„Jsem spíš technik než pravý archetyp umělce. Melancholický technik.“

Rozhovor s Patrikem Slezákem, který pod jménem „leafur“ vydal EP Upcoming Wave. Vzniklo během lockdownu a Patrik ho prakticky celé nahrál sám. Mluvili jsme o hudbě, o zvuku a taky o tom, že se albem vlastně rozloučil se studentskými léty v Boskovicích.

Patrik Slezák aka leafurPatrik Slezák aka leafur   foto: Tomáš Znamenáček

Patriku, můžeš říct něco o sobě? Co jsi studoval a studuješ teď a čím se hlavně zabýváš?

Pocházím z malé vesnice Půlpecen, o které vlastně nikdo neví. A není se čemu divit, skoro nikdo a nic zde není. Proto pro mě příchod do Boskovic, kde jsem začal studovat pedagogické lyceum, byla docela velká věc. Boskovice jsem si ihned zamiloval a v budoucnu bych se do nich rád vrátil, ale už jako učitel. Minulý rok jsem odmaturoval a teď pokračuji v pedagogickém vzdělání na vysoké škole v oboru pedagogika a psychologie pro střední školy se zaměřením na vzdělávání. Kdybych měl jednoduše shrnout, čím se zabývám, tak je to hudba a vzdělávání. Beru to i jako životní poslání, především to vzdělávání.

Jaká byla tvá cesta k muzice?

Docela dlouhá a zároveň hodně krátká. Na první nástroj, což byla kytara, jsem začal hrát až skoro v sedmnácti letech. Rok poté jsem začal hrát na elektrickou kytaru a pak se to přes efektový krabičky a první midi klaviaturu hodně rozjelo. Mezitím jsem dva roky chodil na osobní hodiny k Petru Vymazalovi, to mi hodně dalo. Jako tu dlouhou cestu beru celé svoje dětství, přestože jsem na nic nehrál, tak jsem měl k hudbě vždy hrozně blízko, hlavně díky tátovi, který nám doma pouštěl hodně věcí. Poté jsem se vždy zajímal o techniku, především o počítače. To, co dělám teď, je přesně tím spojením hudby a techniky.

Jak vzniklo album Upcoming Wave? Byla tam na začátku jasná představa celku, nebo jsi prostě tvořil a najednou měl pocit, že máš hotový materiál?

Mě v první řadě těší, že to vůbec někdo nazývá albem. Vzniklo to celý docela neplánovaně. Písničky z alba začaly vznikat někdy na začátku pandemie, abych se doma zabavil a nezbláznil. Zároveň mám pocit, že tady nastal ten zlom, kdy hudba, co jsem dělal, začala nějak znít. Předtím jsem asi rok tvořil a snažil se vůbec naučit s technikou a nahráváním jako takovým. I teď Upcoming Wave vnímám spíš jako učební proces, kterým jsem si prošel. Že z toho vzniklo něco, co se dá nazvat albem, je jen odměna navíc. Chtěl jsem si především zkusit celý ten proces od začátku do konce. Nahrávání, mixing, mastering a výslednou distribuci.

Používáš klasické nástroje i elektroniku? Co na albu vlastně slyšíme?

Používám samply, virtuální nástroje a i akustické nástroje. V neposlední řadě považuji za nejdůležitější nástroj lineární sampler Roland SP404A. Dají se na něm dělat i celé písničky, ale já ho primárně používám jako efektový procesor. Než na samotné nástroje, co jsou na albu slyšet – ukulele, klavír, kytara, housle – bych se zaměřil na to, jak k těm nástrojům přistupuju. Hodně používám pluginy, které emulují starou techniku – například emulaci starého tape machinu J37. Pak používám hodně RC-20, side-chain kompresi, efekty z Rolandu a podobně. V písničkách mám rád hutný basy a velice jemné výšky, kterých v mých písničkách obecně moc není. Často je jednoduše stáhnu ekvalizací.

Ovládáš to všechno ty? Nebo kdo se na albu ještě podílel?

Všechno jsem dělal já, ale hodně mi pomáhala přítelkyně Julie, jejíž hlas můžete slyšet v písničce Playground. Zároveň dělala veškerou grafiku, jak obal alba, tak i covery pro jednotlivé písničky, co vyšly na YouTube. Když člověk takhle tvoří jen sám, je problém vyvážit sebekritiku. Další pár uší se vždy hodí. Jelikož jsem na některých písničkách dělal hrozně dlouho, začal jsem je nenávidět. Například To be vznikala průběžně čtyři měsíce, kdy jsem od ní potřeboval pauzu. Byl jsem i ve fázi, kdy jsem některé projekty celé smazal.

Pracuješ i se zvuky, které nevznikají primárně jako hudba?

Docela často, jelikož ta hudba je sama o sobě docela jednoduchá – většinou ty písničky tvoří tak čtyři až pět nástrojů. Abych ten hudební prostor nějak zaplnil, používám v pozadí různé hlasy, praskání z vinylových desek nebo tekoucí vodu. Když se na to pak dají různé efekty, tak do sebe příjemně zapadne.

Jak bys charakterizoval muziku, kterou děláš? Cítíš se příslušet k nějakému stylu?

Sám to označuji jako lo-fi hip hop s prvky indie, ale snažím se ten lo-fi hip hop dělat trochu jinak. Ten je sám o sobě takový hodně utahaný a nepočítá přímo s aktivním poslechem. Často je pro něj typická krátká stopáž, kolem jedné minuty a třiceti sekund. Toho jsem se chtěl vyvarovat. Zároveň je pro něj typická jakási zasněnost, uvolněnost a nostalgie, které jsem se snažil docílit.

Kdo jsou tví hudební blízcí? Jakou muziku máš rád?

Obecně poslouchám skoro všechno, díky škole mám rád i klasiku. Myslím si, že nějaké druhy hudby se musí člověk naučit poslouchat. Já jsem si v poslední době hodně oblíbil i Drum and bass. Prošel jsem si fázemi dubstepu, rapu, rocku a teď jsem hodně skončil u Indie rocku a lo-fi. Kdybych měl zmínit několik jmen, tak je to Mac DeMarco, Joji, Foals, Joy Division, Daughter, alt-J, Nick Cave, Apashe, Oliver Tree a Kreaem. Z československé scény by to byli Branko’s bridge, Tryo a Katarzia.

A texty? Moc jich není, jak to přijde, že použiješ třeba kus Hamleta?

Párkrát jsem se o vokály snažil, ale nelíbí se mi, jak na nahrávkách zní. Zároveň vokály nejsou to hlavní, na co jsem se zaměřoval. Navíc neumím hlas moc upravovat, ale je to něco, co bych se v budoucnu chtěl naučit. Ty nápady chodí docela náhodně, tak to bylo i s Hamletem.

Chtěl bys vystupovat živě, kdyby to šlo? Nebo tě zajímá jen hudbu vytvářet a nahrávat?

Živá vystoupení byla prvotní účel, proč jsem s hudbou začal. Hrozně jsem chtěl hrát s někým v kapele a zažít tu atmosféru, kterou zažívám na koncertech. Měl jsem to štěstí a mohl jsem si párkrát zahrát v Prostoru jako DJ. Poprvé jsem hrál na Raveyardu v chillout zóně, pak ještě na dalších dvou festivalech, co probíhaly v panském dvoře. Díky tomu jsem se dostal trochu do podvědomí, pomohlo mi to prorazit.

A co spolupráce s dalšími muzikanty?

To je něco, co bych chtěl rozjet teď, ale doba tomu moc nepomáhá. Do budoucna bych chtěl nahrávat i s ostatními, popřípadě spolupracovat s někým na albu. Vlastní kapela je sen.

Co pro tebe hudba znamená? Co ti přináší?

Na to se těžko odpovídá, není den, kdy bych si něco neposlechnul. Hudba je pro mě hodně interní záležitost, která reflektuje moje aktuální pocity. Zároveň ji vnímám jako způsob komunikace. Těch rovin je hodně.

A co pro tebe znamená zvuk? Je to jen můj dojem, nebo je pro tebe nejdůležitější právě toto? Tedy zvuk, jeho barva, nálada?

Zvuk vnímám určitě jako to nejdůležitější. Já nejsem moc dobrý skladatel, ale baví mě hrát si právě se zvukem – s jeho barvou, výškou, jak se dokáže na nahrávce měnit, jak dokáže zapadnout do toho celku. Někdy jen hodiny nastavuju zvuk klavíru, se kterým rád pracuju.

Jak moc velká melancholie v tom je? Tvoříš ze smutku? Bezútěšně tvoje hudba ale nezní.

To těžko dokážu posoudit, ale určitě tam melancholie je. Já sám se v melancholii docela vyžívám. Lidi často spojují melancholii a smutek, ale pro mě jsou to dva různé pocity, které prožívám a vnímám úplně jinak. Rád tvořím po nocích, kdy mám pocit, že se dostanu do takové správné uvolněné nálady. Ze smutku netvořím nikdy, pořád říkám, že jsem spíš technik než pravý archetyp umělce. Melancholický technik, to by docela sedělo.

Je v tom i radost? Jaká je ta hlavní nálada? Nebo: jaká je tvá hlavní nálada?

Já bych řekl, že ano. Za hlavní náladu ale považuji jakousi nostalgii a zasněnost.

Jak důležitá je při hledání výsledného zvuku hravost? Zkoušíš hodně variant a předěláváš skladby? Nebo jak to roste?

Já mám často pocit, že vůbec nevím, co dělám, ale právě když se držím tohoto pocitu, tak vzniknou nejzajímavější věci. Jak už jsem zmiňoval, ty písničky jsou skladebně jednoduchý. Často to vychází z nějakých čtyř akordů a okolo se pak točí celý zbytek. O to těžší je přijít s něčím, co to nějak spojí. Skladby předělávám hodně, hodně řeším bicí, u kterých dlouho hledám jednotlivé komponenty. Volba správného zvuku je nejdůležitější, když člověk zvolí správně, pak je další práce o dost jednodušší.

Vnímáš nějak zásadně odlišně práci s živým nástrojem a s elektronikou? Přistupuješ k tomu rozdílně?

Už tu práci tolik nerozlišuju. Předtím jsem hodně bojoval s tím, že jsem nechtěl moc používat počítač a samply. Chtěl jsem všechno umět zahrát ručně – zahrát to na kytaru, melodii složit na klavír a bicí udělat na padech. Teď už to moc neřeším a snažím se skloubit to nejlepší z obou. Spíš vnímám rovinu toho, když se snažím něco nahrát a jen si zahrát. Bojuju s perfekcionismem.

Kde všude se dá Upcoming Wave slyšet?

Teď už snad všude kde se dá hudba poslouchat – Spotify, Apple Music, YouTube, Bandcamp, Amazon a tak dál. Nepodařilo se mi sehnat žádný label, tak jsem pod platformou DistroKid, která za roční poplatek umožňuje nahrávat hudbu a oni to pošlou na všechny hudební platformy. Je to takový „internetový label“.

Kolik jsi toho publikoval před tímto albem? Jak dlouho existuješ pod nickem leafur?

Upcoming Wave je moje prvotina, nevydal jsem hned svůj první výtvor a zpětně jsem rád, že jsem si dal záležet s tím celkovým vydáním. Má to mnohem větší váhu, než kdybych po týdnech vydával jen nějaký beaty. Funguji tak poměrně krátce, někdy od srpna díky DJingu v Prostoru.

Máš už na album nějakou odezvu od posluchačů?

K mému překvapení dost dobrou, i od lidí co se o lo-fi nezajímají. Dostalo se mi neskutečné podpory, za kterou jsem všem moc vděčný. Dohromady už mám něco přes 1200 přehrání. Nejvíc přehrání mám u skladby Former, která se dostala do zahraničního lo-fi playlistu. To vnímám jako velký úspěch.

Označuješ se jako bedroom artist. To je pro dnešní dobu celkem vhodné, ne? Nebo jak prožíváš lockdown?

Pro dnešní dobu je to určitě vhodné, ale ten pojem existoval už dlouho před pandemií. Je to označení pro skupinu většinou mladých hudebníků, kteří tvoří hudbu u sebe v ložnici. V dnešní době už člověk nemusí do velkého nahrávacího studia, aby měl kvalitní nahrávku. Jediné, co stačí, tak je mít laptop a sluchátka. Já techniku miluju, takže doma v pokoji stavím menší nahrávací „studio“. Lockdown jsem doposud prožíval dobře, ale začínám pociťovat, že už to všechno trvá příliš dlouho. Chybí mi koncerty, akce, Prostor a obecně lidská společnost. Ve škole jsem od března minulého roku byl vesměs čtyři dny. Mám pocit, že mi utíkají důležité události mého života.

A co je ta nadcházející vlna?

Ono to celý album bylo spíš pro mě než pro ostatní. Mám s tím spojenou docela velkou symboliku. Je to takové rozloučení s Boskovicemi, mojí střední školou a tím, co jsem nějak doposud zažil. Zároveň to vnímám jako začátek další etapy, jak hudební, tak i životní.

další rozhovory