástřizl, bratra bezdětného Václava st., do řad vyšší šlechty do panského stavu Království českého. Provedení náhrobků také ukazuje, že v prostoru liberální Moravy příslušnost k určitému vyznání příliš neovlivňovala charakter uměleckých objednávek. 

Poslední pár z rodu boskovických Zástřizlů, Jan Bohuš Morkovský ze Zástřizl a jeho žena Zuzana Kateřina Liborie Prakšická ze Zástřizl, byl velkým stavebním mecenášem. Mimo dalších stavebních aktivit nechali v letech 1670–1679 zaklenout do té doby zřejmě plochostropý farní kostel.

Pozdně renesanční klenba plynoucí bez přerušení z lodi do presbytáře z let 1670–1679Pozdně renesanční klenba plynoucí bez přerušení z lodi do presbytáře z let 1670–1679   foto: Tomáš Znamenáček

Zaklenutí kostela a požár

Zaklenutí kostela bylo od 10. století snahou mnoha mistrů a hutí: klenba jako technicky nejsložitější a tedy nejnákladnější odpovídala významu Domu Božího, současně také poskytovala dobrou ochranu před ohněm. Provedení klenby se podepisuje na atmosféře interiéru: sálová stavba s jednotnou výškou klenby v hlavní i v bočních lodích, plynoucí bez přerušení vítězným obloukem do presbytáře, zajišťuje sjednocením prostoru soustředěnou účast na bohoslužbě a kázání, na což kladlo důraz většinově protestantské prostředí pohusitských Čech a Moravy. Nápadně negotické tvary ploché valené klenby s výsečemi, s hranami lemovanými plochým štukovým pásem a štukovými kvadriloby ve vrcholu klenby prozrazují dobu na přechodu pozdní renesance a raného baroka. Současně byl zrušen severní vstup a mezi vystupující opěráky vezděna Loretánská kaple. Po dokončení prací byl kostel v roce 1679 znovu svěcen olomouckým biskupem.

Ovdovělá bezdětná Zuzana Kateřina Liborie Prakšická ze Zástřizl se podruhé provdává za mladého knížete Františka Xavera Waltera z Dietrichsteina, na kterého po její smrti v roce 1691 přechází panství a jeho správa. Sídelním městem moravské větve Dietrichsteinů byl Mikulov, kde vládnoucí kníže i další členové rodu pobývají střídavě s císařskou Vídní, městským palácem v Brně, případně evropskými dvory, kde zastávají diplomatické posty. Nerezidenční panství jsou v podstatě hospodářské jednotky a prakticky až do osvícenství druhé poloviny 18. století je zvykem, že jejich správu vykonává vládnoucí kníže. Pravidelně je objíždí a během několikadenních pobytů provádí kontrolu velkostatků a dává příkazy správci.

V roce 1772 postihl Boskovice opět rozsáhlý požár, při kterém shořelo zastřešení kostela i vysoká členitá střecha věže, zbudovaná po roce 1600 za Václava st. Morkovského ze Zástřizl. Vládnoucí kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina nechává střechy opravit, přičemž původní vysokou stanovou střechu lodi zřejmě tehdy nahradila sedlová, vysoký sanktusník nad presbytářem nižší s cibulovou střechou a na věži provádí nízkou stanovou, snad provizorní střechu, která je na věži dodnes.

Romanticky novogotické západní průčelí z úprav za Františka Josefa z Dietrichsteina z let 1845–47Romanticky novogotické západní průčelí z úprav za Františka Josefa z Dietrichsteina z let 1845–47   foto: Tomáš Znamenáček

Poslední rozsáhlé přestavby

Poslední rozsáhlou přestavbu kostela, která změnila vzhled dosud celkem nedotčené pozdně gotické stavby pánů z Boskovic, provedl kníže František Josef z Dietrichsteina, vládnoucí v letech 1808–1854. Tento nesmírně bohatý, talentovaný a vzdělaný, ale i pyšný a ironický muž začal v mládí kariéru u armády, kde se proslavil a povýšil během napoleonských válek. Z armády odešel do diplomatických služeb v Rusku, Mnichově a Berlíně, prosazoval politiku zahraničních výbojů na všechny strany, která ale neměla oporu v hospodářských možnostech Rakouského císařství. Z pobytu v Londýně byl po kritice monarchie povolán zpět do Vídně. Byl stoupencem návrhu decentralizace a federativního uspořádání, ve kterém viděl možnost udržení politického celku i do budoucna, hlásil se k pozdnímu osvícenství zdiskreditovanému vývojem ve Francii, nešetřil kritikou a ironií na zpátečnickou politiku císaře Františka I. a jeho ministry. Ze všech těchto důvodů byly vztahy dvora a Františka Josefa z Dietrichsteina velmi napjaté, zejména po roce 1811, kdy odmítl převzít řád Zlatého rouna. František Josef se věnuje zvelebování svých panství a zlepšení jejich hospodářství, se svým osvícenským správcem se snaží zavést kapitalistický systém výroby na svých velkostatcích. 

Vedle dalších stavebních aktivit v Boskovicích nechal upravit kostel do podoby, kterou známe dnes.

Po roce 1839 nechal mezi nárožním opěrákem lodi a opěráky presbytáře postavit diagonálně běžící zeď a vytvořil tak při jižní stěně presbytáře novou sakristii. Jižní vstup do lodi přesunul do posledního pole, před střední částí vytvořil kapli Srdce Kristova a v patře nad oběma prostory oratoř. 

K druhé, zásadnější přestavbě přikročil pak v letech 1845–47. Projekt vyhotovil zřejmě Johann Schroth st. a snad jej konzultoval vídeňský stavební rada Peter Nobile. Charakter provedených úprav odpovídá své době, tedy 40. letům 19. století: v základu strohé formy státního, racionálního josefinského neoklasicismu, často kulisového charakteru, jsou přizdobeny novogotickým dekorem v romantické, tedy volně pojaté struktuře. Romantická novogotika je vedle neoklasicistního dekoru populární, nehledě na to, že je považována jako sloh „věku víry“ za vhodnou pro církevní stavbu a navíc samozřejmě ladí s gotickými formami původní stavby.

Podle vzoru původních architektonických článků je regotizován celý interiér vyjma klenby. Nově jsou vsazeny přípory do obvodových stěn kněžiště a bočních lodí, doplněny nebo nově zhotoveny římsové klenební patky a okenní kružby, nad portály jsou přilípnuty lomené oblouky. Západní strana lodi je prodloužena o úzké pole s varhanní kruchtou, otevřené do lodi třemi lomenými oblouky. Do nově vybudovaného západního průčelí je vsazen původní portál, doplněný sochami svatých Cyrila a Metoděje pod baldachýny. Západní nároží jsou okosena tak, aby byl zaplentován kout mezi prodloužením stěny lodi a původním diagonálně vedeným nárožním opěrákem. K severní lodi je přistavěn depozitář se šikmo běžící kulisovou zdí, která zakryla kout mezi západním nárožím a severní Loretánskou kaplí. Nově provedené obvodové zdi jsou z exteriéru pročleněny příporami nesoucími římsu s balustrovou atikou, v západním průčelí je dekor doplněn lichými kružbami.

Sedlová střecha je nad západní stěnou pročleněna štítem – otázkou je, proč stavebník ponechal nízkou, těžkopádnou stanovou střechu na věži nebo dokonce neobnovil vysokou stanovou střechu lodi, kterou jistě znal z rytinek města.

Výhled z oken kostela do židovského městaVýhled z oken kostela do židovského města   foto: Tomáš Znamenáček

Víra a mecenášství

Když se zamyslíme nad všemi zásadními přestavbami kostela, napadne nás několik zobecnění, od kterých jako po oslím můstku přejdeme k fabulacím. Víra byla až do dvacátého století integrální součástí života všech vrstev a kostel poskytující prostor pro její ztělesnění nezbytnou součástí. Také umělecké a stavební mecenášství jako potvrzení společenského postavení aristokracie je motiv procházející napříč staletími. Stavební aktivita pak byla vždy vyvolána zapadnutím vhodných podmínek jako dílků skládačky do sebe: silná osobnost z řady šlechty, která má vedle dobrých hospodářských schopností i intelektuální rozhled a snad i horlivost ve víře, a bohatá a klidná doba, která vytvoří pro mecenáše dobré podmínky. V 16. století, zlatém věku měst, se na stavbě významně finančně podíleli i měšťané jinak spíše chudšího vrchnostenského města. Naopak velké požáry města v Boskovicích nepatřily k impulsům pro zásadní přestavby, jak tomu bylo velmi často u vzniku francouzských katedrál po požáru předchozí románské stavby. Vyvolaly pouze opravu nebo dokonce provizorní řešení. 

Jaké konkrétní pohnutky vedly Václava z Boskovic k pozdně gotické novostavbě na místě předchozího kostela můžeme jen odhadovat. Snad nadšení a horlivost vyvolané působením Jana Kapistrána spolu s nedostačující velikostí původní stavby. V renesanci se světonázor šlechty zčásti proměňuje. Budování rodového pohřebiště jako rezidence věčné vedlo za Morkovských ze Zástřizl ke zvýšení reprezentativnosti kostela zaklenutím do té doby plochostropé stavby a osazování luxusních náhrobků do stěn presbytáře. K útlumu stavebních počinů v kostele dochází po roce 1691, kdy Boskovice přestávají být sídelním městem. Poslední výraznější úpravu kostela vyvolal František Josef z Dietrichsteina, který po politických střetech s vídeňským císařským dvorem opouští diplomatickou dráhu a věnuje se zvelebování svých panství. Vzhledem k aktivitě nově se emancipujícího měšťanstva by ovšem kostel ve 2. polovině 19. století nějakou formou přestavby tak jako tak prošel. Romantické nebo puristické úpravy byly po vzoru chrámu sv. Víta a potažmo Evropy provedeny téměř na všech kostelích na našem území.

další seriály