Z muzejního depozitáře: Ladislav z Boskovic

Před pěti sty lety druhý den po svátku Jana Křtitele, tedy 26. června 1520, zemřel na zámku v Letovicích jeden z nejvzdělanějších mužů své doby, muž s pestrým osudem, šlechtic a mecenáš Ladislav z Boskovic.

Faksimile listiny z 21. října 1477, kterou pro městečko Boskovice vydal Václav z Boskovic a spolupečetili jeho synové Jaroslav a LadislavFaksimile listiny z 21. října 1477, kterou pro městečko Boskovice vydal Václav z Boskovic a spolupečetili jeho synové Jaroslav a Ladislav   foto: Muzeum regionu Boskovicka

Ladislav byl předurčen pro duchovní dráhu, studoval na nejvýznamnějších universitách tehdejší Evropy, v čemž následoval svého strýce, olomouckého biskupa Tasa (Prothasia) Černohorského z Boskovic. Narodil se asi v roce 1455, což se usuzuje ze skutečnosti, že se v roce 1470 zapsal ke studiu na universitě ve Vídni, kdy mu patrně muselo být již 15 let, což bylo ve středověku považováno u chlapců za práh dospělosti (u dívek to bylo 12–13 let). Následně studoval v Itálii ve Ferraře, kde byl jeho studijním kolegou jiný a v českých kulturních dějinách snad o něco známější humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.

Po studiích a přijetí nižšího svěcení se stal nejprve proboštem vesprémským a později i brněnským a kanovníkem olomouckým a jeho vzestup na duchovní dráze by nepochybně pokračoval strmě – nebýt nečekaného úmrtí jeho staršího bratra Jaroslava, který byl ve vojenských službách Matyáše Korvína při obléhání Vídně obviněn ze zrady svého pána a popraven. Což vedlo členy rodu z Boskovic k odklonu od Matyáše Korvína a pro druhorozeného Ladislava to mělo ten důsledek, že se musel vzdát duchovní kariéry a ujmout se jako nejstarší žijící mužský potomek v hlavní boskovické linii správy rodových panství.

Svých nových povinností se ujal zodpovědně, velkoryse, a zároveň moderně, jakkoliv nám to pro sklonek patnáctého století může znít nepatřičně. Se svým evropským rozhledem se při zvelebování panství – a zde nutno přiznat, že Boskovice z tohoto důvodu opustil a přesídlil na své nové sídlo v Moravské Třebové – stal průkopníkem nového uměleckého stylu: renesance. Na zámku v Moravské Třebové je dodnes, byť v sekundárním umístění, dochována zřejmě nejstarší renesanční architektura na Moravě (o Čechách nemluvě): vstupní portál datovaný do roku 1492. Je celkem paradoxní, že do vlastně i o něco pozdějšího období je datován pozdně gotický jižní portál farního kostela sv. Jakuba v Boskovicích (dnes v boční kapli Nejsvětějšího Srdce Páně), jehož zadavatelem nepochybně též byl Ladislav z Boskovic, se štítonoši nesoucími erby Ladislava z Boskovic a jeho manželky Magdaleny z Dubé a Lipého.

Pověstná mezi vzdělanci byla jeho knihovna plná svazků aktuálně vydávané literatury. Je třeba si uvědomit, že Ladislav se narodil do přelomového období vynálezu knihtisku. Ve své knihovně tedy shromáždil řadu knih v dnešní terminologii nazývaných inkunábule – prvotisky (to znamená tisky do roku 1500), a takzvané paleotisky – staré tisky. Jeden z Ladislavových vzdělaných hostů vzpomínal na návštěvu jeho zámku v Moravské Třebové: Užasl jsem, když jste mi, příchozímu, ráčil ukazovati v skříních otevřených biblioteku, naplněnou spisy nejslovútnějších skladatelů, a když jste, předkládaje mi nástroje hvězdářské, zeměpisné a hudební velmi uměle zhotovené, vysvětloval mnohé věci, jež toliko nejdůmyslnější mužové znáti mohou. Tato ve své době mimořádná knihovna se bohužel ve svém celku nedochovala.

Ladislav zemřel 26. června 1520 na zámku v Letovicích, v 65. roce svého života, cestou na zemský sněm do Brna. Mnohé z toho, co po sobě zanechal, se do našich časů nedochovalo, bylo zničeno, přestavěno či rozptýleno a jen novějším bádáním se daří objevovat stopy jeho působení, jeho patronské a mecenášské činnosti. A i z těchto fragmentů vyvstává před námi obraz mimořádně vzdělaného, kultivovaného a tolerantního člověka s nesmírně širokým rozhledem a hlubokým náboženským založením.

V muzejních sbírkách bohužel žádný předmět přímo spjatý s Ladislavem z Boskovic nemáme, proto si u takto významné příležitosti dovolíme malý „oslí můstek“ – přinášíme faksimile listiny z 21. října 1477, kterou pro městečko Boskovice vydal Václav z Boskovic a spolupečetili jeho synové Jaroslav a Ladislav (a další jejich příbuzní). Majitel panství se svými dědici v listině přenechává odúmrť, to znamená majetek po zemřelých obyvatelích bez dědiců, který by jinak podle práva připadl vlastníku panství, městečku Boskovice náhradou za hotovostní plnění 600 zlatých. Faksimile sice není sbírkovým předmětem, ale v minulosti se originální listina ve sbírkách boskovického muzea nacházela, a to v době od jeho založení v roce 1905, kdy byl do sbírek muzea převeden historický boskovický městský archiv, až do 50. let, kdy byly podle archivního zákona uspořádány archivy a celý fond „Archiv města Boskovice“ přešel do Okresního archivu v Blansku, dnes součásti Moravského zemského archivu. Faksimile listiny je vystavena ve stálé expozici Muzea regionu Boskovicka.

U příležitosti takto významného výročí muzeum připravuje výstavu, na níž budou představeny nejvýznamnější osobnosti rodu, důležité události a především osobnost Ladislava z Boskovic.

Listina:

21. října 1477, Boskovice

Václav z Boskovic a jeho synové Jaroslav a Ladislav prodávají městečku Boskovicím odúmrť za 600 zlatých. V případě, že zesnulý nemá příbuzných, má jeho majetek připadnout kostelu nebo špitálu.

„Já, Václav z Boskovic, najvyšší komorník desk a súdu práva zemského v Olomúci, a my Jaroslav a Ladislav, bratři vlastní z Boskovic. Vyznávámy tímto listem přede všemi, ktož jej uzří neb čtúce slyšeti budú, že přišli před nás věrní naši milí, fojt, konšelé a všecka obec městečka Bozkovic, žádajíce a prosíce nás jako pánuov svých dědičných a bratruov nedílných, abychom jim odúmrt, kterúž na tom městečku a na nich spravedlivě mámy, prodali. A my, znamenavše žádost a pilnú prozbu jich, s dobrým rózmyslem a s radú přátel našich prodali sme a mocí tohoto listu prodávámy svrchupsaným lidem našim i všem ve spolek obyvatelóm téhož městečka tu svrchupsanú odúmrt na tom svrchupsaném městečku našem, na domích, na rolích, na statku movitém i nemovitém, tak aby mohli své statky svrchupsané movité i nemovité, kterýmiž sě koli slovy menovati mohú, porúčeti, oddávati přátelům i jiným, komuž by sě jim zdálo, a to beze vší příkazy nás, svrchupsaných Václava, Jaroslava a Ladislava, erbuov i budúcích našich za šest set zlatých, kteréž jsme od nich již hotové a úplně zaplacené vzali, a to taková výminka, aby ti, komuž takoví statkové, na domích neb na rolích neb na jiných věcích přes pole poručení by byli, tu aby toho nezdvíhali, ani odsud brali, leč by nám neb našim erbuom a budúcím osadili, aby nám na našem spravedlivém nescházelo. A jestli že by kto smrtí jakžkoli sšel, dětí a ženy nemaje a poručenství sě nestalo, ten statek aby na najbližšího přítele spadl. Pakli by sě žádný přítel optati nemohl, tehdy fojt a konšelé svrchupsaní mají sě v ten uvázati a toho do čtvrti léta zachovati a po tom čtvrti létě s panskú radú na kostel neb na špitál naložiti mají. Protož my, svrchupsaní Václav, Jaroslav a Ladslav, slibujem naší křesťanskú jistú a dobrú vierú, sami za sě, za erby i za budúcí své svrchupsané lidem našim, fojtovi, konšelóm i vší obci i všem obyvatelóm toho městečka, nynějším i budúcím ty všecky svrchupsané věci, věrně, právě a křesťansky zdržeti a zachovati na věčné časy a na tu odúmrt sě nikdy zase nenavracovati. Pakli bychom my, svrchupsaní Václav, Jaroslav a Ladslav, erbové a budúcí naši, svrchupsaným lidem našim toho, což sě svrchu píše, v čem nezdrželi a jim jakýmkoli obyčejem v to sehati chtěli, jehož pane Bože ostřež, proti své vieře a cti a i erbové i budúcí naši, činili bychom, protož dávámy svrchupsaným lidem svým plnú moc tímto listem a my od sebe, erbuov i budúcích našich, by sě o to utekli k najjasnějšímu knížeti a panu markrabí země této, kterýž nyní jest neb na budúcí časy bude a jeho milosti za to prosíme, aby na ně přes toto naše vysvobození sehati dopúštěti neráčil, než aby jich obraňovati ráčil jako pán milostivý, aby při tomto našem vysvobození, kteréž jsme jim dobrovolně prodali, zachováni byli.

Tomu všemu na svědomí my, svrchupsaní Václav, Jaroslav a Ladslav, své vlastní pečeti přivěsiti jsme kázali k tomuto listu. A pro lepší jistost věcí svrchupsaných připrosili sme urozených pánuov pana Dobeše z Bozkovic, pana Albrechta z Boskovic a na Letovicích, pana Beneše z Bozkovic a pana Karla mladšího z Vlašimě a na Úsově, strejci a bratruov našich milých, že jsú své pečeti na svědomí k tomuto listu vedle našich přivěsiti dali, jim a jich erbuom bez škody.

Jenž jest dán a psán na Bozkovicích v úterý den svatých jedenáste tisíc panen léta Božího tisícího čtyrystého sedmdesátého sedmého.“

další seriály